Rise Against: Volání po rozumu

8. 1. 2010 - Na otázky odpovídá smějící se, kafe popíjející a rychle mluvící baskytarista a zakládající člen Rise Against Joe Princip.

Pop a punkové kořeny

Na jaké hudbě jsi vyrůstal a co tě donutilo popadnout hudební nástroj a založit první skupinu?

Pro mě to byl převážně punk a všechny jeho odnože. Ramones, Bad Religion, NoFX, Dead Kennedys. Taky se mi líbil Elvis Costello, nebo Police. Ale mojí srdeční záležitostí byl vždycky punk rock. Dostal jsem se k němu přes svoji starší sestru. Měla takovou skvělou kazetu. Na jedné straně byli Sucidial Tendencies a na druhé Circle Jerks. Byl jsem ve čtvrtý třídě a vůbec jsem netušil, o co jde. A tímto jsem byl nadobro chycený!

Vaše první album The Unreveling z roku 2001 vyšlo na labelu Fat Mika z NoFx Fat Wreck Chords. Tenkrát se vaše deska dost vymykala tomu, co tam vycházelo. Jaká byla s Mikem spolupráce?

S Mikem jsem dlouholetý kamarád. Zkrátka jsme mu poslali demo a nakonec jsme u nich vydávali. Nejdřív se mu to vůbec nelíbilo, ale po pár měsících se ozval, že do toho jde. On je skvělej a opravdu velmi upřímnej. Pravda je, že se to trochu vymykalo, ale Mike se snažil label umělecky posunout. Tenkrát například podepsal Sick Of It All.

Tehdy jste nahrávali s proslulým producentem Massem Giorginim. Jak byste ho porovnal s Billem Stevensonem, který má svědomí vaše poslední album Appeal To Reason?

Mass je úžasný. Znám ho ještě z dob, kdy nahrával mojí starou kapelu 88 Fingers Louie. Je také Ital jako já! (Smích). Upřímný chlapík, který rozumí punk rocku a dělá ho už od 80. let. Mass je skvělej na dřevní hudbu typu Ramones. Oproti tomu Bill moc nechápe naše hardcorové kořeny. Pracuje spíše s celkem a v tom je velmi dobrý. Má velký cit pro pop a to nám poslední dobou vyhovuje.

Appeal To Reason je braná za vaši nejmelodičtější a nejpřístupnější desku. Jak jste se k tomu dopracovali?

Chtěli jsme to tak udělat. Hudbu píšeme kontinuálně, takže to bylo zcela přirozené. Cítíme, že jsme vyrostli jako lidi i jako kapela, a chtěli jsme to zaznamenat. Ale punk a naše kořeny tam jsou stále přítomné.

Měnit se, ale zůstat sám sebou

Píseň, která se vymyká, je akustická Hero Of War, popisující osudy veteránů z irácké války. Můžeš popsat její vznik a smysl?

Myslím, že je důležité si uvědomit, že většina z těch, co se hlásí do armády, jsou převážně velmi chudí lidé a armáda pro ně znamená možnost, jak se dostat n a vysokou, získat zkušenosti a vydě lat si nějaké peníze. Přitom s válkou většinou ne souhlasí. Obzvláště v období krize je to pro tyto lidi velmi těžké. Okolnosti tě dotlačí k věcem, které nechceš, aby se ti staly. Samotní vojáci nejsou nijak hrdí na to, jak to tam probíhá. Je to velmi smutné, protože se potom vrátí a jsou mentálně navždy změnění. A to hodně k horšímu. Dočista traumatizovaní a v normální realitě silně dezorientovaní. Snažíme se poukázat na monstrózitu státní kampaně, rekrutující nové a nové vojáky. Tam je zdroj problému.

Když už jsme u politiky, Rise Against je velmi angažovaná skupina. Ať je to hnutí PETA za práva zvířat, nebo prevence proti sebevraždě mladých. Podporovali jste zvolení Baracka Obamy. Jak jste s ním po roce jeho prezidentování spokojení?

Jsem spokojený. Po hrůzovládě George W. Bushe Jr. je tolik věcí, co se musí změnit, že nelze očekávat zázraky přes noc. Teď mají v Americe tendenci ho kritizovat, ale na to je příliš brzo. Osobně si myslím, že i to, že dostal Nobelovku, je poněkud předčasné. Ale jako kapela stojíme za ním.

