Tricky (Kid) - Něco o tom, nač jsme čekali

Nemít celé dny co dělat, tak si člověk novej triphop Knowle West Boy ani nestáhne. Ne že by ta deska nebyla vynikající, ale astmatik se po minulých výkonech mezi nejžádanější modely nezařadil a my si v současné natlakované hudební nadprodukci musíme vybírat. Čas nám určité interprety sám vyfiltruje, zbytek si vytřídíme sami. Ale všichni nejsou tak chytří jako já, s jistým pisálkem ze skvělého pitchforku byste ohledně této věci neměli souhlasit s ničím - hodnocení 58% je extra nízké a v kontextu celé diskografie i aktuální hudební nabídky naprosto zavádějící. Chlapec asi neslyšel předchozí vykuchanou dvojici, nebo si už dlouho nevyčistil uši. My chytří bychom podobná hodnocení tasili právě v případě oné dvojice. Ne že bychom u jejich vyřčení brečeli, je to celkem švanda po dvou slabých deskách odepisovat zásadního umělce. Jednoduše tak uděláme prostor nezpoceným nastupujícím frajerům. Zanadáváme si, deklarujeme fakt, že nám nejde o soukromé mazlíčky, ale o nové songy. Průměrnou kvalitu neodpouštíme. Třeba když někdo, kdo nahrál něco jako Maxinquaye a svůj hlas nechal ve všech rapovaných kusech Blue Lines, má tu drzost vydat něco jako Vulnerable nebo Blowback (to už si dám radši raritní garážovou Blowjob s alternativními verzemi). Nemusíte chápat, jednoduše to vysvětlím: po interpretech spjatých s nejlepšími deskami své dékady (že jde o 90s byste už vědět měli, je-li to jinak, chystáte se bruslit na tenisovém kurtu) se většinou chce víc než alba, co zní kvalitním kalkulem. Žádá se pokrok a postupný vývoj do jiné atmosféry. Žádají seskladby, které na koncertech vedle starších hitovek nebudou kazit dojem. Lidi jako Tricky nebo Massive Attack, stejně jako Chemical Brothers špatné desky netočí, což ale neznamená, že bychom měli být spokojení s lehkým nadprůměrem. A když už jste jednou králem temnoty, neočekává se, že se dojemně vcítíte do "nosných melodií", a budete vyzpívávat "chytlavé refrény" a ještě k tomu se kamarádit s Alanis Morissette a Anthonym Kiedisem (nic proti nim, ale černá patří k černé, a bílá k bíle). Představa, kdy má Björk něco s nu-metalem, je sice řádně temná, ale trochu nežádoucím směrem. Korn jsou taky temní, a neseru z nich magy v kostkách. A když už jsme u těch dětských buřičů, i Tricky to v tomhle směru umí lépe. "I wanna be the pope, I'm no hope / I'm a desire / You can do what you like / Competition is none," leje loserům sebevědomí do žil. Odpuzují vás jeho svaly? Neměly by.

Tricky provozuje podprahové vzdělávání

Ale ještě větší švanda je s úžasem pozorovat, jak se odstřelení hrdinové vrací, a na pulty posílají alba srovnatelná s jejich vrcholy (v lepších rodinách ony vrcholy i překonávají - Beth Gibbons, posílám ti hodně dlouhou pusu). K tomu, aby byl člověk novým Trickym uveden v nadšení, nemusí nutně každý večer před spaním sjíždět poslední devítitrackové Massive Attack. Jasně, že je 100th Window fajnová depka, ale těch kouřových clon a introvertních duší je na ní přes míru. Knowle West Boy není deska natočená pro tématické triphopové večírky, s klidem jí můžete přes icq doporučovat i slečně, která neposlouchá nic jiného než Rihannu. A girl v růžové minisukínce si na slovech "Jesus is not here today / He's gone missing (...) /I'm a muslim, I'm a Jew / I'm a conquest clan, I'm a nigger too" bude lámat křehkou hlavičku. S naprostou vážností si troufám tvrdit, že by měl Tricky dostat Nobelovu cenu - jeho tvorba podporuje vzdělávání podprahovým způsobem ve všeobecně problematických tématech. Prospěšnější než všechny nudné kurzy, co jste absolvovali na gymplu. Kdo po Knowle West Boy začne brát drogy, nemá Trickyho vůbec rád! Neignorujte ho, naslouchejte mu.

