26. 10. 2008 - Jak pojmout reportáž z vystoupení skupiny, jakou jsou Gallon Drunk. Skupiny, která je pro autora naprosto srdcovou záležitostí? Pro toho, kdo včera večer v Rock Café byl, je to možná zbytečné... Pro čtenáře, který si vystoupení Gallon Drunk nechal ujít vlastně taky. Zjištuji totiž, že pocit z hudby, kterou nás včera pánové z Gallon Drunk oblažili, je velmi těžké přetransformovat do slov.
Bolestivý coitus interruptus i vrchol klubové sezóny
Hudby, která se dotýká každého póru posluchačova těla a duše. Hudby upřímné a prožité do posledního tónu. Jak popsat neznalému to úžasné utopení se v gejzírech zvuků? Ten pocit uvědomění si, že vaše srdce synchronizovaně bije v rytmu přijímané hudby? To, že vy se stáváte její součástí, to, že vaše tělo reaguje na každý zkreslený zvuk kytary, na každý tón kláves či saxofonu? Tohle vnímání je nepřenosné. Je to o velkých, pro někoho patetických, pojmech, které vyřčeny, vykřičeny, jsou ovšem tam někde uvnitř. Vjem z hudby Gallon Drunk je pro mne podobný... čemu vlastně? Návrat na začátek a znovu položená otázka. Jak to vlastně celé pojmenovat? A má vůbec cenu tomu dávat jména? Vnímání hudby Gallon Drunk je pro mne podobné... čemu vlastně?
Návrat na začátek a znovu položená otázka. Jak to vlastně celé pojmenovat? A má vůbec cenu tomu dávat jména? Proč se vlastně pokoušet o definici pocitů?
Kdo četl mou pozvánku na vystoupení Gallon Drunk, ví, že jsem psal o filmových evokacích spjatých s poslechem jejich hudby. Při psaní tohoto textu zjištuji, že jsem si jeden film z včerejšího večera odnesl. Asi to není úplně obvyklé, ale jediné, čím mohu pro teď sloužit čtenáři je, že jednu scénu s toho filmu převyprávím.
Je podzimní večer, město žije svým životem, pod okny pokoje se na vlhké dlažbě lesknou a třpytí odlesky neonů. V zámku zarachotí klíč a mužovo srdce začíná bít rychleji. Po chvilce se otačí a dívá se na Ni. Žádná slova. Ticho. Jen šum nočního města. Žena se svléká a ulehá na postel. Muž odkládá sako a pohledem vychutnává každičký detail jejího překrásného těla. Myslí na těch šest prázdných měsíců, kdy ji viděl, kdy ji měl naposledy. Zatahuje těžký rudý závěs, za kterým zůstává město i prázdnota měsíců bez Ní. Na stolek odkládá svůj revolver. Žena vstává, svléká můži košili a strhavá ho na postel... Její dlouhé a štíhlé prsty se zarývají do mužových zad. Začínají se divoce milovat, jejich těla rezonují v dokonalé harmonii těl stvořených jednoho pro to druhé. Není nic, krom tohoto okamžiku, jsou jedním ve své vášni. Tohle může být ta hledaná věčnost ukrytá v okamžiku... Tohle je ta věčnost. Zvuky těl, zvuky duší, zvuky blížícího se naplnění... Do místnosti vráží muž. Ženin manžel. Výstřel. Střih. Titulky.
