J.A.R. odehráli tradičně hravý koncert plný pozměněných aranží a hudebních improvizací.
Adolescentní léta s J.A.R.
29. 11. 2008 - Funk is not dead. Naopak, má se čile k světu a slaví devatenáctiny. Zásadní 17. listopad 1989 českému národu nepřinesl pouze demokracii, ale i spolčení trojice Roman Holý, Oto Klempíř a Michael Viktořík. Zatímco Husa na provázku nabízí každý měsíc diskuze o tom, kam se posunulo za porevoluční léta české vědomí, J.A.R. předvedli ukázku svých největších hitů v dvouhodinovém koncertě v brněnském Semilasse. Spolu s nimi tam v podvečer 28. listopadu vystoupila i mladá rocková kapela Airfare.
Ta začala hrát kupodivu téměř na minutu přesně. Airfare na poslední chvíli nahradili plakátem slibovanou retro partu Toxique, jejíž kytarista dal podle tiskových zpráv přednost zahraničnímu angažmá před vystoupení s funkovými matadory.
Aitfare v Brně hráli nedávno a setkali se úspěchem, publikum J.A.R. je však přijalo docela vlažně, což bylo ale nejspíš dáno tím, že mnozí dorazili až po slibovaném začátku, který měl být o půl deváté, a tak je jednoduše nestihli. Tomas J. Lichtag v žlutém triku „70´s going down“ a frajerských průhledných brýlích zpíval dle slov kapely poctivé rockandrollové písničky z hotelu Moskwa. Sice je to kapela, která se dle mého hodí spíš na maturitní večírek teenagerů, než na předvoj českých králů rapu a funku, přesto to byla poměrně zábavná třičtvrtěhodinka před vystoupením hlavní hvězdy večera.
Nástroje se začaly chystat kolem půl desáté. Na podiu se tak vyměnili chlapíci, kteří by mohli být moji kámoši, za chlapíky, kteří by mohli být moji tatíci.
Ač už jsou většina kapely pánové v nejlepších letech, publikum bylo vesměs hodně mladé a mnohdy ani ne tak staré, jako kapela sama. Ve výchovném tónu tedy Jaři začali svým potenciálním ratolestem zpívat „Sex necháme dětem“, úvodní slova „Jak ti je“, což byl pro brněnský koncert docela logický otvírák.
„Dobrý večer dobrý den, bába leze komínem v Brně…“ přiletěl na podium Majk za nadšeného výskání publika. Už s pohledem na lesklé upnuté kalhoty Romana Holého bylo jasné, že koncert bude zážitek nejen pro hudební, ale i módní labužníky, a ani Majk nezklamal. U mikrofonu se doslova zablýsknul v černé košili poseté flitry a džínech zacákaných bílou barvou. Své něžné mužské dlaně měl zahalené v bílých rukavičkách. Očička mu po posilnění kelímkem neznámé tekutiny jenom svítila a mě napadlo, že jsem také během přestávky místo snahy urvat si pěkné místo měla raději zapracovat na tom naladit se na podobou vlnu. Kolem však už byla spousta lidí a z beden řvala jedna funky pecka za druhou.
„Kdo je tady z Prahy?“ volal Majk odvážně k brněnskému lidu a když viděl, že se nikdo z přítomných ke svému „pražáctví“ otevřeně nepřizná, pokrčil rameny a spustil slova „Potomku Prahy“. Ač Moravané, refrén o mámě Praze notovali všichni.
„Michaeli, a kdys byl vlastně poprvé v Brně?“ poškrábal se na hlavě Oto. „To mi byly asi tak dva roky,“ opověděl Majk a Oto se pustil do vtípků na jeho účet vzhledem k necelé dekádě, která je od sebe věkově dělí. Škoda, že jsem se nemohla pobavit tak, jako ostatní. Sice jsem měla velmi lukrativní místo, z něhož jsem místy zespodu viděla pod lněnou čajovnickou košili Dana Bárty, musela jsem však tuto devízu vykoupit nazvučením, které bývá těsně pod podiem málokdy ideální. Rapování Michaela Viktoříka a Oty Klempíře nebylo příliš rozumět, nejvíc mě to však mrzelo při jejich průpovídkách v přestávkách mezi skladbami, kdy se sál smál a já jen odzírala z úst a šibalského výrazu „Vrtulníka Majka“. Naštěstí byl natolik výmluvný, že dokázal nahradit všechna slova a zvolání o tom, jak jsme skvělí. Skvělí jsme mu soudě podle jeho blaženého úsměvu nejspíš připadali, nejskvělejším ale byl on sám. Světla reflektorů si užíval, vlnil se, mával rukama a natřásal se v duchu svého oblíbeného tanečku.
