20. 6. 2009 - 02 Aréna
Limp Bizkit
Limp Bizkit jsou zpět. A zlí jazykové tvrdí, že to dělají pro prachy. Také jsem se trochu bál, aby se jejich téměř pětiletá absence neodrazila na výsledném dojmu z koncertu a snaha vytáhnout z potápějícího se hudebního byznysu nějakej ten drobák nepředčila dobrou show.
Po začátku koncertní šňůry, která je nazvána Unicorns N´ Rainbows tour chodily ze zahraničí dobré zprávy: „Limp Bizkit jsou zpět a to v plné parádě!“ Fámy o „turné pro prachy“ rozehnalo přidání se k akci Artist Music Exchange, kde LB, Kravitz a NIN zlevňují kvůli krizi lístky. A co si budeme nalhávat. I kdyby to bylo jen pro prachy, tak tam stejně půjdeme. Vidět LB v původní sestavě je až moc velké lákadlo.
Nejdříve bych netradičně vypíchl tři, pro koncert zásadní, body:
1) Wes Borland. Nechápu a ani nechci vědět, jak vypadal koncert v roce 2004 bez něj. Z tohoto roku jsem viděl pouze záznamy na MTV a mladičký a nudný Mike Smith jim zrovna nefiguroval. Je dobře, že je Wes zpět. Pro někoho je symbolem Limp Bizkit Fred Durst, ale když vidíte Borlandův zmalovaný ksicht, tělo nabarvené černým make-upem, namalovaný hrudní koš a červené a zářivé srdce uprostřed tak budete pohled odtrhávat velmi těžko. Borland před každým koncertem svůj "nátěř" modifikuje, tudíž aktuální fotka z Prahy ( webovky týdeníku Týden) je ZDE. A poté, co toto monstrum začne pobíhat s kytarou po podiu, skákat, dělat otočky, střídat kytary jako Casanova ženské a dokazovat, že s kytarou opravdu umí, tak pro vás zbytek kapely zmizí a vy jen užasle koukáte a utíráte sliny. S klidem mohu říct, že Fred není v současné době bavičem a tahounem koncertů, ale je jím právě Wes Borland
2) Fred předvedl skvělý výkon. Ať už poskakoval na podiu, bednách či jen roztleskával lidi tak bylo pořád vidět, že ho to baví. Je mu 40, tudíž už nemůže dělat skopičiny jako před deseti lety, ovšem jeho výkon byl stejně úctyhodný. Jistější si byl samozřejmě v pomalejších a rapových pasážích, ovšem dokázal, že to stále zvládá i ukřičet. A naopak - nehrozily hvězdné manýry hodné Marylina Mansona – ačkoliv hráli prakticky pro necelou polovinu O2 arény, což by kdekoho solidně naštvalo (prý tam bylo asi 3,5 tisíce lidí), nedával to na sobě znát, rozdával úsměvy a koncert si užíval.
3) Limp Bizkit jako celek. Kapele to šlape, vypadá to, že se vykašlali na staré spory a rozhodli se ukázat světu, že nejsou dávno za zenitem, jak jim je často předhazováno. Všechno to zní velmi dobře a já se těším na novou desku
LB dobře vědí, co jejich fandové chtějí. A podle toho byl také tvořen setlist, které tvořily klasické hity LB. Například z poslední desky The Unquestionable Truth (Part 1) nezazněla ani jedna skladba a z nejhoršího alba Results May Vary pouze dvě. Tudíž návrat ke kořenům jak se patří. Po intru spadla opona a vypalovačka My Generation okamžitě zatopila v prvních řadách. Borland pobíhal po podiu jako splašený, Durst (klasicky v červené kšiltovce) poskakoval a energií taky nešetřil. DJ Lethal se během koncertu proběhl zabalený v naší vlajce a pokud neměl co dělat tak jenom skotačil kolem mixážního pultu. Samovi svítila jeho basovka a bubeník Otto nebyl za bicími téměř vidět.
