4. 11. 2008 - Zjevně se jí ještě nechce do odpočinku. Proč taky, když populární Queen Mama se dožila krásného věku 102 let a britská monarchie se až na nějakou tu nehodu těší dobrému zdraví? Po světovém turné a živém albu Return Of The Champions vydává skupina Queen 13 let po epitafu Made In Heaven první postmercuryovské album The Cosmos Rocks.
Queen - Královna plná života. Proč to má balit
Je to něco, s čím nikdo příliš nepočítal. Hrát vlastní revival a evokovat vzpomínky ve sportovních halách je jedna věc, nový materiál se však podává na stříbrném tácu, kde je vidět každý
drobek. Odsoudit za to skupinu, nebo nenápadně vyvětrat skříň a najít staré triko? Jak říká bubeník Roger Taylor: „Když jste lékař, taky se vás nikdo neptá, proč celý život léčíte.“
Ať si to každý vyříká sám se sebou
Rozpaky jsou přesto na místě. Odložíte-li nostalgii, přiznáte si, že první turné Queen se zpěvákem Paulem Rodgersem bylo uměleckým zklamáním. A to ještě Rodgers šel moudře vlastní cestou a nesnažil se být „rtuťovitější“ než originál. Dramaturgie, která se snažila uspokojit pamětníky Rodgersových předchozích skupin Free a Bad Company, divné sólové věci, snaha, aby si zazpíval každý ze současné trojice... Jestliže si tak slavná parta pojmenuje svou desku Návrat šampiónů, psycholog vám možná potvrdí, že v tom je jistý komplex a pochybnost o sobě samém. Přestože Mayovy na kytarovém riffu postavené věci jako Hammer To Fall nebo I Want It All Rodgersovi podle očekávání vyhovují, lehčí funky typu A Kind Of Magic mu vysloveně nesedlo. Říká se sice, že Rodgers byl velikým oblíbencem Mercuryho, my však víme, že Freddie měl rád Tears For Fears a Tonyho Hadleyho ze Spandau Ballet a Paul byl spíše Brianova „tlačenka“... Aby bylo jasno, vůbec neříkám, že bychom měli tyhle skvělé muzikanty hanit za to, že se po smrti Freddieho nezavřeli do kláštera, aby tam do konce svých životů truchlili. Právě naopak. Je však důležité, abychom začali vnímat Queen jako kapelu tohoto tisíciletí a přestali vyžadovat hlas zanzibarského rodáka a jeho poetický pódiový narcismus. Kdo nechápe, že Queen jsou dnes jiná kapela, bude mít s nimi vždycky problém. Oukej, už se asi nedočkáme dalšího Mustaphy ani I´m Going Slightly Mad. Proč bychom však neměli být vděčni za prvotřídní blues-rock?
K čemu refrén, bohémové?
Vraťme se však do raných let sedmdesátých, do časů superskupin, konceretů na obřích stadiónech a často zpitomělé rockové dekadence. „Když jsme začínali, měli jsme jen mlhavou představu o tom, co všechno se může stát,“ vzpomíná kytarista Brian May na začátky Queen. „Měli jsme pár snů a nevýbojných ambicí. Největší z nich bylo nahrát album a mít v rukou kousek černého plastu, který by si uchovávali naše děti a vnuci. Dalším cílem bylo hrát koncerty na takových místech, jako byl londýnský klub Rainbow.“ Prvních příznaků vskutku masového zájmu o kapelu si členové skupiny všimli až v dubnu roku 1975 a jak to už v bigbítu někdy bývá, bylo to během japonského turné. „Na jednom koncertu jsme měli pět set členů ochranky,“ upřímně se podivil Roger Taylor. Bylo to půl roku poté, co se v britských žebříčcích prosadila vaudevillová skladba Killer Queen, která nakopla i třetí album Sheer Heart Attack. Čtveřice sice už předtím měla na kontě kýžené dva černé plasty pro své výplody Queen a Queen II („ten druhý název přímo nesnáším, chyběl nápad“ – Taylor) plus vcelku konvenční singly, jako Mayův Keep Yourself Alive, nebo Mercuryho Seven Seas Of Rhye, ale kdo ty desky zná, ví, že se jenom málo podobají kultivovanému nadžánrovému písničkářskému stylu z let pozdějších. Dlouhé plochy, někdy až závratné instrumentálni pasáže, zvuk velice blízko těžkého kovu. I přes solidní ohlas kritiky to však nebyla ta pravá první liga.