A Jaři hráli a hráli si zároveň. Písničky pojali velice volně, do jednoho songu vráželi kus druhého a užívali si svá sóla. Občas si někdo z party odskočil zapálit cigaretku, jako třeba Roman Holý, který pak z kraje podia pobaveně sledoval Dana Bártu, jak procítěně mlátí do jeho kláves. Oto Klempíř poslal svou tamburínu do publika, nadšeně si s lidmi podával ruce a Bárta přijímal rozpité sponzorské kelímky piva od fanoušků pařících v prvních řadách. Pánové si své hrátky natáčeli na kameru, mrkali na sebe, plácali do sebe a bavili se. Bodejť by ne, kapela oslavuje věk, kdy je ještě pořád kousíčkem své existence v pubertě.
„Odměň je!“ pobízel Roman rozdováděného Majka. „Odměnit? Za co? Tomuhle říkáš aplaus?“ vysmál se nám Michael a rozpoutal tím vlnu výskání, kterou nakonec odměnit musel. „Tak jo, za odměnu vám možná ještě zahrajeme nějakou tu písničku…“ mrkl a dál se natřásal, až rukavičky zavěšené za jeho pasem poskakovaly a mlátily ho do boků. Aby nás ještě víc pobavil, naběhl v polovině koncertu na scénu v pletené čepici a rukavicích a tričku „Zažil jsem incest – Hurááá!“, které si po chvíli vysvlekl. „Mám nervy v kýblu,“ hlásala jeho další outfit.
Jak se koncert blížil ke konci, ubývalo ostře modré a červené tekutiny v nachystaných Poweradech a nastal okamžik, kdy se kapela seřadila, aby se rozloučila. Absence přídavku by byla neodpustitelná, a tak byl koncert uzavřen „Maksimisinkem“ a reklamní hymnou z roku 1999 „Už mizí pryč je… Hanka“. Na druhý přídavek nakonec nepřišlo, ač měl playlist na konci připsaný snad nejoblíbenější song kapely „Bulhary“. Proč, to můžeme jen hádat.
Sál se pomalu vyklidňoval a za vzrušených debat o tom, který song byl nejlepší, a rozplývání se nad hravostí kapely jsem se prodrala pro své věci do šatny. Někteří pokračovali do Metro Music Baru, kde byla afterparty. Já jsem se jako poslušné dítě svých funkových tatíků šla uložit ke spánku.
Playlist:
Jak ti je
Pap muziek
Mydli to
Metamegamastítko
Brutek Modelář
Neviděli mou Funku
Začni za tmy
Zlaté struny
Dělnická
Potomek Prahy
O lidech řekla Míša
Superpéro
Dr. Feelgood
Sem Pohodlný
Nuly
Hi-Tech Vitamean
B-Bus
Holého band
Přídavek:
Maksiming
Už mizí pryč je… Hanka
Aitfare v Brně hráli nedávno a setkali se úspěchem, publikum J.A.R. je však přijalo docela vlažně, což bylo ale nejspíš dáno tím, že mnozí dorazili až po slibovaném začátku, který měl být o půl deváté, a tak je jednoduše nestihli. Tomas J. Lichtag v žlutém triku „70´s going down“ a frajerských průhledných brýlích zpíval dle slov kapely poctivé rockandrollové písničky z hotelu Moskwa. Sice je to kapela, která se dle mého hodí spíš na maturitní večírek teenagerů, než na předvoj českých králů rapu a funku, přesto to byla poměrně zábavná třičtvrtěhodinka před vystoupením hlavní hvězdy večera.
Nástroje se začaly chystat kolem půl desáté. Na podiu se tak vyměnili chlapíci, kteří by mohli být moji kámoši, za chlapíky, kteří by mohli být moji tatíci.
Ač už jsou většina kapely pánové v nejlepších letech, publikum bylo vesměs hodně mladé a mnohdy ani ne tak staré, jako kapela sama. Ve výchovném tónu tedy Jaři začali svým potenciálním ratolestem zpívat „Sex necháme dětem“, úvodní slova „Jak ti je“, což byl pro brněnský koncert docela logický otvírák.
„Dobrý večer dobrý den, bába leze komínem v Brně…“ přiletěl na podium Majk za nadšeného výskání publika. Už s pohledem na lesklé upnuté kalhoty Romana Holého bylo jasné, že koncert bude zážitek nejen pro hudební, ale i módní labužníky, a ani Majk nezklamal. U mikrofonu se doslova zablýsknul v černé košili poseté flitry a džínech zacákaných bílou barvou. Své něžné mužské dlaně měl zahalené v bílých rukavičkách. Očička mu po posilnění kelímkem neznámé tekutiny jenom svítila a mě napadlo, že jsem také během přestávky místo snahy urvat si pěkné místo měla raději zapracovat na tom naladit se na podobou vlnu. Kolem však už byla spousta lidí a z beden řvala jedna funky pecka za druhou.
