The Verve - (Nejen) na psychiatrii mají Vánoce

Anarchy In UK aneb naše každodenní potřeby

Na úvod vás zatížím pár nepopulárními&nezbytnými kydy. The Verve (právě teď) ani Oasis (až 6.října) se svými novými alby nepřicházejí zrovna do ideálního neposkvrněného prostředí. Mateřské lůno krvácí a jejich povedené desky potřebujeme víc než mít ve skříni sáčko stylově ozdobené odznáčky svých miláčků. A to je co říct, když to říká i takový vystajlovaný pózer jako Kid A. Fakta jsou na jeho straně. Británie už zase dva roky není, co bývala. Kytarovky nuděj, moderní elektrorockové projekty se poslouchají spíše proto, že teď chce mít každý doma party, než že by vyvolávaly pocit nepostradatelnosti. Ale tak jako tak jsou v klidu, o tom není sporu. Baví nás aktuálností, neokoukaností. Nadáváme, žehráme, ale nebráníme se jim. Dokonce máme za to, že kytarový projekt bez tanečního potenciálu - rovná se trapný projekt. Nemusíte být extra bystří, aby vám docvaklo, že nic není neokoukané na věky. A těm, kteří vlastní věci, jako mobilní telefon, internet, diář a hodinky, musí být jasné, že všechny new-cool-bands  (všichni ti, co valej revival Daft Punk, a vůbec staré dobré roztančené Francie plus první dvě desky Chem Bros) jsou neokoukaní už dost dlouho. Nebude to trvat dlouho a přijde čas odpočítat jim konec jejich jepičího života - tik ťak, sbohem přátelé. Ať jsme úplně přesní, čas mají do chvíle, než vydají nové desky hoši z Klaxons a duo Justice. Pak začnou neokoukané fúze odporně smrdět a projekty, jež byly dosud tolerované, se začnou odstřelovat. Taky jsme poslouchali Rakes a Editors, a teď nás nic nezajímá míň, no ne? A Arctic Monkeys berme jako světlou výjimku.

Je tu ještě jedna alternativa - stará jména druhé poloviny devadesátek. Ale ani s nimi jsme se v posledních letech zrovna dvakrát nepobavili. Stejně jako pořádnou desku mladé kytarovky potřebujeme pořádnou desku kytarovky starší, ale ne úplně staré. V této kategorii - oproti té mladší - je zásadní rozdíl ve vžitém přesvědčení, že pokud kapela nepochází z Manchestru, je taneční potenciál spíše ke škodě než k užitku. To ale neznamená, že stojíme o pořád stejnej rock'n'roll, jako jsme obdivovali na Definitely Maybe; možný, resp. nutný vývoj spatřujeme jinde, a to ve schopnosti pracovat s formou, s tématy a přitom nenudit vážným uměním. Proto nám nevoní Standing On A Shoulder of Giants.

Že by naše touhy byly ukájeny k plné spokojenosti, to říct nemůžeme, právě proto se uchylujeme k neokoukanosti bez potenciálu trvanlivosti. Ti, co po letech zbyli, sice drží nastavenou laťku jakési nesporné kvality, ale nenutí nás pustit si je ve dvě ráno na plný pecky (Oasis, Primal Scream, Happy Mondays). Několik z nich nás, zklamalo tak, že pokud možno nechceme hodně dlouho slyšet (Ian Brown aka Stone Roses, Damon Albarn aka Blur). Dost ze starých přátel se brodí v něhových závějích a už se zřejmě nikdy nevyhrabou. Jednak na to nemají, a zřejmě už ani ani nechtějí, protože ve stínu je jim dobře. Miláčci vlny nastartované rokem 2000 se snaží, ale žezlo zatím nepřebírají - Viva La Vida... jako důkaz místo slibů. Trpělivost je hezká věc, ale na nic se nedá čekat věčně. Teď čekáme na nové Franz Ferdinand a Bloc Party jako na smilování boží. Ale zpět - Radiohead je na čele peletonu britských kytarových radostí dost smutno, a mimo to by se mohli unavit. Fakta jsou na mé straně. Ano, In Rainbows byla přesně TOU deskou, ale už jí taky v v ipodech nosíme téměř rok. A šestnáct luxusních songů z Británie je na dvanáct měsíců proklatě slabá dávka. Samozřejmě že nezapomínám na dlouhou řadu talentovaných objevů (Johnny Foreinger), ale potřebuje snad někdo vysvětlovat, že Pulp byli i bez kontextu doby více než Blood Red Shose? A těmi deskami, o kterých je řeč, mám na mysli Different Class, 13, Kid A, Amnesiac, XTRMNTR, Urban Hymns, Be Here Now, Hail To Thief. A představte si to, comebacková deska The Verve je přesně TOU deskou. Forth není návod, jak má v tenhle moment znít britská kytarovka, ale učebnicový příklad, jak má v tenhle moment znít britská kytarovka, co si udělala jméno v devadesátkách. V době, kdy se věřilo v leccos. Třeba v to, že Beatles, The Jam a Kinks nebyli jen jedni. Teď zase věříme, že budou Justice víc než Chem Bros. Jsme naivky a baví nás to.

