26. 8. 2009 - Byla jednou kapela, která rockovou rebélií i texty oslovovala nejen své vrstevníky, ale po nich stále další a další. Krédo The Who vyzpíval v písni My Generation jeden za všechny frontman Roger Daltrey: „Doufám, že umřu dřív, než zestárnu.“ Skupina to s pomocí paní Štěstěny splnila jenom napůl. S fenoménem The Who tak můžeme počítat i v našem tisíciletí.
The Who - Popartová třískobraní
U kolébky rockové legendy stáli filmaři Kit Lambert a Christ Stamp, kteří do stříbrného plátna velkou díru neudělali. Lambert, syn skladatele a vnuk sochaře, to dotáhl přes Oxford na asistenta režie bondovky Srdečné pozdravy z Ruska a Stamp byl nevýznamný režisér, který vyrostl ve skromnějších poměrech. Tihle Londýňané se dali dohromady, aby natočili film o některé z místních kapel z okruhu mods (zatažený tvar z modernists), pracujících teenagerů z dělnických a nižších středních vrstev, kteří byli okouzleni obleky italského střihu, skútry s větším než malým množstvím zpětných zrcátek a vinyly s americkou černou hudbou, ať už vycházela na značkách Tamla Motown nebo Atlantic.
Kamera, klapka, balíme!
Na koncertě Lambert se Stampem vytipovali neznámou čtveřici The High Numbers, hrající energické rhythm'n'blues. Kapela, v níž působili zpěvák Roger Daltrey, kytarista Pete Townsend, baskytarista John Entwistle a bubeník Keith Moon, začínala jako Detours už v roce 1962 (ještě s Dougem Sandomem u bicích místo Moona). Přes boom kytarovek po nástupu Beatles se po změně jména a rošády v obsazení v létě roku 1964 propracovala k jedinému singlu I'm The Face. Začínající filmaři se dohodli, že lepší než nezávislý snímek bude režírovat tuhle kapelu a stali se jejími manažery. Doporučili ji změnit název na lehce mystifikující The Who (Kdo), a z mladé kapely se stala senzace roku 1965: už v lednu její singl I Can't Explain vylétl v britském žebříčku Top 10 na 8. příčku. Na jaře The Who excelovali v televizním pořadu Ready Steady Go! a druhý singl Anyway Anyhow Anywhere se stal dokonce jeho znělkou. Rockovou hymnou přesahující subkulturu mods se stala píseň My Generation, ve které Daltrey zajíkavým hlasem zpívá o své „g-g-g-generaci“. A rockeři pod stromeček dostali debutové album, které se nemohlo jmenovat jinak než My Generation, ale ve Spojených státech vyšlo až v dubnu 1966 pod názvem The Who Sings My Generation.
Za popularitou The Who stála hlavně zpočátku výrazná image. Tu vybrušoval především Kit Lambert, od univerzitních studií fanoušek pop artu, který ztrácel své elitářství z konce 50. let a stával se přirozenou součástí pop kultury. Aby Union Jack, posvátná britská vlajka, sloužila jako látka na saka, ve kterých chodívali někteří členové skupiny, byl nejdříve pro mnohé konzervativce „šálek silného čaje“, ale ve Státech si s „hvězdami posetým praporem“ výtvarně pohrával Jasper Johns už řadu let předtím. Popartovým mistrovským kouskem byl i obal alba The Who Sell Out (1967) s parodiemi dobových reklam. Za magnet však publikum považovalo koncerty, které skupina v prvních letech měnila v happeningy s destrukcí nástrojů i aparatury. Na jednom z raných vystoupení v londýnské čtvrti Harrow hráli The Who v sále hotelu Railway na moc vysokém pódiu, takže poskakující Pete Townsend hlavicí kytary narážel do stropu tak dlouho, až její krk urazil. Publikum šílelo, což neuniklo manažerům, kteří při dalších vystoupeních kapelu schválně hecovali, takže Townsend vyráběl kytarové třísky s umem dřevorubce, Daltrey točil mikrofonem nad hlavou jak argentinským lasem a Moon lámal paličky jak na běžícím pásu, občas na pódiu vzduchem letěl i některý z početné baterie bubnů. Statický Entwistle pro oživení v sále občas pouštěl baskytaru s vytočeným knoflíkem Volume na zem.