„Kdo je tady z Prahy?“ volal Majk odvážně k brněnskému lidu a když viděl, že se nikdo z přítomných ke svému „pražáctví“ otevřeně nepřizná, pokrčil rameny a spustil slova „Potomku Prahy“. Ač Moravané, refrén o mámě Praze notovali všichni.
„Michaeli, a kdys byl vlastně poprvé v Brně?“ poškrábal se na hlavě Oto. „To mi byly asi tak dva roky,“ opověděl Majk a Oto se pustil do vtípků na jeho účet vzhledem k necelé dekádě, která je od sebe věkově dělí. Škoda, že jsem se nemohla pobavit tak, jako ostatní. Sice jsem měla velmi lukrativní místo, z něhož jsem místy zespodu viděla pod lněnou čajovnickou košili Dana Bárty, musela jsem však tuto devízu vykoupit nazvučením, které bývá těsně pod podiem málokdy ideální. Rapování Michaela Viktoříka a Oty Klempíře nebylo příliš rozumět, nejvíc mě to však mrzelo při jejich průpovídkách v přestávkách mezi skladbami, kdy se sál smál a já jen odzírala z úst a šibalského výrazu „Vrtulníka Majka“. Naštěstí byl natolik výmluvný, že dokázal nahradit všechna slova a zvolání o tom, jak jsme skvělí. Skvělí jsme mu soudě podle jeho blaženého úsměvu nejspíš připadali, nejskvělejším ale byl on sám. Světla reflektorů si užíval, vlnil se, mával rukama a natřásal se v duchu svého oblíbeného tanečku.
A Jaři hráli a hráli si zároveň. Písničky pojali velice volně, do jednoho songu vráželi kus druhého a užívali si svá sóla. Občas si někdo z party odskočil zapálit cigaretku, jako třeba Roman Holý, který pak z kraje podia pobaveně sledoval Dana Bártu, jak procítěně mlátí do jeho kláves. Oto Klempíř poslal svou tamburínu do publika, nadšeně si s lidmi podával ruce a Bárta přijímal rozpité sponzorské kelímky piva od fanoušků pařících v prvních řadách. Pánové si své hrátky natáčeli na kameru, mrkali na sebe, plácali do sebe a bavili se. Bodejť by ne, kapela oslavuje věk, kdy je ještě pořád kousíčkem své existence v pubertě.
„Odměň je!“ pobízel Roman rozdováděného Majka. „Odměnit? Za co? Tomuhle říkáš aplaus?“ vysmál se nám Michael a rozpoutal tím vlnu výskání, kterou nakonec odměnit musel. „Tak jo, za odměnu vám možná ještě zahrajeme nějakou tu písničku…“ mrkl a dál se natřásal, až rukavičky zavěšené za jeho pasem poskakovaly a mlátily ho do boků. Aby nás ještě víc pobavil, naběhl v polovině koncertu na scénu v pletené čepici a rukavicích a tričku „Zažil jsem incest – Hurááá!“, které si po chvíli vysvlekl. „Mám nervy v kýblu,“ hlásala jeho další outfit.
Jak se koncert blížil ke konci, ubývalo ostře modré a červené tekutiny v nachystaných Poweradech a nastal okamžik, kdy se kapela seřadila, aby se rozloučila. Absence přídavku by byla neodpustitelná, a tak byl koncert uzavřen „Maksimisinkem“ a reklamní hymnou z roku 1999 „Už mizí pryč je… Hanka“. Na druhý přídavek nakonec nepřišlo, ač měl playlist na konci připsaný snad nejoblíbenější song kapely „Bulhary“. Proč, to můžeme jen hádat.
Sál se pomalu vyklidňoval a za vzrušených debat o tom, který song byl nejlepší, a rozplývání se nad hravostí kapely jsem se prodrala pro své věci do šatny. Někteří pokračovali do Metro Music Baru, kde byla afterparty. Já jsem se jako poslušné dítě svých funkových tatíků šla uložit ke spánku.
Playlist:
Jak ti je
Pap muziek
Mydli to
Metamegamastítko
Brutek Modelář
Neviděli mou Funku
Začni za tmy
Zlaté struny
Dělnická
Potomek Prahy
O lidech řekla Míša
Superpéro
Dr. Feelgood
Sem Pohodlný
Nuly
Hi-Tech Vitamean
B-Bus
Holého band
Přídavek:
Maksiming
Už mizí pryč je… Hanka
