Sonic Youth - Umělci, až pak hudební skupina

Každý žánr a směr má svoje kandidáty věd, ke kterým se chodí pro rady déle než tři semestry. Indie/alternativní rock má Pavement, Pixies a Sonic Youth. Děti, co začínají se samostudiem, chtějí většinou slyšet jedno jméno, jeden vzor, jeden idol, jednu Bibli, kde se dozví všechno a většinou to chtějí poutavou formou, protože slovníky čtou můry z knihoven. Zajímavá situace, když nejlepším aktuálním skupinám Sonic Youth sešlapávají ostruhy na patách se svým šestnáctým albem. Respektu celé indie scény mají tolik, že by s ním mohli dláždit chodníky a roky nezodpovězená otázka zní, kdy to už vinou věkových limitů skončí. Do roku 2006 to vypadalo, že až do smrti budou zavření v jejich přísně ohraničeném ghettu, ze kterého nelze vylézt. Více avantgardy, experimentů a archeologie než čehokoliv jiného; kdekdo tvrdil, že tohle už překročilo hranice popmusic a jedná se o koncepční kvazi umění, jemuž rozumí jen oni plus pár expresionistů. Odříznutí od běžné civilizace, do níž nechtěli patřit. Pak přišel pop Rather Ripped, do dveří se navalila invaze nových, mladých fanoušků a Sonic Youth se stali opět alternativní módou jako v úvodu devadesátých let.

Umění na každém rohu
Postmodernu ve všech jejích krásách nikdo nevytěžil lépe a efektivněji. Kulturní odkazy, elegantně pohazované do všech rohů místnosti. Mark. E. Smith ze skupiny The Fall je cynik prvního řádu, nemá rád nic a nikoho. „Tuhle kapelu respektuju, ale nejsem z nich nijak posranej, já jsem dělnická třída, ne žádná kunda z umělecký školy,“  řekl a smál se tomu svým kolozubým ksichtem. Vždycky převládal pocit, že jejich alba jsou pouhým extraktem toho, co mají ve svých intelektem napumpovaných hlavách. Jako by to byl jen výcuc. Best of stavu mysli, která je a byla formovaná uměleckým podložím, za nějž by umírali. Zní to pateticky a romanticky, ale v moderní kultuře neexistují větší milovníci rozličného umění než oni. Obrazy kytaristky/baskytaristky/vokalistky Kim Gordon jsou natolik dobré, že mohou viset v galeriích bez popisků: „autorka je členka hudební skupiny Sonic Youth“. Láska k New Yorku a jeho undergroundovému prostředí byla vždy nejsilnější a nezlomná. Nemuseli jste o nich vědět nic, ale se znalostí místního moderního umění byste si je sem zařadili. Tuhle prvotní a nejdůležitější inspiraci nezradili nikdy, protože být stoprocentními estéty pro ně znamenalo vždycky nejvíc – najděte si, kdo všechno pro ně maloval a kreslil a uděláte něco pro svůj přehled v oblasti výtvarného umění. Obal k NYC Ghosts & Flowers je postavený na malbě Williama S. Burroughse a texty jejich skladeb jsou jedna velká angažovaná aliterace. Vždycky dávali najevo svůj kulturní rozhled. Ale nikdy se nedostali a nesnížili k prvoplánovému předvádění vlastního intelektuálství. Měli pocit, že tímhle způsobem se nejtransparentněji a nejvýstižněji vyjádří; proplétání kulturních vazeb a symbolu rovná se jazyk Sonic Youth.

Image není na nic
To, že vypadali a stále vypadají jako majitelé manufakturních sekáčů, neznamená, že nemají image. Vytahaná trička & svetry, děrované jeansy & boty Converse neměl Kurt Cobain ze své hlavy - chtěl být jako Thurston Moore a ještě to hlasitě přiznával. Tady by se dalo vystopovat, odkud pramení estetická hodnota indie. Sonic Youth se jí ještě stále nezřekli a stárnou s ní. Každá nová promofotka ukazuje, že pro jeden pojem (máte-li fantasii) existuje plný slovník metafor a asociací. Další symbol je silnější a také poplatnější své době. Dlouho v New Yorku mezi arty kruhy nebyl atraktivnější vizuál než Kim Gordon mačkající basu, která řve skrze mikrofon „confusion is sex“. Allison Mosshart ze skupiny Kills, když jako malá viděla její fotky, nevěděla, kde jí hlava stojí, a nebyla rozhodně sama. Dnešní hipsters bývají obviňováni z gerontofilie - sex s babičkou není sex, nýbrž zločin proti vkusu. Součástí image je i label, zvlášť u indie interpretů byl vždy filosofickým postojem. Nejeden jejich příznivec nerozkousal vzteky podpis pro obří Geffen, naopak nynější sloužení Matadoru je doprovázeno hlasitým souhlasným přitakáním. Ať ale vydávali kdekoliv, osobní svobodu jim nikdy nikdo nevzal a natáčeli jakékoli vrzání a studiové blbnutí, co si usmysleli. Spíše jde o snobství alternativních kruhů - hlavně nemít nic s korporacemi nebo velkým průmyslem, protože oni jsou zlí a špatní.

