Zákaz vstupu s endoprotézou!
-123min v Metro Music Bar
21. 11. 2008 - Moje první návštěva Metro Music Bar. Můj první -123min koncert s novým bubeníkem. Jaké to všechno bylo?
-123min jsou kapelou, která nezklame. I když si na ně přečtete špatnou kritiku, znamená to, že recenzent si prostě ten koncert nevykloubil kyčle, ale jenom ho tak trochu pobolívají. Bína, Janáček a Dvořáček jsou zkušení muzikanti, kteří dokážou publikum strhnout na svou stranu. Jejich směsice jazzu, rocku a latiny je okořeněna hravostí a vtipem.
Ústředním bodem debat kolem -123min jsou bubeníci. Někdo upřednostňuje éru Emila Valacha, někdo Martina Vajgla a někdo Miloše Dvořáčka. Je jen na vás, co si vyberete. Valach byl bubeník s obrovským drivem a rovněž velmi zdatný technik. Vajgl byl „cirkusový“ bubeník, uměl prostě hrát na efekt. Excentrického Vajgla teď ale vystřídal introvertní Dvořáček. Minuty ztratily něco málo ze své živelnosti a znějí teď více jazzově? Kavárensky? Klidněji? Dvořáček je taková minimalistická včelička. Jeho levá ruka na virblu nezůstane chvíli klidná, stejně tak pravá noha si bez ustání jemně hraje s hitkou, akorát musíte hodně střežit uši, abyste všechny ty jeho hračičky pochytili.
Minuty tedy teď nabízejí trošku jiný zážitek. Ale upřímně nevím, co se dá na jejich koncertě recenzovat. Ono se asi nikdy nestane, že by někdy odehrály špatný koncert. Jde jen o to, jaké Minuty vám vyhovují. Mně vyhovuje, když si v jedné písničce vymění Janáček s Bínou nástroje, když Bína hraje na Telecaster, když si Bína hraje s publikem a donutí celé publikum zpívat „Chro, chro, chro!“ a po každé písničce zvolá: „Shoooooba Dooooba!“. Kamarád zase má rád zvuk té Bínovy „nové“ kytary a „Chro, chro, chro“ mu přijde trapné.
No, já se asi dočkám až na vánočním koncertě 17. 12. 2008 opět v Metro Music Bar. Minutky totiž na speciálních koncertech většinou předvádí speciální věci.
I přesto, že mé marginální požadavky naplněny nebyly, tak se publikum dobře bavilo, zatímco já si introvertně užíval umění Janáčka a Dvořáčka stranou pódia u odposlechů. Jeden klasický přídavek a jeden přídavek, ve kterém minuty předvedly, jak to vypadá na turecké diskotéce. A nutno říct, že Metro se turecké tancovačky chytlo. Poděkování, uklonění a jde se domů, prší, kyčle vás bolí, ale máte úsměv na rtech.
Ústředním bodem debat kolem -123min jsou bubeníci. Někdo upřednostňuje éru Emila Valacha, někdo Martina Vajgla a někdo Miloše Dvořáčka. Je jen na vás, co si vyberete. Valach byl bubeník s obrovským drivem a rovněž velmi zdatný technik. Vajgl byl „cirkusový“ bubeník, uměl prostě hrát na efekt. Excentrického Vajgla teď ale vystřídal introvertní Dvořáček. Minuty ztratily něco málo ze své živelnosti a znějí teď více jazzově? Kavárensky? Klidněji? Dvořáček je taková minimalistická včelička. Jeho levá ruka na virblu nezůstane chvíli klidná, stejně tak pravá noha si bez ustání jemně hraje s hitkou, akorát musíte hodně střežit uši, abyste všechny ty jeho hračičky pochytili.
Minuty tedy teď nabízejí trošku jiný zážitek. Ale upřímně nevím, co se dá na jejich koncertě recenzovat. Ono se asi nikdy nestane, že by někdy odehrály špatný koncert. Jde jen o to, jaké Minuty vám vyhovují. Mně vyhovuje, když si v jedné písničce vymění Janáček s Bínou nástroje, když Bína hraje na Telecaster, když si Bína hraje s publikem a donutí celé publikum zpívat „Chro, chro, chro!“ a po každé písničce zvolá: „Shoooooba Dooooba!“. Kamarád zase má rád zvuk té Bínovy „nové“ kytary a „Chro, chro, chro“ mu přijde trapné.
No, já se asi dočkám až na vánočním koncertě 17. 12. 2008 opět v Metro Music Bar. Minutky totiž na speciálních koncertech většinou předvádí speciální věci.
I přesto, že mé marginální požadavky naplněny nebyly, tak se publikum dobře bavilo, zatímco já si introvertně užíval umění Janáčka a Dvořáčka stranou pódia u odposlechů. Jeden klasický přídavek a jeden přídavek, ve kterém minuty předvedly, jak to vypadá na turecké diskotéce. A nutno říct, že Metro se turecké tancovačky chytlo. Poděkování, uklonění a jde se domů, prší, kyčle vás bolí, ale máte úsměv na rtech.