Zpět v realitě. V realitě všedního a běžného, v realitě klubů, které nabízejí emoce od do. Fikcí stvořená filmová scéna může být krásná, ale v realitě nabízený hudebník sledující své hodinky a uvažující, zda smí ještě jednu píseň, je velmi bolestivý coitus interruptus. Myslím, že je třeba, aby se při organizování koncertů, které jsou tak bytostně spjaty s pódiem, jako jsou ty Gallon Drunk, více uvažovalo a hledala se místa, kde neplatí ta šílená policejní hodina. Srovnám-li včerejší koncert s tím brněnským před půl rokem, tak srovnávám nesrovnatelné. Aby nedošlo k mýlce, včerejší koncert Gallon Drunk v Rock Café patří k vrcholům podzimní klubové nabídky, ale kombinace nuceného konce a o poznání vlažnějšího publika, než bylo to brněnské, tvoří malý temný stín na jinak dokonálem plátně. A musí být zmíněn. Závěr? Pokud bych měl použít tradiční rockandpopovou hvězdičkovací škálu určenou albům, strhávám půlpůlhvězdu z pěti. A na tomto hodnocení má svůj nezanedbatelný podíl i výborná předkapela Ritchie Success, která je koncert od koncertu zajímavější. Rozhodně jedna z těch důležitých u nás.
Jinými slovy možno též říct, že sakra dobrej rokenrolovej večer!
Návrat na začátek a znovu položená otázka. Jak to vlastně celé pojmenovat? A má vůbec cenu tomu dávat jména? Proč se vlastně pokoušet o definici pocitů?
Kdo četl mou pozvánku na vystoupení Gallon Drunk, ví, že jsem psal o filmových evokacích spjatých s poslechem jejich hudby. Při psaní tohoto textu zjištuji, že jsem si jeden film z včerejšího večera odnesl. Asi to není úplně obvyklé, ale jediné, čím mohu pro teď sloužit čtenáři je, že jednu scénu s toho filmu převyprávím.
Je podzimní večer, město žije svým životem, pod okny pokoje se na vlhké dlažbě lesknou a třpytí odlesky neonů. V zámku zarachotí klíč a mužovo srdce začíná bít rychleji. Po chvilce se otačí a dívá se na Ni. Žádná slova. Ticho. Jen šum nočního města. Žena se svléká a ulehá na postel. Muž odkládá sako a pohledem vychutnává každičký detail jejího překrásného těla. Myslí na těch šest prázdných měsíců, kdy ji viděl, kdy ji měl naposledy. Zatahuje těžký rudý závěs, za kterým zůstává město i prázdnota měsíců bez Ní. Na stolek odkládá svůj revolver. Žena vstává, svléká můži košili a strhavá ho na postel... Její dlouhé a štíhlé prsty se zarývají do mužových zad. Začínají se divoce milovat, jejich těla rezonují v dokonalé harmonii těl stvořených jednoho pro to druhé. Není nic, krom tohoto okamžiku, jsou jedním ve své vášni. Tohle může být ta hledaná věčnost ukrytá v okamžiku... Tohle je ta věčnost. Zvuky těl, zvuky duší, zvuky blížícího se naplnění... Do místnosti vráží muž. Ženin manžel. Výstřel. Střih. Titulky.
Zpět v realitě. V realitě všedního a běžného, v realitě klubů, které nabízejí emoce od do. Fikcí stvořená filmová scéna může být krásná, ale v realitě nabízený hudebník sledující své hodinky a uvažující, zda smí ještě jednu píseň, je velmi bolestivý coitus interruptus. Myslím, že je třeba, aby se při organizování koncertů, které jsou tak bytostně spjaty s pódiem, jako jsou ty Gallon Drunk, více uvažovalo a hledala se místa, kde neplatí ta šílená policejní hodina. Srovnám-li včerejší koncert s tím brněnským před půl rokem, tak srovnávám nesrovnatelné. Aby nedošlo k mýlce, včerejší koncert Gallon Drunk v Rock Café patří k vrcholům podzimní klubové nabídky, ale kombinace nuceného konce a o poznání vlažnějšího publika, než bylo to brněnské, tvoří malý temný stín na jinak dokonálem plátně. A musí být zmíněn. Závěr? Pokud bych měl použít tradiční rockandpopovou hvězdičkovací škálu určenou albům, strhávám půlpůlhvězdu z pěti. A na tomto hodnocení má svůj nezanedbatelný podíl i výborná předkapela Ritchie Success, která je koncert od koncertu zajímavější. Rozhodně jedna z těch důležitých u nás.
Jinými slovy možno též říct, že sakra dobrej rokenrolovej večer!
