22. 1. 2012 - Na konci roku 2011 kvartet Stillknox natočil pětipísňové album se zvláštním mottem. O jeho významu, plánovaném CD a třeba i feminismu vypráví kytaristka, textařka i skladatelka Eliška Kohoutová.
Stillknox: Anglické texty rockové hudbě sluší
Skupina Stillknox funguje ve složení Zuzana Beránková – vokál, Eliška Kohoutová – kytara, Hana Blažíková – basová kytara a Jiří Hladík alias Atlet - bicí. Na konci roku 2011 kvartet natočil pětipísňové album se zvláštním mottem – She Can Touch and Kill. O jeho významu, plánovaném CD a třeba i feminismu vypráví v následujícím rozhovoru kytaristka, textařka i skladatelka Eliška Kohoutová.
Vydali jste pětipísňový maxi singl. Proč ne rovnou album, měli jste málo materiálu?
Materiálu by mohlo být samozřejmě víc, ale času jako obvykle málo. Chtěli jsme mít splněno, co se zaznamenání hlavního repertoáru týče. Nechtěla jsem to již oddalovat, a tak jsme nahráli zejména to, co bylo v té době relativně mladé a ještě nenahrané - jedná se o písně I was born through Vagina (Narodila jsem se Vagínou), I had to lose you to find myself (Musela jsem tě ztratit, abych nalezla sama sebe), Seagull Shit (Racčí hovna). Měli jsme v plánu donahrát ještě pecku Nevermind the situation (Buď v klidu), ale na tu se již z časových a koncepčních důvodů nedostalo. Dále jsme nahráli zbylé dvě starší písně, které lze najít na našem demu z roku 2002 – Memories (Vzpomínky) a tklivá Fucked Little Girl (Použitá holčička), protože si zasloužily remake.
Má motto alba nějaký hlubší ideový smysl?
She can touch & kill (Ona se umí dotýkat i zabít) rovná se láska bojovnice. Je to poslední replika z textu v písni Fucked Little Girl. Je třeba celou věc zasadit do širšího kontexu textu – v té písni se na konci zpívá: And She loves you/But you can´t see/´Cause you just see the things/She can touch and kill…. Smysl repliky je sporadický…je to taková feministická směsice. Dalo by se to interpretovat různě. Někdo v tom může vidět strach mužů z žen. Z genderového hlediska by se zase dalo mluvit o představení si takové ženy, co boří stereotypy. Takové, co se umí nejen „něžně“ dotýkat, ale umí zasadit i ránu, je-li to nutné…bojovnici, která se umí poprat se životem a světem a nenechá sebou vláčet. Jinými slovy „praktické ženy“. Láska takové ženy z jakéhosi důvodu na některé lidi působí drsně.
Kdy tedy plánujete vydat řadové album? V době stahování z netu je to sice trochu anachronismus, ale přesto - máte to v plánu?
Řadové album je hudba budoucnosti, ale moc rádi bychom se k tomu dostali. Mám pár vytipovaných labelů, které chci oslovit, ale zatím intuitivně vyčkávám. Třeba nás někdo osloví. Ono taky jde hlavně o čas všech členů kapely – v posledních letech je hodně složité se vůbec sejít, všichni máme svůj život a práci. Nemáme managera, tak je to trochu náročné. Například toto poslední CD – oproti jiným - už z našeho webu stáhnout nelze a distribujeme ho na koncertech či si o něj fanoušci píšou sami.
Hudebně se o vás často mluví jako o punku či dokonce punk rocku, což je nesmysl. Jak ty sama nebo kapela cítíte svou hudební spřízněnost s nějakými styly či jinými kapelami?