Stále budeme pokračovat s první vlnou kázání o novince Knowle West Boy. Tricky to s ní od začátku do konce myslí smrtelně vážně, jinak by jí přece nepojmenoval po čtvrti, kde vyrůstal. Když tenhle "bad-boy" sahá k osobním pojmenováním, padají z toho pouze velké věci (viz jeho matka Maxine Quaye spojená do názvu triphopového manifestu Maxinequaye). Protože teď máme možnost mluvit o velké věci, odpustíme si jeho příběh, depresivní charakteristiky jeho jednotlivých alb, analýzy traumatizujících textů i fakta, která sledují, kdy najel na heroin. Nebudeme řešit ani jeho filmové role, ani kam si chodí pro noviny. Potřebujete vědět, že jeho mamča spáchala sebevraždu, když mu byli čtyři roky, nebo že otec odešel od rodiny ještě předtím? To byste měli vycítit sami, protože přesně tohle Tricky je od svého úplného začátku. Kluk z ulice. Víc Eminem než Eminem. Černej Skinner (Ne! Neříkejte, že to je blbost a čtěte mezi řádky). Každý inteligentní člověk by si nad vzorcem "nejtemnějšího boye černé pleti, nejtemnějšího hudebního žánru a jeho děství" moc hlavu nelámal a automatická asociace by vyplivla drogy, zbraně, děvky, rasismus, přestřelky gangů. Ne že by neměly z části pravdu, ale koho zajímá částečná pravda, když může dostat tu kompletní, jejíž součástí je Trickyho pobyt ve vězení ("bylo to tam cool, ale už mě tam neuviděj'). Znáte k odkrytí leitmotivu sedmé desky někoho povolanějšího než samotného astmatika? "Knowle West je místo, odkud pocházím. Je to bílé ghetto, ale rasismus jsem nepoznal do té doby, než jsem se odstěhoval. Všichni jsme tam měli společné to, že jsme byli na mizině." Kdybych jeho dojemnou řeč neutnul, čtenář by se dozvěděl, že svou novou desku bere jako další debut (mluví tak o většině svých nahrávek), a přeje si, aby si jí lidé poslechli a diskutovali o ní. Třeba kolem vás proběhne nešťastná patnáctiletá těhule (School Gattes aka urvané srdce každé vzorné maminky). Už něco zažil, tak rozumuje: "Durex, no effects, yeah / Sex on a sale / You can read and read / Until your eyes fucking bleed / Either you give or you like to receive." Ušima prosviští tvrdé kytary, zazní starý známý sampl od Isaaca Hayese, jenž znáte ze starých skladeb jak Trickyho (Hell Is Round The Corner), tak Portishead (Glory Box). A fakt drsný beaty! A bez rohových kšiltů. Yeah! Něco vám prozradím, v něžných patetických chvílích mu říkám "trickoušek-roztomiloušek," což je sice dost trapné, ale vypovídá to o jeho schopnosti být milý a poetický. Těch pouhých pár tracků za trapas před kámoši stojí. Past Mistake je ploužák i brutální kop do ksichtu. O hitech na mejdany ani nemluvě.

"God bless all the stress and the stress comes at once / But remember boy you're a superstar / Can't break it, can't take who you are," tahle citace je přesným potvrzením a nadefinováním Trickyho návratu. Sebevědomé, uvědomělé, arogantní lehce zkreslující, ale především jak ideově, tak zvukově naprosto současné. Tricky ví, kdo je a na co má právo i schopnosti. Minimálně letos je superstar. Můžete vedle toho poslouchat nové Bloc Party na Intimacy, a nic vás negativně nepřekvapí. Tenhle odkaz tu není pouze jako dobrý vtip. A současně budete mít pocit, že se kolem prochází mashup desek Angels With Dirty Faces a Pre-millenium Tension. To se o Third od Portishead tvrdit nedá, ta je do své stísněné paranoie uzavřená jako Beck do své eklektiky. A jejich naléhavější, intenzivnější deprese přicházejí ze srdcí obyčejných lidí, nikoliv z ghetta. Předchozí řádky tohoto odstavce měly připravit půdu pro diskutabilní tvrzení, že i nostalgie může být nositelem progresu. Že nic čerstvějšího než trihop neexistuje, to nikdo netvrdí, ale tento žánr se díky své relativně nízké životnosti nestačil vyčerpat. Tedy pokud o něm nemluvíme v souvislostech každé figurky devadesátek, kterou nenapadlo nic lepšího než nakupovat mixéry a lepící směsi. Knowle West Boy zní nově, ale nosní přepážka registruje aroma minulých desek. Je náhoda, že za nejlepší alba roku považujeme comeback triphopových projektů? A to, prosím, zažíváme velmi kladný rok pro mnoho žánrů, ale návrat temné elektroniky je hlavní zprávou roku. Někdo by řekl, že logickou, někdo pouze žasne.