Rock až na prvním místě
I když to byla svérázná show, která bavila v sále diváky i novináře, u The Who tvořila exhibice jen přidanou hodnotu k „maximálnímu rhythm'n'blues“, úderným číslům s originálními texty, které psal stejně jako hudbu hlavně Townsend, jinak mistr přímočarých riffů, který jako první kytarista začal pracovat se zpětnou vazbou (poprvé tuhle techniku použil George Harrison na beatlesovce I Feel Fine). Stejně jako Daltrey a Moon neměl žádné hudební vzdělán; klasickým vzděláním prošel jen Entwistle, zvaný Thunderfingers, který studoval hru na lesní roh i hudební teorii, ale na svých sólových albech coby multiinstrumentalista střídával baskytaru s klávesami, kytarou, trubkou, trombónem, lesním rohem a samozřejmě zpíval. Zvukově i aranžérsky šla alba The Who stále nahoru, ale rebelská atmosféra z nich nikdy úplně nevyvanula, takže byli jednou z mála kapel, kterou ve druhé polovině 70. let nezatracovali ani punkeři. Výmluvně to vyjádřil Paul Weller z The Jam: „Když jsem slyšel album My Generation, bylo to, jako by mi uletěla hlava. Síla hudby spojená s abstraktní pouliční poezií textů byla fantastická.“
Po úspěchu přišla krize. Kapela se rozhádala s vydavatelskou firmou, manažery a nakonec i se pánové nepohodli ani mezi sebou. Naštěstí se všechno urovnalo dost rychle na to, aby následovaly další hitové singly, jako I'm Boy či Happy Jack a další alba. V roce 1967 skupina vyrazila na turné do Států a v červnu s The Animals úspěšně hájila britské barvy na Pop Festivalu v kalifornském Monterey, aby se stala atrakcí na obou březích Atlantiku. Reprezentaci si The Who jako jediný zástupce Albionu zopakovali i další rok na Woodstocku, kdy jim sekundoval pouze krajánek Joe Cocker.
Rockoví Mozartové
Ambice psát rozsáhlé, hudebně dramatické kusy měli The Who už od počátků. Už na druhém albu A Quick One (1966) byla devítiminutová rocková miniopera A Quick One, While He's Away a podobný koncept měla na další desce The Who Sell Out kratší kompozice Rael. To však byly jen první testy. Opus magnum Tommy vznikal z velké části po celý rok 1968. Zvěsti hovořily o rockové opeře s rozpočtem na nahrávku ve výši 30 000 liber. Těžký kalibr představovalo hned Townsendovo libreto, vedle něhož lze příběhy temných artificiálních spektáklů, jež zastupuje třeba Brittenův Peter Grimes, vnímat coby idylku. Ústřední postavou je školák Tommy, který přijde o zrak, sluch a řeč po traumatu, kdy před ním otec zavraždí matčina milence. Handicapovaného chlapce týrá bratranec Kevin a nakonec znásilní strýc Ernie. Tragická karta se naštěstí ve finále obrací, Tommy se díky mimořádným hmatovým dispozicím stane přeborníkem na hracích automatech a získává slávu a nakonec i ztracené smysly.
V roce 1972 vznikla nová nahrávka Tommyho s Londýnským symfonickým orchestrem, komorním sborem i řadou hostů včetně Ringo Starra nebo Steva Winwooda a v roce 1975 pronikl Tommy ve stejnojmenném filmu Kena Russela (kde si zahráli Tina Turner a Elton John) i do kin. V obou případech nechyběli ani členové The Who, ale nikdy se nesešli kompletní: v symfonické verzi chyběl Moon, na stříbrném plátně Entwistle a Townsend. Žádná z dalších verzí už neměla sílu originálu, ale Tommy na oblibě neztrácí a později se k rockové opeře vracela i kapela, která to dotáhla na 160 koncertních repríz včetně dvou mladších, které kapela nastudovala se dvanácti dalšími muzikanty a zpěváky na konci 80. let pro Radio City Music Hall v New Yorku.
