4. 11. 2008 - Dnes už post-punkoví veteráni, ale stále hledající experimentátoři zazářili v punkové explozi roku 1977, kdy svým albem-monumentem Pink Flag, plným neortodoxních struktur a netradičních přístupů, přehodnotili minulost rockové hudby a vystavěli most k její dobrodružnější, více sofistikované a atmosférické formě. Což ještě stvrdili následujícími deskami Chairs Missing a 154, výtečně kombinujícími popovou citlivost, syntetizátory a architekturu ve formě hlavolamu.
Wire - Ostnaté dráty, zabalené v růžové vlajce
Tito Londýňané, ovlivnění jak situacionalismem, tak moderními technologiemi, inspirovali řadu přemýšlivých a stylově odlišných umělců jako Cure, Minutemen, R.E.M., Manic Street Preachers, Henry Rollins & Black Flag, Big Black a My Bloody Valentine, až po brit-pop (Elastica v čele) a post-punkový revival, vedený skupinou Franz Ferdinand a nepříliš originálními Bloc Party. Wire to sice těší, ale jako neposední intelektuálové mají přímo panickou hrůzu z usínání na vavřínech. A možná ještě větší strach mají z opakování sebe sama. Připomeňme si všeříkající anekdotu: když se po dlouhé odmlce znovu rozhodli vyjet na turné, angažovali jako předskupinu The Ex-Lion Tamers, což byl regulérní revival starých Wire. Takže předskokani věrně odehrají staré „hity“ a Wire se můžou v klidu pustit od nových skladeb.
V roce 2008 Wire vydávají nové album Object 47. Melodické, šťavnaté, plné jak mrkajících triků (např. text jde proti atmosféře hudby), tak nových přístupů. Chytlavé písně vedle cirkulárkových kytar, zmutovaného funku a rozrušených ploch. Na drátech odpovídá hlava Wire Colin Newman.
Kdo nepochopil, šel od válu
Když dnes poslouchám Pink Flag, napadá mě, že Wire nehráli punk-rock…
Také jsme ho nikdy nehráli! Nikdy jsme nebyli punková skupina. Tenkrát jsme na to upozorňovali, kde jen jsme mohli. Bohužel si o nás všichni mysleli, že to říkáme jen proto, že jsme banda namyšlených blbečků. Což jsme nebyli, byli jsme jen upřímní. Nehráli jsme tu správnou punkovou hudbu. Naše skladby byly příliš krátké. (Na debut o stopáži pod 36 min. se vešlo 21 písní - pozn. aut.) Punk je v podstatě tradiční, velmi rychle hraná rocková hudba. Nic víc. My se bavili tím, že jsme měnili délku, vymýšleli tempa a hráli si se slovy. Což moc punkových skupin nedělalo.
Wire vznikli v anglické punkové horečce roku 1976. Do jaké míry vás tento čas a místo ovlivnily?
Samozřejmě to bylo velmi inspirující. Na začátku to byla malá scéna. Klub Roxy a ještě pár míst. Dávaly možnost něco si vyzkoušet, mít publikum, před kterým se klidně můžete splést. Z těchto omylů jsme se hodně naučili. To nás posilnilo. Mohli jste hledat, znovu vymýšlet a jít dál. Z těch, co tohle na punku pochopili, jsou dnes většinou velmi dobří umělci. Ti druzí šli velmi rychle od válu a zmizeli.
Jaké to bylo, když jste už v roce 1977 navštívili New York? Jak vás přijala tamní scéna?
Lidé tam byli plní očekávání, aby konečně po celé té mediální masáži viděli naživo anglický punk. Většinou nás pochopili lidé jako Lydia Lunch, která teprve začínala s Teenage Jesus And The Jerks. Popravdě, místní scéna jela v americké tradici rock´n´rollu a nechápala, že nás to nezajímá. Pořád se točili kolem hloupých sloganů jako „death to disco“. A my na to, počkejte, když je disco dobré, tak je dobré! Vůbec to nechápali. Bylo to pro nás trochu zklamání, protože jsme vyrostli na americké muzice. Cítili jsme, že máme blíž k umělečtějším pohledům na hudbu, než jen k „beatu“. Jako třeba Patti Smith, Pere Ubu, Talking Heads nebo Television. Rock´n´roll nás prostě nezajímá.
Je to asi, jako když Vic Godard ze Subway Sect provokativně tvrdil, že rocková hudba šla do kopru, jakmile se objevil Chuck Berry… Jak si vysvětlujete, že jste se stali kultovní kapelou, která nepřestává ovlivňovat mladé kapely?
