Slipknot - Kontroverzní melodici děsu

„Slipknot jsou hlavně o muzice, ale masky odrážejí náš duševní stav, když skládáme hudbu. Nikdy neuděláme tu chybu, že bychom vystupovali bez nich,“ nechal se slyšet v rozhovoru Joey Jordison (s pořadovým číslem 1). Maska je součástí image a není třeba připomínat, že bez ní by kapela ztratila své kouzlo. Když se na jevišti pohybuje devět vražedných monster, divák nevěřícně zírá, ale přitom se rozhodně baví. Že se jedná o kvalitní hudbu, o tom nebylo sporu už po jejich druhém albu Iowa, které vzbudilo zájem hned po vydání. Burcující rytmika na třech bicích soupravách, ostré, hutné kytary, k tomu chraplavý zpěv s náznakem melodie se spolu s poselstvím „kašleme na hudební průmysl, budeme si dělat, co chceme“ staly hlavním znakem tvorby Slipknot. Kdo přišel s takovým nápadem?

Pivní sudy jako nástroj

Pilířem skupiny je „Klaun“ Shawn Crahan, vynálezce typických „slipknotských“ bicích. Kapelu založil v roce 1993 s kamarádem Anders Colsefinim; ten po debutovém albu formaci opustil a na jeho místo nastoupil řvoun Corey Taylor s větším citem pro expresivitu a melodii. Debut Mate, Feed, Kill, Repeat vznikl na vlastní náklady, tisícovka nosičů se okamžitě vyprodala a Slipknot získali kontrakt s Roadrunner. Po druhém albu Iowa pomohla kapele personální změna (čtyři hudebníci z původního obsazení odešli), vedle nového kytaristy Micka Thompsona a zmíněného Coreyho Taylora přišla bizarní „hřebíková“ maska „133“ Craiga Jonese (odvozeno od 133 MHz), který se při vystoupení několikrát zranil o svoje hřeby a jednu fanynku málem probodl. Nejproslulejší maskou je ale „Nosáč“ Chris Fehn, který spolu s Klaunem rozdmýchává publikum do extáze. Řvaním do mikrofonu hecují a pobízejí diváky, vypomáhají u bicích nástrojů, leckdy se během vystoupení při hrůzných jevištních scénkách zraní. Hnací silou celého tělesa je bubeník Joey Jordison, jehož osobitá hra oslovila Metalliku, Ministry nebo Korn natolik, že si ho kapely vzaly jako výpomoc na své koncertní šňůry.
 
V té době se začala rýsovat kultovní show Slipknot. Shawn Crahan přišel s nápadem, jak oživit koncertní set. Na klasické bicí nástroje přidělal pivní sudy, na kterých duo Nosáč/Klaun zběsile předvádí bubenické orgie. Zatímco Chris Fehn má sud umístěný vedle bicích, Shawn Crahan si ho začlenil do bicí soupravy a duní na něj klackem nebo baseballovou pálkou během Duality, Scissors, nebo Gently. Bubny hrají v show dominantní roli – občasné tribe jamy se sólem Joey Jordisona se staly základem každého vystoupení. Dalším zpestřením a součástí image byly fotbalové dresy s označením 0-8, kterými se členové bandu od sebe odlišovali. Jen podle čísel je bylo možné identifikovat, zatímco tváře zůstaly skryty až do doby, kdy se kapela pomalu infikovala a vedlejší aktivity nabyly významnějšího postavení.


Corey Taylor po vydání Iowy vracel úder všem kritikům, kteří se začali po první známce úspěchu o kapelu zajímat: „Jsme hrozba pro všechny pop sračky. Kašleme na média, ukážeme zdvižený prostředník nahrávacímu průmyslu, MTV, rádiu i jiným debilům. Jsme tu pro lidi, co nám věří a ztotožňují se s námi.“ Samotné masky mají hlubší podtext, než by se na první pohled dalo poznat. Odrážejí rozpoložení uvnitř kapely, proto je také čas od času pozmění. „Každá maska reflektuje naši zlost a vnitřní stav - kdo jsme a co děláme mimo hudební mašinérii. Je to jediný způsob, jak vyjádřit své emoce. Prostřednictvím hudby můžeš skrýt svoji zmučenou duši anebo se lidem naopak otevřít. Jiné východisko neznám.“
 Nicméně Joey Jordison, obdivovatel hororů jako Vymítač ďábla nebo Texaský masakr motorovou pilou, nefilozofuje až tak nad svojí šablonou a zrcadlem společnosti. „Párkrát jsem si musel vzít masku při sexu. A sice na přání své ex-přítelkyně. Nedivím se, že tento vztah skončil.“ Jako pravá metalová kapela ani Slipknot neunikli zažitému klišé plnému kůže, krve, hororů, akčních počítačových her a vyčpělého alkoholu.