Ale vraťme se ještě na konec 60. let. The Who byli na vrcholu sil, což dobře připomenou dva vynikající koncertní záznamy. Živák Live At Leeds vznikl v únoru 1970 na univerzitě v Leedsu a v rozšířené verzi na 2CD (z roku 2001) vedle třinácti hitů i Tommyho. Kdo to má rád i s obrazem, může sáhnout po DVD Live At The Isle Of Wight Festival 1970 (2004) s dvouhodinovým setem z největší britské akce své doby.
Životní křižovatky
Poslední vrchol v kariéře The Who tvoří rocková opera Quadrophenia, která se na podzim roku 1973 vyšplhala na druhá místa albových žebříčků ve Velké Británii i USA, ale všechny její singly propadly; nevedlo se ani v roce 1979 stejnojmennému filmu Franka Roddama, ve kterém si vedlejší roli zahrál také Sting. Následovala alba The Who By Numbers (1975) a Who Are You (1978), jež udržovala standard, ale pár týdnů po vydání naposledy jmenovaného zemřel 7. září 1978 Keith Moon, když přebral sedativa. Do skupiny v lednu 1979 nastoupil Kenney Jones, který bubnoval se Small Faces, dost důrazný, ale žádný „rychlík“ jako Moon. Na jaře jako klávesistu přibrali The Who za posilu Johna „Rabbita“ Bundricka a začali koncertovat. Na začátku 80. let vznikla ještě dvě podprůměrná alba Face Dances (1981) a It's Hard (1982), když v mezičase skupina málem přišla o Peta Townsenda, který málem neustál jednu ze svých epizod s tvrdými drogami. V roce 1982 se The Who vydali na rozlučkové turné, aby se dlouho scházeli jen při koncertních akcích formátu Live Aid, ale od konce 80. let šlo výjimečně i o turné: první jeli v roce 1989 po Státech k pětadvacetiletému jubileu, další následovala o dekádu později. Ještě dříve však byli v roce 1990 uvedeni do Rock And Roll Hall Of Fame. Mimo to se věnovali soukromým aktivitám, ze kterých je pro našince asi nejzajímavější CD-ROM The Tour; multimediální hra, iniciovaná americkou redakcí časopisu Rolling Stone, provází zájemce po slavných rockových koncertech a role virtuálního průvodce zde připadla Rogerovi Daltreymu, který kvůli tomu zavítal v červnu 1996 na pár dnů do barrandovských ateliérů, kde projekt vznikal.
V novém miléniu stihli The Who pět britských koncertů na začátku roku 2002, ale navázat na ně v Americe už nedokázali, protože 27. června zemřel v Las Vegas na infarkt John Entwistle. O zamýšleném albu prosakovaly zprávy už dříve a tak se dvojice Townsend a Daltrey vyvarovala proklamací. Naději vzbudily na jaře 2004 dvě nové nahrávky Real Good Looking a Old Red Wine, které doplnily na kulatou dvacítku hitů kompilaci Then And Now 1964-2004. The Who si zachovávali status aktivní kapely, kde vedle zmiňované dvojice figurovali zmiňovaný klávesista Bundrick a bubeník Zak Starkey (syn slavného Beatla Ringa Starra). Taková je i současná tvář skupiny, která na podzim 2006 překvapivě vyrukovala s novinkou Endless Wire, kde tentokrát většinu nástrojů Townsend zaranžoval i nahrál (včetně bicích!). V bookletu je uvedený Zak Starkey, ale ve skutečnosti bubnuje v jediné skladbě, protože studiové frekvence k albu ho zastihly na turné s Oasis.
V březnu skupina vyrazila k protinožcům na krátkou „šňůru“, která vedla sedmi městy v Austrálii a na Novém Zélandě. O dalším koncertování zatím nevíme nic bližšího. Jestli se však někdy v blízké budoucnosti dočkáme The Who v opožděné tuzemské premiéře, je sympatické vědět, že v posledních letech jsou poloviční už zase jenom na papíře.
