Opožděná audience u pomp-rockového veličenstva
Alan Parsons Live Project: Havran krákal nevermore
16. 3. 2010 - Praha, Kongresové centrum, 14. 3. 2010
Zvláštní koncert. Žádný vyložený průšvih, i když první půle se nevyvedla. Asi se nakonec vyplatilo vážit cestu na první české vystoupení veterána Alana Parsonse a jeho Live Projectu, i když výtky proti až kýčovité pompě některých skladeb ani s lety nezmizely.
Úvodní památná instrumentálka I Robot naznačila, že vzpomínkový večer by mohl fungovat. Jistě, Parsons a spol. nastoupili patřičně okázale, ale to k žánru patří. Rozhodně se ale nedá říci, že by odzívli show. Při náročnosti některých pasáží to ani nejde a muzikanti se svými party zjevně bavili. Zvláště P. J. Olsson zpíval jako o život. Jenže jeho snaha roztleskat a rozezpívat publikum, ztracené v poloprázdném a odosobněném sále, vyzněla marně. Nezabraly ani hitovky Don‘t Answer Me či Time. A když si pak Parsons postěžoval, že publikum asi neumí anglicky, když se nesměje jeho vtipu („Tahle písnička je ze série DVD o studiovém nahrávání, která pojednává o... studiovém nahrávání,“ no vy byste smáli?), působilo to hodně nabubřele. Měl jsem chuť zařvat, že na vině nebude blbá angličtina, ale blbej fór, ale naštěstí mi došlo, že Parsons je spíš nervózní z chladného přijetí a nízké návštěvnosti než arogantní.
Po přestávce naštěstí pocit trapasu zatlačila s gustem zahraná píseň Damned If I Do. Přehrání celé suity The Turn Of A Friendly Card, ve které se Parsons chopil i příčné flétny, publikum přijalo s upřímným nadšením a pánové na pódiu se definitivně uvolnili a rozehráli. Nadčasově působilo i hardrockové finále skladby Raven, kterou inspiroval Edgar Alan Poe, a básníkův refrén „nevermore“ (nikdy víc!) naštěstí nebylo třeba vztahovat na kapelu samotnou. Při závěrečném hitu Eye In The Sky seběhli diváci pod pódium a setrvali i během přídavků Old And Wise a Games People Play. Jo, takhle to mělo vypadat od začátku. Možná stačilo změnit sál a trochu pozměnit dramaturgii, odehrát koncert v komornějším prostředí a dát důraz na starší prog-rockové kompozice místo pozdějších popových kusů, a mohlo jít o vážně důstojnou reminiscenci.
Úvodní památná instrumentálka I Robot naznačila, že vzpomínkový večer by mohl fungovat. Jistě, Parsons a spol. nastoupili patřičně okázale, ale to k žánru patří. Rozhodně se ale nedá říci, že by odzívli show. Při náročnosti některých pasáží to ani nejde a muzikanti se svými party zjevně bavili. Zvláště P. J. Olsson zpíval jako o život. Jenže jeho snaha roztleskat a rozezpívat publikum, ztracené v poloprázdném a odosobněném sále, vyzněla marně. Nezabraly ani hitovky Don‘t Answer Me či Time. A když si pak Parsons postěžoval, že publikum asi neumí anglicky, když se nesměje jeho vtipu („Tahle písnička je ze série DVD o studiovém nahrávání, která pojednává o... studiovém nahrávání,“ no vy byste smáli?), působilo to hodně nabubřele. Měl jsem chuť zařvat, že na vině nebude blbá angličtina, ale blbej fór, ale naštěstí mi došlo, že Parsons je spíš nervózní z chladného přijetí a nízké návštěvnosti než arogantní.
Po přestávce naštěstí pocit trapasu zatlačila s gustem zahraná píseň Damned If I Do. Přehrání celé suity The Turn Of A Friendly Card, ve které se Parsons chopil i příčné flétny, publikum přijalo s upřímným nadšením a pánové na pódiu se definitivně uvolnili a rozehráli. Nadčasově působilo i hardrockové finále skladby Raven, kterou inspiroval Edgar Alan Poe, a básníkův refrén „nevermore“ (nikdy víc!) naštěstí nebylo třeba vztahovat na kapelu samotnou. Při závěrečném hitu Eye In The Sky seběhli diváci pod pódium a setrvali i během přídavků Old And Wise a Games People Play. Jo, takhle to mělo vypadat od začátku. Možná stačilo změnit sál a trochu pozměnit dramaturgii, odehrát koncert v komornějším prostředí a dát důraz na starší prog-rockové kompozice místo pozdějších popových kusů, a mohlo jít o vážně důstojnou reminiscenci.
Ušlechtilá nuda
APP vlastně nikdy nebyli opravdovou kapelou a možná právě v tom je kámen úrazu,ta hudba byla vyčpělá už na začátku osmdesátek(podobně jako stylově spříznění Barclay James Harvest či Moody Blues nebo Asia,která je ovšem živě lahůdkou!).Hrát si na Pink Floyd totiž daleko lépe zvládali třeba Pendragon a to nikdy nemuseli schovávat prázdnotu za tzv.koncepčnost.V polovině 8.dekády jim pak už ani Arista nechtěla vydávat alba,jak byla kýčovitá.S tím vším jsem tedy na koncert přišel,nemohli mě dojmout jako pána vedle mě uprostřed druhé řady,ani jsem nebyl nadšen,jako čtveřice chlapíků za mnou a to vlastním všechny vynily.o to víc se budu těšit do baru Lecerny za měsíc na rytmiku King Crimson,kteří nám naservírují opravdové hudební orgie a ne zdechlinu.A místo blbých vtípků mohl Alan alespoň zmínit památku velmi nedávno zesnulého parťáka z tandemu Erica..