Ramones (1976); Sire; 28:53
Slavné debuty - Ramones
21. 4. 2009 - Úžasní Ramones ve svých uniformách (dlouhé vlasy, džínsy, černá kožená bunda) servírovali ultrarychlé nářezy, nepřesahující dvě a půl minuty, s primitivním beatem, ohlušující cirkulárkovou kytarou a melodiemi s ozvěnou Ronettes, Shangri-Las nebo Beach Boys.
Falešní bratři, ale bydlí v New Yorku, hrají v CBGB´s, kde Richard Hell modeluje budoucí termín PUNK. Krom toho pocházejí z rozbitých rodin, zajímají se o drogy a nebezpečné holky, co jedí junk food, oslavují béčkové horory a komiksy a rozhodli se vrátit rock´n´roll někam k roku 1966. Omezené hráčské schopnosti nejsou na překážku. Ba naopak, když máte originální vizi.
O Ramones se začíná mluvit (obzvlášť jsou vypíchnuté jejich popové a generační kvality) a podepisují smlouvu s lišáckým Seymourem Steinem ze Sire, který poskytne až směšně nízký rozpočet. 2. ledna 1976 kapela přichází do newyorského studia Plaza Sound, sloužícímu převážně rozhlasovým účelům. Produkce se ujal bystrý bubeník Tommy Ramone společně s Graigem Leonem. Johnny Ramone nehodlá ztrácet čas a peníze a vše jede rychlostí blesku. Mezi cheesburgery a trapnými poznámkami zvukařů se během dvou dnů nahrají naživo základy. Kapela moc dobře ví, co chce. Kytara je masivní čínskou zdí zvuku. „Mezi Silver Machine od Hawkwind a starými Beatles,“ vysvětluje Leon. Tommy má, co se týče zvuku, jasno: „Udělal jsem to jako rané Beatles nebo Cream. Kytara je v jednom kanálu, basa v druhém a bicí veprostřed.“ Ony bicí společně s tříakordovými nářezy bez sól a opakujícími se texty vytvářejí až hypnotický efekt nadzvukového stroje. A do toho na tu dobu šílené tempo, které údajně bylo na desce záměrně zpomalené. Další dva dny se nahrávaly Joeyho vokální linky a intro s efektem zvuku motorové pily. Samotný mix trval 10 hodin. Podrženo sečteno, deska o 14 písních stála pouhých 6 200 dolarů.
Album je skvělé. Úžasná klasika, která bude inspirovat další generace. Začíná se hurá vypalovačkou Blitzkrieg Bop s radostně bojovým výkřikem: „Hey Ho! Let´s Go!“ Beat On The Brat, postavené na dvou tónech, co složil Joey na rozbité španělce, popisuje matku, jak baseballovou pálkou mlátí spratky na ulici. Judy Is A Punk je nářez. Následná Tommyho balada I Wanna Be Your Boyfriend, obohacená o pěkné sbory (bez basáka Dee Deeho, který pokousal mikrofon) a zvonivou dvanáctistrunku, vyvažuje negativní hymny Dee Deeho jako Loudmouth, Basement nebo hustlerské popisy vraždy vietnamského veterána v 53rd & 3rd, coby špatně pochopené výsměchy nacismu, podporované nočním sledováním válečných filmů. Skvěle rockují Havana Affair, převzatá Let´s Dance, nebo vtipná óda na čichání lepidla. Ramones jsou zde neuvěřitelní svým geniálním mixem teenagerské frustrace, jednoduchosti, přehrávané hlouposti, nízké popkultury a všemožné zábavy. Samotní Ramones se tenkrát viděli jako Beatles. I když to tak nedopadlo, stali se jimi v srdci milionů věrných fanoušků, kterým mluvili z duše. Stačí se podívat na obal a máte jasno, s kým máte tu čest.