Komentovaná diskografie:
My Generation (prosinec 1965)
Debut obsahuje tucet písní, jež kromě My Generation neopakují nahrávky z prvních singlů. Nechybí zde ani dvě coververze I Don't Mind a Please, Please, Please od Jamese Browna - mods měli pro málokterý žánr takovou slabost jako pro soul. Jinak jako autor převažuje Townsend, který se podepsal i pod velmi silnou The Kids Are Alright.
4
A Quick One (prosinec 1966)
Na albu, které vyšlo v USA pod názvem Happy Jack až v květnu 1967, převažují skladby, na nichž se podíleli v různém poměru všichni členové skupiny. Hitům Run Run Run, Boris The Spider a So Sad About Us už ale sekunduje ambicióznější rocková „miniopera“ A Quick One While He's Away.
3,5
The Who Sell Out (prosinec 1967)
Svým způsobem koncepční album s obalem, které paroduje dobové reklamy, obsahuje v jediném dlouhém bloku písně, reklamní spoty a „rozhlasové“ vstupy Radia London, které jsou výtvarně stylizované. Skladby Armenia City In The Sky, Mary Anne With The Shaky Hand a I Can See For Miles patří do zlatého fondu skupiny i rocku vůbec.
4
Tommy (květen 1969)
Nejslavnější rocková opera vyjma skladeb Cousin Kevin a Fiddle About, jimiž přispěl Entwistle, písně Tommy's Holiday Camp spolupodepsané Moonem a blues Eyesight For The Blind (The Hawker) od Sonny Boye Williamsona představuje hlavně Townsendovo dílo. Vedle singlu Pinball Wizard známější Acid Queen, kterou ve filmu Tommy zpívá Tina Turner, což ostatně na koncertech činí dodnes.
5
Who's Next (srpen 1971)
The Who při nahrávání alba poprvé použili syntezátor v roli rockového nástroje (hraje na něj Townsend, ne Entwistle), který k riffům kytar a „atomovým“ breakům bicích vytváří kontrastní zvukové barvy. Skupina zde občas až písničkářsky zjemní. Mezi největší hity z alba patří Baba O'Riley, klenutá The Song Is Over a balada Behind Blue Eyes.
5
Quadrophenia (listopad 1973)
Druhou rockovou operu už skupina nahrávala ve vlastním studiu v Battersea jižně od Londýna. Písně spojuje příběh chlapce Jimmyho, který dospívá a hledá pravý smysl života. Výborné dvojalbum, z něhož jsou kromě singlu 5:15 hodny zapamatování hitovky The Real Me, I'm One a Love, Reign O'er Me, zůstávalo vždy trochu neprávem ve stínu Tommyho.
5
The Who By Numbers (říjen 1975)
Solidní řadovka se singly Slip Kid a Squeeze Box, kdy hudebně dopadl lépe ten první, ale v hitparádách tomu bylo naopak. K silným místům dále patří Townsendovy skladby They Are All In Love a How Many Friends, největší překvapení si díky „metalové“ Succes Story coby autor připsal Entwistle.
3,5
Who Are You (srpen 1978)
Labutí píseň Keitha Moona. Kolekce devíti původních písní se trochu potýkala s košatými aranžmá, jež místy nadužívala lesy smyčců a „orchestrální“ rejstříky syntezátorů, ale vedle titulní hymnické Who Are You se nevytrácela ani další silná čísla New Song a Sister Disco.
3,5
Face Dances (březen 1981)
První album, kde na bicí hraje Kenny Jones, vznikalo možná až příliš pod tlakem velkého očekávání. Z jeho devíti písní se přesto povedly energická You Better You Bet i balada How Can You Do It Alone a mile překvapí písně The Quiet One a You, jimiž ze stínu povystoupil Entwistle.
3
It's Hard (září 1982)
Nejslabší deska kapely, které chybí energie a utápí se v nevýrazných syntezátorových strukturách. Lépe dopadají snad leda singly Athena a Eminence Front, i když druhý nakonec vyšel po váhání gramofirmy jen ve Spojených státech. Album končí zajímavou písní Cry If You Want, ale nad rozlitým mlékem je plakat příliš pozdě.
