Rammstein - Láska je tu s námi (interview)

)

Rammstein je kapela, která stojí rozhodně za pozornost. Jako jediná prorazila s německy zpívanými texty, které píše jedinečný básník a zpěvák Till Lindemann, jehož charismatický hlas je poznávacím znamením východoněmeckého souboru. Nad budoucností Rammstein vyvstalo v minulosti mnoho otazníků. Uvnitř kapely to evidentně skřípalo a ani nyní nejsou vztahy mezi šestičlennou posádkou dostatečně urovnané. Přece jen být na hudební scéně tolik let přináší i podle jejich vlastních slov frustraci a utrpení, jak naznačoval kytarista Richard Z. Kruspe za tichého souhlasu baskytaristy Oliviera Riedela.

Album Liebe ist für alle da bude za měsíc venku. Už první singly Pussy a Liebe ist für ale da naznačují, že Rammstein budou opět provokovat a strhávat na sebe pozornost, protože si vzali na mušku úchylného pána Josefa Fritzla, známého to sklepního tyrana vlastní dcery, s níž zplodil několik dětí, aniž by si to sousedi vůbec uvědomili. S podobnými případy se v posledních dnech roztrhl pytel a děsivá realita vyplouvá každým dnem na povrch: nikdy si nemůžeš být jistý, co se odehrává za vedlejšími zdmi pár metrů od tebe. V minulosti se Rammstein pustili do homosexuálních kanibalů (skladba Mein Teil), čímž započali dlouhou a trnitou cestu, kdy šokovali svoje okolí odvážnými videoklipy plnými násilí a kontroverzní sexuality. Z Rammstein se vyklubala kapela s určitou filosofií a názorem, která zanechala za sebou germánské pochodování s náznaky populistické nacistické choreografie ( Links 2 3 4, Stripped), čímž si tehdy vysloužila jak mnoho příznivců, tak odpůrců. Diskotékové hity jako Amerika jsou také uzavřenou kapitolou a po poslechu Liebe ist für alle da lze konstatovat, že novinka je opět pompézní a bude doplněna o bombastické show, které jsou nedílnou součástí každého turné. Jinak tomu nebude ani na jejich pražském koncertě (25. 11. 2009, O2 arena), který je beznadějně vyprodán. Rozhovor o novém albu, nesnadném komponování, názorech na ekonomickou krizi a o bývalém východním Německu probíhal v příjemné atmosféře a zcela otevřeně.  

Uběhly dlouhé čtyři roky od vašeho posledního alba Rosenrot. Jak členové Rammstein využili tuto tvůrčí pauzu?

Olivier: Dojeli jsme turné k  Rosenrot a dohodli jsme se, že si dáme rok pauzu, což jsme také udělali. Pak jsme se sešli a zvažovali, co dál, jestli natočíme další album. To ale nebylo zrovna v tu dobu reálné a moc se nám do toho nechtělo kvůli jiným aktivitám některých členů. Nakonec se to protáhlo o další dva roky.

Richard: Těžko říct, jestli se dá mluvit zrovna o pauze, že bychom snad usnuli na vavřínech. Ono to nebylo tak dlouho. Dva roky jsme si dali zasloužený oddych, další dva roky jsem se já věnoval konečně svému projektu Emigrate, který se mi rýsoval v hlavě hodně dlouho. Poté přišly na řadu přípravy k novému albu Rammstein, takže nemám pocit, že bych byl zrovna nevytížený.

Co se týče projektu Emigrate, můžeme čekat nějaké pokračování?

Richard: Určitě vydám další album Emigrate! Styděl jsem se, že jsem neměl čas hrát naživo, a taky jsem si říkal, že není fér nehrát s Rammstein. Ale okolí reagovalo skvěle a já si řekl, že v tom chci pokračovat. Stále v tom chci pokračovat, stále píšu pro projekt Emigrate, určitě budu pokračovat!

