Písníčkář Schmitzer hrál na brněnské Flédě
Jiří Schmitzer - Nejdřív herec, až potom zpěvák
11. 12. 2008 - Už když jsem jel na Flédu, kde měl Jiří Schmitzer vystoupit, říkal jsem si „doufám, že bude zase co nejvíce mluvit“. Ne, že by byl Schmitzer špatný písníčkář, to v žádném případě. On je jednoduše v prvé řadě povoláním herec a až ve volném čase zpěvákem. Což ostatně kvitoval sám hned po první odehrané písni večera. „Lidi, kteří třeba zavítají na můj koncert po deseti letech mi vyčítají, že je to fut stejné,“ rozpovídal se Schmitzer. „Ale já jsem především hercem a tak hraju třeba Shakespeara. A na něj když někdo přijde po deseti letech, tak se nezačne divit, proč je to zas to stejný.“ V jednom má pravdu. Nač měnit to, co už léta skvěle funguje? Přesně podle tohoto pravidla se taky Schmitzer celý večer choval.
Na Flédě byla včera trochu jiná atmosféra než jiné večery. Především demografické rozložení publika se posunulo ke dříve narozeným ročníkům. Někteří z hostů si pak od barů nosili židličky aby nad slovní ekvilibristikou pražského písničkáře mohli v klidu rozjímat.
Klíčová složka Schmitzerovy tvorby, ať už reprodukované či živé, je totiž opravdu slovo. Mluvené či zpívané, poradí si se vším. Člověku pak může být jedno, že mu občas ujedou prsty na pražci nebo že špatně frázuje. Obzvlášť když si ze sebe umí dělat legraci a vše neustále vtipně komentuje. Místo aby písně ukončoval elegantním trylkem, plynule přechází ze zpěvu v úsměvně omluvné fráze. Místo aby se lidově řečeno „drbal“ s formou a kdejakými ozdobami, dává důraz na obsah, který zvládá opravdu mistrovsky. Právě kvůli obsahu na něj koneckonců už pěknou řádku let lidé chodí.
„Ta píseň vznikla, když mi takhle jednou upadla cigareta do střelného prachu. Měl jsem ho v krabici od bot. Ale on to byl černý střelný prach, ten nebouchá, ten jenom hoří. Aby bouchnul, to by ta krabice musela být zavřená, aby tam nešel vzduch. Jenže to by mi tam pak nemohla spadnout ta cigareta, že. Takže si myslím, že jsem teda jako všechny ty bezpečtnostní předpisy splnil.“ Takovými a podobnými bonmoty své fanoušky Jiří Schmitzer včera večer v Brně bavil. Na pódiu si jako vždy, když hraje sám, vystačil pouze s kytarou, mikrofonem a židlí. V první polovině koncertu, který byl uprostřed přetnut přibližně dvacetiminutovou přestávkou, hrál dokonce „písičky na přání“. Po půli první, jež byla ve znamení krátkých, převážně nevážných a rozverných písní přišla půle druhá, v níž už Schmitzer tolik nemluvil a kde dal prostor svým rozsáhlejším a poetičejším kusům.
Jiří Schmitzer zahrál během necelých dvou hodin na Flédě nepřeberné množství písní a všechny se nějakým způsobem dotýkaly přítomných. Ať už je donutily k smíchu, nebo je naložily do vpravdě lyrické atmosféry. Během koncertu jsem si uvědomil hlavně jedno. V dnešní době všemožných hybridních hudebních stylů a neustále se valících nových trendů je dobré občas zpomalit a užít si jednou za čas pravou nefalšovanou „obyčejnou“ písničku. Písničku s propracovaným humorným textem a jednoduchou melodií, kterou si může každý broukat doma ve vaně, když přijede z koncertu domů a relaxuje po vyčerpávajícím dni.