2
Endless Wire (říjen 2006)
Nečekané, stále aktuální album, jež má ke klasickým nahrávkám skupiny blízko jako alba Roberta Planta a Jimmyho Page k Led Zeppelin. „Hlas a kytara The Who“ však stále fungují, ostatně autorem většiny repertoáru byl odedávna Townsend, který zde nahrál i většinu nástrojů. Daltrey zpívá spolehlivě a z alba vyčnívají skladby jako A Man In A Purple Dress nebo Sound Round.
3,5
Kamera, klapka, balíme!
Na koncertě Lambert se Stampem vytipovali neznámou čtveřici The High Numbers, hrající energické rhythm'n'blues. Kapela, v níž působili zpěvák Roger Daltrey, kytarista Pete Townsend, baskytarista John Entwistle a bubeník Keith Moon, začínala jako Detours už v roce 1962 (ještě s Dougem Sandomem u bicích místo Moona). Přes boom kytarovek po nástupu Beatles se po změně jména a rošády v obsazení v létě roku 1964 propracovala k jedinému singlu I'm The Face. Začínající filmaři se dohodli, že lepší než nezávislý snímek bude režírovat tuhle kapelu a stali se jejími manažery. Doporučili ji změnit název na lehce mystifikující The Who (Kdo), a z mladé kapely se stala senzace roku 1965: už v lednu její singl I Can't Explain vylétl v britském žebříčku Top 10 na 8. příčku. Na jaře The Who excelovali v televizním pořadu Ready Steady Go! a druhý singl Anyway Anyhow Anywhere se stal dokonce jeho znělkou. Rockovou hymnou přesahující subkulturu mods se stala píseň My Generation, ve které Daltrey zajíkavým hlasem zpívá o své „g-g-g-generaci“. A rockeři pod stromeček dostali debutové album, které se nemohlo jmenovat jinak než My Generation, ale ve Spojených státech vyšlo až v dubnu 1966 pod názvem The Who Sings My Generation.
Za popularitou The Who stála hlavně zpočátku výrazná image. Tu vybrušoval především Kit Lambert, od univerzitních studií fanoušek pop artu, který ztrácel své elitářství z konce 50. let a stával se přirozenou součástí pop kultury. Aby Union Jack, posvátná britská vlajka, sloužila jako látka na saka, ve kterých chodívali někteří členové skupiny, byl nejdříve pro mnohé konzervativce „šálek silného čaje“, ale ve Státech si s „hvězdami posetým praporem“ výtvarně pohrával Jasper Johns už řadu let předtím. Popartovým mistrovským kouskem byl i obal alba The Who Sell Out (1967) s parodiemi dobových reklam. Za magnet však publikum považovalo koncerty, které skupina v prvních letech měnila v happeningy s destrukcí nástrojů i aparatury. Na jednom z raných vystoupení v londýnské čtvrti Harrow hráli The Who v sále hotelu Railway na moc vysokém pódiu, takže poskakující Pete Townsend hlavicí kytary narážel do stropu tak dlouho, až její krk urazil. Publikum šílelo, což neuniklo manažerům, kteří při dalších vystoupeních kapelu schválně hecovali, takže Townsend vyráběl kytarové třísky s umem dřevorubce, Daltrey točil mikrofonem nad hlavou jak argentinským lasem a Moon lámal paličky jak na běžícím pásu, občas na pódiu vzduchem letěl i některý z početné baterie bubnů. Statický Entwistle pro oživení v sále občas pouštěl baskytaru s vytočeným knoflíkem Volume na zem.Rock až na prvním místě
