The Byrds - Pěkní ptáčci

O významu téhle při zpětném pohledu stále zajímavější skupiny vypovídá mimojiné i jeden nezpochybnitelný fakt: právě The Byrds, po nichž zůstala nejen řada výtečných nahrávek, ale také řada dodnes aktuálních a bez pocitu trapnosti poslouchatelných alb, k sobě přitahovali mimořádné hudební osobnosti, které se později vydaly na velice zajímavou hudební dráhu. Připomenout si jejich odkaz můžeme i boxem všech jedenácti regulérních alb The Complete Columbia Albums Collection, který právě vyšel.

The Byrds se sice ani v úspěšnosti, ani v přínosu nemohli rovnat britským The Beatles, neznamená to však, že by přinejmenším jistou dobu nestáli (hlavně v Americe) na stejných stupíncích. A vliv také měli, stáli u zrodu folk rocku, který na čas tak okouzlil Boba Dylana, výrazně se podepsali na psychedelické éře, vnášeli do svých písní prvky improvizace i free jazzu či indické hudby. Svými verzemi Dylanových písní pomáhali jeho skladby zpopularizovat mezi širším publikem, kterému by možná vadil Dylanův skřehotavý, nakřáplý zpěv (možná i proto Mistr souhlasil?).
Kapelou prošla spousta vynikajících muzikantů. Za všechny jedno jméno: David Crosby, pozdější hvězda superskupiny Crosby, Stills & Nash (případně, posíleni o Neila Younga, známí jako CSNY).
Jak už tomu většinou bývá, zpočátku to přitom vůbec na nějaký velký úspěch nevypadalo, spíše šlo o radost z hraní – a bude-li z toho pár drobných, tím lépe. Jádro pozdější slavné kapely se totiž začalo formovat v losangeleských kavárničkách, barech a malých klubech, kde mladí muzikanti hrávali za kafe, za pár šestáků především americké lidovky. Takhle na setkání s kytaristy Rogerem McGuinnem a Davidem Crosbym v roce 1964 vzpomíná po letech Gene Clark: „Začali jsme s Rogerem společně brnkat v jednom baru. Šli jsme do haly a hráli na schodech, kde byla dobrá ozvěna. David šel nahoru a aniž bychom mu nějak říkali, prostě se k nám přidal ve sborech.“

Zde je dobré se pozastavit: láska k lidové hudbě, tak společná v podstatě všem americkým rockovým muzikantům, je něco, s čím se u nás v Evropě, a vlastně i v Anglii, zase tak moc nesetkáváme. Její stopy či ozvěny najdeme, zvláště v 60. letech, tedy v době, kdy se formovali a zářili The Byrds, i u psychedelických kapel či takových es, jako byli Jefferson Airplane, nemluvě o Grateful Dead. A tato linie pokračuje dodnes, stačí si připomenout například všechny ty alternativní kapely – u každé najdeme něco z folku nebo blues, nemluvě o u nás často tak posmívaném country.

První zásah

Trio záhy začalo skládat vlastní písně ovlivněné jak The Beatles, tak lidovkami, samozřejmě s využitím McGuinnových schopností sólového kytaristy a krásně ladících trojhlasů. Přibrali bubeníka Michaela Clarka; ani ne tak pro jeho instrumentální zdatnost (v té době dokonce neměl ani vlastní bicí, zpočátku hrál na lepenkové krabice a tamburinu) jako pro jeho fyzickou podobu s Brianem Jonesem. Pravdou je, že vše záhy dohnal, i ty pořádné bicí si pořídil... Kapela, jež si tehdy říkala The Beefeaters, nahrála na podzim 1964 singl s vlastními písněmi, ten ale zapadl.
Ještě v tom samém roce se podařilo jejich manažerovi získat předběžný výlisek dosud nevydané Dylanovy písně Mr. Tambourine Man , o níž byl přesvědčen, že je přesně tím, co kapela potřebuje. Ta se sice zprvu tvářila neochotně, když si ale jejich rockovější verzi poslechl sám autor a nadšeně zavýskl, že se „na to dá tancovat“, všechny pochyby byly rozptýleny. Ve snaze přiblížit se The Beatles si hoši pořídili stejné nástroje, jaké viděli ve filmu Perný den , a také se přejmenovali na The Byrds – název odkazoval jednak na svobodně poletující ptáky, jednak zkomolením na podobně nespisovné jméno The Beatles. Kromě toho jejich řady posílil basista Chris Hillman a kapela na doporučení jazzového velikána Milese Davise (!!) podepsala smlouvu s Columbia Records. Tohle vše v jediném roce 1964.
Při nahrávání Dylanovy písničky ovšem museli členy kapely – až na kytaristu McGuinna – zastoupit studioví muzikanti, což později zavdalo příčinu k různým pomluvám. Každopádně když singl vyšel, okamžitě vylétl na první místa amerických i britských hitparád. Není divu, zcela jedinečný zvuk McGuinnovy dvanáctistrunné kytary a naprosto čisté vokály plus chytlavý a chytrý text s mnoha významy, včetně drogových náznaků, vykonaly své. Nemluvě o již zmíněné folkové injekci. Díky tomu všemu se folk rock, citlivé a inteligentní spojení obou žánrů, stalo velice populární a The Byrds měli spoustu následovníků a epigonů. A to, prosím, hned po vydání prvního singlu!
Na svém prvním albu Mr. Tambourine Man , kde již hráli všichni členové skupiny, zopakovali úspěšný recept a sáhli po dalších převzatých dylanovkách, nahráli ale také vlastní písničky, které většinou napsal Gene Clark.

