Jaromír Nohavica – Poruba

VLASTNÍ NÁKLAD   41:20   FOLK / POP

Ostravský bard Nohavica listuje na albu Poruba ve svém srdci. Ohlíží se na něm za prvními láskami, kamarádstvím, rvačkami, ale i buzerací jak dřívější, tak současnou. A dělá to tím nejpřirozenějším způsobem. Melancholicky, naléhavě, šeptem, jak je to právě zapotřebí. Kouzlí přitom s českými slovíčky jako čaroděj a učí nás, aniž si to uvědomujeme, milovat svoji zem. V tom je Nohavica jedinečný. I proto je tolik milován a druhými nenáviděn. Umí totiž vtáhnout do svých příběhů a není slepý ani k tomu, co se kolem nás děje. A je přitom naprosto přesvědčivý. Stejně tak nepřehlíží nejbolestnější rány, které schytal od života. Brání se však a obhajuje, ačkoli to u něho nebývá zvykem. Nejnaléhavěji v písni Lžou mi do očí. Její slova „… zalepili mi duši pravdami svými, pro moje dobro…“ jako by si posvítila na rádoby moralizující pražskou kavárnu, aby hned vzápětí písničkář poukázal v textu na rozpolcenost české společnosti „…moje země je na dva díly puklá…“.

Neustává v tom ani ve skladbě Velká tma, jež vyjadřuje únavu ze současného morálního marasmu a kibicování. Deska je ale především o vzpomínání a vtipné nadsázce, kterou Nohavica občas odlehčuje ostravským dialektem. Obnažuje přitom časový kontrast (Sako ze sametu), jindy zase idealizuje realitu dospívání, jako třeba v titulní písni Poruba. A právě její výrazná melodická linka naznačuje, že nejde jen o hloubku a vážnost osobního sdělení básníka, ale též o práci s muzikálními emocemi, na nichž se vedle Jarka Nohavici podíleli také bubeník Pavel Plánka, polský akordeonista Robert Kuśmierski a pianista Dalibor Cidlinský. Dovolím si tedy tvrdit, že se pětileté čekání na třináct nových skladeb vyplatilo, protože dostáváme Nohavicu přesně takového, jakého jej chceme mít – s osobitým kouzlem na srdci i na jazyku. Tohle totiž bez ohledu na všechny škarohlídy nemůže nikdy omrzet.

ROMAN „NEWS“ ZAHRÁDKA

Sponzorováno