Na období 1999-2007 zapomeňte

Současná výchozí pozice Richarda Ashcrofta spol. je rozporuplná. Vydat jako poslední singl Sonnet a zapíchnout to - všechna čest. Když se pak rozhodnete pokračovat v příběhu, je na co navazovat, když ne, jste na věky za hrdiny. Než sešel z mysli, ještě dlouho pochodoval v klipu k Bittersweet Symphony. Značka The Verve za roky sice neutrpěla průměrnými alby, ale úplné ticho kolem ní také nebylo. Řadoví členové se poflakovali kolem, vrcholem jejich aktivit byly hostovačky na projektech spřízněných interpretů - nebylo z nich tolik zklamání jako z jejich nových kapel (The Shining, The God, The Bad and The Queen). Všeobecně pro ně ale platilo, že se nepředřeli, ale vyčkávali, čekali na příležitosti. To se šefíkem Richardem Ashcroftem to byla jiná. Byl to on, kdo zazářil na poměrně unavené třetí desce Chemical Brothers Come With Us; sedminutová psychedelická taneční koupel The Test se dá i dnes okouzluje onou manchesterskou melancholii nadopovanou, skomírající dance scénou. Za devět let vydal tři sólovky a změnil si účes. S prvním albem najel na kvalitativní úroveň Verve, ale s dalšími jí malými krůčky snižoval. Skončil tak, že už skoro neplatil za sexsymbol nezávislých středoškolaček (přesně těch, co řešíme v článku o UK Girls). Ne že by musel chodit kanály, ale že by se mu po poslední desce Keys To The World dvakrát věřilo, to se říct nedá. Ani ne proto, že by stále neskládal zajímavě a hezky, ale čím dál víc připomínal provotřídní odkapávač nefalšovaného nabubřelého patosu, což byla v kombinaci s milovanými psychedelickými kořeny rána přímo do srdce. A s dříve milovaným básníkem britského rocku to šlo i z hlediska textového z kopce. Prudce. Pěkný bláboly psal, nedaleko od Noela a na míle od Jarvise.  Co do rozmáchlých melodií neznal míru, proto většinou připomínal věci, které rozhodně připomínat nechtěl - v nejhorším případě klíďo Bryana Adamse, což byl - přiznávám - extrém. Ale ať nekopeme jenom do něj - ona i taková This Could Be My Moment, jíž Verve doplnili výběr singlů, nebyla oslnivá do té míry, že by z ní člověk musel nutně oslepnout.

Každopádně 26. června 2007 na Rádiu 1 zaznělo: "Jsme zpět, protože si znovu chceme užívat muziku. V listopadu vyrážíme na turné a příští rok bychom chtěli vydat novou desku." Srovnání osobních vztahů na lince Ashcroft - kytarista Nick McCabe - basák Simon Jones proběhlo rychleji, než byste vyslovili slovo comeback. Své fanoušky začali The Verve žhavit už v říjnu: prostřednictvím nme.com jim darovali track The Thaw Session, čtrnáctiminutový jam, který jste si sjeli třikrát za sebou a řekli si, že svět zase není tak zlý, jak se zdá. Po lupenech na prvních šest listopadových koncertů se jenom zaprášilo. Následující prosincová tour byla také vyprodána, co byste luskli prsty. O obojím se mluvilo jen v superlativech, jen očekávání nového materiálu provázely skepse - že by si prý měli uvědomit, že to už mají za sebou. Jako by měl celou novou desku Verve psát jen majitel jednoho z nejosobitějších vokálů pod sluncem. Na reunion koncert Led Zepp dorazil Ashcroft s blond melírem. I když se mojí holce nelíbil, tak slovo sex lítalo vzduchem.

Na Pyramidu v Glastonbury už s novým singlem The Verve přijeli coby headlineři, kde ukázali, že si můžou dovolovat. Klidně už jako druhou skladbu vysolit zásadní melancholickcé Sonnet a při jejím prvním refrénu se nechat přeřvat těmi, co by kvůli nim pod Pyramidou klidně týden přespávali nazí a zmlácení - cokoliv jen je zase, po letech vidět. Ze záznamů BBC bylo evidentní, že Británie The Verve nejen potřebuje, ale že je miluje, jako by Urban Hymns vyšlo včera.

