31.10.2008 - Praha, 02 Aréna
Queen & Paul Rodgers - Pachuť revivalové kapely
3. 11. 2008 - V pátek odehrála koncert nejslavnější formace sedmdesátek a osmdesátek. Sklidila ovace, pobavila, ale pachuť z obyčejného revivalu nezahnala. I bez Freddieho Mercuryho ale dokázala, že ve své době platila skupina oprávněně za to nejlepší, co mohl divák na koncertě zažít.
Na koncert Queen + Paul Rodgers jsem šel s mírnými rozpaky. Deska Cosmos Rocks mě vůbec nenadchla, ba přímo zklamala. Ukázalo se na ní, že se trio May-Taylor-Rodgers nedokáže se svou minulostí dostatečně poprat. A podobné pocity si odnesla většina návštěvníku O2 arény, kde staré hity válcovaly novinky z aktuálního alba.
Queen byli považováni v minulosti za bavičskou jedničku. Nutno podotknout, že atmosféra v aréně byla příjemná a uvolněná, kytarista Brian May s bubeníkem Rogerem Taylorem byli hvězdami večera, protože dokázali oživit duch Queen. Naopak Paul Rodgers potvrdil, že blusrock miluje, ale na operní exhibice nemá (zvlášť v Show Must Go On, na kterou si vyláme zuby snad každý zpěvák). Proto mu nejvíce slušely písně ze sedmdesátek, například Tie Your Mother Down, Fat Bottomed Girl, Another One Bites The Dust nebo výborná Crazy Little Thing Called Love. V nich Rodgers zářil a dodal starým skladbám jiný feeling, než jaký byste od Queen čekali.
První třetina koncertu s úvodní Hammer To Fall byla teda našláplá a pak přišlo to, čeho jsem se bál od začátku. May-Taylor-Rodgers začali vystupovat sólově, a brzdili tím energický nástup až do konce představení. Na druhou stranu bylo vidět, kdo nejvíce kraluje na scéně. Paul Rodgers připomněl svoji tvorbu s Bad Company a provařeno All Right Now, kde si každý spočítal, na co nová deska trojice navazuje. Brian May vzdal hold Mercurymu v Love Of My Life, kde zapůsobil na publikum civilně, až dojemně. A Roger Taylor, ačkoli to není kdovíjaká bubenická persóna, se stal hvězdou večera, když „zabubnoval“ na basu motivy z Another One Bites The Dust, Under Pressure, a pak postupně svoje sólo gradoval o postupně přidávanou bicí soustavu. Queen potvrdili, že showmanství zvládají stále na jedničku, ale všeho moc škodí. Když pak přišli na přetřes nové písně C-Lebrity, Surfs Up...Schools Out!, Seagull nebo „hitovka“ Cosmos Rockin‘, odezva byla minimální oproti známým I Want To Break Free, I Want It All, We Will Rock You, We Are The Champions, kde dav freneticky zpíval každé slovo (což u We Will Rock You není takový problém). Vrcholem večera byla Bohemian Rhapsody, která ze začátku spustila playback s Freddiem, kapela se začala postupně přidávat a vše pak dozpíval Paul Rodgers. V tu chvíli si každý střízlivý návštěvník zamyslel, jestli se tady nejedná o pouhý vzpomínkový večer ke Dni zesnulým.
A jak to tedy vypadá s Queen do budoucna? I když vydali slabou desku, přece jenom jsem rád, že se snaží dělat něco nového a nezůstávat u pouhých koncertů na benefičních akcích. Jedno je ale jisté: Queen frontmana nenašli. A nikdy ani nenajdou.
Queen byli považováni v minulosti za bavičskou jedničku. Nutno podotknout, že atmosféra v aréně byla příjemná a uvolněná, kytarista Brian May s bubeníkem Rogerem Taylorem byli hvězdami večera, protože dokázali oživit duch Queen. Naopak Paul Rodgers potvrdil, že blusrock miluje, ale na operní exhibice nemá (zvlášť v Show Must Go On, na kterou si vyláme zuby snad každý zpěvák). Proto mu nejvíce slušely písně ze sedmdesátek, například Tie Your Mother Down, Fat Bottomed Girl, Another One Bites The Dust nebo výborná Crazy Little Thing Called Love. V nich Rodgers zářil a dodal starým skladbám jiný feeling, než jaký byste od Queen čekali.
První třetina koncertu s úvodní Hammer To Fall byla teda našláplá a pak přišlo to, čeho jsem se bál od začátku. May-Taylor-Rodgers začali vystupovat sólově, a brzdili tím energický nástup až do konce představení. Na druhou stranu bylo vidět, kdo nejvíce kraluje na scéně. Paul Rodgers připomněl svoji tvorbu s Bad Company a provařeno All Right Now, kde si každý spočítal, na co nová deska trojice navazuje. Brian May vzdal hold Mercurymu v Love Of My Life, kde zapůsobil na publikum civilně, až dojemně. A Roger Taylor, ačkoli to není kdovíjaká bubenická persóna, se stal hvězdou večera, když „zabubnoval“ na basu motivy z Another One Bites The Dust, Under Pressure, a pak postupně svoje sólo gradoval o postupně přidávanou bicí soustavu. Queen potvrdili, že showmanství zvládají stále na jedničku, ale všeho moc škodí. Když pak přišli na přetřes nové písně C-Lebrity, Surfs Up...Schools Out!, Seagull nebo „hitovka“ Cosmos Rockin‘, odezva byla minimální oproti známým I Want To Break Free, I Want It All, We Will Rock You, We Are The Champions, kde dav freneticky zpíval každé slovo (což u We Will Rock You není takový problém). Vrcholem večera byla Bohemian Rhapsody, která ze začátku spustila playback s Freddiem, kapela se začala postupně přidávat a vše pak dozpíval Paul Rodgers. V tu chvíli si každý střízlivý návštěvník zamyslel, jestli se tady nejedná o pouhý vzpomínkový večer ke Dni zesnulým.
A jak to tedy vypadá s Queen do budoucna? I když vydali slabou desku, přece jenom jsem rád, že se snaží dělat něco nového a nezůstávat u pouhých koncertů na benefičních akcích. Jedno je ale jisté: Queen frontmana nenašli. A nikdy ani nenajdou.
Kokotina..
Co to je za recenzi..? Nauces se psat debilku ...
..
Tohle mi fakt vadí - když někdo píše něco, o čem nic neví...