Jedno z vašich alb se jmenuje Siren Song Of The Counter Culture. Co pro tebe znamená kontra-kultura?

Jednoznačně punkrockovou scénu. Kde se spojí individuality a postaví se proti tomu, co je špatné ve společnosti. Punková etika, a tak. Ve skupině se snažíme inspirovat ke změně. Poslední deska je o tom, že je OK mluvit sám za sebe. Proto podporujeme PETU a The Youth Suicide Prevention Program, který se snaží ukázat mladým, že je vždy nějaké lepší řešení, než ta nejhorší možná volba. Snažíme se pomoct, jak jen můžeme.

Kromě bubeníka Brandona Barnese jste všichni ve skupině „straight edge“. Neboli, že se straníte alkoholu, drog a tabáku. Jak jste se k této filozofii dostali?  

Přes oldschoolový hardcorový skupiny, jako Minor Threat (viz jejich manifest, píseň Straight Edge z roku 1980 – pozn. aut.). Ale i bez ohledu na tuto scénu jsem popravdě nikdy neměl touhu pít alkohol, nebo brát drogy. Prostě mi to nic neříká a nepřijde mi to správné. Několikrát jsem zkusil třeba pít, ale prostě mě to nebavilo. To mi mohlo být tak patnáct. Takže je to už opravdu dávno. Ale takhle to platí o všech ve skupině. Prostě nám to nepřijde správné.

Vraťme se k hudbě. Jak do kapely zapadl nový kytarista Zach Blair, který se k vám přidal v roce 2007?

Skvěle. Se Zachem se známe ještě z doby před tím, než jsme založili skupinu. Měli jsme společné kamarády a vždycky jsme navzájem sledovali, co kdo hudebně dělá. Zach se k nám hodí. Má neuvěřitelný smysl pro humor a dá se s ním velmi lehce vyjít. Což obzvláště na dlouhých turné je opravdu cenná vlastnost. Krom toho je skvělý muzikant a vždycky se nám líbilo, jak hraje. Náš bývalý kytarista Chris Chasse byl úplně jiný. Ne že bychom neměli rádi, ale byl dost ponořený do sebe a deprimovaný. Zach je jeho úplný opak.

Těžké udržení ideálních mezí

Vaše hudba se často objevuje ve videohrách. Máte k nim vztah? Hrajete je na turné?

(Smích) Ne, vůbec. Nikdy mě to nevzalo. Jasně, když jsem byl malej, tak jsem si občas něco zahrál, ale teď by mě to ani nenapadlo. Ne že bych je neměl rád, ale prostě žádnou hru doma nemám. Bojím se, že kdybych to začal hrát, nikdy bych už nevyšel z baráku. Takže se snažím být od toho dál.

V USA hrajete na Warped Tour festivalu. Ten čelí kritice, že zabíjí menší kluby, je pod kontrolou nadnárodních společností, hrají tam „uměle stvořené“ kapely, a tak podobně. Jaký je váš pohled z pozice aktérů?

Nám se tam vždycky líbilo. Většinu kapel, co tam hrajou, máme rádi a je tam vždy spousta zábavy. Ale ano, ta kritika několikrát zazněla ze všech stran. Myslím si, že je to tím, že jde už o moc velkou akci a je těžké udržet ji v ideálních mezích. Takže je jasný, že když je tam tolik lidí, sejde se tam i pár blbečků a někdy to může vypadat jak pivní mejdan středoškolského bratrstva. My ale s festivalem máme ty nejlepší zkušenosti.

Nemáte obavy, že se jako skupina začnete opakovat? V tom smyslu, že struktury písní a váš rukopis, který se již dávno etabloval, se začnou opakovat? Zkrátka, že desky Raise Against si začnou být příliš podobné? Samozřejmě u punku jako Ramones nebo Bad Religion platí jiná kritéria.

Rozumím. Samozřejmě si to uvědomujeme. Máme touhu se posunout dál. Což se třeba na desce Appeal To Reason, díky její melodičnosti, povedlo, jak doufám. Na druhou stranu chceme být blízko našim kořenům a netoužíme po tom, nějak radikálně se vzdát našeho zvuku. Ale jak říkáš, je to pořád punk se vším, co to hudebně obnáší. Ale už uvažujeme o nové desce a tam bude třeba všechno úplně jinak.

Foto archiv