Ale k tomu novému singlu - že by Love Is Noise vyvolala tsunami nadšení, to se říct nedá, naopak, i fanouškovské blogy se předhnáněly, kdo bude pochybovat víc -možná jenom proto, že se čekala super-mega-prda typu Bittersweet Symphony, písničky tak geniální, až otravné. Houkající samply, tanečně přívětivá melodie a trpký sloganovitý text o lásce. "I was blind - couldn't see / We are one incomplete / I was blind - in the city / Waiting for light wind to be saved / Cause love is noise and love is pain" - pěkný, ne? Masy spíše zajásaly nad dalším trackem, jenž na netu visel volně k legálnímu stažení. The Mover, opětovně nahraný nářez z dob, kdy byli Verve více shoegaze a space-rock, než britpop, a pište si, že nahraný lépe než kdysi - nátěr se vším všudy. Netrvalo to dlouho a Nick Cabe nasadil všem brouky do hlavy: "Naše nová deska byla napsaná pro stadióny, je tam hodně velkých epických melodií." Můžete si být jistí tím, že obecná definice stadiónové muziky je čtvrté desce Verve vzdálená více než Lial Gallgher "označení pravý britský gentleman". Když Forth jako první slyšeli v NME, mluvilo se o britpopu, shoegaze, spacerocku - téměř o všem, co kdy Verve hráli. Ale ani teď žádné nadšení, žádné ohňostroje, což bylo dalším přihozeným polínkem do ohně nejistoty a nervozity. Když britské trendy-časáky nepadají z nových desek kapel kalibru Verve do kolen, napadá vás, že něco není v pořádku. Když Liam Gallagher neřekne každou čtvrt hodinučtvrdit hodiny "fuck", taky se ptáte, co se děje. V každém případě - Love Is Noise šlo v rodné domovině týden po vydání na číslo čtyři hlavní hitparády. Že by šla manchesterská kapela do londýnského studia s přetlakem materiálu, se tvrdit nedá - při vlastní produkci se nahrálo dvanáct skladeb. Dvě se vyřadily nejen proto, aby bylo co dávat na singly. První odpadlík - Chic Dub - zlehka pokulhává, ale stále drží krok, druhý - Let The Damage - zase naživo zní moc jako british rock'n'roll.

Něco pro psychouše

Jaká je Forth? Zklamaná a vhodná do noci. Zní tak, že se po jejím prvním poslechu budete mít chuť zabít nebo vyskočit z okna - člověk váhá, nad termíny zasněná nebo depresivní, protože i sny bývají temné. A taky je dost klaustrofóbní. Taková druhá strana barikády Kid A. Je dlouhá, psychedelická, hořkosladce se táhne přes hodinu, málo kdy z rychlý, ale když už, může vás to stát zdraví. Zní ukázkovým brit-rockem a má ostrý zvuk. Zapomete-li na Love Is Noise, slije se vám do jedné hodinové balady. Atmosféra po šedesát minut je téměř stejná - ponurá, zdrcující, slibuji vám, že se od poslechu desky neodtrhnete. Nebudete chtít plavat po hladině, budete se chtít topit; nechat se zničit Ashcroftem i Mc Cabem. Jestli někdy nějaká britská kapela kromě Primal Scream nahrála soundtrack k detoxikaci, tak jedině Verve s Rather Be, jednou z těch písniček, jež by pro pěkný piánový motiv mohly snést statečnější rádia. Až zase v sobotu večer v oblíbeném baru z jukeboxu pojede Bittersweet Symphony (nebo Lucky Man, Sonnet, Drugs Don't Work), nemusíte nahodit úsměv plný dojetí a nostalgie a zavelet k patetickému ploužáku. Na Urban Hymns, s níž si došli pro světovou slávu, novinka nenavazuje, když už tak pokukuje po složitějších, zamotanějších kompozicích typu Rolling People. Urban Hymns zněla tak, jak se jmenovala. Na Forth Ashcroft nevytahuje španělu, aby zahrál dojemnou baladičku, radši do devítiminutové Noise Epic postaví temnou rozervanou zeď, pevnou jako skála, čímž vás vykuchá zevnitř.  Z podvědomí na vás vyskočí debutové EP a o jen minutu delší píseň Feel - vykoupání se v nekonečné shoegaze lázni. A ke vší radosti tu není mezi dlouhými skladebi sólo. Pánové se ve studiu se svými nástroji mazlili, zřejmě rádi hrají puzzle. Začínají poměrně v klidu a končí v infarktovém kómatu. Zapamatovatelných chorálů jste ušetřeni - zapamatovatelných návalů a výlevů nikoliv - Numbness, I See Houses, Valium Skies. Důraz na zvuk tu je zřejmý, ale písničky nemaskuje. Forth by měli rozdávat pacientům na psychiatrických odděleních v pokročilém stavu léčby. Ti čerstvě zbláznění by jí nemuseli přežít. Apalachian Skies a Colombo dělají z art rocku omalovánky pro děti. Do nitra se malují depky. Myslísi někdo, že by dnes Richard napsal "I'm lucky man / I've got fire in my hand / I hope that you undesrand". Konec Epic Noise z garážových rockerů klauny.