I když to byla svérázná show, která bavila v sále diváky i novináře, u The Who tvořila exhibice jen přidanou hodnotu k „maximálnímu rhythm'n'blues“, úderným číslům s originálními texty, které psal stejně jako hudbu hlavně Townsend, jinak mistr přímočarých riffů, který jako první kytarista začal pracovat se zpětnou vazbou (poprvé tuhle techniku použil George Harrison na beatlesovce I Feel Fine). Stejně jako Daltrey a Moon neměl žádné hudební vzdělán; klasickým vzděláním prošel jen Entwistle, zvaný Thunderfingers, který studoval hru na lesní roh i hudební teorii, ale na svých sólových albech coby multiinstrumentalista střídával baskytaru s klávesami, kytarou, trubkou, trombónem, lesním rohem a samozřejmě zpíval. Zvukově i aranžérsky šla alba The Who stále nahoru, ale rebelská atmosféra z nich nikdy úplně nevyvanula, takže byli jednou z mála kapel, kterou ve druhé polovině 70. let nezatracovali ani punkeři. Výmluvně to vyjádřil Paul Weller z The Jam: „Když jsem slyšel album My Generation, bylo to, jako by mi uletěla hlava. Síla hudby spojená s abstraktní pouliční poezií textů byla fantastická.“
Po úspěchu přišla krize. Kapela se rozhádala s vydavatelskou firmou, manažery a nakonec i se pánové nepohodli ani mezi sebou. Naštěstí se všechno urovnalo dost rychle na to, aby následovaly další hitové singly, jako I'm Boy či Happy Jack a další alba. V roce 1967 skupina vyrazila na turné do Států a v červnu s The Animals úspěšně hájila britské barvy na Pop Festivalu v kalifornském Monterey, aby se stala atrakcí na obou březích Atlantiku. Reprezentaci si The Who jako jediný zástupce Albionu zopakovali i další rok na Woodstocku, kdy jim sekundoval pouze krajánek Joe Cocker.
Rockoví Mozartové
Ambice psát rozsáhlé, hudebně dramatické kusy měli The Who už od počátků. Už na druhém albu A Quick One (1966) byla devítiminutová rocková miniopera A Quick One, While He's Away a podobný koncept měla na další desce The Who Sell Out kratší kompozice Rael. To však byly jen první testy. Opus magnum Tommy vznikal z velké části po celý rok 1968. Zvěsti hovořily o rockové opeře s rozpočtem na nahrávku ve výši 30 000 liber. Těžký kalibr představovalo hned Townsendovo libreto, vedle něhož lze příběhy temných artificiálních spektáklů, jež zastupuje třeba Brittenův Peter Grimes, vnímat coby idylku. Ústřední postavou je školák Tommy, který přijde o zrak, sluch a řeč po traumatu, kdy před ním otec zavraždí matčina milence. Handicapovaného chlapce týrá bratranec Kevin a nakonec znásilní strýc Ernie. Tragická karta se naštěstí ve finále obrací, Tommy se díky mimořádným hmatovým dispozicím stane přeborníkem na hracích automatech a získává slávu a nakonec i ztracené smysly.
V roce 1972 vznikla nová nahrávka Tommyho s Londýnským symfonickým orchestrem, komorním sborem i řadou hostů včetně Ringo Starra nebo Steva Winwooda a v roce 1975 pronikl Tommy ve stejnojmenném filmu Kena Russela (kde si zahráli Tina Turner a Elton John) i do kin. V obou případech nechyběli ani členové The Who, ale nikdy se nesešli kompletní: v symfonické verzi chyběl Moon, na stříbrném plátně Entwistle a Townsend. Žádná z dalších verzí už neměla sílu originálu, ale Tommy na oblibě neztrácí a později se k rockové opeře vracela i kapela, která to dotáhla na 160 koncertních repríz včetně dvou mladších, které kapela nastudovala se dvanácti dalšími muzikanty a zpěváky na konci 80. let pro Radio City Music Hall v New Yorku.
Ale vraťme se ještě na konec 60. let. The Who byli na vrcholu sil, což dobře připomenou dva vynikající koncertní záznamy. Živák Live At Leeds vznikl v únoru 1970 na univerzitě v Leedsu a v rozšířené verzi na 2CD (z roku 2001) vedle třinácti hitů i Tommyho. Kdo to má rád i s obrazem, může sáhnout po DVD Live At The Isle Of Wight Festival 1970 (2004) s dvouhodinovým setem z největší britské akce své doby.
