Sto zvířat: Živit se hudbou je menší svoboda, než ji dělat pro radost

8. 1. 2010 - Sto zvířat je nepochybně veselá kapela, pročež není divu, že i vaše otázky pro ni byly z uvolněnějšího soudku, než bylo dosud v této rubrice obvyklé. V pražském baru Burundi na ně odpovídali zpěvačka Jana Jelínková, zpěvák a perkusionista Honza Kalina a saxofonista a textař Tomáš Belko.

Vypadáte jako kapela, která nemá šéfa. Je potřeba, aby měly kapely své šéfy?

Jozef Maliar, Žilina

Belko: Je to potřeba. Někdo to musí organizovat, někam to směřovat a mít hlavní slovo. Tak by měla fungovat každá skupina, zvláště když je tak početná jako Sto zvířat. My šéfa máme, je to Honza Kalina.

Jelínková: Já se bála, jestli ho ta otázka neurazila.

Kalina: Mám radost, že si Jozef Maliar myslí, že kapela nemá šéfa, protože můj cíl byl, aby to tak navenek působilo. Myslím navíc, že vnaší kapele to není o jednom šéfovi. Máme jich asi patnáct, jelikož máme úžasnou dělbu práce. Kachna je šéf dechové sekce, čili šéf pro nátisk. Trumpeťák Pavel je šéf přes choreografii, saxofonista Jiřina je šéf na ničení pódií a nerad bych zapomněl na kluky, kteří jsou šéfové voborech, díky kterým kapela funguje. Máme úžasného roadmanagera Mařenu, který umí vjedné ruce přinést snad sedmdesát tři kelímkových piv, máme výborného hlavního manažera Šimona Kotka, který nás posílá většinou na správná místa, máme Vítka, což je bezvadný osvětlovač, nebo Karla Švába, který píše písničky a je skvělý zvukař. Já jsem jen ten, který občas, asi desetkrát denně, někomu zatelefonuje a dá to celé do kupy.

Jak vznikl název kapely?

Jozef Maliar, Žilina

Belko: Seděli jsme sHonzou vjedné hospodě vNerudovce…

Jelínková: Ta už tam ale není…

Belko: Nerudovka už tam není?

Jelínková: Ne, ta hospoda.

Belko: …a vymýšleli jsme název. Bylo to na jaře 1990, Honza akorát přišel zvojny. Měli jsme spoustu přiblblých názvů, psali jsme si je, ale jak lítaly fernety, tak se nám to nějak rozmazávalo. Nakonec jsme si řekli, že kapelu pojmenujeme podle jedné písničky, kterou jsme měli napsanou.

Kalina: Nevěděli jsme ještě, co budeme hrát. Mysleli jsme si, že to bude rock’n’roll, se kterým jsme koketovali před revolucí. Snažili jsme se tedy vymýšlet slova, ve kterých bylo to „roll“. Napadl nás třeba Trollejbus nebo Rollníci. Chtěli jsme přetáhnout Martina Poštu zLaury a jejích tygrů, ještě někoho zGaráže a udělat superskupinu. Pak jsme si to rozmysleli a přibrali jsme samé „nounejmy“.

Kolik jste toho opsali od Madness?

Bíťa, Brno

Kalina: Od Madness jsme opsali prakticky všechno. Co se týče akordů, tak například a moll, e moll, C dur, G dur a podobně. Ale vážně. Když jsme existovali už asi rok, pustil nám Jakub Suchý, syn Jiřího Suchého ze Semaforu, záznam koncertu Madness a nějaké jejich klipy. Předtím nám totiž neustále tvrdil, že hrajeme jako oni. Když nám je pustil, uznali jsme, že je to pravda. Od té doby jsme si ze ska začali brát především hravost. Madness mají výjimečné harmonie, což nás také hodně inspirovalo. Neopsali jsme od nich nic, ale odkoukali jsme téměř všechno.

Už jste hráli snad po celé republice. Vzpomenete na nejkrásnější a nejhorší místo?

Petra Smoláková, Choceň

Belko: Pro mě je nejkrásnější Český Krumlov, kde si to vždycky strašně užijeme. Hráváme tam pravidelně, potom je večírek, známe tam spoustu lidí.

Kalina: Stím souhlasím, a ještě bych zmínil České Budějovice, ke kterým mám osobně velice vřelý vztah. Myslím si ale, že je třeba odlišit místo a koncert. Jsou místa, která jsou krásná, ale nevyjde tam koncert. Jsou ale také místa, kde je skvělý koncert, ale ráno se probudíš a je ti na blití zhotelu, ve kterém jsi ubytovaný. Já osobně mám navíc averzi ke všem kulturním domům, které postavili bolševici. Bude to znít možná narcistně, ale poslední dobou se nám bohudík stává, že se do klubů nevejdeme, protože přijde hodně lidí, a jsme nuceni hrát vtěch bolševických kulturácích. Nemám znich dobrý pocit.

