Příliš dobrý basák pro Metalliku?
Jako sex po dvaceti letech manželství
6. 6. 2008 - Odpoledne se nad Vršovicemi začala stahovat mračna. Doufali jsme, že se nejedná o žádnou symboliku. Před čtyřmi lety, když tu Metallica také hrála, nás totiž Řek Dellas vyřadil ze semifinále Eura. Nechme ale vzpomínek a pojďme na zelený (byť přikrytý) pažit svatostánku Slávie. Tam, na rozdíl od hbitých útočníků, postávali či polehávali fanoušci a snažili se vnímat dánské progresivisty Mnemic.
Milovníci Kubricka a existencialismu se hnedle přesvědčili, jak nevděčná je role supportu na velkých akcích. Následující Machine Head na tom byli o poznání líp. Nutno říci, že status jedné z nejtvrdších kapel světa jim patří právem. Hutným zvukem okamžitě zaplnili mamutí scénu, dokázali měnit tempa, vložit psychedelickou vyhrávku a hlavně nenudit.
Kolem osmé se na scéně objevil bedňák a roznesl k odposlechům playlisty. Poté pustil zvukař tklivé intro a začal se podávat hlavní chod. Ten, kdo čekal jukeboxový průlet hity všech alb, byl zklamán. Kapela sahala (naštěstí!) ke starší tvorbě, takže koncert vcelku slušně šlapal. Jakmile se však muzikanti začali utápět v hraní, tempo šlo okamžitě dolů. Hetfield a spol. jsou však rutinéři, za ta léta vědí, co a jak – kde zvednout ruce, kde zavolat „hallo“ a kde „fuck“. Je to moc či málo? Asi záleží na tom, co od nich očekáváte. Na obřích obrazovkách bylo vidět, jak jim léta a démon alkohol vryli vrásky do tváří. Přesto dokázali, že jsou schopni odehrát slušnou akci (viz famózní Master Of Puppets). Bezpochyby má na tom velkou zásluhu i baskytarista Robert Trujillo (jeho začátek ve For Whom The Bell Tolls byl úžasný). Skoro by se dalo říci, že je ho pro Metalliku škoda. Čím víc se blížil konec, tím víc set gradoval. Skladby jako One (se šrapnely), Sad But True, nebo závěrečná Seek & Destroy patří koneckonců do zlatého fondu tvrdého rocku. Na závěr lze konstatovat: dnešní Metallica byla jako sex manželů po dvaceti letech společného soužití. Základní funkci plní, ale už to není to, co bývalo.
Kolem osmé se na scéně objevil bedňák a roznesl k odposlechům playlisty. Poté pustil zvukař tklivé intro a začal se podávat hlavní chod. Ten, kdo čekal jukeboxový průlet hity všech alb, byl zklamán. Kapela sahala (naštěstí!) ke starší tvorbě, takže koncert vcelku slušně šlapal. Jakmile se však muzikanti začali utápět v hraní, tempo šlo okamžitě dolů. Hetfield a spol. jsou však rutinéři, za ta léta vědí, co a jak – kde zvednout ruce, kde zavolat „hallo“ a kde „fuck“. Je to moc či málo? Asi záleží na tom, co od nich očekáváte. Na obřích obrazovkách bylo vidět, jak jim léta a démon alkohol vryli vrásky do tváří. Přesto dokázali, že jsou schopni odehrát slušnou akci (viz famózní Master Of Puppets). Bezpochyby má na tom velkou zásluhu i baskytarista Robert Trujillo (jeho začátek ve For Whom The Bell Tolls byl úžasný). Skoro by se dalo říci, že je ho pro Metalliku škoda. Čím víc se blížil konec, tím víc set gradoval. Skladby jako One (se šrapnely), Sad But True, nebo závěrečná Seek & Destroy patří koneckonců do zlatého fondu tvrdého rocku. Na závěr lze konstatovat: dnešní Metallica byla jako sex manželů po dvaceti letech společného soužití. Základní funkci plní, ale už to není to, co bývalo.