Britský rock byl v USA vždycky špatně distribuován. Jelikož jsme však vydali Pink Flag u EMI, měli jsme velmi dobré pokrytí. Takže se deska dostala ke spoustě „artschoolových“ kapel, které chtěly pochopit, jak se nám podařilo dostat do hudby inteligenci. A zdálo se jim, že to, co děláme, mohou snadno imitovat. Jenomže zdání klame… Pomalu jsme se stali kmotry scény, o které jsme ani nevěděli, že existuje.
Tradice do umění nepatří
Přicházejí 80. léta a Wire se rozpadají…
80. léta byla pro populární kulturu naprosto otřesná. V Anglii se nikdo nezajímal o post-punk. Zato tady byli neo-romantici a hodně popu. A na druhé straně ta příšerná Oï! scéna. Zkurvení fašisti, zasraní skinheadi. Nic vzrušujícího. Když jsme začali znovu hrát a přijeli jsme do USA, všechny hlavní indie kapely nás citovaly jako svůj hlavní inspirační vzor. Nevěřili jsme vlastním uším!
Dohromady jste se dali v roce 1985 a znovu jste začali vydávat desky. Jak jste prožívali tento návrat?
V Anglii jsme byli mrtví a zapomenutí. Zatímco v Americe jsme byli v roce 1987 populární, jako nikdy předtím. U Wire není nikdy nic předem promyšlené. Prostě hrajeme, nebo neděláme nic, ale nikdy to neplánujeme dopředu. Zdánlivě to naší kariéře škodí, ale pokaždé, když se znovu vrátíme, tak jsme populárnější. Na rozdíl od kapel, které ohlásí comeback a většinou to za nic nestojí. Opravdu by bylo lepší, kdyby radši už nic nedělali. Naštěstí netrpíme tímto syndromem, protože paralelně pracujeme na spoustě dalších projektů, které jsou pro nás stejně důležité, jako Wire.
Jaký je váš recept, aby kapela zůstala svěží a zajímavá?
Když se vracíte po nějaké době, vždycky je důležité udělat něco jiného. Kapely, které se navracejí, většinou přijdou se zvukem, který je proslavil. Což není náš případ. Je třeba brát to seriózně, vždy ze sebe vydat to nejlepší a nebýt líný. Nemůžete hrát pořád hudbu, která vás proslavila, když jste byl mladý. To funguje jen určitou dobu. Tradice jsou důležité pro chleba, sýr nebo víno. Ale ne pro umění. Nehrajeme tradičně. Pořád zkoušíme nové nástroje a přístupy. Někdy to funguje a někdy ne. Je srandovní, že když nás nějací mladící objeví, myslí si, že jsme nějaká nová skupina.
Technologie jako opravdová revoluce
Kdy jste se začali zajímat o stroje a počítače pro vytváření hudby?
Hned jak jsme měli peníze! V Berlíně jsme někdy v polovině 80. let nahrávali Ideal Copy a zvukař nám přinesl na ukázku zcela nový program Pro 24 od Steinberga (prapředka dnes hojně rozšířeného Cubase - pozn. aut.). Osm hodin nám trvalo, než jsme naprogramovali jednu basovou linku. Ale řekli jsme si, že to je přesně ono, co jsme chtěli, a neznělo to jako nic z toho, co jsme dělali předtím. Vždy, když děláme nové album, tak je nutné zrevidovat a úplně změnit svoje pracovní postupy a filozofii. Opravdová revoluce 80. let byla v technologii. Když jste v 70. letech chtěl, aby album znělo dobře, bylo zapotřebí zavřít se na měsíce ve velmi drahém studiu. S příchodem počítačů, sekvencerů a samplů jste už mohl v klidu nahrávat doma. Navíc jste mohl dělat věci, které předtím byly nemožné. Jako třeba editovat smyčce, a tak.
Jak jste pracovali na novém albu?
