Jazzové záchvěvy fantazie

Vibe Fantasy Trio rozvibrovali Starou pekárnu tóny vibrafonu

12. 11. 2008 - ...a toho dne vstoupil do mého slovníku „vibrafon“. Jakýsi exotický kříženec xylofonu, cimbálu a varhan, který neznalkyni mého formátu zpestřil úterní večer. Fanoušci jazzu však samozvučný bicí nástroj s kovovými trubkami, který v roce 1924 poprvé sestrojil američan H. Winterhoff, znají z koncertů Garyho Brutona či Karla Velebného. Právě u tohoto předního evropského vibrafonisty se učil i jeden z hudebníků, kteří 11. listopadu vystoupili ve Staré pekárně.

V rámci Jazz Brna 2008 zde koncertovala trojice pánů, která si říká Vibe Fantasy Trio. Těžko bychom na jazzovém koncertě hledali nezkušené muzikanty. Petr Dvorský je znám spíše užšímu okruhu jazzových posluchačů, avšak hrou na kontrabas se vyrovná světové špičce. Tomáš Reindl je hudebník, multi-perkusista a skladatel, který se zabývá indickou rytmikou a má za sebou spolupráci s různými umělci jako Feng-Jün Song či Iva Bittová. A Radek Krampl, zmiňovaný žák Karla Velebného, kromě důkladného studia hru na bicí nástroje sám na pražské konzervatoři vyučuje.
Poslech souhry těchto tří pánů byl velice příjemným zážitkem. Pan Krampl tančil po kovových klapkách vibrafonu s dvěma páry paliček potažených plstí a vyluzoval z něj líbezné tóny. Tóny, které mne v mých fantaziích zavedly někam do hlubin oceánu, kde mořské panny paličkami ťukaly do schránek lastur. Odkud ten zvuk jenom znám…? Zbytečné přemýšlení se mi naštěstí podařilo brzy roztýlit, a tak jsem své myšlenky spolu se sychravým podzimem nechala daleko za dveřmi Staré pekárny a nechala se unášet na vlnách nálad a představ. Hloubavý klid střídala veselá živelnost a tu zase hravá melodičnost. Hranice mezi jednotlivými kousky v podobě potlesku ke mně doléhaly jen z dálky a já plula mezi tóny. Je hezké, co dokáže hudba.

Perkuse duněly pod rukama Tomáše Reindla hypnoticky, strunám kontrabasu velel Petr Dvorský s jistotou a lehkostí. Spolu s Radkem Kramplem hrávají už dvanáct let a kromě vlastních písní sahají i po jazzových klasikách. Na brněnském koncertě to byl například americký basista Ray Brown. Z původní tvorby mě zaujala píseň isnpirovaná románem Umberta Ecca „Foucaultovo kyvadlo“. Tok jednolivých skladeb přerušila asi dvacetiminutová přestávka uprostřed vystoupení, která mě sice na chvíli vyvrhla zpět do zimy brněnských ulic, ale po chvíli jsem se vrátila do přítmí malého brněnského podniku, abych se ještě jednou ponořila do záchvějů fantazií, jak jsem si pracovně přeložila název tria. A že to byl příjmený pobyt nejen pro mě dokládají i dva vytleskané přídavky.