Píše se však srpen 1975 a ve studiu Rockfield v městě Monmouth se Qoeen pouštějí do nahrávky skladby Bohemian Rhapsody, která natrvalo změní naše představy o studiovém perfekcionismu. Udělá kříž za zlatými časy hardrockových legend, které byly schopny nahrát své desky za 24 hodin a ještě se přitom opít. A to přišli pánové z Queen do studia nadupaní po téměř měsíci zkoušení jen téhle jediné věci. Nakonec se pokračovalo ještě v dalších čtyřech studiích a od té doby známe bonmot o nahrávacím pásu, který se díky množství playbacků stal pomalu průsvitným.
Také struktura písně popřela vše, co v pop music bylo bráno za neměnné a zaručeně úspěšné. Po úžasném a capella úvodu, který nikdy nebyl reprodukován naživo, přichází Mercuryho patetické piáno. Text o výčitkách svědomí sice postrádá logickou konzistenci a dodnes se jeho interpretace liší, slova se však přehoupnou do Mayova sóla, které dodnes inspiruje. Pak to přijde. Minutu a čtyři vteřiny trvající operní vložka (jen ta se nahrávala neuvěřitelné tři týdny!) s dominujícím Taylorovým falzetem, dosahujícím třetí nejvyšší noty na standardní klávesnici. Následuje fantastický hardrockový závěr. A nikde žádný refrén!
„Zavolal jsem do nahrávací společnosti a řekl, že máme připravený první singl z alba A Night At The Opera. Oni na to - jak se to jmenuje? Řekli jsme Bohemian Rhapsody a oni - jé, to je hezké,“ vzpomíná producent alba Roy Thomas Baker. „Když jsme ale oznámili, že skladba bude mít kolem sedmi a půl minuty, řekli nám, že tak dlouhý singl v žádném případě nevydají.“ Zbytek je, jak se říká, historie. Srozumění diskžokejové začali hrát ve svých rádiích nejprve fragmenty, pak na četné žádosti i celou píseň a firma naštěstí nešla sama proti sobě. Bohemian Rhapsody devět týdnů kralovala britské hitparádě a definitivně vystřelila kapelu do hudebního vesmíru. Je to kvintesence všeho, co znamená značka Queen. Můžeme obdivovat její patos, bombastičnost, fúzi s operou, ale největší uznání si zasluhuje nekompromisní přenesení kreativního nápadu do reality. To už dnes možné není. A navíc - i když víme, kdo jsou bohémové, název písně bude znít pořád lákavě.
Zrozeni pro dobrý džob
Za hudbou, ať je jakákoliv, se vždycky skrývají lidé. Tihle čtyři z původních Queen byli doslova vzorovým příkladem týmové spolupráce a potlačení vlastního ega, i když to při velkých penězích nebylo jistě lehké. Především nešlo o žádnou proletářskou garážovou kapelu s potlačenými sociálními křivdami - svým zázemím připomínali spíš členy Pink Floyd. Roger Taylor studoval zubařinu, Brian May astronomii (a fakt, že od března 2008 má v tomto oboru titul PhD, je renesančním ideálem, jaký dnes už těžko nalezneme). Freddie Mercury to v roku 1981 zhodnotil jasně: „Všichni jsme vyrůstali pro poměrně dobré profese a nebyli jsme ochotni spokojit se s podřadným místem. A jestliže je teď mým zaměstnáním hudba, beru ji stejně seriózně, protože nejsem ochoten se někde potloukal jako bezvýznamný šumař.“
Stejně seriózně se k chodu kapely postavili i ostatní – blonďatý Taylor, miláček žen, jehož vysoký vokál dává vypjatý hrot zvuku kapely. Dále pak virtuózní May v bílých rukavičkách, střízlivý exot, jehož přístup a psychická odolnost jsou zárukou brilantní práce ve studiu i na pódiu. K tomu tichý baskytarista John Deacon, hudebně mimořádně disponovaný (a tak trochu mimoň, stačí vzpomenout, jak imitoval zpěv a poskakoval v joggingových trenkách v úspěšném filmu Queen v Budapešti). A pak samozřejmě král Freddie, teatrální showman a impozantní páv pódií, muž s neuvěřitelným hlasovým vybavením a současně i emocionálně křehký introvert v soukromí.
Kdo opanoval království?
V Queen se nesešli Jagger a Richards, nebo Lennon a McCartney, uzurpujíci si ať již přirozenou cestou, nebo intrikami dominantní pozici v kapele. Jistě, když si Taylor prosadil na B-stranu singlu Bohemian Rhapsody svou věc I´m In Love With My Car a získal tak nárok na polovinu tantiém za gigantický prodej desky, vznikly kolem toho spory a déle trvající napětí. Zprvu to řešili kompromisem, když na deskách z osmdesátých let The Game, Hot Space a The Works měli May a Mercury plus minus po třech písních a Taylor s Deaconem po dvou. Od desky Miracle z roku 1989 se už pod písně podepisovali všichni členové skupiny.
