20. 4. 2009 - „Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby. Požehnán buď ten, kdo ve jménu lásky a dobré vůle vyvede spravedlivé z údolí temnot, neboť ten jest skutečným pastýřem a spasitelem zbloudilých dětí. A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry. A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je… Trail Of Dead!“
Zpívej hezky, jinak umřeš
Kdepak, s Ezechielem 25,17, skoro tak, jak ho znáte od Samuela L. Jacksona, pravděpodobně nemá texaská kapela moc co do činění (i když člověk nikdy neví), jenže nám se sem tolik hodí.
…And You Will Know Us By The Trail Of Dead je skupina, co na svých koncertech tříská s kytarami a páře bicí. Přitom si ale kolem sebe vytváří mlžnou auru, co jen láká k tomu, pronikat jí stále hlouběji a hlouběji a hledat až v morku jejích kostí, co v ní tepe. Art rock.
Jason Reece, Conrad Keely a spol. propracovali k dokonalosti mystiku svojí kapely tak, aby nikoho neurážela a aby kohokoli hodně zajímala. Však posuďte sami, jaké kouzlo má jmenovat se …And You Will Know Us By The Trail Of Dead. Je to slovní spojení, ve kterém rozumíte každému slovu a přitom netušíte. A chlapci muzikanti se v klidu odkážou na Maye, a konec.
Jindy si zase řeknou: „Proč neudělat cover, na kterým se budou mydlit všichni se všema a odkázat se přitom na komiks?“ Pak pojmenují další desku The Century Of Self. Proč? Protože to zrovna frčí. Ta hláška odkazuje na Freuda a jeho psychoanalýzu. Je to dokument Adam Curtise z BBC – týpka, co si na paškál bere tu otázky politiky strachu, tam konzumerismus první kategorie, a vypráví story o teorii nevědomí, co dláždí cestu ke vzniku demokracie konzumního člověka. A není to zdaleka všechno, čím Trail Of Dead dráždí ty, co se vydráždit nechají.
Debut antihudby
Ale pěkně po pořádku. Trail Of Dead vznikli v roce 1994, když se dali dohromady Jason Reece a Conrad Keely. V pětadevadesátém se jim na kompilaci, která ani neměla tvar stříbrného kotoučku, ale jen magnetofonové pásky a jmenovala se Austin Live Houses, objevila první písnička. A pak to trvalo ještě celé čtyři roky, než se dočkali debutu. Pojmenovali ho, jak jinak, …And You Will Know Us By The Trail Of Dead. Tříminutové úderky se tam střídají se sedmiminutovými vály a chiméru, kterou pánové kolem sebe práší, jim baští nejeden recenzent. Jde o to, že se označují za antimuzikanty a vysvětlují to tím, že nechtějí, aby to album bylo jakkoli hudebně důležité. Prima koncept, a funkční. Recenze z té doby se předhánějí v hledání antimuzikantských prvků. Deska přitom nezní vůbec zle. Trochu jako The Who, trochu v ní syčí a škrábe a praská, a trochu rve uši. Základ má v post punku, požírá samu sebe (i když tuhle vlastnost do dokonalosti dovede až album přespříští) a ještě si k tomu štěká a kouše okolí. Fajnový debut.
Už za rok přišla další řadovka – Madonna. Bylo to zrovna v době, kdy v USA frčlo emo a kdo emo nebyl, byl out. Do vínku tuhle škatulku dostávaly začínající kapely automaticky a u kapel, co už chvíli hrály, se hledalo, co z emovitosti jim přiřadit. Ani Trail Of Dead nejsou výjimkou. A to, prosím pěkně, na desce ani jednou nepadne zmínka o smutných očích přítelkyně, krabičce na oběd, nebo letícím času. Jen pořádný nadhled tam je. Trail Of Dead vůbec touhle deskou ještě trochu oddalují trend, kdy na dobrou indie-rockovou kapelu stačilo mít ten správný postoj a um hodit za hlavu. V té době to prostě ještě byla kapela ze staré, dobré, poctivé školy, které nadcházel ideální čas pro její opus magnum.
Nejhorší zpěvák světa
Source Tags & Codes se jím stalo bez výjimky. Kritici se rozplývali a posluchači prožívali hromadné orgasmy. A nejlíp se tahle nahrávka hodnotí v kontextu s tou další. Worlds Apart měla tuze těžkou pozici obhájit výsostné postavení, které si Trial Of Dead vydobyli prvními třemi deskami. Nebyl to jen kumšt, spíš závazek, jeho naplnění by se rovnalo malému zázraku, co se nekonal. Pravda, asi se dá minimálně za komerční úspěch považovat fakt, že se skladba Let It Dive dostala do počítačového Baseballu od EA Sports (to jsou ti, co dělají taky NHL) a že se Will You Smile Again? objevilo ve velmi slušném seriálu The Shield – policejní odznak, jenže co naplat, když čekáte ránu přímo mezi oči a dostanete ji na solar? Překvápko jistě. Ale tuze nemilé.