Problém byl trochu s ozvučením. Přednost před zpěvem dostávaly kytarové pasáže, tudíž ve chvílích, kdy se do toho pánové Borland a Rivers pustili trochu víc, nebylo Freda moc slyšet. Ale pravdou je, že tomu tak bylo jen párkrát, tudíž to výsledný dojem nenarušovalo. Slabší byl také začátek. Po My Generation, která rozproudila diváky přišly na řadu skladby Livin' It Up a Show Me What You Got, které ten skvělý úvod celkem srazily. Následující Eat You Alive naštěstí vrátila rozjetý vlak tam kam patří a bylo tomu tak do konce koncertu. Hrály se samozřejmě největší hity kapely, tudíž skladby jako Hot Dog, Break Stuff, Rollin, Boiler či Full Nelson, během které si Fred pozval na pódium dva diváky. Po cca hodině se kapela odebrala do zákulisí.
Diváci to tak samozřejmě nemohli nechat, tudíž se pískalo, skandovalo a tleskalo. A vrátili se. Nejdříve ovšem přišel Wes Borland a začal mezi diváky za smíchu, který se linul z reproduktorů, rozhazovat banány a meruňky. Poté si s nimi zažongloval a za chvíli Fred spustil jednu z nejznámějších písní kapely – Behind Blue Eyes. Přídavky potvrdily jednu věc. Jedny z největších hitů kapely jsou předělávky. Každopádně coververze The Who nebo George Michaela mají úspěch a já osobně považuji skladbu Faith za nejlepší, co LB kdy natočili. Tudíž jsem byl velmi potěšen, že se na setlist protlačila. Pollution a Take A Look Around na závěr a něco málo přes 90 minut dlouhý koncert Limp Bizkit, kteří za svou kariéru stihli prodat více než 30 miliónů desek, byl u konce. Klasické klišé na závěr: „ Natočíme novou desku a vrátíme se.“ A já si teď tak v duchu říkám: „Klidně, budu se na vás těšit.“
Koho by zajímal přesný setlist :
1. Space Odyssey Intro
2. My Generation
3. Livin’ it Up
4. Show Me What You Got
5. Eat You Alive
6. Hot Dog
7. Re-arranged
8. Break Stuff
9. Boiler
10. Just Like This
11. Full Nelson
12. My Way
13. Nookie
14. Rollin’
15. Behind Blue Eyes
16. Faith
17. Pollution
18. Take a Look Around
Nejdříve bych netradičně vypíchl tři, pro koncert zásadní, body:
1) Wes Borland. Nechápu a ani nechci vědět, jak vypadal koncert v roce 2004 bez něj. Z tohoto roku jsem viděl pouze záznamy na MTV a mladičký a nudný Mike Smith jim zrovna nefiguroval. Je dobře, že je Wes zpět. Pro někoho je symbolem Limp Bizkit Fred Durst, ale když vidíte Borlandův zmalovaný ksicht, tělo nabarvené černým make-upem, namalovaný hrudní koš a červené a zářivé srdce uprostřed tak budete pohled odtrhávat velmi těžko. Borland před každým koncertem svůj "nátěř" modifikuje, tudíž aktuální fotka z Prahy ( webovky týdeníku Týden) je ZDE. A poté, co toto monstrum začne pobíhat s kytarou po podiu, skákat, dělat otočky, střídat kytary jako Casanova ženské a dokazovat, že s kytarou opravdu umí, tak pro vás zbytek kapely zmizí a vy jen užasle koukáte a utíráte sliny. S klidem mohu říct, že Fred není v současné době bavičem a tahounem koncertů, ale je jím právě Wes Borland
2) Fred předvedl skvělý výkon. Ať už poskakoval na podiu, bednách či jen roztleskával lidi tak bylo pořád vidět, že ho to baví. Je mu 40, tudíž už nemůže dělat skopičiny jako před deseti lety, ovšem jeho výkon byl stejně úctyhodný. Jistější si byl samozřejmě v pomalejších a rapových pasážích, ovšem dokázal, že to stále zvládá i ukřičet. A naopak - nehrozily hvězdné manýry hodné Marylina Mansona – ačkoliv hráli prakticky pro necelou polovinu O2 arény, což by kdekoho solidně naštvalo (prý tam bylo asi 3,5 tisíce lidí), nedával to na sobě znát, rozdával úsměvy a koncert si užíval.