Oli, ty nemáš chuť pustit se do nějakého vedlejšího projektu?

Olivier: Ne, nemám. Mně bohatě stačí hrát s Rammstein.

Nahrávání není vůbec v pohodě

Bylo těžké se sejít k natáčení nového alba, když ty, Richarde, žiješ už dlouho v New Yorku? Proslýchalo se také, že nahrávání neprobíhalo zrovna nejlépe…  

Richard: Bylo to těžké pro všechny. Každé nahrávání nového alba je pro Rammstein velice obtížné. Stárneme a je pro nás čím dál těžší, spolu vycházet. Je vůbec komplikované oddělit od sebe vášeň a trpělivost. Máš to, jako kdyby šest králů chtělo vládnout jedné zemi. Je to velmi, velmi těžké se po těch letech na něčem domluvit. Abys rozuměl, já s Emigrate pochopil, že nejsem týmový hráč. Nemyslím to zle, pracuji rád v kolektivu, ale mám poslední slovo. Stejně každé natáčení je taková zkušenost. Nebylo to ale jenom o mně, každý měl svoje problémy. Já jsem to řešil tím, že jsem odjel na dva nebo tři týdny zpět do New Yorku a tam mi došlo, jak přiblblý některý hádky vůbec byly. Pak jsem přijel zpátky a říkám: „Hele, chceme dělat hudbu, jenom hudbu, která nemá žádné zákony a směrnice. Je to rock‘ n´roll, který nemá žádných padesát paragrafů, co smíš, nebo ne. Jestli ho máš rád, jdeme točit dál!“

Promítla se atmosféra z nahrávání i do nového alba?

Richard: Je těžké popsat moje pocity z alba. Je tam napětí, bolest po nahrávání. Nemůžu ti teď říct, jestli tu novou nahrávku mám rád, nebo ne, protože pocity z ní jsou spíš frustrující a já až zpětně po nějakém čase můžu zhodnotit všechna pozitiva a negativa, kterých bylo během nahrávání spousta. Musím mít od nového alba dostatečný odstup, teď je na konečný verdikt moc brzo a tento názor nemá co dělat s mými emocemi. Je tam tolik různorodých pocitů, že někdy ani nevím, jestli mám neutrální názor, který není ovlivněn mými emocemi.

Návrat ke kořenům

Liebe ist für alle da signalizuje, že nastává nová etapa Rammstein. Přesto tu jsou slyšet i prvky známe z alb   Sehnsucht a Mutter. Je to tak?

Richard: Podle mě je to na rozdíl od těch minulých přímočařejší deska, není tady tolik prostoru pro melancholii. Někdy naslouchám spíše svému okolí, co o novém albu říká, co si o tom myslí, než abych prezentoval svoje názory. Každé album, co jsme vydali, má vlastní atmosféru a já nedokážu Liebe ist für alle da srovnat s  Mutter, protože každé album bylo jiné a vznikalo v jiném časovém období. To máš, jako kdybys srovnával svou bývalou přítelkyni s tou nynější. Obě mají taky jiné způsoby při milování. (smích)    

Olivier: Liebe ist für alle da je podle mě jiné, než naše minulá tvorba. Daleko rychlejší, živočišnější album, které jde přímo k věci.

Desky Reise, Reise a Rosenrot byly velkým překvapením. Použili jste pro vás nové nástroje (akordeon, trumpety), skladby měly až rádiový charakter ( Amerika) a byly srozumitelnější pro masy lidí. Po poslechu Liebe ist für alle da mám ale pocit, že se vracíte ke svým kořenům.

Richard: Nevím, jestli s tímhle můžu doslova souhlasit. Sice máme jednu skladbu v angličtině, jinou ve francouzštině, ale drtivá většina písní je nazpívaná německy. To samé platí i u nástrojů. Občas použijeme něco nového, někdy orchestr, jindy dechy, ale v zásadě jsme se nikdy nevychýlili ze zavedeného stylu.