Nedá se sice popřít, že by chyběla majestátní rocková imaginace. I název desky podtrhuje automytologii, kterou kolem sebe texaští muzikanti systematicky budují. Jenže sžíravá epičnost předchozí desky je fuč. Otázka bytí či nebytí, která tvoří hlavní charakter Source Tags & Codes, zmizela. Ne, nemějte mi za zlé, že používám tak košaté fráze. Víte, on je totiž Keely asi nejhorší zpěvák a frontman, kterého země kdy nosila. A co víc, on to ví. Až do třetí desky včetně se tak choval. Jako by mu někdo stál za zády. Jako by mu jeho vlastní stín šeptal: „Zpívej. A snaž se, aby to bylo hezký. Jinak umřeš.“ Jenže tohle na Worlds Apart nehledejte. Zbývá už jen zmatek, protože Trail Of Dead žili tak dlouho v oddělených světech, že zapomněli, co je dobrá muzika. Až se z nich stali právě ti pánové, kterým stačí správná póza a talent házejí za hlavu. Co taky s ním?
Všichni proti všem
Myslíte si, že přeháním? Když se mrknete na cover Worlds Apart, úplně přesně vidíte, co je uvnitř desky. Chaos, se kterým si neporadí ani teorie motýlích křídel. Všechno se tam mydlí se vším. A na tom přebalu je to jistě správně. Jako další odkaz mimo hudební realitu použili Trail Of Dead Marvel Superhero Secret Wars – komiksy, ve kterých se hlava nehlava tlučou všichni hrdinové, co jich po světě běhá. Celkově dost úlet – velmi postmoderní, velmi líbivý, velmi chytrý. Bohužel svádějící velmi nešikovně k podobným asociacím, kde platí lehce modifikované rčení – cover omen. A právě tady nastal ten zlom, kdy se z fajnových odkazů kamsi nad rámec hudby (fajnových proto, že i když byly ploché, tak sloužily kapele, co dělala skvělou muziku, a byly tak třešinkou na dortu) stala jen ubohá póza s talentem, se kterým si nikdo neví rady.
Z braku se pak kapela, o jejímž úplném názvu se říká, že je nejdelší na světě, nedostala ani deskou následující. Pravda, je asi o chlup poslouchatelnější. Jenže ne tak, jak by si kdekdo přál. Trail Of Dead se jejím prostřednictvím museli sklonit a začít podlézat. Skoro jako by si řekli, že art rocku bylo už dost, úplně se od něj odklonili. A i když je strukturovaná podobně jako Source Tags & Codes, nesahá jí ani po kotníky, jak je nesourodá. Je v ní nápadů, že by s nimi vystačilo pět kapel půlku života, jenže co s nimi, když ani jeden z nich není dotažený do takového konce, že byste chtěli umět lézt po zdi? Křeč nahrát něco dobrého za každou cenu je cítit za každým riffem, za každým úderem paličky. Ani energie kapely už na nahrávce není, co bývala. Celek se topí v příšerné sofistikovanosti tvůrčího postupu, ze kterého ale vítězně vychází právě ty nejjednodušší prvky. A nezachrání to ani Amanda Palmer jako host.
Nebývá zvykem zakončovat podobné texty přáním. Jenže teď si to nemůžu odpustit prostě proto, že mám tuhle pseudoinťoušskou texaskou grupu rád. Tenhle měsíc vyjde Trail Of Dead další řadovka. The Century Of Self. Dvě skladby ze songlistu už jsou venku, protože vyšly na EP Festival Thyme. Ne, nejsem naivní, ani si netroufám doufat v zázraky, jen bych si moc přál, aby i zbytek písniček zněl stejně, jako první dvě. Víte proč? Je to totiž krok zpět, který se u Trail Of Dead platí zlatem, protože asi jedině ten je krokem správným směrem do roku 2002. Ono je občas lepší parazitovat na své minulosti, když už máte pořád ty choutky dělat muziku, než trefit další slepou uličku.
A proto třikrát za sebou při úplňku čelem k měsíci vyřknu tuhle kouzelnou formulku: …And You Will Know Us By The Trail Of Dead. A myslet přitom budu na Ezechiela, aby pomohl povolat všechny hrdiny, co po zemi chodí, a postavil je do řady, do stínu za zpívajícího Conrada Keelyho, a aby se k němu jeden po druhém naklonili a šeptali mu… Sraz k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit tvé bratry. A až uvalíš svou mstu na nás, poznáme, že jméno tvé je… Trail Of Dead! A zpívej pěkně, jo?