Za ty roky Ashcroftův vokál nabral na agresivitě - zhrubnul, vybavil se destrukcí, což je v jeho případě zážitek hodný k zarámování do rodinného alba. Jako hodnej kluk zpívá asi ve dvou baladách - jako hodnej kluk, kterej už za pět minut nebude vůbec hodnej, už dávno žádný lucky man. Forth je ideální deska k tomu, až vám bude v noci smutno a žádná náruč nebude nablízku. Takže přesně sen Chrise Martina, kdyby si nepostavil image na slušňákovi z nedělní školy. Lepší desítka nových Verve než dvaadvacítka podobně starého Wellera, protože tohle je deska kapely na vrcholu, a ne kolekce chlapíka, který ještě není tak úplně mimo. Ano - moc kapel se po devíti letech nevrací znovu na vrchol, ale některé to štěstí mají. Nemáme čest s ničím prvoplánovým, nic tu nesleduje přesně vytyčené cíle. Pro jednou je možné věřit, že se slavná kapela ve studiu chovala spontánně - žádné tabulky, "co ještě můžeme a nemůžeme". Ale dělat z Verve hrdiny avantgardy, by bylo bláhové. Boys moc dobře věděli, že si můžou dovolit cokoliv.

Takže deska bez hitů? Ano! Zaměnitelné s něčím z předchozích nahrávek? Ne! Kdyby nás tu neprovázel pocit, že se na všechno dívají z právě zbouraného mrakodrapu, mohli bychom mluvit o hlasitější verzi debutové a jemně provazbené Northern Soul. Aby měla cokoliv společného se Storm In Heaven, musela by znít od základu jinak - přímočařeji, jednodušeji, melancholičtěji. A Urban Hymns? Ne a ne a ne - to byla deska pro vás, pěkná a lidová. Ashcroft teď píše spíše pro sebe, než pro vás, takže si klidně fetujte, jak je libo. Pokud by mělo pozorné posluchače něco napadat, tak debutová deska Stone Roses - I Wanna Be Adored a podobně a potom ještě Joy Division, New Order a Echo And Bunnymen. Další věcí, s kterou nemá Forth nic společného, jsou Ashcroftova sólo alba, možná proto sám říká - "Kvůli tomu, že jsem zpátky s Verve, neznamená, že končím se sólovou dráhou. Naopak až si dáme s kapelou pauzu, tak něco nového natočím. " Že by se chystal závodit s Killers, z koho bude kapat více patosu?

Psychadelie jako brit-rock budoucnosti?

Verve hraje do karet, že Ashcroft se pro psaní složitostí narodil: "Jsem hudební skladatel. Nemíním tím, že nemám rád rock'n'roll ani nic takového, ale chci psát skladby, jaké tu ještě nebyly." Takže žádný kluk z ulice, co si řekl, že si založí nové Beatles a dobyde s nimi svět, ale také ne zamindrákovaný umělec typu Rogera Watterse od Flojdů. Forth není jen Ashcroft, ale také (a když už tak spíše) Nick McCabe, kytarista s invencí na úrovni Johnnyho Greenwooda, proti němuž jsou hvězdy už odrostlé mladé krve Nick Valensi a Paddy Walden mimina ze školky s brindákem na krku. V perexu jsem sliboval otázky - takže ať dostojím svým slibů. Znamená něco, že se velké britpopové kapely vrací spíše s psychadelií než s jednoduchým rock'n'rollem, nebo je to náhoda? U Verve už máme jasno, dva nové songy Oasis mluví stejnou řečí. A co poslední deska Spitirualized, při níž se do žil nalívá dvakrát více krve, než obvykle? A co naše milá Viva La Vida, také spíše temná než smutná? Je to trik - nebo se tak odteď prostě bude hrát? The Verve nehrabali po svých nedodělaných tracích, radši napsali zbrusu nové písničky. Zapomněli, jak se píší slaďáky, kázání, že "drugs dont work" si po tom, co se s chemií nemálo kamarádili, také odpustí. Moc lepších kytarových desek si asi letos neposlechneme. A co dál? Kapela netvrdí, že "nová deska a konec,", ale naopak prý "nový začátek celé story". No prosím. Taky si na ně sjedete do Německa, nebo se spokojíte s Chrisem v O2 Aréně?

Zatím o tom všem hezky přemýšlejte. V listopadu si dáme obsedantní pokračování na téma - "Zvládnou Oasis natočit druhý díl Be Here Now, bez toho, aby se vykrádali?". "Jasně! My jsme nejlepší", říká Liam. A jen tak mimochodem, neslintám jen z Británie, Amerika je taky fajn - pitchfork a tak.