Olivier: Co se týká těch nástrojů, akordeon jsme použili jen jednou, a to stačilo. Dost je tam teď i akustiky, která je opakem k tomu mohutnému zvuku, který jsme počítačově hodně upravovali.

Docela mě překvapilo, že v některých skladbách zníte podobně jako Depeche Mode…

Richard: Teď máš asi na mysli skladbu Haifish, že? Ten osmdesátkovej zvuk. Není žádným tajemstvím, že Depeche Mode mám velice rád a v této skladbě je to opravdu hodně cítit. Když jsem to zpětně poslouchal, málem jsem se vylekal, jak moc velké retro to je.

Olivier: Já třeba Depeche Mode nikdy nemusel. S postupem času jsem jim však přišel na chuť a musím uznat, že je to jedna z největších kapel současnosti. Je mi blízká jejich alegorie, skryté významy, bravurní texty a výjimečné vystupování.

Co převažuje u Rammstein během skládání písní víc: experimentování s novými prvky, nebo se přikláníte spíše k tomu, zachovat váš typický rukopis?

Richard: U Liebe ist für alle da jsme se vrátili v čase a připomněli jsme si některé prvky, které definovaly zvuk našich prvních nahrávek. Chtěli jsme vzpomenout naše začátky.

Olivier: V této nahrávce jsme si uvědomili, že se musíme vrátit zpět k těm nahrávkám, jimž jsme říkali Rammstein. V minulosti jsme se od toho chtěli dostat pryč, dnes si za vším pevně stojíme.

Pravdivé příběhy z domácnosti

Před vydáním alba utekl na net singl Liebe ist für alle da, kde jsou zobrazeny dost provokativní fotografie.

Richard: Které máš teď na mysli? Nafotili jsme jich tolik...

Mám na mysli fotografii, kde sedí pravděpodobně Till na kupě uhlí ve sklepě a dost brutálně týrá macatou ženu. Má to nějakou souvislost s kauzou Josefa Fritzla v Rakousku? Nakonec i skladba Wiener Blut je celému případu věnovaná, pokud se nemýlím.

Richard: Přesně tak! Skladba je na motivy Josefa Fritzla. Hodně jsem se zajímal o celou tuhle kauzu, sám sebe jsem se ptal, jak se něco takového vůbec mohlo stát. Jsem fascinován takovými příběhy. V psychice se ti něco posere a pak nikdo nedokáže pochopit motiv takového jednání. Rammstein si vždycky vybírali za téma opravdové příběhy ze života. No a co se týká té fotky, tak na ní jsem já a na kolenou mám onu nahou dívku… Myslím, že to je samo o sobě dost výmluvné…  

Olivier: Opět tu jdeme s dobou a snažíme se být co možná nejvíce aktuální, jako tomu bylo vždycky. Na albu nehledejte ale žádný jednotný příběh, je to spíše odrez reality.

Není žádným tajemstvím, že ty, Richarde, se prý na komponování materiálu podílíš nejvíc.

Richard: Spíš bych se přiklonil k tomu, že píšu hodně (smích), než že bych všechno skládal sám, protože to tak není. V minulosti jsem psal daleko víc.

Jak vypadá vůbec komponování nových skladeb? V kapele je vás šest a podle toho, co jsem slyšel, není vůbec snadné se na něčem společně shodnout.

Richard: Šli jsme do studia a vydali album jako kapela. Každý z nás má během nahrávání prostor, aby se mohl vyjádřit k čemukoli. Kolektivně hledáme vždycky společné řešení, a to je ten nejdůležitější faktor během procesu. Tentokráte komponování vznikalo společnými silami a byl to pomalý, ale plnohodnotný proces.

Olivier: Teď nahráváme jako skupina, máme malý dům a snažíme se jamovat a sbírat nové nápady. Někdo přinese ústřední myšlenku, každý z nás to něčím doplní… Takhle píšeme.

