3. 12. 2008 - Anglická provinční kapela hrající postpunkový revival, na kterou náhodou padlo štěstí, že to byla v roce 2004 módní etiketa? S přiznanými vlivy XTC, The Jam, Devo, Queen, Kate Bush a Fugazi? Jedno je jisté: jejich poslední album This Is Not The World je číslo jedna v UK indie hitparádě.
Rozeberme si The Futurheads ještě před jejich pražskou premiérou v Roxy, která je nachystaná na 16. listopadu 2008. Přeci jenom skupina pojmenovaná dle písně od The Flaming Lips a produkovaná Andym Gillem z Gang Of Four nemůže být zcela špatná.
Nebýt prosti sexuality
The Futurheads pocházejí ze skotského Sunderlandu a dle všeho se dali dohromady v prostředí zkušebny, která byla dotována vládou (konkrétně šlo o program Sunderland City Detached Youth Project) za účelem „dostat děti z ulice“. V každém případě dobrý trik, jak získat zkušebnu zadarmo. Chlapci Barry Hyde (vokály, kytara), Jaff (basa) a bubeník Pete Brewis si nejprve brousili zuby na coverech a různých jamech. Později se k nim přidává Ross Millard (zpěv, kytara), který již předtím hrál s Jaffem.

První Barryho kompozice prý vznikly v jeho studené garáži, kde se potřeboval zahřát, a proto volil rychlá tempa. Odchází bubeník a nahrazuje ho Barryho mladší bratr Dave. První koncert a druhá zkušenost s odposlechy proběhne v roce 2000 před patnácti platícími. Zahrají se čtyři písně (včetně Picture Of Dorian Grey od TV Personalities) a po nějakých sedmi minutách je po všem.
Kapelu to viditelně baví a v rychlosti nahrává první demo, které rozmnoží na sto kusů a rozprodá v místním kšeftu s deskami. The Futurheads se pomalu stávají stálici na místní scéně. Jejich koncerty se vyznačují tím, že mají vždy nějaké téma (například mejdan The Futurheads Go Karaoke), nebo překvapující formu. Jednou vystoupí a cappella s předtočeným spodkem, někdy poloakusticky, někdy s tvářemi nabarvenými na stříbrno, nebo ve vojenském přestrojení. S tím, že tyto takřka happeningové show netrvaly déle než patnáct minut. Jako by se chlapci vyhýbali nudě a rutině okolních (a slavnějších) skupin. Zpěvák Barry vysvětluje: „Chtěli jsme dělat zarážející, překvapující, senzační hudbu. Většina skupin byla prosta sexuality. Ani nevypadaly, že je baví hrát a vystupovat před lidmi. Vystoupení by mělo být něco, kde dochází k výměně mezi hráči a přítomnými těly diváků.“ Především ale The Futurheads nacházejí svůj zvuk a styl, který by se dal jednoduše charakterizovat jako post pop punk. V kapele mají všichni u pusy mikrofony a dle svědků mezi sebou velmi vášnivě diskutují o svých dílech a konceptech.
Nikdo nechce být slavný
„Je pro nás důležité, že nemusíte pocházet z Londýna, abyste mohli hrát jako my. Můžeš být excentrický a mimo to, co se bere, jako že právě jede,“ uvažuje Barry a následně vyrazí s kapelou na evropské turné po squatech. Je nejvyšší čas začít vážně přemýšlet o originálních písních a přenést je na nosič. Největší problém je nedohoda vzhledem k tomu, že skládají všichni čtyři. „Není toho moc, co máme všichni rádi. Těžko se na něčem shodneme. Je to všechno takový crossover naší oblíbené hudby,“ přibližuje kreativní proces Barry. „Všichni jedeme v úplně rozdílné hudbě. Jaff má rád dobré vokály a silné melodie. Dave má rád snovou muziku, jako třeba Yo La Tengo. Ross to má rád drsné.“ Dodejme, že samotný Barry jede v odvážné konkrétní, minimalistické muzice a sonických experimentech. Od avantgardních klasiků, jako jsou Steve Reich, Philip Glass a Terry Reilly, až po 1000 Hertz nebo Locust.