Obsah písní Queen, plných pocitů, že teď a tady je možné všechno, se v jistém smyslu, ale s krutostí reálného života zhmotnil v životním osudu zpěváka, vlastním jménem Farrokha Bulsary, narozeného 5. září 1946 ve Stone Townu na ostrově Zanzibar v rodině indického účetního. Jako kluk vynikal ve sportech, měl údajně silný levý hák a vynikal i ve stolním tenise. Krom toho hrál v několika místních kapelách a na piánu napodobil cokoliv, co slyšel z rádia. Když mu bylo sedmnáct a Zanzibar zasáhla revoluce, rodina se přestěhovala do Londýna, kde se mladý Farrokh vzdělával v oboru grafického designu. Když se ale snažil prosadit jako muzikant, nerozpakoval se prodávat obnošené šatstvo na kensingtonském trhu. Mezitím už Roger Taylor úspěšně zapadl do představy Briana Maye, který na inzerát hledal bubeníka „gingerbakerovského typu“. I když to nejdřív vypadalo, že mladý Bulsara bude jenom vášnivý fanoušek, nakonec se stal třetím do party. Basista John Deacon přišel přibližně o půl roku později a sestava se tak stala kompletní na dalších téměř dvacet let. Farrokh si změnil jméno na Freddie Mercury, pochybujícím spoluhráčům vnutil název Queen a navždy pohřbil své indické kořeny. Chronologická historie skupiny je pak přehlídkou úspěšných turné a desek, které čím jsou novější, tím méně mají v sobě balastu. Prakticky vše, na co Queen sáhli, se na gramofonovém trhu proměnilo minimálně na stříbro a analýza jejich tvorby by zabrala desetinásobek tohto článku.
Kdo stojí o lásku v bezpečí?
Osmdesátá léta jsou však i obdobím osobní tragédie citlivého a kreativního muže u mikrofonu. Zdá se, že v prvních letech své kariéry Freddie žil relativně spořádaně a v podobě Mary Austin, s níž ho seznámil kolega May, měl jednu ze svých mála heterosexuálních partnerek. Věci pravděpodobně nabraly tempo počátkem 80´s, kdy si Mercury nechal ostříhat vlasy a narůst typický knír, a naplno se oddal sexuálnímu hédonismu. Jak vzpomíná v jeho biografii Lesley Ann Jones: „Jeho typem byli muži jako Burt Reynolds – svalnatí, vousatí a v koženém oblečení.“ Na jihoamerických turné přijímal Mercury ve svém apartmá ty nejhezčí kluky z pláže. I když kapela měla už dávno v hudební branži pověst náruživých organizátorů dekadentních večírků, pozdější party v Mercuryho stylu šly nesrovnatelně dál. „Za tohle se dá jít jedině do pekla,“ shodovali se v jejich hodnocení zpěvákovi přátelé. May vzpomíná, že když ostatní členové kapely šli na turné jako obvykle po vystoupení na kutě, Freddie vyrážel do těch nejobskurnějších homosexuálních barů, jaké byly v městě k nalezení.
Podle některých informací byl poprvé testován pozitivně na virus HIV už v průběhu turné The Works v roce 1984, ačkoliv jeho dlouholetý partner Jim Hutton hovořil o definitivní jistotě až na jaře 1987. Když Freddie v jednom rozhovoru řekl „po všech těch letech nejsem dobrý partner pro nikoho, ale kdo chce lásku v bezpečí?“, asi už něco tušil. Přesto si vysloužil kritiku za to, že nakažlivou chorobu až do své smrti tajil. Ve skutečnosti předurčil přelom osmdesátých a devadesátých let Mercurymu život v temném stínu veřejného tajemství. Queen nekoncertovali a v britském bulváru defiloval a žvanil jeden zrádný milenec za druhým.
Árie z posledních
Něco ze snů se přesto ještě podařilo uskutečnit. Patřila k nim zajisté Mercuryho deska duetů s jeho velkým idolem, operní divou Montserrat Caballé. Barcelona z roku 1988 naznačuje, jak ohromný byl potenciál, který by na Mercuryho upozornil i mimo rockovou sféru. „Jsem posedlý láskou, ale není tomu tak u každého z nás? Většina mých témat jsou milostné balady, nebo písně o smutku, trápení a bolesti. Když milujete, nemáte nad sebou kontrolu a to je pocit, který nesnáším. Jsem v podstatě tragický typ,“ prohlásil o sobě.