Zakomplexování miláčci Bristolu, vítejte!

Na „bristol sound“ dnes navazuje hlavně ten stejný „bristol sound“, který Massive Attack se svou Mezzanine dohnali do života nebezpečného extrému. Návrat do dob, kdy byla Angel a Teardrop na vrcholu hitparád, stejně jako Paranoid Android a Karma Police. Žádná z kapel velké trojky se nevrací do uvolněné eklektické fáze Blue Lines, kde se všechny žánry, z nichž se triphop slepil, prolínaly jako mladá těla na swingsparty. Nikoho dnes nezajímá znít uvolněným mixem, surfovat na melodiích jamujících s jamajským dubem. I Protection, Portishead nebo Dummy jsou někde úplně jinde než desky roku 2008. Jsou otevřenější, vřelejší, popovější. Současnost triphopu pokračuje v jeho nejvyhraněnější nebo nejuzavřenější fázi. Dnešní Trickyho (vyhraněný až to bolí) rap nesleduje dynamické frázování, leč výstražné a výchovné sdělení. Karmacoma budiž hořkosladkou nepáchnoucí vzpomínkou na doby, kdy byl triphop o formě minimálně stejně jako o obsahu. Nic temnějšího a děsivějšího než letošní Third od Portishead nikdo předtím nenahrál. Svůj deníček rozervané holky schované za ofinou v kapuci Beth Gibbons posunula do otázek krize středního věku. Neřeší, proč ztratila svojí lásku, ale zajímá ji, kde přesně o ní přišla, protože staré křivdy už dávno neplatí. A kluky z její kapely zajímá hluk, krautrock, kytary od Joy Division nebo Sisters Of Mercy, a dusno od smogu. Nezmínit nejvíce odepisované Massive Attack - kteří nikdy moc nemluvili, ale ani nemlčeli - by bylo na provaz. Poslední album 100th Window se pod tíhou hitů Mezzanine realitě ztratilo v ultradepresivních elektronických smyčkách, singlu výběrovky Collected zase chyběly nápady. Nová deska sice ještě nevyšla, ale dobrou polovinu Weather Underground - která poletí ven někdy v lednu - už fanoušci slyšeli i prožili na koncertech. Zúčastnění (a bootlegy) povídají o návratu písniček bez zakomplexovanosti. Je to temné, chytlavé a navíc angažované.

Všechno, co na něm máte, nebo nemáte rádi

Úplně stejné jako Knowle West Boy. Ten nabízí všechno, proč jste Trickyho nikdy nepřestali milovat. I všechny jeho zlozvyky. Flek úchylného coveru pro tentokrát zabírá Kylie (právě tady do cíle dotahuju narážku na Rihannu z úvodu článku). Jeho podání mě v minulém čísle vedlo k odkazu na génia, který ironizuje bolest - Quentina Tarantina. Bolí to, má to popové háčky a pornografii v úsměvu. Tricky vždycky platil za lehkého podvodníka, bavil se recyklování částí minulých skladeb, proto není na místě mu vyčítat, že v pomalejších tracích připomíná neodmítnutelnou naléhavost Maxinquaye. Chcete Trickyho? Tady ho máte, ale se vším všudy, se všemi triphipovými klišé - tak třeba ta klasická skladba vokálů (zlej rap, hodná holka a něco k tomu jako bonus). Sice má starost o všechny nevinné děti trávící svůj drahocenný čas na Knowle West, ale předhazuje vám i všechny své ryze osobní deprese. Chroptí, kvílí, vyřvává. Nemá se vůbec dobře. Efekt umocňují slečny ve vokálech. Veronika Coassolo byla dokonce přizvaná ke skládání a jmenuje se po ní jedna skladba. Nic vám o ní nepovím - celkem no-name star - ani profil na wikipedii nemá. Martina Topley Bird z Maxinquaye číslo dvě. Holka s hlasem, z něhož cítíte agresi, dobré srdce i cigára. Ženské hlasy jeho muzice dodávají jiný rozměr. Musí se mu nechat, že má vkus. Když chtěl jít do éterického výtahu, zavolal Allison Goldfrapp (Pumpkins). Když tam chtěl ženskou perverzi, zavolal PJ Harvey (Broken Homes). Že Alanis nebyla tím pravým, to už jste četli. A podobně by se dalo pokračovat, ale nemáme místa ani peníze, abychom se dovolávali duetu s Beth Gibbons.

