27. 2. 2009 - Původně se koncert Tonyho Allena, nigerijského rodáka a nejvýznamnějšího bubeníka se západoafrickou tradicí, měl konat v prosinci loňského roku, ale definitivní a platný termín padl na středu 25.2. Kdo se nenechal posunem odradit a dorazil do pražské Akropole, mohl plnými doušky nasávat world music prosycenou rozmanitým funkem, dle Allenovy terminologie, afrofunkem.
Funkově africké slunce Tonyho Allena
Osmašedesátiletý Tony Allen, který je spolu s již dnes zesnulým Felou Kutim považován za základního stavitele žánru afrobeat, do Prahy dorazil se svou čtyřčlennou partičkou Afrobeat Orchestra, která byla spravedlivě rozdělena na dvě barevné části, černošskou a bílou, jakoby podtrhovala africké a evropské cítění a přitom je spojovala společná řeč, hudba.
Afrobeat, vycházející z tradic afrických patternů, se v neustálých spirálách a vlnách navrací mezi moderní hudební styly, ať už zásluhou právě takových živých kapel, jakými je Tony Allen Afrobeat Orchestra, či zásluhou DJů, kteří právě africké vrstvené beaty využívají ve svých setech. Tony Allen svůj nigerijský rytmus kolující v žilách nezapře a se stejně temperamentní vervou ho předává i na svých koncertech. Do pražské Akropole přivezl hlavně skladby ze svého posledního alba Lagos No Shaking z roku 2006, na kterém se opět navrací k původním tradicím afrobeatu okořeněné funkovými vzorci. Se svými spoluhráči, které si k sobě do Prahy přizval, vytvořil líbivě houpavé závany Afriky a místy strhující jazzové improvizace. Do varu se pohupující publikum také dostalo díky úsměvným tanečním kreacím kytaristy Kloda Di Bongueho, trumpetisty Nicolase Girauda a baskytaristy Rodyho Cereyona. Akordové podklady Fixiho na klávesy vzpružovaly a osvěžovaly celkové kompozice, podobně jako jeho naleštěné červené boty do špičky, kterých si nemohl nikdo nevšimnout.
Opakované figury, výrazné rytmizování, funkové fráze, minimalistické ornamenty kytarových propletenců a Allenova vitálnost přetransformována do úderných exhibic, tohle všechno jste mohli vidět a slyšet na vlastní smyslové orgány, stejně jako já, v pražské Akropoli.
Tony Allen je stále nabit energií, kterou může rozdávat bez designového obalu, je hybatelem afrických magií ve zvukové podobě a zároveň posledním z těch, kteří jako první africké beatové funky zformovali a rozšířili i v západní kultuře. Není proto divu, že jeho jméno je skloňováno a zmiňováno ve všech pádech a je přizváváno k mnoha projektům napříč žánry. Afrobeat Orchestra je uskupení, jehož členové přicházejí a odcházejí. Možná i to bylo příčinou, že Allen měl lehké komplikace si na všechna jména svých spoluhráčů vzpomenout. I když tahle tragicko úsměvná tečka nepatrně zatemnila punc sounáležitosti celého večera, hudební zážitek, který jste možná od Allenovy produkce očekávali, se v dobrém potvrdil.
Afrobeat, vycházející z tradic afrických patternů, se v neustálých spirálách a vlnách navrací mezi moderní hudební styly, ať už zásluhou právě takových živých kapel, jakými je Tony Allen Afrobeat Orchestra, či zásluhou DJů, kteří právě africké vrstvené beaty využívají ve svých setech. Tony Allen svůj nigerijský rytmus kolující v žilách nezapře a se stejně temperamentní vervou ho předává i na svých koncertech. Do pražské Akropole přivezl hlavně skladby ze svého posledního alba Lagos No Shaking z roku 2006, na kterém se opět navrací k původním tradicím afrobeatu okořeněné funkovými vzorci. Se svými spoluhráči, které si k sobě do Prahy přizval, vytvořil líbivě houpavé závany Afriky a místy strhující jazzové improvizace. Do varu se pohupující publikum také dostalo díky úsměvným tanečním kreacím kytaristy Kloda Di Bongueho, trumpetisty Nicolase Girauda a baskytaristy Rodyho Cereyona. Akordové podklady Fixiho na klávesy vzpružovaly a osvěžovaly celkové kompozice, podobně jako jeho naleštěné červené boty do špičky, kterých si nemohl nikdo nevšimnout.
Opakované figury, výrazné rytmizování, funkové fráze, minimalistické ornamenty kytarových propletenců a Allenova vitálnost přetransformována do úderných exhibic, tohle všechno jste mohli vidět a slyšet na vlastní smyslové orgány, stejně jako já, v pražské Akropoli.
Tony Allen je stále nabit energií, kterou může rozdávat bez designového obalu, je hybatelem afrických magií ve zvukové podobě a zároveň posledním z těch, kteří jako první africké beatové funky zformovali a rozšířili i v západní kultuře. Není proto divu, že jeho jméno je skloňováno a zmiňováno ve všech pádech a je přizváváno k mnoha projektům napříč žánry. Afrobeat Orchestra je uskupení, jehož členové přicházejí a odcházejí. Možná i to bylo příčinou, že Allen měl lehké komplikace si na všechna jména svých spoluhráčů vzpomenout. I když tahle tragicko úsměvná tečka nepatrně zatemnila punc sounáležitosti celého večera, hudební zážitek, který jste možná od Allenovy produkce očekávali, se v dobrém potvrdil.
