Uriah Heep ovládají dvojroli progrese i nostalgie

Nejlepší album celého období se zpěvákem Berniem Shawem! Transparentní produkce (každý tón je dokonale slyšet)! Mick Box dosáhl v šedesátce nejlepší formy! Takové a podobné výkřiky provázejí nové album skupiny Uriah Heep Wake The Sleeper‚ jež na čas umlčí jedovaté průpovídky o smyslu formací s přerostlými chlapci, kteří si nárokují rock. Uriah Heep se kupodivu veteránskému stereotypu vzpírají a vzdalují. Ačkoliv jediným pojítkem s londýnskými začátky zůstává kytarista a leader Mick Box, po jehož boku se občas blýsklo, často ale také jen mihlo na 30 (!) hudebníků, současná sestava zůstává až na omluvitelnou výjimku za bicími posledních dvacet letech soudržná, neochvějná v hudebním názoru a dokonce i tvůrčí.
Mick Box si tudíž v exkluzivním rozhovoru pro Rock & Pop docela právem čechral paví peří a pouze při otázkách, v nichž zaznělo jméno Kena Hensleyho, se měnil ve spícího brouka.

Hezky vás zdravím ne jako rockový pisálek, kterým jsem od roku 1966, ale jako váš fanoušek. Tím jsem se stal v roce 1970 po poslechu vašeho prvního alba Very ´eavy… Very ´umble. Přiznávám, že následovala i období, kdy jsem vás hodnotil chladně z pozice hudebního kritika, ale po poslechu aktuálního alba Wake The Sleeper se znovu hlásím do tábora vašich fans. K němu vám mohu jedině blahopřát! Zaznamenali jste více podobných ohlasů?
Mike Box: Díky moc. Od posledního alba (Sonic Origami, 1999 -pozn. aut.) uběhla dost velká doba, a tak jsme chtěli dokázat posluchačům, že jsme v naší profesi pořád plní vášně a energie. Taky bylo důležité, že jsme se rozhodli nahrát toto album na jednom místě. Ne, že se kousky nahrají po celém světě a pak se dají dohromady. Chtěli jsme být všichni společně v jedné místnosti. A to bylo fantastické, takový přirozený proces nám velice dobře pasuje a sedí. Nepoužívali jsme syntezátory, ale staré hammondky, a to dodalo specifickou barvu. Čím víc kytar a stop se použije, tím víc se ztrácí esence písně a vše se zamlžuje. Zdánlivě to vyvolává pocit většího prostoru, jenomže ten se ve skutečnosti zmenšuje.

Srovnali si krok

21. album je i výsledkem toho, že kapela je – se smutnou výjimkou chorého Lee Kerslakea – dvacet let pohromadě v tomto složení. Je to jako v manželství z rozumu, nebo vás stále spojují jakési vyšší ideály a vzájemné sympatie?
Well, domnívám se, že velmi pomohlo, když jsem kapele po dlouhou dobu dělal také manažéra. Posílilo to důvěru mezi námi a vše potom šlo velmi dobře. Dnes už máme nového impresária, protože nebylo v mých silách všechno obíhat a nestíhal jsem. O to víc se teď můžu soustředit na kytaru.

Když jsem byl naposledy na vašem koncertu v Praze, seděl jsem tak, že jsem viděl i za scénu. Překvapilo mě, jak jste se zpočátku hecovali a povzbuzovali, a jak jste byli vděčni za úspěch po vystoupení. Nemrzelo vás, že jste hráli pouze ve střední hale, zatímco ta velká, sousední, byla toho večera uzavřena, neboť čeká jen na ty největší hvězdy?
Tak to prostě bylo. I tak jsme si to náležitě užili a nedělá nám problém hrát jak v malých, tak velkých prostorách.

Poslední dobou jsem zaznamenal několik zdařilých comebacků na deskách. Když jsem pak zašel na koncert, kapela zahrála sotva jednu dvě novinky. Není to plýtvání penězi, talentem a časem, mořit se s novými písněmi, když se jevištní produkci beztak vyhnou?
Ne, ne. My jsem velmi hrdí na naší historii, takže budeme vždy hrát naší klasiku. Je třeba si uvědomit, že nostalgie a fanouškovství jsou velmi silné věci a spousta lidí se na nás jde podívat, aby slyšela staré písně. Vždy se snažíme udělat skvělou show, kde je trochu nových písní a trochu starých, což by mělo vytvořit dobrý mix a skvělý rockový večer.

Mimochodem Wake The Sleeper je snad první deska Uriah Heep od alba Conquest, na které mi nechybí Ken Hensley. Dnes už je Phil Lanzon na hammondkách rovnocenným tvůrcem soundu Uriah Heep vedle vás a vaší kytary. Oba se navíc navzájem inspirujete autorsky. Právě z vašeho tandemu vzešla píseň What Kind Of God, podle mého názoru nejsilnější z celé desky. Je to snad odpověď hlasům, které považovaly Uriah Heep za one-man-band Micka Boxe?
To je fantastické! (Smích) Víš, jsme skupina a každý má na ní stejný podíl. A to je velmi podstatné. Všichni jdeme ve stejnou dobu stejným směrem.