"Gets your happy meal in your happy car / You can make more money, more money /But still here you are" aneb „ryzý historky z ulice“. Větší sranda než proslulé "I like to rock / I like to dance / I like pretty girls taking down their pants," nebo bezobsažné popíčkaření předchozích dvou alb. Prý mu k téhle desce hodně pomohl několika roční pobyt v Bronxu, a taky že se po několika letech z Los Angeles přestěhoval do Británie. Jestli ještě bude chtít někdy nahrát další desku, buď z něho udělám mýtus, nebo naopak zabiju. Hele, temní mladíci, kdo z vás na něj nějak naváže? Už by bylo na čase. K dotažení pointy nám schází uzavřít Trickyho ztracené (a znovu nalezené) kamarády. Není to náhoda. Stejně jako není náhoda, že se britské kytarovky zase začínají schovávat do rozvazbené psychedelie. Přijít to muselo, protože všichni bristolští interpreti jakoby scéně něco dlužili. Začněte sestavovat triphopové kompilace. Neopomeňte Pumkins, Aftermatch (Maxinquaye), Risingson, Dissolved Girl (Mezzanine), Glory Box, Roads (Dummy), ale rozhodně přeskočte také celou dekádu a dejte šanci novým skladbám, jako Council Estate, Coalition, Far Away (astmatik) a Silence, Rip nebo We Carry On (trojice, co zpívala: "dej mi důvod, abych tě milovala“). Jediná dotěrná otázka se vtírá, jestli se najde dost těch, kteří budou stát o elektronické depky. Ale vy to znáte s tím, že vždycky je dobré mít k nezatíženosti nějakou alternativu, ne?

Jo. Tricky se při nahrávání velmi těšil, až novou desku bude hrát naživo. Jeho škodolibé úsměvy si i vy budete moct užít na vlastní kůži, a nebude vás to muset stát celé půlroční kapesné. 24. 11. v Roxy.

Tricky Kid před Trickym

I neznalí si zaslouží uvést do kontextu. Z undergroundového koktejlu (jamajský - nejen - dub, hiphop, elektronika, soul, reggae a bůhví co ještě) se někdy musel dělat mainstream, a Tricky u toho byl. Na triphopu makal ještě dlouho před svou první sólovou deskou. Jméno si udělal v "soundsystemu" The Wild Bunch, později převtěleného do rapové formace Fresh 4, ze kterého si ho vytáhnul Robert Del Naja aka 3D. Když vše s Blue Lines explodovalo, byl se svým rapem přímo u toho. Nechyběl, ani když vyšlo pokračování Protection. Ano, že je Tricky minimálně z poloviny zodpovědný za úspěch prvních dvou desek Massive Attack, se obecně tvrdí, proto se také taktně mlčelo, když stejný text, co rapoval v Karmacoma, si střihnul ve své Overcome. Kdyby na 100th Window místo Sinnead O´ Connor hostoval zrovna on, možná by jí zkouslo víc lidí, kteří už ze záliby z klaustrofobie vyrostli. Trickymu ale společnost Massive Attack nestačila. Ke svému štěstí se potkal s vokalistkou Martin Toplei Bird. Maxinquaye, poslepovaná z elektroniky, beatů a jejich krve, si v roce 1995 vysloužila nominaci na Mercury a dostala nejlepší desku roku podle NME. Po desce, jež šla do všech hitparád, ještě přišla Nearly God. Také skvělá, temnotou zahlcená komnata, byla ale veřejně oslavovaná už méně. Podobně jako zbylé Pre-Millennium Tension, Angels with Dirty Faces (obojí skvělé). Ten zbytek až do současnosti můžeme taktně zamlčet.