Další z dětiček Andy Warhola
Základ Sonic Youth vzešel z randění Thurstona Moorea a Kim Gordon mezi uměleckými galeriemi a undergroundovými hudebními kluby, což je dobrý způsob, jak si zkrátit studium na uměleckých školách - ukázkové manželství. Zbytek - Lee Ranaldo a Steve Shelley - se přidal sám a už nikdy se neodtrhnul, taky proto jsou vydáváni za příkladnou kapelu, co se týče vnitřních mezilidských vztahů. Když čtete o Sonic Youth, musíte narazit na termín „rodina“, a nezní to jako klišé. Thurston Moore byl vždycky intelektuální dítě s jiskřením v očích a Kim Gordon hippie uvolněné mysli. Oběma to vydrželo, což jsem včera kontroloval na Youtube u záznamů posledních show a taky před dvěma lety v Arše, kde Kim v pruhovaných šatech tančila lépe než naše milá Róisín Murphy z Moloko nebo La Petite Sonja. Oba se vždy prolínali jako málokdo. Není složité tasit analogii Lou Reed – Nico, tahle spojnice je přesná a výstižná a ještě jde ruku v ruce s jejich postmoderní kompletací. Andy Warhol by je miloval více než já. Uchovávání duševního dědictví stále funguje a není přežité. Vlastně to je jeden z předpokladů k vytváření hodnotných věcí i v době, kdy se nejvíce prodávají polotovary. Z trendů nikdy nic nevařili, nechutnalo jim.

Nowave jako restart všeho
Počátkem osmdesátých let byla rocková hudba výběhem pro živé dinosaury a noise dobrá zbraň k jejich likvidaci. Dnes se dostanete jen k restaurovaným expozicím. Jsou tak velkolepé a zasazené v drahých kovech, že poznáte, o jak vznešené rody šlo. Pink Floyd a celý artrock mladé umělce, kteří chtěli rebelovat na podzemních mejdanech, provokovali složitostí kompozic a prvoplánově velkými tématy, jež stavěli libovolný globální problém nad pocit, že ti nikdo nerozumí. Že nepřežili, je důkazem, že rock'n'roll je úpadek a zápisník nerozvážného mladí a ne zvukomalba k uznalému pokyvování hlavou vyfintěných kravaťáků, co berou vážněji Spileberga než Lynche. Jedněmi ze zachránců espritu byli Sonic Youth a jejich vlna nowave (opačné – radikálně vyhrocené - znamínko liberálně postavené new wave, reklamě na slizký synťák). Dalšími oprávněnými držiteli medaile jsou Lydia Lunch a její Teenage Jesus & the Jerks, DNA, Suicide s Alanem Vegou, nebo Mars, což jsou umělci, nikoli jen muzikanti, usazení a vymetající undergroundové artové prostředí New York City. Cíl byl jasně vymezen: umění opět získá spontánnost, přijde o kalkul (a velikášství) a zase bude mluvit k mladým a neukotveným existencím, co se cítí nevyjádřeni. Death Valley '69 je skladba z druhého alba Sonic Youth a její klip, vymyšlený a natočený Richardem Kernem s vokály Lydie Lunch, je snem Quentina Tarantina a dalších fanoušků krve a sexu. Těch pět minut je pravý grindhouse v originále, neotupený morálkou, jež sleduje, co v klipu být smí a nesmí – mně se třeba jako správné citlivce chtělo zvracet. Kim Gordon: „My jsme tu fakt byli, abychom zničili rockovou muziku.“ Sonic Youth na scénu dorazili po odchodu punku a pokoušeli se ukázat, že nejlepší byli 50s plus vše kolem namalovat nejbrutálnějšími obrysy, které jsou nekompromisní. V této kategorii poklusávali s prvními třemi alby, které byste si jinak než jako zajímavý lo-fi dokument doby ani nepustili, protože tu je jiný underground, co bere a ničí velikášské vize. V každé době si intoš najde kámoše. Jen někdy je hledání těžší.

Overground je průsečík odsouzený k obecné adoraci
Období, jež jsou terčem fatální adorace, jsou zatížená avantgardou a novou chutí psát písničky, co si pustíte jen tak pro radost. Takovéto spojnice bývají obecnými vrcholy. Deska Daydream Nation vyšla v roce 1988 a zakončila práci Evol a Sister. Do módních kanceláří se začínaly prodírat americké alternativní kapely, které musely být už od svého základu špinavé. Sonic Youth byli najednou zmocněnci za hity alternativy, o čemž jsou desky Goo a Dirty, na nichž se z hlediska kompoziční konvenčnosti obrušovaly hrany refrénů a riffů, co neničí uši, nýbrž pouze dráždí, lechtají a nutí poskakovat do rytmu. V momentě, kdy byl v jejich hudbě podíl popu masivnější, než procento černochů v Africe, se lekli a triko ze sekáče otočili na ruby, protože ho tehdy už nosil každý. Na deskách se skladbami bez pevných struktur se ukázalo, kolik fanoušků se na Sonic Youth nalepilo jako na mucholapku kvůli statutu skupiny, udávající tón chůze hromotluka-elegána. NYC Ghosts & Flowers a jejich mladší nebo starší společníci dělali všechno pro to, aby se o nich říkalo, že se nedají poslouchat. Šlo o rezignaci, hledání hranice mezi avantgardou a popem, což se líbilo současným newyorkským experimentálním noisovým kapelám typu Liars nebo raným Deerhunter. Ale i oni už z toho vyrostli a píší krásné tracky na úkor hlukovému třasu. Teď je opět zajímá opak - nahrát desku, co bude znít jako oni a bude popová a písničková, což je ve všem, čím prošli, fatální výzva. Rok od roku působí po textové stránce důležitěji. Texty tři roky staré Rather Ripped bych se nebál přetisknout a vydat jako básnickou sbírkou, co kyselou ironií nahlíží na pokryteckost mezilidských vztahů. Z pohledu „sólového“ přínosu se jedná o klíčový moment kariéry Kim Gordon. Všechno na měsíc staré The Eternal je best of bez zapnutého sampleru houkající alarm proti vlastnímu vykrádání, a to chtějí slyšet noví i staří fanoušci slyšet. Zapalte svíčku, co je na obalu jedné z jejich desek a nechte jí hořet do jejího konce, protože je nevyčerpatelná.