…And You Will Know Us By The Trail Of Dead je skupina, co na svých koncertech tříská s kytarami a páře bicí. Přitom si ale kolem sebe vytváří mlžnou auru, co jen láká k tomu, pronikat jí stále hlouběji a hlouběji a hledat až v morku jejích kostí, co v ní tepe. Art rock.
Jason Reece, Conrad Keely a spol. propracovali k dokonalosti mystiku svojí kapely tak, aby nikoho neurážela a aby kohokoli hodně zajímala. Však posuďte sami, jaké kouzlo má jmenovat se …And You Will Know Us By The Trail Of Dead. Je to slovní spojení, ve kterém rozumíte každému slovu a přitom netušíte. A chlapci muzikanti se v klidu odkážou na Maye, a konec.
Jindy si zase řeknou: „Proč neudělat cover, na kterým se budou mydlit všichni se všema a odkázat se přitom na komiks?“ Pak pojmenují další desku The Century Of Self. Proč? Protože to zrovna frčí. Ta hláška odkazuje na Freuda a jeho psychoanalýzu. Je to dokument Adam Curtise z BBC – týpka, co si na paškál bere tu otázky politiky strachu, tam konzumerismus první kategorie, a vypráví story o teorii nevědomí, co dláždí cestu ke vzniku demokracie konzumního člověka. A není to zdaleka všechno, čím Trail Of Dead dráždí ty, co se vydráždit nechají. Debut antihudby
Ale pěkně po pořádku. Trail Of Dead vznikli v roce 1994, když se dali dohromady Jason Reece a Conrad Keely. V pětadevadesátém se jim na kompilaci, která ani neměla tvar stříbrného kotoučku, ale jen magnetofonové pásky a jmenovala se Austin Live Houses, objevila první písnička. A pak to trvalo ještě celé čtyři roky, než se dočkali debutu. Pojmenovali ho, jak jinak, …And You Will Know Us By The Trail Of Dead. Tříminutové úderky se tam střídají se sedmiminutovými vály a chiméru, kterou pánové kolem sebe práší, jim baští nejeden recenzent. Jde o to, že se označují za antimuzikanty a vysvětlují to tím, že nechtějí, aby to album bylo jakkoli hudebně důležité. Prima koncept, a funkční. Recenze z té doby se předhánějí v hledání antimuzikantských prvků. Deska přitom nezní vůbec zle. Trochu jako The Who, trochu v ní syčí a škrábe a praská, a trochu rve uši. Základ má v post punku, požírá samu sebe (i když tuhle vlastnost do dokonalosti dovede až album přespříští) a ještě si k tomu štěká a kouše okolí. Fajnový debut.
Už za rok přišla další řadovka – Madonna. Bylo to zrovna v době, kdy v USA frčlo emo a kdo emo nebyl, byl out. Do vínku tuhle škatulku dostávaly začínající kapely automaticky a u kapel, co už chvíli hrály, se hledalo, co z emovitosti jim přiřadit. Ani Trail Of Dead nejsou výjimkou. A to, prosím pěkně, na desce ani jednou nepadne zmínka o smutných očích přítelkyně, krabičce na oběd, nebo letícím času. Jen pořádný nadhled tam je. Trail Of Dead vůbec touhle deskou ještě trochu oddalují trend, kdy na dobrou indie-rockovou kapelu stačilo mít ten správný postoj a um hodit za hlavu. V té době to prostě ještě byla kapela ze staré, dobré, poctivé školy, které nadcházel ideální čas pro její opus magnum.
Nejhorší zpěvák světaSource Tags & Codes se jím stalo bez výjimky. Kritici se rozplývali a posluchači prožívali hromadné orgasmy. A nejlíp se tahle nahrávka hodnotí v kontextu s tou další. Worlds Apart měla tuze těžkou pozici obhájit výsostné postavení, které si Trial Of Dead vydobyli prvními třemi deskami. Nebyl to jen kumšt, spíš závazek, jeho naplnění by se rovnalo malému zázraku, co se nekonal. Pravda, asi se dá minimálně za komerční úspěch považovat fakt, že se skladba Let It Dive dostala do počítačového Baseballu od EA Sports (to jsou ti, co dělají taky NHL) a že se Will You Smile Again? objevilo ve velmi slušném seriálu The Shield – policejní odznak, jenže co naplat, když čekáte ránu přímo mezi oči a dostanete ji na solar? Překvápko jistě. Ale tuze nemilé.