V dobách, než jsme se začali seriozně věnovat svým nástrojům - já kytaře, Hana base -, by se o punku mluvit dalo. Na neumětelství á la „riot girrrllz“ frknout značku „punk“ či líbivěji řečeno „punkrock“ a je to. Ale dnes již skutečně punk snad nepřipomínáme – nic proti punku, ale.. Pokud si někdo poslechne celý náš repertoár (a nejen lidovou vodrhovačku Kebych Mala), brzy mu dojde, že na nás tedy pogovat v kotli do rytmu kopáku a tří akordů skutečně v pravém slova smyslu nelze. Ale pár vynalézavých jedinců si nakonec najde nějaký ten způsob mrskání tělem. Nás zejména ovlivnila hudba, co byla aktuální v naší pubertě v 90. letech, takový ten Seattle grunge, tj. Hole (hlavně album Live through this), Nirvana, Pearl Jam, nevyjímaje Marilyn Manson, PJ Harvey, Babes in Toyland, Bikini Kill, NIN, Radiohead, Jane´s Addiction, Garbage, Alice in Chains, Bjork, Sinead O´Connor, Soundgarden, RHCP, Stone Temple Pilots, Screaming Trees, Nick Cave, Leonard Cohen, ale třeba i Sepultura, atd… Když jsem ve 14 letech přešla z piana a příčné flétny ke kytaře a začala skládat rockový songy, sjížděla jsem zejména Hole, Nirvanu a PJ Harvey, Cranberries, Rolling Stones, Boba Dylana..takže taková rocková klasika tehdejší radiové doby. Určitě jsme měli do svých cca 19 let tzv. „punkovou éru“, tj. Rancid, Visací zámek atd..a ta souvisela s celkovým poznáním punkové subkultury jako takové, ale to je zase jiný příběh, byť na naše osobnosti pravděpodobně dosti vlivný.
Texty máte anglicky. Byla to od začátku jediná volba?
Texty máme anglicky, protože je píšu já. Žila jsem od svých 11 do 16 v Kanadě, což mě dost ovlivnilo. Navíc jsem v posledních letech hodně v kontaktu s anglicky mluvící „expatriotistickou“ komunitou v ČR. Pár textů máme ale i v češtině. Navíc se nám zdálo, že anglické texty rockové hudbě sluší a že kdyby se totéž zpívalo česky, tak to buď nebude dobře frázovat či to bude znít trapně. Proto – píšu-li něco česky, musí to být hodně, hodně ironický. Každopádně to je výzva a je mi vždy líto všech lidí, co nerozumí (či naopak jim závidím), a tak se chci zaměřit i na český texty.
O čem texty jsou? Ty je píšeš rovnou anglicky, nebo je překládáš? Konzultuješ je jazykově s někým?
Texty píšu rovnou anglicky. Jazykově je s nikým nekonzultuju, to až obsahově s kapelou. Asi každý skladatel ví, jak nepříjemná je otázka: "o čem ty texty jsou". Každý je o něčem jiném (třeba Demons je zdánlivě o znásilnění; I had to lose you o porodních bolestech a obětích při hledání sebe sama; Seagull Shit o vampírismu na pozadí humusáctví, Vagina by mohla být o té, kterou všichni musí projít plus milion dalších věcí.., Memories o „vzpomínkách svatého Jakubštiána“). A zároveň jsou všechny o tom samém. Asi použiju definici, kterou jsem někam napsala: „neomalená výprava do slizkých propastí lidské duše, která se nevyhýbá nevhodným tématům, které jednou naráží na dno depresivně laděných lechtivých nočních můr, podruhé se vztahují k odrazům ode dna směrem k věčnosti. Od impulsivního, vzteklého deklamování zpěvačky k hledání podstaty..uskutečňování touhy osobního i veřejného, vnitřního i vnějšího socio-rockového dialogu se sebou, světem a Bohem …o lásce, násilí a (ne) smyslu. Hrozný bláboly co? Já to ale miluju!!!
Jste tři holky plus bubeník. Chápete se jako dívčí kapela? Má to dělení dívčí - klučičí pro vás vůbec význam?