3) Limp Bizkit jako celek. Kapele to šlape, vypadá to, že se vykašlali na staré spory a rozhodli se ukázat světu, že nejsou dávno za zenitem, jak jim je často předhazováno. Všechno to zní velmi dobře a já se těším na novou desku
LB dobře vědí, co jejich fandové chtějí. A podle toho byl také tvořen setlist, které tvořily klasické hity LB. Například z poslední desky The Unquestionable Truth (Part 1) nezazněla ani jedna skladba a z nejhoršího alba Results May Vary pouze dvě. Tudíž návrat ke kořenům jak se patří. Po intru spadla opona a vypalovačka My Generation okamžitě zatopila v prvních řadách. Borland pobíhal po podiu jako splašený, Durst (klasicky v červené kšiltovce) poskakoval a energií taky nešetřil. DJ Lethal se během koncertu proběhl zabalený v naší vlajce a pokud neměl co dělat tak jenom skotačil kolem mixážního pultu. Samovi svítila jeho basovka a bubeník Otto nebyl za bicími téměř vidět.
Problém byl trochu s ozvučením. Přednost před zpěvem dostávaly kytarové pasáže, tudíž ve chvílích, kdy se do toho pánové Borland a Rivers pustili trochu víc, nebylo Freda moc slyšet. Ale pravdou je, že tomu tak bylo jen párkrát, tudíž to výsledný dojem nenarušovalo. Slabší byl také začátek. Po My Generation, která rozproudila diváky přišly na řadu skladby Livin' It Up a Show Me What You Got, které ten skvělý úvod celkem srazily. Následující Eat You Alive naštěstí vrátila rozjetý vlak tam kam patří a bylo tomu tak do konce koncertu. Hrály se samozřejmě největší hity kapely, tudíž skladby jako Hot Dog, Break Stuff, Rollin, Boiler či Full Nelson, během které si Fred pozval na pódium dva diváky. Po cca hodině se kapela odebrala do zákulisí.
Diváci to tak samozřejmě nemohli nechat, tudíž se pískalo, skandovalo a tleskalo. A vrátili se. Nejdříve ovšem přišel Wes Borland a začal mezi diváky za smíchu, který se linul z reproduktorů, rozhazovat banány a meruňky. Poté si s nimi zažongloval a za chvíli Fred spustil jednu z nejznámějších písní kapely – Behind Blue Eyes. Přídavky potvrdily jednu věc. Jedny z největších hitů kapely jsou předělávky. Každopádně coververze The Who nebo George Michaela mají úspěch a já osobně považuji skladbu Faith za nejlepší, co LB kdy natočili. Tudíž jsem byl velmi potěšen, že se na setlist protlačila. Pollution a Take A Look Around na závěr a něco málo přes 90 minut dlouhý koncert Limp Bizkit, kteří za svou kariéru stihli prodat více než 30 miliónů desek, byl u konce. Klasické klišé na závěr: „ Natočíme novou desku a vrátíme se.“ A já si teď tak v duchu říkám: „Klidně, budu se na vás těšit.“
Koho by zajímal přesný setlist :
1. Space Odyssey Intro
2. My Generation
3. Livin’ it Up
4. Show Me What You Got
5. Eat You Alive
6. Hot Dog
7. Re-arranged
8. Break Stuff
9. Boiler
10. Just Like This
11. Full Nelson
12. My Way
13. Nookie
14. Rollin’
15. Behind Blue Eyes
16. Faith
17. Pollution
18. Take a Look Around
yeah
Konečně dobrej report.. Díky za něj :) Koncert byl skvělej. Pollution Rullezzzz :))