Peppe Voltarelli zpíval a vtipkoval
Lekce italštiny a machismu v Alterně
23. 10. 2008 - Z počátku to vypadalo na ledasco, jen ne na koncert. Přestože plánovaný start byl stanoven na osmou hodinu, ještě ve tři čtvrtě na devět nebylo po italském hudebníkovi a jeho skvadře ani stopy. Takové zpoždění je samozřejmě pochopitelné u velkých kapel hrající v obrovských halách nebo ve větších klubech před početným obecenstvem. V případě komorního prostředí Alterny a trojčlenné kapely si to ovšem vyžádalo pár zvednutých obočí. Co se však na první pohled jevilo jako opravdu zarážející, byla absence většího publika. V poloprázdném sále bylo možné napočítat sotva pětadvacet lidí, a to bych počítal i obsluhu u baru.
Bylo přibližně za deset devět když Mattea, kytarista Voltarelliho kapely, vystoupil na pódium a začal zostra vyhrávat první song večera. Zanedlouho poté se po jeho boku objevila i hlavní hvězda, sám Peppe Voltarelli. Ve švihácké košili, s rudou kravatou kolem krku, mohutným stříbrným náramkem a mužným knírkem se jevil jako dokonalý prototyp machistického Itala, oplývajícího chvástavými řečmi a svůdnými pohledy. Tento dojem ještě utvrdil sérií hutných vypalovaček, které daly hned z kraje vyniknout jeho hromovému a zároveň uhrančivému hlasu.
Není pochyb o tom, že to, co Voltarelli zpívá a hraje, je šanson. To, co bylo včera večer v Alterně k slyšení však byl šanson obléknutý tu do slušivého, jindy zas mírně rušivého moderního hávu. Melodie směřující do více bigbeatových a „odrhovacích“ poloh než je u tohoto žánru zvykem, šlo jistě vnímat jako příjemné osvěžení. V pozdějších fázích koncertu však mohla nějaká vyslovená balada posluchači chybět mezi někdy téměř jednolitým proudem naléhavých songů. V průběhu večera ovšem zaznělo tango, valčík, harmonikářské halekačky i melodie jako vystřižené ze špagetových westernů Sergia Leoneho, takže z žánrového hlediska nebylo o rozmanitost nouzi.
Jednu věc Voltarellimu rozhodně nelze upřít. Smysl pro herectví. Během vystoupení na sobě rád nechával znát, že krom hudby se věnuje také divadlu. Mezi jednotlivými písněmi ladně proplouval mezi nejrůznějšími rolemi sahajícími od klauna, po rozněžnělého romantika. S diváky se laškovně bavil svou angličtinou prošpikovanou silným italským přízvukem, za což se mu publikum většinou odvděčilo úpřímným smíchem (například když Peppe oznámil, že jeho páteční koncert v Praze je ve skutečnosti událost hodná nebývalé pozornosti, protože je prvním italským hudebníkem od dob legendárního Drupiho, který bude matičce stověžaté koncertovat). V jedné chvíli se dokonce pustil do komentování sociálních témat („People of a poor country are sad. But people of Italy are more sad than the peple of a poor country. Why? I don’t know. On the outside they laugh. Inside they cry.“)
Přes nepříliš valnou návštěvu si nakonec Peppe se svou kapelu dokázali Alternu získat svými radostnými písněmi a nádherným hlasem pronášenou italštinou. Jen co si ji však získali, už bylo všemu téměř konec. Snadno se dalo podlehnout pocitu, že pod dojmem nakažlivých ohnivých melodií a úsměvnými Voltarelliho komentáři ztratil člověk přehled o čase, ale pohled na hodinky neklamal – bylo teprve deset hodin. A tak, jak jsem pozastavoval nad přílišnou délkou předvčerejšího koncertu, konaném také pod hlavičkou Alterny, musím se teď pozastavit naopak nad nečekanou krátkostí koncertu italského šansoniéra. Jako by byl ve vzduchu cítit nevyužitý potenciál. Ale třeba si Peppe ty největší pecky schovává na jiný večer, kdy na něj přijde více lidí.
Není pochyb o tom, že to, co Voltarelli zpívá a hraje, je šanson. To, co bylo včera večer v Alterně k slyšení však byl šanson obléknutý tu do slušivého, jindy zas mírně rušivého moderního hávu. Melodie směřující do více bigbeatových a „odrhovacích“ poloh než je u tohoto žánru zvykem, šlo jistě vnímat jako příjemné osvěžení. V pozdějších fázích koncertu však mohla nějaká vyslovená balada posluchači chybět mezi někdy téměř jednolitým proudem naléhavých songů. V průběhu večera ovšem zaznělo tango, valčík, harmonikářské halekačky i melodie jako vystřižené ze špagetových westernů Sergia Leoneho, takže z žánrového hlediska nebylo o rozmanitost nouzi.
Jednu věc Voltarellimu rozhodně nelze upřít. Smysl pro herectví. Během vystoupení na sobě rád nechával znát, že krom hudby se věnuje také divadlu. Mezi jednotlivými písněmi ladně proplouval mezi nejrůznějšími rolemi sahajícími od klauna, po rozněžnělého romantika. S diváky se laškovně bavil svou angličtinou prošpikovanou silným italským přízvukem, za což se mu publikum většinou odvděčilo úpřímným smíchem (například když Peppe oznámil, že jeho páteční koncert v Praze je ve skutečnosti událost hodná nebývalé pozornosti, protože je prvním italským hudebníkem od dob legendárního Drupiho, který bude matičce stověžaté koncertovat). V jedné chvíli se dokonce pustil do komentování sociálních témat („People of a poor country are sad. But people of Italy are more sad than the peple of a poor country. Why? I don’t know. On the outside they laugh. Inside they cry.“)
Přes nepříliš valnou návštěvu si nakonec Peppe se svou kapelu dokázali Alternu získat svými radostnými písněmi a nádherným hlasem pronášenou italštinou. Jen co si ji však získali, už bylo všemu téměř konec. Snadno se dalo podlehnout pocitu, že pod dojmem nakažlivých ohnivých melodií a úsměvnými Voltarelliho komentáři ztratil člověk přehled o čase, ale pohled na hodinky neklamal – bylo teprve deset hodin. A tak, jak jsem pozastavoval nad přílišnou délkou předvčerejšího koncertu, konaném také pod hlavičkou Alterny, musím se teď pozastavit naopak nad nečekanou krátkostí koncertu italského šansoniéra. Jako by byl ve vzduchu cítit nevyužitý potenciál. Ale třeba si Peppe ty největší pecky schovává na jiný večer, kdy na něj přijde více lidí.