Ostatně na cestu domů diváky vyprovodila tato Schmitzerova slova: „Já raději pro přídavek volím některou z mých lepších písní, protože dobrý konec může napravit špatný dojem z celého průběhu. No, tak si to představte. Jste na nóbl diplomatické recepci na mezinárodní úrovni a ve společnosti dam se nachází galantní mladý muž, oblečen do nesmírně drahého, ovšem velmi vkusného obleku, vonící po té nejvybranější kolínské. Muž s dámami rozmlouvá šesti světovými jazyky, je milý, zdvořily, zábavný, prostě ideální společník. A nakonec neudrží stolici. Já si prostě myslím, že je lepší se posrat předtím a pak se převlíct.“ Dovolil bych si jednu malou obměnu. Nejlepší je, když se člověk neposere vůbec. A právě to předvedl včera Jiří Schmitzer.
Klíčová složka Schmitzerovy tvorby, ať už reprodukované či živé, je totiž opravdu slovo. Mluvené či zpívané, poradí si se vším. Člověku pak může být jedno, že mu občas ujedou prsty na pražci nebo že špatně frázuje. Obzvlášť když si ze sebe umí dělat legraci a vše neustále vtipně komentuje. Místo aby písně ukončoval elegantním trylkem, plynule přechází ze zpěvu v úsměvně omluvné fráze. Místo aby se lidově řečeno „drbal“ s formou a kdejakými ozdobami, dává důraz na obsah, který zvládá opravdu mistrovsky. Právě kvůli obsahu na něj koneckonců už pěknou řádku let lidé chodí.
„Ta píseň vznikla, když mi takhle jednou upadla cigareta do střelného prachu. Měl jsem ho v krabici od bot. Ale on to byl černý střelný prach, ten nebouchá, ten jenom hoří. Aby bouchnul, to by ta krabice musela být zavřená, aby tam nešel vzduch. Jenže to by mi tam pak nemohla spadnout ta cigareta, že. Takže si myslím, že jsem teda jako všechny ty bezpečtnostní předpisy splnil.“ Takovými a podobnými bonmoty své fanoušky Jiří Schmitzer včera večer v Brně bavil. Na pódiu si jako vždy, když hraje sám, vystačil pouze s kytarou, mikrofonem a židlí. V první polovině koncertu, který byl uprostřed přetnut přibližně dvacetiminutovou přestávkou, hrál dokonce „písičky na přání“. Po půli první, jež byla ve znamení krátkých, převážně nevážných a rozverných písní přišla půle druhá, v níž už Schmitzer tolik nemluvil a kde dal prostor svým rozsáhlejším a poetičejším kusům.
Jiří Schmitzer zahrál během necelých dvou hodin na Flédě nepřeberné množství písní a všechny se nějakým způsobem dotýkaly přítomných. Ať už je donutily k smíchu, nebo je naložily do vpravdě lyrické atmosféry. Během koncertu jsem si uvědomil hlavně jedno. V dnešní době všemožných hybridních hudebních stylů a neustále se valících nových trendů je dobré občas zpomalit a užít si jednou za čas pravou nefalšovanou „obyčejnou“ písničku. Písničku s propracovaným humorným textem a jednoduchou melodií, kterou si může každý broukat doma ve vaně, když přijede z koncertu domů a relaxuje po vyčerpávajícím dni.
Ostatně na cestu domů diváky vyprovodila tato Schmitzerova slova: „Já raději pro přídavek volím některou z mých lepších písní, protože dobrý konec může napravit špatný dojem z celého průběhu. No, tak si to představte. Jste na nóbl diplomatické recepci na mezinárodní úrovni a ve společnosti dam se nachází galantní mladý muž, oblečen do nesmírně drahého, ovšem velmi vkusného obleku, vonící po té nejvybranější kolínské. Muž s dámami rozmlouvá šesti světovými jazyky, je milý, zdvořily, zábavný, prostě ideální společník. A nakonec neudrží stolici. Já si prostě myslím, že je lepší se posrat předtím a pak se převlíct.“ Dovolil bych si jednu malou obměnu. Nejlepší je, když se člověk neposere vůbec. A právě to předvedl včera Jiří Schmitzer.
