Massive Attack

O příjemné entré se postarala Martina Topley-Bird jakožto samostatný úvod s ninja bubeníkem a následná výpomoc hlavních hvězd večera. Jedinci, kteřížto provolávají slávu Massive Attack s puncem božství a zárukou kvality, jsou zde slyšet na každém rohu. A ještě než přišli, celou halu pro jistotu zahalila mlha a dav pode mnou dosáhl bodu varu, ačkoliv tahle aréna byla to nejlepší, co jsem za poslední dobu zažil. Ať už překvapivě teplotou či zvukem. Massive Attack nastupují s patetickým postojem - naše jméno se nerovná Mezzanine, začínáme se třemi novými skladbami. Těmi bristolští mazánci, zahaleni v kabát experimentátorství, řvou víc než kdy jindy, že trip hop je minulost. Nutno podotknout, že tyhle k uzoufaní nudné experimenty mohou bavit tak akorát umělce samotné a ortodoxní fanoušky navrch. Zjištění pseudonovátoství bolí, když u novinek vystupuje až nechutně na povrch jedna nekonečně táhnoucí smyčka podpořená o reggae starce a coververzi jeho prastarého love songu. Weather-underground-efekt, který vyvolává tak akorát touhu mít po ruce tlačítko nesoucí nápis „další skladba“. Začátek strach potvrzuje, konec vyvrací. Tři úvodní skladby pekelně nudí, zbytek roztřásá do té doby sedící tribuny. Protagonisté, jakoby zděšeni (potěšeni?) sami sebou, se následně vrací s tím, co se od nich čeká nejvíc. Nejslavnější Mezzanine jde do vedení, třpytkuje se hitovými klenoty zbylých alb. Temně laděná Teardrop v podání Topley-Bird, přeměněná v ještě víc deprimující záležitost, obohacenou o minimalistické aranže a pastvu pro oči – duhu, na jejímž konci se nachází zlato, lépe řečeno Massive Attack. Harmonické chvění, dozvuky sladké minulosti za doprovodu potlesku celé arény a neustálé potýkání s krutým faktem, že jsou sami sobě remixem. Zkrášleni tanečky „D“, zdánlivě připomínajícími našeho Karla Gotta a upjatým „G“ postojem „neberte-mi-můj-mikrofon“, působí s výběrem hit-novinka-hit jako nejlepší kalkul, kterého se mohli dopustit. Vypočítavost je tak hlavní notou večera, podpořenou melodramatickou projekcí a efekty na žebřinovém patentu, které vám jen tak zapomenout nedají. Za podpory orwellovských hesel, navážení se do počtu monitorovacích zařízení v rodné Británii a citátů slavných buřičů vůči politice obzvlášť, pánové notně přispívají ke kvalitám celého koncertu. Robert Del Naja a Grant Marsall už zrovna dvakrát invenční nejsou a poslední otázka „místo vaší další štace nese jméno Westminsterský palác?“ tak zaniká v nezměrném hluku způsobeném nadšenými návštěvníky. A mé srdce? Oblouzeno plesá rovněž.