Lennonova oblíbená kapela

Ze skupiny se rychle stávala senzace, na kterou stojí za to chodit, a mezi jejich první fanoušky patřili například herec Jack Nicholson, kytarista Arthur Lee či manželské duo Sonny a Cher. Zároveň se za nimi táhli fanoušci, o nichž někteří historici tvrdí, že šlo vlastně o první příslušníky hnutí hippies.
Popularita s sebou nesla jak příjemné stránky, slávu, obdiv, peníze, články v časopisech a fotky na obálkách, tak věci nepříjemné, když se do nich pěkně opíral hudební tisk pro jejich živá vystoupení. Zvláště pak britský po jejich prvním anglickém turné, jež nedopadlo příliš slavně: kapela byla nemocná, zvuk nestál za nic, především jim ale uškodila reklama, jež je představovala jako „americkou odpověď na The Beatles“. Příslib, který The Byrds nemohli nikdy splnit. Jedno pozitivum ale výlet do Anglie přinesl: hoši se skamarádili jak se Stones, tak s Beatles, a zvláště ti druzí se pak za ně brali a prohlašovali je za svou oblíbenou kapelu.
Druhé album, nazvané Turn! Turn! Turn! podle písně Petea Seegera, otce amerického folku, bylo stejně vydařené jako debut a stejně tak úspěšné. A opět zde byly převzaté písně Boba Dylana i dalších autorů, nicméně podíl vlastních kompozic, především od Gene Clarka, se zvětšil.

Osmimílový úlet

Kalifornský folk rock ale pomalu, jak se měnila doba a hudebníci získávali větší sebevědomí, k čemuž připočtěme i rozšiřující se konzumaci všemožných halucinogenů, přecházel v psychedelii, a The Byrds nezůstali ani tentokrát pozadu. V lednu 1966 natočili svou písničku Eight Miles High , již všichni považují za první plnokrevnou nahrávku psychedelického rocku. S tímto tvrzením lze polemizovat, ale budiž... V každém případě se jedná o jeden z nejúžasnějších singlů všech dob. Již kytarový úvod, v němž McGuinn převáděl inspiraci jazzovým experimentátorem Johnem Coltranem do rocku („Hrál jsem na dvanáctistrunku, aby to znělo jako saxofon... Převedli jsme jazz do rockové formy.“), zasněná (anebo zhalucinovaná, jak chcete) melodie, vlivy indické hudby, a k tomu text o létání ve výši osmi mil. Přestože se kapela dušovala, že to s drogami nemá vůbec, ale vůbec nic společného, že píseň je o letu do Londýna, nikdo jí nevěřil. Následkem toho ale rádia písničku moc nehrála...
Těsně před vydáním tohoto „rozlétaného“ singlu odešel z kapely hlavní skladatel Gene Clark. Důvod? Panická hrůza z létání letadlem – přitom napsal většinu textu zmiňovaného singlu... Později se vynořily další důvody jeho odchodu: zbytek kapely na něj totiž žárlil, že jakožto autor většiny písní bude brát víc peněz než oni a bude z kapely tím nejbohatším. Což není zrovna moc pěkné, ale tak už to chodí.

Takže ty chceš být rock’n’rollovou hvězdou?