Podílíte se i na textech, nebo je to jen parketa Tilla Lindemanna?

Richard: Ne, to je záležitost Tilla. My jen měníme pouhé maličkosti, ale vše závisí v tomto případě na něm.

Právě v textech se zabýváte kontroverzními tématy, jako jsou sadomasochismus, kanibalismus, homosexualita, násilí, incest… Teď se věnujete aktuálním případům, kdy vycházejí najevo otřesné zážitky týrání unesených dívek nebo dcer. Občas si pak kladu otázku, jestli se skrz tyto hrůzostrašné případy nechcete svézt na jejich aktuální popularitě…

Richard: Pokud máš na mysli sex a ubližování někomu, tím chceme poukázat jen na něco, co společnost dosud plně neakceptovala. Dneska je na internetu tolik nechutností, na něž se všichni veřejně i potají dívají, ale vždyť je to realita! To se do prdele skutečně děje! Vždyť ten chlap držel svoji vlastní dceru v tom sklepě tolik let! My chceme ukázat i na to, že nakonec to společnost lhostejně přijme a to je tak všechno…

Olivier: Texty píše náš zpěvák, jak již bylo řečeno. Vše záleží na jeho pocitech a momentálním rozpoložení. Že jsou písně temné a depresivní, to je dáno i realitou, v které žijeme. Svět není zlý, my mluvíme o normálních věcech, které se dějou. Je to jiný svět, hlavně kvůli internetu.

Rosenrot byla chyba

Na každém vašem albu máte jedenáct písní. Je to vaše šťastné číslo?

Richard: To nemá nic společného se šťastným číslem, spíše si myslím, že jedenáct písní je přiměřený počet pro poslech alba. V dnešní době je to úplně blbý. Lidi nejsou zvyklí poslouchat nahrávky, všechno je na internetu. Hlavně se déle nedá poslouchat jedna kapela.

Kolik písní jste složili pro toto album? Nezbyly vám ještě nějaké v šuplíku, jako tomu bylo u Reise , Reise, díky čemuž pak vyšlo po necelém roce album Rosenrot?

Richard: Natočili jsme okolo šestnácti, sedmnácti skladeb. Některé z nich se použijí na limitované edice jako bonusové skladby. Rozhodně nebude žádné album jako Rosenrot. To byla jednorázová akce. Podle mě to byla tehdy chyba, že jsme toto album vůbec vydali. Většině lidí se líbí, mně osobně ne. Každý udělá někdy malou chybu, a tohle byla jedna z nich.

U Reise, Reise jste prý byli ovlivněni německým romantismem (viz skladba Dalai Lama, ovlivněna básní Erlkönig od Goetheho). Zajímáte se o literaturu? Ptám se z toho důvodu, že vaše skladby jsou do velké míry epické…

Richard (obrací vyděšeně oči v sloup) : Na literaturu nemám tolik času, kolik bych si přál, tak se mě na to raději ani neptej. Až budu starší, asi sáhnu po nějakém díle klasické literatury. Jinak ale nedělám zásadní rozdíl mezi literaturou. Kniha musí být dobře napsaná, to je na tom to nejdůležitější. Já čtu, co se mi líbí. Musí to mít dobrý příběh. Já miloval třeba Tolkiena a Pána prstenů. Epičnost pochází z toho, odkud pocházíme, jaké máme kořeny a v jakém prostředí jsme vyrůstali. Ale když skládám písně, nepřemýšlím nad příběhem, spíše nad melodiemi a strukturou písní.

Olivier: Německé dějiny jsou naším kulturním dědictvím a nemáme se za co stydět. Je to naše identita, na kterou můžeme být právem hrdí.

Komunismus vs. kapitalismus

V listopadu uběhne přesně dvacet let od pádu komunismu v naší zemi. Pocházíte z bývalého východního Německa, naše země mají podobnou historii. Co se pro vás nejvíce změnilo od pádu berlínské zdi?

