Neon Indian, We Love Praha, MeetFactory, 25. 11. 2011

Ani konkurence různých větších akcí diváky neodlákala

Svoje čtvrté narozeniny si klubovka Bohemian Like You užila, jak se patří. Ani konkurence v podobě dalších větších koncertů zajímavé současné hudební produkci zkrátka posluchače neubírá. Ten den toho bylo v Praze opravdu hodně. Pomineme-li samozřejmě kultovní televizní seriál Inženýrská odysea (problematika konstrukce tkalcovských stavů prostě nemůže téměř nikoho nechat chladným) nebo nepochybně nevšední sportovní zážitek z bezgólového fotbalového derby Sparta - Dukla , tak i na hudebním poli vykvetlo na stejný čas několik ambiciózních akcí. Kromě legendární „dýňové“ party kolem Billyho Corgana, tedy amerických Smashing Pumpkins v Incheba Aréně, byl připraven jen o malý kousek vedle nich, v Tesla Aréně na pražském Výstavišti i s celou svou vozovou hradbou také třeba Daniel Landa. Netroufáme si tedy s určitostí tvrdit, že by se například Danovi fanoušci nějak výrazně kryli s těmi, co zvažovali návštěvu Neon Indian a We Love, ale je třeba si zkrátka jen říci, že přes všechna lákadla pátečního večera si cestu do MeetFactory našlo tak kolem čtyř stovek diváků, což vůbec není marná návštěva. A navíc, valná většina byla z řad tuzemských hudebních fanoušků. Jakoby se už dostávalo pomalu do širšího povědomí, že klub, žel stále poněkud v pozadí mediálního zájmu, přináší opravdu zajímavé věci.

Era Extra ña, práv ě tak se jmenuje novinkové album amerických chillwave elektro psychedelických Neon Indian. A nějaká ta skladba z něj měla pochopitelně také své místo v koncertním setlistu pro dnešní večer pětičlenného projektu rodáka z mexického Monterrey, frontmana Alana Paloma. Soubor se na scéně usadil kolem půl deváté a rozezvučel prostory klubu svou indie elektro produkcí. Její východiska tkví mj. ve vyvolávání ducha synthpopu osmdesátých let (slyšet je místy až nádech třeba takových Pet Shop Boys), které ale Neon Indian proklál moderními zvuky a posunul je tak blíž současným klubovým záležitostem víc než by si byl mnohý schopen představit v divokých snech. Vždyť taková hitovka Polish Girl z posledního alba (mimochodem, velmi vstřícně přijatá) začíná relativně fádním klávesovým motivem, který by mohl fungovat jako zvonění mobilu či komerční předěl v neméně komerčním rádiu. V celkovém kontextu skladby se však tento motiv posouvá do ryze nezávislých končin. Takový přístup a „uchopení motivů“ zdá se být ostatně signifikantním pro celou předvedenou tvorbu.

Italové We Love na nějakou pódiovou show kašlou. Odbydou to kostýmem a zpětnou projekcí. Dva lidé za pultem s několika laptopy a dalším strojovým parkem v oděvech stylu tryskačů písku čistících ocelové mosty obstarali veškerý rachot. A že nebyl zrovna slabý… Jejich dusající techno rytmus, jímž rámují své v podstatě elektro popové opusy s vokály odkazujícími až na éru new wave, prostě posluchač musel buďto přijmout, a nebo po pár skladbách prchnout. Na scéně se toho skutečně moc nedělo. Giorgia Angiulli ani Piero Fragola to s pohybem nepřeháněli. Jak se trochu nadneseně říká, nechávali za sebe mluvit svou hudbu. A ta tedy prohovořila k publiku řádně nahlas. Nasazení „žoldáků lásky“, za které se kdesi v jednom rozhovoru označili, We Love jako druhých se ukázalo dramaturgicky prozíravé, protože jejich set v podstatě mohl být vnímán rovnou už i jako rozjezd afterparty.
Rozhodně příjemný klubový večer.