Po Clarkově odchodu popularita skupiny klesla, to už ale bylo na krámech její třetí album Fifth Dimension. Jak naznačoval jeho název, šlo převážně o ryzí psychedelii. Naproti tomu další album Younger Than Yesterday bylo hudebně daleko pestřejší, kombinovalo psychedelické momenty s folk rockem a dokonce i s country, čímž zároveň předznamenalo další vývoj The Byrds. Na téhle desce byl i další vynikající singl, So You Want To Be A Rock ’ n ’ Roll Star , ironicky komentující poměry v gramofonovém průmyslu. Píseň natolik vydařená a stále aktuální, že ji na své album Wave v roce 1979 natočila Patti Smith. Díky svému experimentování si kapela zasloužila obdiv jiných kalifornských kapel a takoví Jefferson Airplane, ale i Love nebo Buffalo Springfield je otevřeně vyhlašovali za svou největší inspiraci. Uvážíme-li, co to bylo za skupiny, je to jistě skvělá pocta.
V kapele samotné ale narůstaly další tenze, spoluhráči totiž začínali být nespokojení s chováním Davida Crosbyho, s jeho otevřenou propagací LSD, své jistě vykonalo i to, že na festivalu v Monterrey vystoupil i s „konkurečními“ Buffalo Springfield, kde zaskakoval za nemocného Neila Younga. Nepřidal mu ani komerční neúspěch jím složeného singlu Lady Friend . Zkrátka jedno k druhému, a tak jednoho dne zabrzdilo před Crosbyho domem McGuinnovo a Hillmanovo porsche. „Přijeli mi oznámit, že mě chtějí vykopnout z kapely,“ vzpomínal v roce 1980 Crosby. „Že se se mnou nedá pracovat, že za nic nestojím a beze mě se jim bude dařit líp. Sice jsem se tomu smál, ale bolelo to. Vůbec jsem se s nimi nehádal, jen jsem jim řekl, že je to velká škoda.“ Za finanční vyrovnání si Crosby koupil jachtu... Záhy odešel i bubeník Michael Clarke, nespokojen s hudebním směřováním kapely.

Country nejsou jen vidláci

Duo McGuinn & Hillman bylo ovšem postaveno před těžkou volbu doplnit kapelu. Bubeníka našli snadno, pak ale měli skutečně šťastnou ruku, když jako klavíristu přibrali Grama Parsonse – ten nejen že záhy přešel na kytaru, hlavně ale měl na svědomí další stylovou proměnu kapely. Parsons totiž miloval country a snil o tom, že je spojí s rockem. Pokoušel se o to již dříve, ale neuspěl. Nyní, v proslavené kapele, měl ke splnění své hudební představy daleko větší možnosti a tak dělal co mohl, aby spoluhráče obrátil na novou víru. Podporu našel u Hillmana, který dříve hrával v bluegrassových kapelách. McGuinn měl ale v plánu pojmout další album jako procházku historií americké hudby 20. století, od bluegrassu a country přes jazz, rhythm and blues a rock až k elektronické hudbě.
Parsons se však projevil jako zdatný diplomat či manipulátor, a tak z McGuinnova plánu sešlo a skupina odjela natáčet do Mekky country music. V Nashvillu nejenom nahrávali, ale také vystoupili v místní countryové svatyni, v sále Grand Ole Opry. Z prvního vystoupení „vlasatých hipíků“ v hodně konzervativním prostředí se stalo fiasko, nejenom že je publikum vypískalo, ale schytali to i od místních autorit. Neprávem – historie dala skupině za pravdu... Na albu Sweetheart Of The Rodeo , které v Nashvillu pořídili (nahrával tam třeba i Bob Dylan své Blonde On Blonde ) se přitom jako první skutečně ponořili do country, aniž by si z něj utahovali. Nezapomeňme, že country bylo rockery považováno za muziku pro vidláky, a najednou si „rocková“ kapela troufla prohlásit, že country může být odvaz a v pohodě.
Parsons začal požadovat zvýšení honorářů, chtěl převzít velení v souboru, ale nakonec odešel sám. The Byrds se nyní stali protagonisty country rocku a v nastoupeném směru pokračovali s novými posilami i na dalším albu Dr. Byrds & Mr. Hyde . To se moc neprodávalo, což naštěstí neplatilo pro následující desku Ballad Of Easy Rider , jež se vezla na vlně zájmu vyvolané filmem Easy Rider . Nejen titulní, ale i další píseň ve filmu zazněla, i zbytek alba ale stál za to.