Albu se dostalo veskrze pozitivních recenzí od zasvěcenců, ale prodeje byly malé a žádný rádiový hit se neobjevil. Ramones se o to více semkli okolo dělnického přístupu Johnnyho a neúnavně se pustili na turné, které se později stane jejich prokletím. V Anglii tou dobou působí tato deska jako zjevení, které nutí začínající punkery jako Joe Strummera, Briana Jamese (Damned) nebo Sida Viciouse přehodnotit pár zásadních věcí. Když Ramones poprvé vystoupí 4. července 1976 v Londýně, je to naprostý triumf, který zbourá barák a neoficiálně odstartuje britský punk. Ne ten zamýšlený při nočních toulkách po Lower East Side…
„Když se slovo punk dostalo do slovníku, bylo zamýšleno pro Ramones.“ (Rodney Bingenheimer, DJ, promotér)
O Ramones se začíná mluvit (obzvlášť jsou vypíchnuté jejich popové a generační kvality) a podepisují smlouvu s lišáckým Seymourem Steinem ze Sire, který poskytne až směšně nízký rozpočet. 2. ledna 1976 kapela přichází do newyorského studia Plaza Sound, sloužícímu převážně rozhlasovým účelům. Produkce se ujal bystrý bubeník Tommy Ramone společně s Graigem Leonem. Johnny Ramone nehodlá ztrácet čas a peníze a vše jede rychlostí blesku. Mezi cheesburgery a trapnými poznámkami zvukařů se během dvou dnů nahrají naživo základy. Kapela moc dobře ví, co chce. Kytara je masivní čínskou zdí zvuku. „Mezi Silver Machine od Hawkwind a starými Beatles,“ vysvětluje Leon. Tommy má, co se týče zvuku, jasno: „Udělal jsem to jako rané Beatles nebo Cream. Kytara je v jednom kanálu, basa v druhém a bicí veprostřed.“ Ony bicí společně s tříakordovými nářezy bez sól a opakujícími se texty vytvářejí až hypnotický efekt nadzvukového stroje. A do toho na tu dobu šílené tempo, které údajně bylo na desce záměrně zpomalené. Další dva dny se nahrávaly Joeyho vokální linky a intro s efektem zvuku motorové pily. Samotný mix trval 10 hodin. Podrženo sečteno, deska o 14 písních stála pouhých 6 200 dolarů.
„Ramones jsou universální jazyk. Potkal jsem lidi, co se naučili anglicky přes Ramones. Je to jednoduché, repetitivní a můžete si s nimi prozpěvovat.“ (Daniel Rey, producent)
Album je skvělé. Úžasná klasika, která bude inspirovat další generace. Začíná se hurá vypalovačkou Blitzkrieg Bop s radostně bojovým výkřikem: „Hey Ho! Let´s Go!“ Beat On The Brat, postavené na dvou tónech, co složil Joey na rozbité španělce, popisuje matku, jak baseballovou pálkou mlátí spratky na ulici. Judy Is A Punk je nářez. Následná Tommyho balada I Wanna Be Your Boyfriend, obohacená o pěkné sbory (bez basáka Dee Deeho, který pokousal mikrofon) a zvonivou dvanáctistrunku, vyvažuje negativní hymny Dee Deeho jako Loudmouth, Basement nebo hustlerské popisy vraždy vietnamského veterána v 53rd & 3rd, coby špatně pochopené výsměchy nacismu, podporované nočním sledováním válečných filmů. Skvěle rockují Havana Affair, převzatá Let´s Dance, nebo vtipná óda na čichání lepidla. Ramones jsou zde neuvěřitelní svým geniálním mixem teenagerské frustrace, jednoduchosti, přehrávané hlouposti, nízké popkultury a všemožné zábavy. Samotní Ramones se tenkrát viděli jako Beatles. I když to tak nedopadlo, stali se jimi v srdci milionů věrných fanoušků, kterým mluvili z duše. Stačí se podívat na obal a máte jasno, s kým máte tu čest. „Ramones umožnili spoustě kapel být samy sebou. Beze strachu a bez omezení.“ (Janis Schacht)
Albu se dostalo veskrze pozitivních recenzí od zasvěcenců, ale prodeje byly malé a žádný rádiový hit se neobjevil. Ramones se o to více semkli okolo dělnického přístupu Johnnyho a neúnavně se pustili na turné, které se později stane jejich prokletím. V Anglii tou dobou působí tato deska jako zjevení, které nutí začínající punkery jako Joe Strummera, Briana Jamese (Damned) nebo Sida Viciouse přehodnotit pár zásadních věcí. Když Ramones poprvé vystoupí 4. července 1976 v Londýně, je to naprostý triumf, který zbourá barák a neoficiálně odstartuje britský punk. Ne ten zamýšlený při nočních toulkách po Lower East Side…
