The Wombats ani podruhé nezklamali!
Narvaný klub jim sluší - The Wombats, Team Me
30. 11. 2011 - The Wombats zvolili opravdu ofenzivní taktiku, bez zbytečných řečí, se závěrečnými kytarovými vazbami, až se plyšové zvířátko (že by taky vombat?) na aparatuře natřásalo.
Ti, co měli možnost vidět letos
britsko- norské, liverpoolské trio
The Wombats na scéně festivalu
Rock for People, přicházeli možná ke klubu s otázkou, zda
bude kapele sevřenější prostor slušet více než rozlehlá scéna
a hraní ještě za denního světla. Jejich set v hradeckém
festivalovém areálu vyzněl přes veškerou snahu přeci jen trochu
rozpačitě. Přestože třeba baskytarista Tord Øverland-Knudsen
zvedal svůj nástroj nad hlavu jako Jimi Hendrix, blahé paměti,
vše bylo tak trochu marno. Bude to tentokrát lepší?
Bylo. Už jen ta fronta, která se táhla z pasáže Lucerna až daleko na Václavák. Před takhle narvaným klubem na skorokruhovém pódiu, kdy máte pocit, že lidé stojí téměř všude kolem vás, snad ani špatný koncert odehrát nelze.
Ale popořádku. Elektrizující atmosféru jako první pocítila norská předkapela Team Me, kterou kromě transparentu v první řadě hnal kupředu i natěšený kotel. Sextet z Osla (s dvěma členy s téměř indiánskými brky na hlavách) se nedal dlouho pobízet a po prvních zahřívacích skladbách, které v pološeru na každého zrovna nezabraly, to ve své zhruba půlhodince rozbalil naplno. Hudebně, pohybově a nakonec i světelně. Při takové Dear Sister z jejich letošního EP už sál téměř bouřil . Jak se zpočátku zdálo, že to bude spíš nuda, tak ke konci již kapela měla diváky zcela na své straně. Nakonec, pár Norů bylo i v publiku, tak k tomu třeba také přispěli svou troškou do společného severského mlýna.
Už při letmém pohledu do sálu při přestavbě scény bylo jisté, že klub bude zaplněný, jak se sluší a patří. Vousatý potetovaný bedňák, který pomáhal připravit pódium na druhý chod večera, si musel připadat jako opravdová rock star. Třeba když jenom chystal baskytaru, ohlas měl slušný. Co se ale teprve dělo v okamžiku, kdy nastoupila trojka z Liverpoolu. Takhle nějak to možná vypadalo, když se rozjížděli Beatles. Totální rachot. Kapela to rozpumpovala okamžitě na startu – úvodní skladbou z novinkové desky Our Perfect Disease. (Zvláštní. Proč skoro všechny kapely začínají první skladbou z aktuální desky?) Druhá Kill The Director (mimochodem, už z toho je vidět, že své místo v playlistu měly i skladby starší – třeba ještě Moving to New York nebo Patricia The Stripper) byla také vhodně zvolena. Vždyť valná většina návštěvníků šla hned následující pondělní ráno do školy, a kdo ví, co by nejradši po probdělé noci udělala ředitelům svých vzdělávacích ústavů.
The Wombats zvolili opravdu ofenzivní taktiku, bez zbytečných řečí, se závěrečnými kytarovými vazbami, až se plyšové zvířátko (že by taky vombat?) na aparatuře natřásalo. Pokud k nějakému průvodnímu slovu došlo, dělili se o něj frontman Matthew Murphy s bubeníkem Danem Haggisem. Zajímavé je i to, jak kapela zvládá nástrojový park. Všichni tři mají k dispozici minimálně dva různé nástroje (každý z muzikantů klávesy, Matthew k tomu kytaru, Tord baskytaru a Dan zvládá klidně bicí, klávesy i harmoniku najednou jako multiinstrumentalisti na Karlově mostě). Nutno ještě dodat, že oproti desce nezněly skladby natolik uhlazeně popově a získávaly příjemný rockovější rozměr.
Na závěr už se dá jen konstatovat, že takovýhle pop sice u nás v rádiích neuslyšíte, ale internet je mocný čaroděj a lidé si svou muziku bez problémů najdou. Publikum si tak téměř všechny skladby zpívalo s sebou (třeba aktuální klipovku Techno Fan) a přispělo k fantastické atmosféře večera, která měla tu moc vtáhnout kohokoliv z přítomných do centra děje. Dobrá hudba je zkrátka jako dravá horská bystřina, cestu na povrch si vždycky najde.