23. listopadu 1991 vydává Mercury, nervózní z fotografů, kteří jak supi cítíci kořist celé dny hlídkují před jeho domem v Kensingtonu, oficiální prohlášení, v němž přiznává svou nemoc. Už následujícího dne umírá na virus bronchitidy, jemuž oslabený organismus nedokázal čelit. Jeho pohled do kamery a slova „stále vás mám rád“ v klipu k These Are The Days Of Our Lives (i když by asi málokdo čekal, že autorem skladby je Taylor) zůstávají zakonzervovány v naší paměti jako upřímný a dojemný důkaz o absolutní oddanosti umělce k jeho publiku. A byl to koneckonců Freddie, kdo řekl, že Show Must Go On - s ním, nebo bez něj. A tím se dostáváme znovu na začátek.
drobek. Odsoudit za to skupinu, nebo nenápadně vyvětrat skříň a najít staré triko? Jak říká bubeník Roger Taylor: „Když jste lékař, taky se vás nikdo neptá, proč celý život léčíte.“Ať si to každý vyříká sám se sebou
Rozpaky jsou přesto na místě. Odložíte-li nostalgii, přiznáte si, že první turné Queen se zpěvákem Paulem Rodgersem bylo uměleckým zklamáním. A to ještě Rodgers šel moudře vlastní cestou a nesnažil se být „rtuťovitější“ než originál. Dramaturgie, která se snažila uspokojit pamětníky Rodgersových předchozích skupin Free a Bad Company, divné sólové věci, snaha, aby si zazpíval každý ze současné trojice... Jestliže si tak slavná parta pojmenuje svou desku Návrat šampiónů, psycholog vám možná potvrdí, že v tom je jistý komplex a pochybnost o sobě samém. Přestože Mayovy na kytarovém riffu postavené věci jako Hammer To Fall nebo I Want It All Rodgersovi podle očekávání vyhovují, lehčí funky typu A Kind Of Magic mu vysloveně nesedlo. Říká se sice, že Rodgers byl velikým oblíbencem Mercuryho, my však víme, že Freddie měl rád Tears For Fears a Tonyho Hadleyho ze Spandau Ballet a Paul byl spíše Brianova „tlačenka“... Aby bylo jasno, vůbec neříkám, že bychom měli tyhle skvělé muzikanty hanit za to, že se po smrti Freddieho nezavřeli do kláštera, aby tam do konce svých životů truchlili. Právě naopak. Je však důležité, abychom začali vnímat Queen jako kapelu tohoto tisíciletí a přestali vyžadovat hlas zanzibarského rodáka a jeho poetický pódiový narcismus. Kdo nechápe, že Queen jsou dnes jiná kapela, bude mít s nimi vždycky problém. Oukej, už se asi nedočkáme dalšího Mustaphy ani I´m Going Slightly Mad. Proč bychom však neměli být vděčni za prvotřídní blues-rock?
K čemu refrén, bohémové?Vraťme se však do raných let sedmdesátých, do časů superskupin, konceretů na obřích stadiónech a často zpitomělé rockové dekadence. „Když jsme začínali, měli jsme jen mlhavou představu o tom, co všechno se může stát,“ vzpomíná kytarista Brian May na začátky Queen. „Měli jsme pár snů a nevýbojných ambicí. Největší z nich bylo nahrát album a mít v rukou kousek černého plastu, který by si uchovávali naše děti a vnuci. Dalším cílem bylo hrát koncerty na takových místech, jako byl londýnský klub Rainbow.“ Prvních příznaků vskutku masového zájmu o kapelu si členové skupiny všimli až v dubnu roku 1975 a jak to už v bigbítu někdy bývá, bylo to během japonského turné. „Na jednom koncertu jsme měli pět set členů ochranky,“ upřímně se podivil Roger Taylor. Bylo to půl roku poté, co se v britských žebříčcích prosadila vaudevillová skladba Killer Queen, která nakopla i třetí album Sheer Heart Attack. Čtveřice sice už předtím měla na kontě kýžené dva černé plasty pro své výplody Queen a Queen II („ten druhý název přímo nesnáším, chyběl nápad“ – Taylor) plus vcelku konvenční singly, jako Mayův Keep Yourself Alive, nebo Mercuryho Seven Seas Of Rhye, ale kdo ty desky zná, ví, že se jenom málo podobají kultivovanému nadžánrovému písničkářskému stylu z let pozdějších. Dlouhé plochy, někdy až závratné instrumentálni pasáže, zvuk velice blízko těžkého kovu. I přes solidní ohlas kritiky to však nebyla ta pravá první liga.