Každý chvilku tahal pilku

Hned za What Kind Of God stavím závěrečné War Child, které složil, stejně jako Angels Walk With You, Trevor Bolder. Znamená to, že kapela se může opřít o tři vydatné autorské zdroje?
Ano! A jsem tomu velice rád, že máme v kapele další autory. Vždy se snažím povzbudit a podpořit své spoluhráče, aby psali. Teď, kdy jsme měli delší prodlevu mezi alby, na to měli dost času a inspirace. War Child je skvělá píseň, taky se mi velmi líbí. What Kind Of God je inspirované knihou Bury My Heart at Wounded Knee od Dee Browna. Je to o masakru, jakého se Američané dopustili na indiánském kmeni Siouxů. Je to smutný příběh, plný bezpráví.

Odchod Lee Kerslakea, vynucený zdravotními problémy, mě přiměl k tomu, abych se při poslechu soustředil na hru jeho nástupce Russella Gilbrooka. Možná jsem tím sám sebe oklamal, ale zdálo se mi, že bubeník se na desce prosazuje jako třída sama o sobě…?
Russell je skvělý. Fantastický hráč. Hrál s kdekým. Vanem Morrisonem, Tonym Lommim… Je to prostě klasa a jeho bubny se k nám, myslím, hodí. Navíc jsme si i lidsky padli do noty.

Jestliže jsem jmenoval čtyři hráče, nesmím vynechat toho pátého, už proto, že zpěvák Bernie Shaw naplnil roli frontmana a svými hlasovými dispozicemi vtiskl desce třetí vrchol vedle kytary a varhan. Nebylo by to možné bez vyrovnaného, vzácně průzračného zvuku, proto můj šestý kompliment náleží producentovi Miku Paxmanovi. Je nejvyšší čas změnit tón a nechat zaznít také kritiku. Opravdu bylo nutné tak okatě připomenout Easy Livin´ v její sestřičce Light Of A Thousand Stars?
A tak to byl takový gimmick, fórek, naschvál. Popravdě řečeno, došlo nám to až posléze. Pracovat s Paxmanem bylo přínosné. Předtím jsme ho neznali, ale když jsme se sblížili, úplně nás nakazil svým nadšením. Hned jak jsme se ve studiu pustili do práce, přesvědčil nás o svých nápadech a s plnou důvěrou jsme se mu podřídili. Byl skoro jako šestý člen, takže dělat s ním byla radost. Když jsme nahrávali, nebyl zavřený v režii, ale pohyboval se mezi námi v jedné místnosti.

Hned úvodní a titulní skladba Wake The Sleeper jako první instrumentálka anebo píseň bez textu v historii souboru naznačuje, že vám experimentování není cizí. Přesto jste natolik vázáni k zavedenému a – přiznejme – osvědčenému modelu, že spojování Uriah Heep s nálepkou progresivního rocku je popřením významu slova „progrese“. Není zde na místě spíše slovo „nostalgie“? Anebo tradice, retro?
Řekl bych, že je to kombinace toho všeho. Prošli jsme si vším možným. Tentokrát jsme jednoduše chtěli udělat skvělé písně, které by obstály pod tíhou času. Snažili jsme se o přímější songwriting. Myslím, že to celkem vyšlo, protože deska je celkem úderná. Jinak dát hned na začátek instrumentální skladbu Wake The Sleeper byl nápad producenta Mika Paxmana. Nepoužívá pro-tools, aby vše bylo naprosto perfektní a nevytratila se magie zvuku. Mike sází jen na svůj sluch. Na někoho takového jsme čekali léta.

Na moravskou strunu

Na sleevenotu děkujete za struny Picato dvěma Čechům, Františku Furchovi a Jiřímu Macháčkovi z Velkých Němčic na Moravě. Setkali jste se osobně s těmito chlapíky?
Už léta mě a Trevora zásobují strunami. Takže jsme jim chtěli s velkým respektem složit hold. Samozřejmě jsme se s nimi setkali. Františka Furcha známe taky jako tvůrce úžasných kytar. Jsou to skvělí lidé, které jsme navštívili v jejich dílně. Měli byste na ně být velice hrdí!

Koncem října jste se představili na třech koncertech v České republice, konkrétně v Pardubicích (27. 10. v Malé Aréně), Plzni (28. 10. v hale Lokomotiva) a Zlíně (29. 10. v Masters Of Rock Café). Znovu se potvrzuje, jak silné máte v České republice posluchačské zázemí. Na druhé straně, z hlavního města si za vámi musíme přinejmenším 100 kilometrů zajet. Není to obdoba situace, kdy Rusko, kontinentální Evropa či Japonsko po vás nadále vztahují ruce, ale v hudebních metropolích Anglie či Ameriky se oddávají jiným hudebním směrům a vyhlížejí jiné hrdiny?
Už před mnoha lety jsme si v kapele řekli, že když se hudba nemůže dostat k lidem, tak ji těm lidem přivezeme. Ostatní kapely se většinou zaměřují na Ameriku a západní Evropu. My jsme s radostí hráli v Bulharsku, Maďarsku, Východním Berlíně, bývalém Československu, a tak. Také nás zajímalo, jak to tam vypadá. Dost často bylo velmi těžké se tam dostat, ale když už to vyšlo a viděli jsme nadšené publikum, tak jsme si říkali, že to stálo za všechny problémy. Tak trochu jsme byli pionýry tím, že jsme hráli v těchto zemích, až pak nás následovaly další kapely. Byli jsme třeba první západní skupina, která hrála v Moskvě. Bylo to tehdy, když Reagan jednal s Gorbačovem. Tahle image už k nám patří, vždycky jsme to tak dělali a s trochu nadsázky mohu říct, že jsme se tak stali součástí světového folklóru.