Životní křižovatky
Poslední vrchol v kariéře The Who tvoří rocková opera Quadrophenia, která se na podzim roku 1973 vyšplhala na druhá místa albových žebříčků ve Velké Británii i USA, ale všechny její singly propadly; nevedlo se ani v roce 1979 stejnojmennému filmu Franka Roddama, ve kterém si vedlejší roli zahrál také Sting. Následovala alba The Who By Numbers (1975) a Who Are You (1978), jež udržovala standard, ale pár týdnů po vydání naposledy jmenovaného zemřel 7. září 1978 Keith Moon, když přebral sedativa. Do skupiny v lednu 1979 nastoupil Kenney Jones, který bubnoval se Small Faces, dost důrazný, ale žádný „rychlík“ jako Moon. Na jaře jako klávesistu přibrali The Who za posilu Johna „Rabbita“ Bundricka a začali koncertovat. Na začátku 80. let vznikla ještě dvě podprůměrná alba Face Dances (1981) a It's Hard (1982), když v mezičase skupina málem přišla o Peta Townsenda, který málem neustál jednu ze svých epizod s tvrdými drogami. V roce 1982 se The Who vydali na rozlučkové turné, aby se dlouho scházeli jen při koncertních akcích formátu Live Aid, ale od konce 80. let šlo výjimečně i o turné: první jeli v roce 1989 po Státech k pětadvacetiletému jubileu, další následovala o dekádu později. Ještě dříve však byli v roce 1990 uvedeni do Rock And Roll Hall Of Fame. Mimo to se věnovali soukromým aktivitám, ze kterých je pro našince asi nejzajímavější CD-ROM The Tour; multimediální hra, iniciovaná americkou redakcí časopisu Rolling Stone, provází zájemce po slavných rockových koncertech a role virtuálního průvodce zde připadla Rogerovi Daltreymu, který kvůli tomu zavítal v červnu 1996 na pár dnů do barrandovských ateliérů, kde projekt vznikal.
V novém miléniu stihli The Who pět britských koncertů na začátku roku 2002, ale navázat na ně v Americe už nedokázali, protože 27. června zemřel v Las Vegas na infarkt John Entwistle. O zamýšleném albu prosakovaly zprávy už dříve a tak se dvojice Townsend a Daltrey vyvarovala proklamací. Naději vzbudily na jaře 2004 dvě nové nahrávky Real Good Looking a Old Red Wine, které doplnily na kulatou dvacítku hitů kompilaci Then And Now 1964-2004. The Who si zachovávali status aktivní kapely, kde vedle zmiňované dvojice figurovali zmiňovaný klávesista Bundrick a bubeník Zak Starkey (syn slavného Beatla Ringa Starra). Taková je i současná tvář skupiny, která na podzim 2006 překvapivě vyrukovala s novinkou Endless Wire, kde tentokrát většinu nástrojů Townsend zaranžoval i nahrál (včetně bicích!). V bookletu je uvedený Zak Starkey, ale ve skutečnosti bubnuje v jediné skladbě, protože studiové frekvence k albu ho zastihly na turné s Oasis.
V březnu skupina vyrazila k protinožcům na krátkou „šňůru“, která vedla sedmi městy v Austrálii a na Novém Zélandě. O dalším koncertování zatím nevíme nic bližšího. Jestli se však někdy v blízké budoucnosti dočkáme The Who v opožděné tuzemské premiéře, je sympatické vědět, že v posledních letech jsou poloviční už zase jenom na papíře.
Komentovaná diskografie:
My Generation (prosinec 1965)
Debut obsahuje tucet písní, jež kromě My Generation neopakují nahrávky z prvních singlů. Nechybí zde ani dvě coververze I Don't Mind a Please, Please, Please od Jamese Browna - mods měli pro málokterý žánr takovou slabost jako pro soul. Jinak jako autor převažuje Townsend, který se podepsal i pod velmi silnou The Kids Are Alright.
