Na křestu CD skupiny 1st Choice (První volba)se mi po deseti minutách hraní jako tou správnou první volbou jevil odchod.
1st Choice ve jhu teenagerovského punkrocku
10. 11. 2008 - V sobotu 8. 11. se v pražském klubu Chapeau Rouge konal křest nového alba "Online" české skupiny 1st Choice, jejichž předkapelou byla švýcarská skupina Gonzo. Ve stísněných prostorách podzemního klubu jsem čekal bez jakýchkoliv předsudků na hlavní hvězdu večera. Se zpožděním začala hrát švýcarská partička Gonzo.
Počáteční pocity z hraní indikovaly jednoduchý poprock. Zmizely však s prvními tóny kytary Micha Wernliho. „Kosmický“ zvuk jeho elegantních sól odkazoval ke klasickému rocku a skupinám jako Pink Floyd, Deep Purple nebo Yes a působil jako výrazný obohacující prvek jednotlivých singlů. Ke skvěle zvládnutému instrumentálnímu umění bych rozhodně zařadil i osobitý styl bubeníka Marc Pfeutiho.
Jedna z dimenzí, jež odlišuje kvalitní kapely od těch méně kvalitních, je určitě osobitost tvorby. Často se mi na různých festivalech stává, že po několika písních mi produkce daného interpreta slévá dohromady, jak jsou si písně podobné. U Gonzo se tomu tak nestalo. Už výše zmíněná Wernliho „artrocková“ kytara a dynamické bicí Pfeutiho vytvářejí jedinečný zvuk každé písně. A patří k němu také nápadité využívání druhého hlasu. Jedním z vrcholů vystoupení se určitě stala originální interpretace „Wish You Were Here“ od Pink Floyd, které Gonzo uvedli jako svůj hudební vzor.
Co se týče rozřazení na kvalitní a méně kvalitní, po sobotním večeru bych 1st Choice zařadil do kategorie druhé. Když v jedenáct hodin konečně vyskákali na pódium, diváci je uvítali bouřlivě. Podle ohlasu obecenstva přišla hlavní hvězda večera, hned po prvních riffech bych toto přesvědčení hodně zrelativizoval. 1st Choice rozhodně nezněli jakožto „post-grunge“ „Seattle-rock“, jak se sami definují. To, co prezentovali daný večer, byl hurá punkrock s bídnou výslovností. Jakoby nedostatek kvality nahrazovali kvantitou decibelů, takže posluchač přes všechen ten hluk nemá ani šanci vnímat hudbu, což je možná účel. Hudba je to bezkrevná, poněkud dětinská a zoufale stereotypní, připomíná hudební pozadí reklam růžového mobilního operátora určených „pro mladé.“ Soudě dle reakcí fanoušků, hudba 1st Choice je velmi rytmická a strhující, já jsem měl však z vystoupení pocit odcizení. Jakoby mezi mnou a kapelou byla nějaká blána, která deformuje jejich zvuk na podivné hlučení, asi jako když si pouštíte hudbu přes reproduktory mobilu.
Oproti originálním Gonzo hrála skupina, jež, pro mě docela nepochopitelně, nachází svůj inspirační zdroj u amerických „garage bandů“, jejichž osazenstvo tvoří náctiletí kluci a jejichž hudba vzniká různorodou kombinací cca 3 akordů. Proč česká skupina slepě přebírá tento kolovrátkový styl a nechá se tak rozmělnit v moři takovýchto velmi-podobně-znějících skupin? (nutno dodat, že slabá angličtina hlavního interpreta staví 1st Choice pod úroveň běžných garage bandů) Více invence není třeba, nenáročnému publiku k ovacím stačilo poslouchat různé úrovně hluku, jež se na ně linuly a které asi znázorňovaly sloky a refrén.
Nebýt výborných Gonzo, kteří jako hosté totálně zastínili hlavní kapelu, odcházel bych z koncertu s pocity dosti negativními. Gonzo ukázali, že rock má stále co nabídnout a dá se dělat originálně, jen se nebát experimentovat místo slepé a nekvalitní otročiny stylu.
1st Choice-A New Car
