Co doopravdy chcete?
Nadšení střídá zklamání
15. 8. 2008 - Jakou Alanis byste vlastně chtěli? Zralou ženu a zmoudřelou písničkářku? Nebo drásavě otevřenou, lehce hysterickou dívčinu, vyzpívávající se z prvních životních ran, jako v dobách alba Jagged Little Pill? Nepřijela ani jedna a kompromis mezi oběma tvářemi zůstal ctí z nouze.
Alanis často sázela na repertoár průlomové desky. Hned zpočátku zapěla All I Really Want a v průběhu koncertu všechny zásadní písně z „Jagged“. Jenže to znělo, jako by se sama nad sebou shovívavě usmívala. Do hlavy jí nevidíte, asi jde o subjektivní dojem, ale jako by říkala - „no, už mi to s odstupem času připadá takové naivní, ale když jinak nedáte, tak vám to zazpívám“. Porovnávání s předchozími koncerty bývá ošemetné. Paměť zrazuje, mění se měřítka. Ale vzpomínka na festival Jam v roce 1999 vykresluje rozhicovanou divošku, které jste věřili každé vydechnutí. Pisatel by dnes raději volil méně hitů a „zmoudřelou písničkářku“, stojící si za aktuálním repertoárem. Ale co s tím, když Alanis těžko může staré a pořád výborné písně vynechat, byť se s nimi třeba už neztotožňuje? Zvláště když nové skladby odzívnou diváci? Odzívnou, ne že ne. Třeba Versions Of Vionece vyzněla hodně silně, zasloužené nadšení však nevyvolala. Jásalo se u rutinní verze Head Over Feet.
Celé vystoupení připomínalo sinusoidu. Momenty „teď je fantastická“ padaly k nule - „teď je profesionálka“ - a pak logicky do minusu („teď už jenom z musu přehrává“). Popravdě řečeno, přibližně od poloviny se koncert lépe sledoval z předsálí, od kelímku, kam se začal uchylovat stále početnější chumel diváků. Čím víc alkoholu, tím větší tolerance. Už ne s našpicovanýma ušima čekat na výpověď, raději vnímat hudbu jako vkusnou zábavu a v méně přesvědčivých momentech pozornost vypnout. Stejně nebyl v sále dobrý zvuk. Jinak zručná kapela dokonce principálku občas pohltila. Ovšem bylo dobré na Alanis zajít. Už kvůli demytizaci. A ten hlas má stále dar zatnout se někam hluboko.
Celé vystoupení připomínalo sinusoidu. Momenty „teď je fantastická“ padaly k nule - „teď je profesionálka“ - a pak logicky do minusu („teď už jenom z musu přehrává“). Popravdě řečeno, přibližně od poloviny se koncert lépe sledoval z předsálí, od kelímku, kam se začal uchylovat stále početnější chumel diváků. Čím víc alkoholu, tím větší tolerance. Už ne s našpicovanýma ušima čekat na výpověď, raději vnímat hudbu jako vkusnou zábavu a v méně přesvědčivých momentech pozornost vypnout. Stejně nebyl v sále dobrý zvuk. Jinak zručná kapela dokonce principálku občas pohltila. Ovšem bylo dobré na Alanis zajít. Už kvůli demytizaci. A ten hlas má stále dar zatnout se někam hluboko.