4
A Quick One (prosinec 1966)
Na albu, které vyšlo v USA pod názvem Happy Jack až v květnu 1967, převažují skladby, na nichž se podíleli v různém poměru všichni členové skupiny. Hitům Run Run Run, Boris The Spider a So Sad About Us už ale sekunduje ambicióznější rocková „miniopera“ A Quick One While He's Away.
3,5
The Who Sell Out (prosinec 1967)
Svým způsobem koncepční album s obalem, které paroduje dobové reklamy, obsahuje v jediném dlouhém bloku písně, reklamní spoty a „rozhlasové“ vstupy Radia London, které jsou výtvarně stylizované. Skladby Armenia City In The Sky, Mary Anne With The Shaky Hand a I Can See For Miles patří do zlatého fondu skupiny i rocku vůbec.
4
Tommy (květen 1969)
Nejslavnější rocková opera vyjma skladeb Cousin Kevin a Fiddle About, jimiž přispěl Entwistle, písně Tommy's Holiday Camp spolupodepsané Moonem a blues Eyesight For The Blind (The Hawker) od Sonny Boye Williamsona představuje hlavně Townsendovo dílo. Vedle singlu Pinball Wizard známější Acid Queen, kterou ve filmu Tommy zpívá Tina Turner, což ostatně na koncertech činí dodnes.
5
Who's Next (srpen 1971)
The Who při nahrávání alba poprvé použili syntezátor v roli rockového nástroje (hraje na něj Townsend, ne Entwistle), který k riffům kytar a „atomovým“ breakům bicích vytváří kontrastní zvukové barvy. Skupina zde občas až písničkářsky zjemní. Mezi největší hity z alba patří Baba O'Riley, klenutá The Song Is Over a balada Behind Blue Eyes.
5
Quadrophenia (listopad 1973)
Druhou rockovou operu už skupina nahrávala ve vlastním studiu v Battersea jižně od Londýna. Písně spojuje příběh chlapce Jimmyho, který dospívá a hledá pravý smysl života. Výborné dvojalbum, z něhož jsou kromě singlu 5:15 hodny zapamatování hitovky The Real Me, I'm One a Love, Reign O'er Me, zůstávalo vždy trochu neprávem ve stínu Tommyho.
5
The Who By Numbers (říjen 1975)
Solidní řadovka se singly Slip Kid a Squeeze Box, kdy hudebně dopadl lépe ten první, ale v hitparádách tomu bylo naopak. K silným místům dále patří Townsendovy skladby They Are All In Love a How Many Friends, největší překvapení si díky „metalové“ Succes Story coby autor připsal Entwistle.
3,5
Who Are You (srpen 1978)
Labutí píseň Keitha Moona. Kolekce devíti původních písní se trochu potýkala s košatými aranžmá, jež místy nadužívala lesy smyčců a „orchestrální“ rejstříky syntezátorů, ale vedle titulní hymnické Who Are You se nevytrácela ani další silná čísla New Song a Sister Disco.
3,5
Face Dances (březen 1981)
První album, kde na bicí hraje Kenny Jones, vznikalo možná až příliš pod tlakem velkého očekávání. Z jeho devíti písní se přesto povedly energická You Better You Bet i balada How Can You Do It Alone a mile překvapí písně The Quiet One a You, jimiž ze stínu povystoupil Entwistle.
3
It's Hard (září 1982)
Nejslabší deska kapely, které chybí energie a utápí se v nevýrazných syntezátorových strukturách. Lépe dopadají snad leda singly Athena a Eminence Front, i když druhý nakonec vyšel po váhání gramofirmy jen ve Spojených státech. Album končí zajímavou písní Cry If You Want, ale nad rozlitým mlékem je plakat příliš pozdě.
2
Endless Wire (říjen 2006)
Nečekané, stále aktuální album, jež má ke klasickým nahrávkám skupiny blízko jako alba Roberta Planta a Jimmyho Page k Led Zeppelin. „Hlas a kytara The Who“ však stále fungují, ostatně autorem většiny repertoáru byl odedávna Townsend, který zde nahrál i většinu nástrojů. Daltrey zpívá spolehlivě a z alba vyčnívají skladby jako A Man In A Purple Dress nebo Sound Round.
3,5