Začali jsme v polovině roku 2006. Bicí jsme nahráli ve zkušebně a kytary u mě doma. Výsledek se mi zdál velmi klaustrofobní, nejspíš proto, že jsme nahrávali ve stísněných prostorách. Takže jsme se přesunuli do Rotterdamu, kde jsme mohli nahrávat nekonvenčně. Nebylo to, jako že kapela hraje písně a to se nahrává. Prostě jsme hráli a čekali, až z toho něco vypadne. Pak jsme vše prohnali přes mašiny a dodávali nápady. Chtěli jsme, aby to bylo takové velmi barevné hi-fi. Přímo Technicolor! Chtěli jsme, aby to byl film, na který se kouká na velkém plátně, který ale zůstává evropský. Na výsledek jsem velmi hrdý. Není to lineární a zapracovali jsme na kontrastech. Například popovou píseň zvýrazní těžší věc, která následuje. Deska funguje v několika rovinách. Pro někoho, kdo nezná Wire, bude znít jako pop, ale v hudbě a textech je spousta skrytých významů. Je třeba poslouchat ji několikrát, než se vám ty malé detaily objeví. Dobré desky jsou o tom, že je musíte poslouchat opakovaně. Desky, co si poslechnete jen jednou, jsou hrozně nudné!
Díky za pomoc a spolupráci Pierru Mikailoffovi!
V roce 2008 Wire vydávají nové album Object 47. Melodické, šťavnaté, plné jak mrkajících triků (např. text jde proti atmosféře hudby), tak nových přístupů. Chytlavé písně vedle cirkulárkových kytar, zmutovaného funku a rozrušených ploch. Na drátech odpovídá hlava Wire Colin Newman.
Kdo nepochopil, šel od válu
Když dnes poslouchám Pink Flag, napadá mě, že Wire nehráli punk-rock…
Také jsme ho nikdy nehráli! Nikdy jsme nebyli punková skupina. Tenkrát jsme na to upozorňovali, kde jen jsme mohli. Bohužel si o nás všichni mysleli, že to říkáme jen proto, že jsme banda namyšlených blbečků. Což jsme nebyli, byli jsme jen upřímní. Nehráli jsme tu správnou punkovou hudbu. Naše skladby byly příliš krátké. (Na debut o stopáži pod 36 min. se vešlo 21 písní - pozn. aut.) Punk je v podstatě tradiční, velmi rychle hraná rocková hudba. Nic víc. My se bavili tím, že jsme měnili délku, vymýšleli tempa a hráli si se slovy. Což moc punkových skupin nedělalo.
Wire vznikli v anglické punkové horečce roku 1976. Do jaké míry vás tento čas a místo ovlivnily? Samozřejmě to bylo velmi inspirující. Na začátku to byla malá scéna. Klub Roxy a ještě pár míst. Dávaly možnost něco si vyzkoušet, mít publikum, před kterým se klidně můžete splést. Z těchto omylů jsme se hodně naučili. To nás posilnilo. Mohli jste hledat, znovu vymýšlet a jít dál. Z těch, co tohle na punku pochopili, jsou dnes většinou velmi dobří umělci. Ti druzí šli velmi rychle od válu a zmizeli.
Jaké to bylo, když jste už v roce 1977 navštívili New York? Jak vás přijala tamní scéna?
Lidé tam byli plní očekávání, aby konečně po celé té mediální masáži viděli naživo anglický punk. Většinou nás pochopili lidé jako Lydia Lunch, která teprve začínala s Teenage Jesus And The Jerks. Popravdě, místní scéna jela v americké tradici rock´n´rollu a nechápala, že nás to nezajímá. Pořád se točili kolem hloupých sloganů jako „death to disco“. A my na to, počkejte, když je disco dobré, tak je dobré! Vůbec to nechápali. Bylo to pro nás trochu zklamání, protože jsme vyrostli na americké muzice. Cítili jsme, že máme blíž k umělečtějším pohledům na hudbu, než jen k „beatu“. Jako třeba Patti Smith, Pere Ubu, Talking Heads nebo Television. Rock´n´roll nás prostě nezajímá.
Je to asi, jako když Vic Godard ze Subway Sect provokativně tvrdil, že rocková hudba šla do kopru, jakmile se objevil Chuck Berry… Jak si vysvětlujete, že jste se stali kultovní kapelou, která nepřestává ovlivňovat mladé kapely?
Britský rock byl v USA vždycky špatně distribuován. Jelikož jsme však vydali Pink Flag u EMI, měli jsme velmi dobré pokrytí. Takže se deska dostala ke spoustě „artschoolových“ kapel, které chtěly pochopit, jak se nám podařilo dostat do hudby inteligenci. A zdálo se jim, že to, co děláme, mohou snadno imitovat. Jenomže zdání klame… Pomalu jsme se stali kmotry scény, o které jsme ani nevěděli, že existuje.