Co děláte v autě, když jedete na koncert?

Šíma, Mladá Boleslav

Belko: Když jedeme na koncert, vypadá to výrazně jinak, než když jedeme zkoncertu. Záleží i na délce trasy. Prvních třicet kiláků si povídáme, co kdo zažil. Potom se to zklidní, já si začnu něco psát nebo číst, ostatní si třeba sněkým esemeskují a pak usnou. Když se jede zpátky, jsou všichni zpočátku svěží a každý skaždým mluví. Po třiceti minutách ale zase všichni spí.

Jelínková: Já většinou spánek jen předstírám, abych se dozvěděla něco pěkného a pikantního.

Kalina: Jedno znašich aut je devítimístný tranzit. Janu vněm vždycky posadíme doprostřed druhé řady, aby měla naše tlustá těla ze všech stran, kdyby náhodou došlo khavárii. To je maximum našeho džentlmenství.

Někde jsem se dočetla či doslechla, že sbíráte raritní recenze svých cédéček a koncertů. Můžete nějakou zajímavou zmínit?

Lucka

Belko: Já recenze nesbírám, ale Honza je poměrně pečlivý archivář a určitě něco má.

Kalina: Přinesl jsem pár ukázek. Většinou to jsou zajímavé a povedené obraty. Jiří Krejčík zMixu.cz například napsal: „Zvířata se ukazují jako zkušení milovníci a vposteli úspěšně střídají všechny polohy.“ Jakub Pech zAktuálně.cz zase napsal: „Švábovou – myslí Karla Švába – největší perlou je Neláskou opilí... vní se ska-latinkové sloky bezbolestně přelévají do téměř hardrockových refrénů.“ Josef Vlček vmagazínu Music poznamenal: „Je to asi nejméně sexy kapela, která kdy vČechách hrála, ale skvěle šlape, břeskně jí zvoní někdy až pětičlenná dechová sekce a hlavně je dobře rozumět vtipným, možná na ska až moc chytrým textům.“

Belko: Když jsme všestadevadesátém byli vAmerice, všichni tam komolili naše jméno. Vnovinách jsme byli „Stor zwirhaut“ a podobně. Nejvíc se nás ptali, jestli známe osobně Václava Havla a jestli jsme zažili nějaké represe. Já jim na to říkal, že jsme pašovali desky. Že jsme třeba měli vzubech album kapely ABBA, plavali jsme přes Vltavu a policajti po nás stříleli samopalem. Novináři to většinou žrali a my se tím bavili. Někteří si mysleli, že jsme Srbové a ptali se nás na válku. Vburanských místech Středozápadu někteří vůbec netušili, že existuje Česká republika. Ptali se nás také, jestli u nás máme televizi. Já jim na to říkal, že ne, ale že se mi ty jejich strašně líbí.

Kalina: VChicagu za námi přišli dva Češi, kteří tam stavěli cirkusy, a pozvali nás na mejdan. Byla tam spousta Američanů a vtelevizi byl zrovna John Travolta. Tomáš na něj ukázal a zařval: „Uaah, to je prezident Spojených států amerických John Travolta.“ Oni místo aby se tomu zasmáli, vážně řekli: „To ne, pozor, teď je u nás prezident Bill Clinton.“

Belko: To bylo poté, co se nás zeptali, jestli víme, co je to televize.

Jak jste na tom s klipem na Erotickej film? O čem bude?

Miki Budina, Přerov

Belko: Už jsme poměrně daleko, máme napsaný scénář. Bude o tom samém, o čem je text skladby, tedy o osamělosti a vyprázdněnosti. Vznikne asi na naše poměry docela neveselý klip. Vjiných poměrech to ale může být docela veselé.

Když jsme u těch postelových scén... Kdo z kapely chodil s Janou Jelínkovou?

Neron

Jelínková: Jednoduchá odpověď: kdo zkapely chodil sJanou Jelínkovou, už dávno vkapele není. Ne mojí vinou.

Kalina: Vkapele se vystřídalo asi dvacet lidí, ale sJanou chodil opravdu jen jeden. My ostatní sní samozřejmě také chtěli chodit, ale báli jsme se jí.

Jelínková: Zcela oprávněně.

Kalina: Člen, který sní chodil, byl prostý a proto se jí nebál. My kavárenští intelektuálové jsme věděli, že to bude drsný. Po koncertech se ale mezi diváky často najde dost lidí, kteří by sní chtěli chodit. Proto my ostatní postáváme vpovzdálí, hlídáme ji a když vidíme, že není vpohodě, tak se přiblížíme a zachráníme ji. VLyonu se do ní zamiloval asi třímetrový černoch. Byť mluvil jenom francouzsky a Jana jenom česky, vypadalo to, že by si asi rozuměli.

