Přes Flédu se přehnala lavina Tata radosti
Lavina radosti
6. 11. 2008 - Slíbila jsem si, že v nadpisu nepoužiji slovo smetana. Smetanových zpráv o Tata bojs tu bylo už dost. A vůbec. Prostě to slovo nenechám v celém článku ani jednou zaznít. Ale nejde to. Smetana na nás tekla z přebalu alba i z podiové fontánky a hledala si cestu našimi sluchovými kanálky dovnitř, aby nám zalila mysl a otupila všechny smysly. A bylo to moc krásné otupení.
Od prvního okamžiku koncertu, který začal s hodinovým zpožděním, okolo mě vířily vášnivé diskuze o tom, která z korejských virtuosek je nejkrásnější. Ve svých bělostných oblečcích, s nehranými úsměvy na tvářích a krásně roztomilou češtinou byly krásné všechny tři. Své nástroje ovládaly vskutku bravurně a do celé té smetanové hry se nořily celým svým srdcem. Stejně tak i fanoušci. Po celý koncert panovala atmosféra setkání jedné velké rodiny po mnoha letech, které pojila láska k hudbě Tata bojs.
Jako první píseň zvolili opatrně tekoucí „C.V.A.N.“, hned poté však přišel jeden z vrcholů koncertu v podobě palčivé „Toreadorské otázky“, při které mi naskakovala husí kůže. Aranže se v případě téhle písně s existenciálním textem příliš nezměnily, naopak „Tanečnice“ i „Vesmírná“ ve smetanovém pojetí opustily naléhavý tón a navlékly na sebe daleko klidnější kabát.
I když jsem „Náměsíčnou“ slyšela už tisíckrát, i včera jsem při poslechu slovních hrátek Milana Caise s klínem opět žasla nad fantazií hanspaulské party a každý verš ve mně vyvolával příjemné chvění. Lidé stojící okolo nešetřili nadšenými úsměvy stejně jako kluci a děvčata na podiu. Ta se uprostřed koncertu vydala na krátký odpočinek, aby nám pánská trojice předvedla svoji variaci na intimní okamžiky s fanoušky. Sedli si ke kraji podia a zahráli „Elišce“ a „Informační“, kterou dříve na koncertech vynechávali, takže se až se smetanou dočkala živého provedení.
S druhým příchodem Ahn Tria kapela spustila nejstarší píseň koncertu „Divnosti“ a dovedla své vystoupení přes nádherně zaranžované „Lasičky“ až ke skutečnému rocknrollu. Při „Pěšácích“ a „ Attention Aux Hommes!“ se nedalo neskákat, ač to znamenalo skutečný hazard jak se zdravím svým, tak se zdravím lidí okolo. Jak by to asi vypadalo, kdybychom nebyli v přecpaném klubu, ale pohodlně usazení v divadle? Ono totiž brněnská Fléda byla naprosto nevhodným prostorem pro komorní akustické turné. Jako při jediném smetanovém koncertu se zde stálo a tak tak dýchalo přes všechny ty namačkané fanoušky. Na mezinárodní sestavu pořádně dohlédlo jen pár šťastných hlav z prvních řad. Přesto měla každá píseň dlouhé a nadšené ovace, které předčily očekávání i samotných Tata bojs. Jako první přídavek si užili svižné „Jaro“, podruhé se však s provinilými výrazy přiznali, že už zahráli všechno, co měli přichystáno. Ať si publikum poručí. „Býk, či nebýk,“ znělo ze všech stran, a tak bylo jejich smetanové turné stylově zakončené skutečným Smetanou.
Byl to dobrý koncert? To se v mém případě pozná podle spousty věcí. Nemůžu se ubránit pohupování, cvrnkám si do rytmu ukazováčkem o stehno, slastně přivírám oči a nechávám se unášet … Všechno to jsem včera zakoušela. Ale výjimečný koncert, ten s sebou přináší podivnou směs štěstí a zároveň hlubokého smutku. Smutku z toho, že neumím hrát na žádný hudební nástroj. Že si nikdy nesednu za bicí a nevymlátím ze sebe duši jako Bublajz v „Panu Tečkovi“. Že nikdy nebudu moct mezi stehny sevřít violoncello a klouzat po něm smyčcem jako Maria při „Vesmírné“. Že nikdy nebudu moci za pianem pohazovat hlavou stejně vžitě jako Lucia při „Lasičkách“. Že nikdy nebudu součástí hudby tak dokonale, jako Tata bojs a Ahn Trio na Flédě. Zářila z nich obrovská energie, radost a nadšení z okamžiku. A ještě, že se z nich všechno to štěstí valilo přes okraje podia ke všem divákům. Přesně tak, byl to výjimečný koncert.
Playlist:
C.V.A.N.
Toreadorská otázka
Tanečnice
Jednotka času
Náměsíčná
Vesmírná
Kudu aditsuh
Elišce
Informační
Skovka
Pan Tečka
Divnosti
Jednotka času
Lasičky
Šťastnější
Pěšáci
Attention Aux Hommes!
První přídavek:
Jaro
Druhý přídavek:
Toreadorská otázka