Kapela konečně vydává 7-palcové EP, obsahující budoucí hitíky jako Robot nebo Stupid And Shallow. Poté, co předskakovali Buffseeds, získají smlouvu s malým nakladatelství na další singly. Logicky následovala smlouva u 679 Recordings na celé album. Tenkrát Barry působil poněkud zaraženě: „Jsem upřímně překvapen, jak se věci vyvíjejí, protože jsme to takhle neplánovali. Nikdo z nás nechce být slavný a je nám upřímně jedno, jestli nás bude hrát nějaké rádio. Stejně ta nejlepší hudba většinou profrčí a nikdo si jí nevšimne. Hodně lidí si myslí, že to je celé o tom, ´udělat to´, být za vodou. Jako Darkness, nebo tak něco. Většina vidí úspěch jako explozi. Ale opravdu zásadní věci existují na jiných úrovních.“
Produkce se ujal Andy Gill a v podstatě šlo o to nejlepší, co The Futurheads za čtyři roky složili, nebo již vydali. Nahrávalo se skoro naživo. Proto se udržela energie a syrovost.
Album se vcelku povedlo, navíc je klima roku 2004 skupině velmi nakloněno. Pogující bicí, new wave kytary, specifický vokál (obzvláště příjemná je pomalejší Danger Of The Water s až doowopovými aranžemi), chytře vystavěné songy a relativní osobitost. Albu vévodí veleúspěšný remake Hounds Of Love od Kate Bush, popisující uragán propadu do lásky. Albu se dostává kritických i komerčních poct.
Cut down in their prime,
In silence, on that day,
February 58, they got what they need,
From Belgrade and back home to sleep
(The Futurheads, Decent Days And Nights)

Následují festivaly, koncerty jako support Pixies, Snow Patrol nebo Foo Fighters. Song Decent Days And Nights se objevuje v hrách pro PlayStation. Hudba The Futurheads není nijak originální nebo geniální, ale je za ní cítit zvládnuté řemeslo, inteligence a schopnost napsat zajímavou píseň. V roce 2005 vydává kapela, zavřená ve studiu a potící nové album, EP Area. Následně v roce 2006 jí vychází album News And Tributes. Název a pár skladeb jsou inspirovány leteckým neštěstím z roku 1958, kdy se nad Mnichovem zřítilo letadlo s mladým týmem fotbalistů Manchester United, přezdívaných Busby Babes. Tragédie, která inspirovala i další britské umělce, například Morrisseyho (píseň Munich Air Disaster, 1958), se natrvalo vtiskla do anglického podvědomí. Zde to je smrt mládí, nevinnosti, idealismu a osudového srdcařství.
Deska má v sobě propracovanou krásu a zcela explicitní melancholii. „Není divu. Tam jsme byli,“ rekapituluje bubeník Dave. „Nahrávali jsme to v jedné farmě v Yorkshiru, která se nachází uprostřed krajiny bez lidí. Trochu divné, ale pro nás brilantní. Je tam zcela hmatatelný smutek, který se dostal do naší hudby.“ Barry je věcnější: „První deska byla našlápnutá. Tentokrát jsme chtěli zkusit něco jiného. Hlavně jsme se naučili psát písně. Všechny ty tradiční postupy. Umíme dojmout i udělat veselou vypalovačku. Kdybychom to příště zkombinovali, určitě by to bylo dobré.“ Úplný nafoukaný Cool

Operator, jak se říká na koni seladonům, co si pro zábavu hrají s ženskými city…
Deska je pod svojí svalnatou produkcí albem maturitním. V tom smyslu, že The Futurheads vyrostli a řeší tento bolestivý přechod k dospělosti rozšířením své palety. Jako vzdáleně beachboysovská Thursday, úvodní mazaná Yes/No, drsné riffy na Fallout, nebo nářez Return Of The Berserker. Slušná deska, ale katastroficky nízké zisky z prodeje, které vedly k vyhazovu od 569 Recordings.
Tohle není svět
Novinka This Is Not The World naopak skóruje ve velkém. A to přesto, že postpunkový revival už neoslovují módní časopisy a většina aktérů takto kategorizovaných na tom není nijak valně. Luxusně zabydlení na svém vlastním labelu Nul Records, The Futurheads vydali dobré popové album. Našláplé, propracované, přímé a chytlavé. Opět nic objevného, ale přemýšlivé a zcela jistě upřímné. Naživo to opravdu může být zajímavé. Kytarista a zpěvák Ross přesvědčivě popisuje duši kapely: „Je za tím práce. Opravdu se snažíme. Je to vidět? Nevím, ale je to důležité pro nás. Tahle deska je pro nás umění. V textech a hudbě je poselství. Snažíme se být co nejpoctivější. V žádném případě nechceme, aby se z nás stalo klišé.“ Uvidíme na koncertě.