Richard: Změnilo se toho skutečně hodně! Máme třeba velký auta, a ne trabanta. (smích) Žiju střídavě ve dvou městech – v Berlíně a New Yorku. Procestovali jsme celý svět, mluvím cizím jazykem, mám za přítelkyni Američanku, oženil jsem se v New Yorku a pak rozvedl… Pochopitelně se změnilo celé Německo, kde socialismus a komunismus vystřídal kapitalismus. Víme, co na komunismu bylo špatně, ale ani Západ není bez chyb. Teď máme zrovna krizi a stojíme tváří v tvář otázce, o čem ten kapitalismus vlastně je. Odkud vlastně pochází, jaký má ideál. Kam až daleko můžeme jít a čeho dosáhnout, a za jakou cenu. Někdy přijdou černé mraky, pochybnosti a ty nevíš, co s nimi máš dělat. Problémy budou tady pořád a cítím, že přijde zanedlouho nějaká změna, která se dotkne každého z nás.

Olivier: Ve východním Německu jsem prožil svoje dětství, čili nemůžu na něj vzpomínat jen ve zlém. V dospívání ti ale už dojde, že něco není v pořádku, a když ti je těch dvacet let, máš už svoji vlastní hlavu a rozvažuješ. Bylo to tehdy dilema: na jednu stranu chceš utéct, na druhou ti v tom ale brání rodiče a kořeny, které jsi už doma zapustil.

U nás neustále převažuje nostalgie po „starých dobrých časech“. Umělci, co zažívali svoji největší slávu za komunismu, ji zažívají i dnes. Vidíte něco podobného i v Německu?

Olivier: Nevšimnul jsem si, že by tu byl stesk po Ein Kessel Buntes. Naopak mně možná vadí, že se vše příliš amerikanizuje. Taky levice nabývá více na moci, to je ale v době hospodářské krize logické. Umělci, co zažili svoji největší slávu v době komunismu, dnes nikoho nezajímají.

Vy jste projeli a poznali celý svět. Zajímá vás ještě německá politika, nebo vám vadí spíše globální problémy světa?

Richard: Já se osobně zajímám o oboje, jak o německou, tak americkou politiku. Ale teď se považuji spíš za Newyorčana. Každé ráno si v New Yorku kupuji německé noviny, sleduji aktuální dění jak v Německu i v Americe. Baví mě ekonomika, odkud a kam směřují peníze, jak vládnou celému světu. Je smutné a depresivní vidět, kolik lidí na světě žije stále v chudobě a děsivých podmínkách.   Chci vědět, co se děje ve světě všeobecně. Politika je jedna věc, teď mám hodně peněz, ale jak jsem řekl, dost mě trápí spousta věcí, které peníze nevyřeší. Serou mě takové ty názory a filozofie o tom, jak peníze jsou život. Mě spíš zajímá, odkud se berou. Ekonomických keců a takových sraček mám už po krk. Momentálně mě to dost zajímá a deprimuje. Člověk je ovlivňován světem, jehož je součástí a někdy na tebe dolehne, jak je život depresivní.

Emigrace bez legrace

Richarde, před zánikem komunismu v NDR jsi utekl z východního bloku. Jak to tehdy ve skutečnosti bylo?

Richard: To mi bylo dvaadvacet let. Myslím, že tu story každý už zná, ale zopakuji to. Byl jsem zatčenej během demonstrace, ve vězení jsem strávil tři dny a poté jsem už nemohl dýl dejchat v tomhle systému. Byl jsem na špatném místě ve špatné době, jak zpívají Depeche Mode. („I´m in wrong place,“ zanotuje.) Rozhodl jsem se, že opustím svůj domov a odjezd byl velmi spontánní. Utekli jsme s kamarádem.   

Vrátím se tedy ještě k tvému projektu Emigrate. Má to také s tím co dělat? Pominu-li, že vlastně ani teď nežiješ v rodném Německu, ale v Americe.