Jelínková: Mně se nezdálo, že bychom si rozuměli. Trochu jsem se ho bála.

Kalina: Nakonec Jana nasedla do auta výjimečně jako první a my ji odvezli do bezpečí.

Kdo v kapele je největší pošuk? Že je to ten Holanďan?

Iggy Pap, Praha

Jelínková: On se asi neurazí, takže je to on. Iggy Pap má pravdu.

Co dobrého kapele přinesl po svém nástupu Wilco?

Tráva, Sezimovo Ústí

Kalina: Seznámil nás sním Milan Cimfe, šéf studia Sono. Koketovali jsme smyšlenkou, že by snámi hrál. Už to bylo na spadnutí, ale pak nám řekl, že má studio a nezvládl by to. Dodal ale, že vKutné Hoře je luxusní Holanďan, který hraje skvěle na basu. Byl to právě Willy a ukázalo se, že umí zahrát spoustu našich písniček. Byl nám tak sympatický, že jsme ho vzali. Byť je to složitý týpek, který má kolem sebe spoustu rušivých věcí, svým přístupem kmuzice a cítěním je to jednoznačně nejlepší basista, sjakým jsme kdy hráli. Je to chlápek, který slyší písničku, začne ji hrát a ono to funguje, i když třeba zrovna nemá naladěnou basu. Je snámi pět šest let. Všichni ho znají, na festivalech je největší hvězdou, a zatímco my ostatní se domů vracíme vpátek, on přijíždí vneděli. Přinesl do kapely jasné pozitivum. Někdy je to únavné, ale zdevadesáti procent je to zábavné.

Belko: Pro mě je to ještě nositel lingvistického rozšíření našeho repertoáru. Přestože je vČechách nějakých dvanáct let, mluví asi takhle: „To je u vás vPardubice, vy mít hodně ptaceka.“ Tím chce říct, že vPardubicích je hejno ptáků. Je to zábavné. Zažil si husté časy. Byl na heroinu, byl ve vězení, ale přes to všechno má krásné a čisté srdce. Je naše sluníčko. Mám ho strašně rád.

Jak tráví volný čas členové kapely?

Tráva, Sezimovo Ústí

Jelínková: Moc volného času nemám. Když ho mám, snažím se věnovat své pětileté dceři.

Belko: Já píšu texty, čtu si a mezi tím chodím spát.

Kalina: Poslední čtyři roky volného času opravdu moc nemáme. Buď se věnujeme rodinám a zbytkům rodin, anebo chodíme do práce. Volný čas pro mě vpodstatě neexistuje a pokud ano, snažím se sedět u piána a psát nové písničky, nebo si číst nějaké jednoduché knížky.

Belko: Volný čas máme cestou na koncerty.

Víte už, jak se bude jmenovat nové album?

Jana Šundiaková, Děčín

Belko: Máme zatím pracovní název - Včela vkalhotách. Každý, kdo je trochu vobraze, asi čeká, že bude tematicky zase trochu sevřenější. Já si ale řekl, že ho sničím konkrétním spojovat nebudu, pouze smotivy našich životů. Vpísni Včela v kalhotách je ale prvek ohlédnutí, vůbec poprvé v historii kapely.

Kalina: Každá písnička bude fungovat sama o sobě a těch ohlédnutí tam bude víc. Máme za sebou klinické smrti, sex, lásku, a to všechno tam bude. Píšeme písničky, vnichž není spojující prvek.

Jaký má Spolek ochránců zvířat vztah k ochraně zvířat?

Šimina, Praha

Kalina: Já to nejdříve uvedu na pravou míru: Spolek ochránců zvířat je parta, která si objednala jakoukoliv věc od kapely po internetu a tím pádem má na našich webových stránkách jistou exkluzivitu. Dnes jsou to asi dva tisíce lidí, kteří od nás občas dostanou nějaký dáreček a občas je někam pozveme. Kochraně zvířat smalým „z“ tedy má ten spolek vztah nulový. Pokud bychom ale měli mluvit o vztahu kapely kochraně zvířat, tak nejhezčí je, že Tomáš dlouhá léta sponzoroval hyenu. Dostal ji, myslím, jako dárek a pak se o ni asi měsíc staral…

Belko: Ta informace je vpodstatě pravdivá, jen to nebyla hyena, ale ovce. Dostal jsem ji jako dárek vzoologické zahradě, kde jsem ji pak sponzoroval. Vždycky jsem byl vyhlášený jako přítel ovcí. Můj dědeček byl bača a moji kamarádi mi celý život dávali nějaké ovce. Pořád mě napadají ze zoofílie, ale mě to docela baví. Odpovědně říkám, že jsem sovcema nikdy nic vážného neměl.