Konec se blíží

Následující deska (Untitled) bylo dvojalbum, kombinující živé nahrávky se studiovými, přičemž koncertní čísla pocházela z celé dosavadní historie kapely a tak tvořila přirozený most mezi její tehdy aktuální podobou kapely a minulostí. Mezi studiovými nahrávkami byly i skladby, s nimiž McGuinn původně počítal do rockového muzikálu Gene Tryp inspirovaného Griegovým Peer Gyntem – z plánů ale nakonec sešlo.
Další deska Byrdmaniax měla smůlu: skupina ji nahrála, vyrazila na turné a dokončení ponechala v rukách producenta. Ten, ve snaze obrousit přílišnou uhlazenost nahrávek, přidal dechy, smyčce a sbor, Byrds z toho ale nebyli vůbec nadšení a tvrdili, že to „není jejich deska“. Nadšeni nebyli ani kritici a fanoušci tohle album považují za „nejméně oblíbené“. Pravdou přitom je, že pásky, které kapela nahrála, obsahovaly nedodělané písně, takže v právu je tedy spíš producent.
Poslední album, které The Byrds nahráli, si produkovali sami, zřejmě ve snaze předvést světu, že nejsou tou „nudnou mrtvou kapelou“, jak o nich napsal Rolling Stone. Deska Farther Along sice nebyla průšvih, ale ani žádná rána. Znamenalo to v podstatě konec dalších snah, ještě před definitivním koncem se ale sešlo pět původních členů, nalákáno štědrou odměnou, a natočilo v roce 1972 album – to ovšem propadlo. A když Roger McGuinn vydal své první sólové album, znamenalo to naprostý konec The Byrds.
Jejich vliv a sláva ale nepomíjely a skupina byla v roce 1991 uvedena do Rock and Rollové síně slávy – zároveň to ale bylo bohužel naposledy, kdy spolu stálo pět zakládajících členů pohromadě na pódiu. Gene Clark zemřel ještě téhož roku na infarkt, a o dva roky později zemřel Michael Clarke na selhání jater, způsobené jeho alkoholismem.
K odkazu The Byrds se ale hlásily další kapely, kromě již zmíněné Patti Smith například Eagles, Tom Petty & Heartbreakers, R.E.M., The Smiths a spousta dalších. Jejich alba stále vycházejí, naposledy nedávno v kompletní edici v boxu, remasterovaná a s bonusy, jež dostala název The Complete Columbia Albums Collection . Vliv tedy může pokračovat...

DISKOGRAFIE

Mr. Tambourine Man (1965)

Úžasný debut, který se nevezl pouze na úspěchu dylanovských coververzí; své vykonala i zvonivá kytara Rogera McGuinna, inteligentní texty a také silné vlastní písničky. Jeden z největších rockových debutů!

Turn! Turn! Turn (1965)

Zvukově podobné jako debut, opět Bob Dylan, ale i (titulní) protestující Pete Seeger a také třeba tradicionál Oh Suzanne, známý u nás mezi trampy. Kapela se více soustředila na vlastní skladby, slyšíme i první koketování s country.

Fifth Dimension (1966)

Vynikající singl Eight Miles High se svými orientálními i jazzovými vlivy, nemluvě o halucinogenních asociacích, udal tón celému albu, jež směřovalo k tehdy módní psychedelii. Velice vydařená záležitost.

Younger Than Yesterday (1967)

V době vydání album přehlížené, dnes považované za jedno z jejich nejlepších – skupina se nebojí experimentovat jak v kompozicích, tak ve zvuku. Opět došlo na Dylana, ale také na sžíravou So You Want To Be A Rock ’n’ Roll Star .

The Notorious Byrd Brothers (1968)

Další perla v jejich katalogu pokračovala v experimentech, mimo jiné i s použitím syntezátoru a neobvyklých aranží. A opět slyšíme lehké názvuky country, ale i nádherné vokály, pro The Byrds typické.

Sweetheart Of The Rodeo (1968)

První album a zároveň klasika country rocku, předběhlo Dylanovu desku Nashville Skyline o půl roku. Vliv Grama Parsonse je cítit ze všech písní. V době vydání rockovým publikem odzívnuté, časem ale prověřené album a jedno z jejich nejlepších.

Dr. Byrds & Mr Hyde (1969)

Snaha spojit psychedelickou minulost s countryovou současností se vyplatila, nicméně kapela v nové sestavě se teprve rozkoukávala. Skvělá je jízlivá Drug Store Truck Drivin’ Man, v níž si soubor vyrovnával účty s Nashvillem.

Ballad Of Easy Rider (1969)

Zde již nové obsazení v plné síle, album přechází od jemného folk rocku ke country rocku a dokonce i k rhythm and blues, nemluvě o titulní skladbě, s nepřiznaným spoluautorstvím Boba Dylana.

(Untitled) (1970)

Dvojalbum, kombinující živé a studiové nahrávky se dobře prodávalo. Jedním z vrcholů je osmnáctiminutová verze Eight Miles High, stejně jako fragmenty nerealizovaného muzikálu Gene Tryp.

Byrdmaniax (1971)

Album, jehož se kapela zřekla, není zase takový průšvih, jak by se zdálo – milá je rozhodně country ovlivněná Green Apples Quick Step. Zajímavé by bylo slyšet, jak by si s nahrávkami poradil jiný producent.

Farther Along (1971)

Kapela se pokusila předvést, že produkci zvládne sama – a vydařilo se. Album, jež vyšlo půl roku po svém předchůdci, je jistě důstojným rozloučením, mohlo ovšem být lepší. Ale třeba Bugler zní dodnes výtečně...