Vím, že pro mnoho lidí dělení na dívčí vs. klučičí význam má. Asi to působí revolučněji a sexy mít v kapele většinu holek. Na začátku jsme byly celodívčí, ale po roce nás bubenice opustila a my si prošly řadou experimentů, až jsme skončily u našeho Atleta, který se do naší rodiny značně vpil (Stillknoxky jsou dvě sestry a sestřenice). Já mám i jiný hudební projekty, spolupracuju i s klukama, byť třeba spoluorganizuju rockový tábor zaměřený výhradně na holky. Jedno je ale jasné - ženy to mají při zakládání a udržování rockových kapel těžší než kluci (ale i pozitiva by se našla). Dříve než se totiž dostanou k samotnému hraní, musí překlenout historické stereotypy o ženách v rocku, protože s nástrojema jako je kytara, basa, bicí atd. si většina lidí představí chlapa a ne ženskou, a tak musí být hodně silné a nenechat se odradit šovinistickýma připomínkama a jednáním, na které určitě narazí. A na to je třeba budoucí rockerky dobře připravit, aby se nezalekly a šly si za svým – „sesterská podpora“ je v neposlední řadě jednou z náplní onoho Rockového tábora pro holky, konaného v Táboře a Praze ve spolupráci s projektem CESTA, jenž organizuje Hilary Binder ze Sabot a Debbie Gordon, managerka Babes in Toyland.
Hrajete pravidelně na dívčím festivalu Babyfest. Máte nějaké kontakty na českou dívčí hudební scénu?
Každoročního festivalu Babyfest se poctivě účastníme od roku 2003 a myslím, že se cítíme jako součást české ženské scény, byť je to s ní všelijaké. Mě zejména mrzí, že jen málo holek se k sobě skutečně hlásí a nějaké podpůrné sesterské podhoubí je tu na pár výjimek dosti ochablé, takříkajíc bez tradice (srovnáme-li to např. s USA). Všechny tyto aktivity je třeba podpořit a organizátorka festivalu Jana Henychová v tomto ohledu dělá skvělou práci. Jsme zváni i na punkovější akce, co organizují lidé kolem časopisu Bloody Mary, festival GenderFuckFest, SheEvening na podporu znásilňovaných žen v Kongu etc..Také je pro nás ctí, že se na nás odkazuje i na akademické půdě – Pavla Jonssonová ze Zuby Nehty nám např. posílá své studentky/ty, abychom jim poskytly materiál k jejich seminárkám na témata týkající se „Genderu, feminismu & žen v rocku v ČR“.
Každá kapela, kde je víc jak jedna holka se vždy potýká s otázkami na feminismus. Ani my neuděláme výjimku. Je to pro vás téma?
Z výše napsaného jasně vyplývá, že to pro nás téma je. Pro nás je feministický postoj ke světu postojem normálním. Chápeme ho jako uplatňování svobodné vůle bez ohledu na stereotypní škatulky a normativní podsouvání toho, jaká má být správná žena a jaký má být správný muž. Důležitý je člověk a rovné příležitosti na základě schopností a nikoliv pohlaví. Je to hodně široké téma a dalo by se o tom mluvit hodiny. A tak nechám ve zkratce.
Všechny kapely, bez rozdílu pohlaví, pošilhávají po možnosti si zahrát i v zahraničí. Vám k tom nahrává i fakt, že zpíváte anglicky. Máte nějaké kontakty?
Hraní venku je určitě lákavé, máme kontakty na hraní v německých Drážďanech, Belgii, na Ladyfestu ve Francii a Polsku; rádi bychom zavítali do USA díky spřízněnosti s členy L7, Bikini Kill a lidí kolem radia Church of Girl..a koneckonců na Facebooku člověk komunikuje s celým světem, a tak nás zvou třeba i do Brazílie, známí by se našli i v Peru…tak uvidíme, co se z toho uskuteční.