Tradice do umění nepatří
Přicházejí 80. léta a Wire se rozpadají…
80. léta byla pro populární kulturu naprosto otřesná. V Anglii se nikdo nezajímal o post-punk. Zato tady byli neo-romantici a hodně popu. A na druhé straně ta příšerná Oï! scéna. Zkurvení fašisti, zasraní skinheadi. Nic vzrušujícího. Když jsme začali znovu hrát a přijeli jsme do USA, všechny hlavní indie kapely nás citovaly jako svůj hlavní inspirační vzor. Nevěřili jsme vlastním uším!
Dohromady jste se dali v roce 1985 a znovu jste začali vydávat desky. Jak jste prožívali tento návrat?
V Anglii jsme byli mrtví a zapomenutí. Zatímco v Americe jsme byli v roce 1987 populární, jako nikdy předtím. U Wire není nikdy nic předem promyšlené. Prostě hrajeme, nebo neděláme nic, ale nikdy to neplánujeme dopředu. Zdánlivě to naší kariéře škodí, ale pokaždé, když se znovu vrátíme, tak jsme populárnější. Na rozdíl od kapel, které ohlásí comeback a většinou to za nic nestojí. Opravdu by bylo lepší, kdyby radši už nic nedělali. Naštěstí netrpíme tímto syndromem, protože paralelně pracujeme na spoustě dalších projektů, které jsou pro nás stejně důležité, jako Wire.
Jaký je váš recept, aby kapela zůstala svěží a zajímavá?
Když se vracíte po nějaké době, vždycky je důležité udělat něco jiného. Kapely, které se navracejí, většinou přijdou se zvukem, který je proslavil. Což není náš případ. Je třeba brát to seriózně, vždy ze sebe vydat to nejlepší a nebýt líný. Nemůžete hrát pořád hudbu, která vás proslavila, když jste byl mladý. To funguje jen určitou dobu. Tradice jsou důležité pro chleba, sýr nebo víno. Ale ne pro umění. Nehrajeme tradičně. Pořád zkoušíme nové nástroje a přístupy. Někdy to funguje a někdy ne. Je srandovní, že když nás nějací mladící objeví, myslí si, že jsme nějaká nová skupina.
Technologie jako opravdová revoluce
Kdy jste se začali zajímat o stroje a počítače pro vytváření hudby?
Hned jak jsme měli peníze! V Berlíně jsme někdy v polovině 80. let nahrávali Ideal Copy a zvukař nám přinesl na ukázku zcela nový program Pro 24 od Steinberga (prapředka dnes hojně rozšířeného Cubase - pozn. aut.). Osm hodin nám trvalo, než jsme naprogramovali jednu basovou linku. Ale řekli jsme si, že to je přesně ono, co jsme chtěli, a neznělo to jako nic z toho, co jsme dělali předtím. Vždy, když děláme nové album, tak je nutné zrevidovat a úplně změnit svoje pracovní postupy a filozofii. Opravdová revoluce 80. let byla v technologii. Když jste v 70. letech chtěl, aby album znělo dobře, bylo zapotřebí zavřít se na měsíce ve velmi drahém studiu. S příchodem počítačů, sekvencerů a samplů jste už mohl v klidu nahrávat doma. Navíc jste mohl dělat věci, které předtím byly nemožné. Jako třeba editovat smyčce, a tak.
Jak jste pracovali na novém albu?
Začali jsme v polovině roku 2006. Bicí jsme nahráli ve zkušebně a kytary u mě doma. Výsledek se mi zdál velmi klaustrofobní, nejspíš proto, že jsme nahrávali ve stísněných prostorách. Takže jsme se přesunuli do Rotterdamu, kde jsme mohli nahrávat nekonvenčně. Nebylo to, jako že kapela hraje písně a to se nahrává. Prostě jsme hráli a čekali, až z toho něco vypadne. Pak jsme vše prohnali přes mašiny a dodávali nápady. Chtěli jsme, aby to bylo takové velmi barevné hi-fi. Přímo Technicolor! Chtěli jsme, aby to byl film, na který se kouká na velkém plátně, který ale zůstává evropský. Na výsledek jsem velmi hrdý. Není to lineární a zapracovali jsme na kontrastech. Například popovou píseň zvýrazní těžší věc, která následuje. Deska funguje v několika rovinách. Pro někoho, kdo nezná Wire, bude znít jako pop, ale v hudbě a textech je spousta skrytých významů. Je třeba poslouchat ji několikrát, než se vám ty malé detaily objeví. Dobré desky jsou o tom, že je musíte poslouchat opakovaně. Desky, co si poslechnete jen jednou, jsou hrozně nudné!
Díky za pomoc a spolupráci Pierru Mikailoffovi!