Richard: Emigrace je něco, kdy hledáš nové cesty k tomu, abys byl šťastný. Když žiješ v tak velkém městě, jako je New York, jsi jakoby očarovaný. New York je velká šance pro každého, kdo tam přijde, a je jen na tobě, jak toho využiješ. Chodíš po ulicích tobě stále neznámého města a stále něco nového nalézáš. Máš pravdu v tom, že Emigrate ventiluje moje pocity z emigrace. Víš ty co, když se podíváš na moje zvyky, je zajímavé, že jsem nakonec, já z Východu, skončil ve velkém městě, jako je New York. Při emigraci hledáte nové způsoby. Je to výzva žít jinde, hlavně když jdete z Východu na Západ, tak to bylo, samotná cesta do New Yorku ne. A možná tam byla další výzva, která na mě v životě čekala. Šel jsem po ulici a dumal jsem nad tím, jak ten svůj projekt napsat. Na zemi ležel papírek, na němž bylo napsáno „emigrate“ a já si řekl: „ty brďo, to bude ono.“

Pokud vím, tak sis v Praze koupil kytaru? Máš ji ještě?

Richard: Bohužel už ne. (smích) Byla to akustická kytara, dobrý start na začátek, ale prodal jsem ji. Vyměnil jsem ji za elektrickou, která mi pak vyhovovala víc. Tenkrát to bylo úplně jiné. Vydělával jsem sto dvacet východoněmeckých marek měsíčně, rodiče mě nepodporovali a žil jsem z ruky do huby. Proto když se naskytla příležitost, šmelil jsem, co se dalo, a tak akustika pochodovala dál. Výměna té kytary mi ušetřila dost peněz. Poté jsem si pořídil napodobeninu kytary Les Paul, značky Diamant.

Nejdeme s dobou

Ovlivnili jste spoustu slavných kapel svým industriálním zvukem (Static-X, Marilyn Manson, Oomph!). Odkud berete inspiraci pro nové skladby?

Richard: Osobně si myslím, že nic nového a inspirativního na dnešní hudební scéně není. Mladší kapely moc nesleduji a ani mě moc nezajímají. Poslouchám všechny druhy hudby, ale momentálně není nic moc nového, co se mi líbí, asi protože věřím, že když lidi začali kopírovat hudbu, je to na hovno, protože úroveň všeho se sníží, nikdo nemá potřebu plodit něco nového a je to nuda. Rád poslouchám 70. léta. Když poslouchám Led Zeppelin, je to fajn. Skvělý písně.

Moje dcera mi pustila nějaké kapely dneška, elektronickou hudbu... Já mám dojem, že jsem ztratil kontakt se světem, protože tomu nerozumím. Jí se to fakt líbí. Snažím se jít s dobou, ale je to těžké. Když si na něco zvykneš, je těžké se přizpůsobit něčemu novému.

Olivier: Mě potěšil návrat Limp Bizkit, jejich muzika má pořád tu správnou sílu. Viděl jsem koncert Korn, který byl naprosto skvělý. Taky poslední deska Slipknot je úžasná.

Většinou po každém vašem obřím turné následuje vydání live záznamu. Je to proto, že chcete zachovat na videu vaši jedinečnou choreografii?

Richard: To ani ne. Každé album vydáváme po jisté době, a protože jsme znudění, vymýšlíme jiné věci a odlišné od minulého hraní.

Olivier: Můžete si být jisti, že toto turné bude zatím to nejmonstróznější, co pojedeme.

Máte pro nás nějaké překvapení? Kdo bude tentokráte ve vašem legendárním gumovém člunu jezdit nad hlavami diváků? Nebo předvádět incest během skladby Bück mich?

Richard: Možná že budeme ve člunu úplně všichni. (smích) Objednáme si takovej obří Titanic. A to ostatní? Nech se překvapit.