Kalina: Je to vzásadě pravda. Pokud se nepletu, ve Slovanském domě na premiéře nějakého filmu jsem ho sovcí viděl jen jednou. No, a jak znám Janu, ta vživotě nešlápla ani na šneka.

Jelínková: Neublížím ani pavoukům, i když je nemám zrovna vlásce.

Dostali jste zpátky tu kašpárkovskou čepici, kterou vám vzala blondýna v Kbelích?

Jitka Řeřichová, Praha

Kalina: Bohužel nedostali a je to velký smutek, protože to byla čepice mého syna Štěpána. Pravidelně jsem si ji od něho půjčoval. Blondýna se vKbelích zbláznila, vběhla na pódium a vnestřeženém okamžiku, když jsem byl při tanci otočen svým luxusním zadečkem kpubliku, mi čepici šlohla. Blondýno zKbel, okamžitě ji vrať, nebo si mě nepřej. Pokud ji nevrátíš, ať ti vroste do palice a necháš si odoperovat obě rolničky. My jsme parta, která po koncertě vždycky všechno rozdá. Miki rozhodí všechny paličky, takže druhý den nemá čím hrát, Beruška rozdá všechna trsátka a občas si od nás nějaká holka půjčí klobouček, vněmž tančí, ale po koncertě ho vrátí. Jenomže klobouček se dá koupit, zatímco kašpárkovská čepice byla jenom jedna. Já ji používal i vrámci sexuální předehry, takže teď jsem úplně bezmocný.

Který festival byl z vašeho pohledu letos nejlepší?

Dan Mistr

Belko: Často vzpomínám na Mighty Sounds, protože vsobě měl obrovskou dramatičnost. Zezadu za diváky, kteří to asi neviděli, se blížily neuvěřitelně temné mraky a my věděli, že dříve nebo později bouřka smete pódium, na kterém jsme zrovna hráli. Smetla ho ještě před koncem našeho vystoupení. Bylo to temné a nádherné, měl jsem při tom takový osudový pocit. Nádherný mi ale přišel především Trutnov. Lidi se tam knám chovali strašně dobře. Říkal jsem si, že to snad ani není možné. Byl jsem ztoho hrozně naměkko, protože takovou odezvu jsem nečekal a abych řekl pravdu, vůbec ji nechápu.

Jelínková: Pro mě je to také Trutnov. Lidi stáli vtom kopci proti pódiu a dávali nám zpátky strašně silný náboj.

Kalina: Jsem také pro Trutnov. Člověk tam před sebou vidí úplně všechny lidi, i toho posledního Čendu, jak vzadu tančí. Náš bubeník Miki tenkrát slavil narozeniny a koupil nějakou třešňovici. Jakmile jsme v Trutnově vystoupili zauta, přišel k nám hlavní pořadatel Martin Věchet, vytrhl nám ji zrukou, vylil na zem a řekl, že takovou sračku pít nebudeme. Nato přinesl čtyři flašky své domácí slivovice. Po tak dobrém začátku už fungovalo všechno. Jeli jsme odtamtud svyvalenýma očima.

Někde jsem četla, že všichni v kapele normálně dělají. Je to pravda?

Janina, Budějovice

Kalina: Nevím, jestli normálně, ale děláme spoustu věcí. Například pracujeme vreklamních agenturách, učíme děti, učíme děti na hudební nástroje, hrajeme vrůzných obskurních skupenstvích a muzikálech – vždy naštěstí jen jako hudebníci, nikoliv jako herci. Opravujeme také trezory, prodáváme francouzský nábytek a hrajeme vpardubické filharmonii. Teď, Janino, záleží jen na tobě, zda si troufneš odhadnout, co kdo znás dělá. Rádi bychom to takhle udrželi, protože živit se hudbou je vČeské republice daleko menší svoboda, než ji dělat pro radost.

Co dál?

Janina, Budějovice

Kalina: Hned po rozhovoru odjedeme srytmickou sekcí na soustředění kMikimu Nopovi na domažlickým statku, kde budeme skládat nové věci. Čeká nás vánoční koncert vpražské Akropoli, kde budeme hrát koledy, a rádi bychom poprvé zahráli i novou písničku zpřipravovaného alba. Na příští rok chystáme novou desku i oslavu dvacátých narozenin. Na podzim pak velký koncert vté malé sportovní hale vPraze. Bude samozřejmě i spousta dalších koncertů.

Připravil JAROSLAV ŠPULÁK (PRÁVO)

Foto JAKUB DEML