Iowa se stala kultovní deskou a vyvolala tlaky, kam se hudebně posunout dál. Navíc v kapele, která má devět členů, hrozí různorodost názorů. I když Corey Taylor šířil obvyklé hlášky o „rodinném klanu Slipknot“, skupina neměla daleko k rozpadu. Hlavní zpěvák společně s Jimem Rootem obnovil Stone Sour, ryze metalovou kapelu s odhalenými tvářemi, která Slipknot konkuruje svým expresivním výrazem. Stone Sour je nefalšovaný metal – vydané desky jsou plné melodických linek, mírných balad a Slipknot do budoucna ovlivní. Následující počin Vol. 3 (The Subliminal Verses) je hitovější, melodičtější, není tedy divu, že si Corey najednou protiřečí. Pop a hudební průmysl zřejmě nakonec semelou každého. Skupina mezitím vyzrála, poznala, že nelze jít proti všemu (hlavně ne proti sobě), a tak se vydala pomalými krůčky k mainstreamu, kde jí to také sluší, a mihne se i na MTV. Agresivity a napětí se nezbavila, na druhou stranu získala profesionální statut a uznání na široké hudební scéně. Singly Duality a Vermillion se staly číslem jedna, píseň Before I Forget získala Grammy. Texty nejsou jenom o hnilobě, strachu a nenávisti, Corey Taylor reflektuje vlastní nitro, výpovědi jsou vážnějšího charakteru a tomu odpovídá i občas kritizovaná „změkčilost“ výrazu. Slipknot vyráží na turné s Metallikou, kde sklízí pomalu větší ohlas než kovová legenda.

Naděje je pryč

Před vydáním posledního alba All Hope Is Gone se spekulovalo o možném konci kapely. Corey Taylor flirtoval s thrashmetalovou legendou Anthrax (která je opět v umělecké krizi), Joey Jordison se začal věnovat svému projektu Murderdolls, kde hraje na kytaru, navíc dostal nabídku zúčastnit se turné s Korn. Vliv Stone Sour je na novince cítit v každé melodické lince, kytarovém riffu, kompoziční výstavbě skladeb. Proces tvorby se však nezměnil, jak potvrzuje Corey: „Na skládání se podílíme všichni. Texty mám sice na starosti já, ale nápady hýří hlavně Shawn. Pokaždé se sejdeme a čekáme, co to s námi udělá. Nikdy nepíšu texty, dokud není hotová hudba. Některé songy vzniknou za den, jiné až za týden. Když jsou nahrány všechny nástroje, přijdu dodělat vokály a občas i aranže. Jsme perfekcionisté.“

Corey Taylor už neřve, ale zpívá. Jako vokalista se neustále vyvíjí, má správný nu-metalový rejstřík a svým charisma konkuruje Jonathanu Daviesovi z Korn. Produkce alba je dokonalou ukázkou preciznosti (Jim Root: „Zvukově je deska absolutní bomba.“). Singl Psychosocial a titulní píseň All Hope Is Gone kombinují úderné rytmy se zahuštěnými kytarovými riffy, do konfrontace se dostávají zpětné uřvané vokály s melodikou, album je kompaktní a vhodné pro každého nenáročného rockera, přitom však neurazí skalní fanoušky.  Výjimkou jsou některé skutečně vlezlé skladby - balada Snuff (opravdový děs vyvolává představa, že by mohla být uvedena v maskách), nebo „stonesourovská“ Dead Memories s potemnělou vybrnkávanou kytarou, a taky bonusová skladba Till We Die. Naopak skvělá je Vendetta s podladěnými kytarami, rovněž uřvaná Butcher´s Hook  nebo Gematria (The Killing Name) jsou ukázkou skvělé invence. Oproti dřívějšku se kapela nebojí zakomponovat kytarová sóla, která jednotlivé písně doplňují.

Jaká „naděje“ je tedy pryč? Slipknot se nevrátili ke svým kořenům a „naděje“, že by tak znovu učinili, je mizivá. Na aktuálním albu je znát progrese, vracet se k začátkům nemá smysl a novým vražedným maskám se nedá nic vytknout - Joey Jordison v roli „Zombie Ježíše“ je naprosto nejděsivější.