Nedá se sice popřít, že by chyběla majestátní rocková imaginace. I název desky podtrhuje automytologii, kterou kolem sebe texaští muzikanti systematicky budují. Jenže sžíravá epičnost předchozí desky je fuč. Otázka bytí či nebytí, která tvoří hlavní charakter Source Tags & Codes, zmizela. Ne, nemějte mi za zlé, že používám tak košaté fráze. Víte, on je totiž Keely asi nejhorší zpěvák a frontman, kterého země kdy nosila. A co víc, on to ví. Až do třetí desky včetně se tak choval. Jako by mu někdo stál za zády. Jako by mu jeho vlastní stín šeptal: „Zpívej. A snaž se, aby to bylo hezký. Jinak umřeš.“ Jenže tohle na Worlds Apart nehledejte. Zbývá už jen zmatek, protože Trail Of Dead žili tak dlouho v oddělených světech, že zapomněli, co je dobrá muzika. Až se z nich stali právě ti pánové, kterým stačí správná póza a talent házejí za hlavu. Co taky s ním?
Všichni proti všemMyslíte si, že přeháním? Když se mrknete na cover Worlds Apart, úplně přesně vidíte, co je uvnitř desky. Chaos, se kterým si neporadí ani teorie motýlích křídel. Všechno se tam mydlí se vším. A na tom přebalu je to jistě správně. Jako další odkaz mimo hudební realitu použili Trail Of Dead Marvel Superhero Secret Wars – komiksy, ve kterých se hlava nehlava tlučou všichni hrdinové, co jich po světě běhá. Celkově dost úlet – velmi postmoderní, velmi líbivý, velmi chytrý. Bohužel svádějící velmi nešikovně k podobným asociacím, kde platí lehce modifikované rčení – cover omen. A právě tady nastal ten zlom, kdy se z fajnových odkazů kamsi nad rámec hudby (fajnových proto, že i když byly ploché, tak sloužily kapele, co dělala skvělou muziku, a byly tak třešinkou na dortu) stala jen ubohá póza s talentem, se kterým si nikdo neví rady.
Z braku se pak kapela, o jejímž úplném názvu se říká, že je nejdelší na světě, nedostala ani deskou následující. Pravda, je asi o chlup poslouchatelnější. Jenže ne tak, jak by si kdekdo přál. Trail Of Dead se jejím prostřednictvím museli sklonit a začít podlézat. Skoro jako by si řekli, že art rocku bylo už dost, úplně se od něj odklonili. A i když je strukturovaná podobně jako Source Tags & Codes, nesahá jí ani po kotníky, jak je nesourodá. Je v ní nápadů, že by s nimi vystačilo pět kapel půlku života, jenže co s nimi, když ani jeden z nich není dotažený do takového konce, že byste chtěli umět lézt po zdi? Křeč nahrát něco dobrého za každou cenu je cítit za každým riffem, za každým úderem paličky. Ani energie kapely už na nahrávce není, co bývala. Celek se topí v příšerné sofistikovanosti tvůrčího postupu, ze kterého ale vítězně vychází právě ty nejjednodušší prvky. A nezachrání to ani Amanda Palmer jako host.
Nebývá zvykem zakončovat podobné texty přáním. Jenže teď si to nemůžu odpustit prostě proto, že mám tuhle pseudoinťoušskou texaskou grupu rád. Tenhle měsíc vyjde Trail Of Dead další řadovka. The Century Of Self. Dvě skladby ze songlistu už jsou venku, protože vyšly na EP Festival Thyme. Ne, nejsem naivní, ani si netroufám doufat v zázraky, jen bych si moc přál, aby i zbytek písniček zněl stejně, jako první dvě. Víte proč? Je to totiž krok zpět, který se u Trail Of Dead platí zlatem, protože asi jedině ten je krokem správným směrem do roku 2002. Ono je občas lepší parazitovat na své minulosti, když už máte pořád ty choutky dělat muziku, než trefit další slepou uličku.
A proto třikrát za sebou při úplňku čelem k měsíci vyřknu tuhle kouzelnou formulku: …And You Will Know Us By The Trail Of Dead. A myslet přitom budu na Ezechiela, aby pomohl povolat všechny hrdiny, co po zemi chodí, a postavil je do řady, do stínu za zpívajícího Conrada Keelyho, a aby se k němu jeden po druhém naklonili a šeptali mu… Sraz k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit tvé bratry. A až uvalíš svou mstu na nás, poznáme, že jméno tvé je… Trail Of Dead! A zpívej pěkně, jo?