Píše se však srpen 1975 a ve studiu Rockfield v městě Monmouth se Qoeen pouštějí do nahrávky skladby Bohemian Rhapsody, která natrvalo změní naše představy o studiovém perfekcionismu. Udělá kříž za zlatými časy hardrockových legend, které byly schopny nahrát své desky za 24 hodin a ještě se přitom opít. A to přišli pánové z Queen do studia nadupaní po téměř měsíci zkoušení jen téhle jediné věci. Nakonec se pokračovalo ještě v dalších čtyřech studiích a od té doby známe bonmot o nahrávacím pásu, který se díky množství playbacků stal pomalu průsvitným.
Také struktura písně popřela vše, co v pop music bylo bráno za neměnné a zaručeně úspěšné. Po úžasném a capella úvodu, který nikdy nebyl reprodukován naživo, přichází Mercuryho patetické piáno. Text o výčitkách svědomí sice postrádá logickou konzistenci a dodnes se jeho interpretace liší, slova se však přehoupnou do Mayova sóla, které dodnes inspiruje. Pak to přijde. Minutu a čtyři vteřiny trvající operní vložka (jen ta se nahrávala neuvěřitelné tři týdny!) s dominujícím Taylorovým falzetem, dosahujícím třetí nejvyšší noty na standardní klávesnici. Následuje fantastický hardrockový závěr. A nikde žádný refrén!
„Zavolal jsem do nahrávací společnosti a řekl, že máme připravený první singl z alba A Night At The Opera. Oni na to - jak se to jmenuje? Řekli jsme Bohemian Rhapsody a oni - jé, to je hezké,“ vzpomíná producent alba Roy Thomas Baker. „Když jsme ale oznámili, že skladba bude mít kolem sedmi a půl minuty, řekli nám, že tak dlouhý singl v žádném případě nevydají.“ Zbytek je, jak se říká, historie. Srozumění diskžokejové začali hrát ve svých rádiích nejprve fragmenty, pak na četné žádosti i celou píseň a firma naštěstí nešla sama proti sobě. Bohemian Rhapsody devět týdnů kralovala britské hitparádě a definitivně vystřelila kapelu do hudebního vesmíru. Je to kvintesence všeho, co znamená značka Queen. Můžeme obdivovat její patos, bombastičnost, fúzi s operou, ale největší uznání si zasluhuje nekompromisní přenesení kreativního nápadu do reality. To už dnes možné není. A navíc - i když víme, kdo jsou bohémové, název písně bude znít pořád lákavě.
Zrozeni pro dobrý džob
Za hudbou, ať je jakákoliv, se vždycky skrývají lidé. Tihle čtyři z původních Queen byli doslova vzorovým příkladem týmové spolupráce a potlačení vlastního ega, i když to při velkých penězích nebylo jistě lehké. Především nešlo o žádnou proletářskou garážovou kapelu s potlačenými sociálními křivdami - svým zázemím připomínali spíš členy Pink Floyd. Roger Taylor studoval zubařinu, Brian May astronomii (a fakt, že od března 2008 má v tomto oboru titul PhD, je renesančním ideálem, jaký dnes už těžko nalezneme). Freddie Mercury to v roku 1981 zhodnotil jasně: „Všichni jsme vyrůstali pro poměrně dobré profese a nebyli jsme ochotni spokojit se s podřadným místem. A jestliže je teď mým zaměstnáním hudba, beru ji stejně seriózně, protože nejsem ochoten se někde potloukal jako bezvýznamný šumař.“
Stejně seriózně se k chodu kapely postavili i ostatní – blonďatý Taylor, miláček žen, jehož vysoký vokál dává vypjatý hrot zvuku kapely. Dále pak virtuózní May v bílých rukavičkách, střízlivý exot, jehož přístup a psychická odolnost jsou zárukou brilantní práce ve studiu i na pódiu. K tomu tichý baskytarista John Deacon, hudebně mimořádně disponovaný (a tak trochu mimoň, stačí vzpomenout, jak imitoval zpěv a poskakoval v joggingových trenkách v úspěšném filmu Queen v Budapešti). A pak samozřejmě král Freddie, teatrální showman a impozantní páv pódií, muž s neuvěřitelným hlasovým vybavením a současně i emocionálně křehký introvert v soukromí.
Kdo opanoval království?
V Queen se nesešli Jagger a Richards, nebo Lennon a McCartney, uzurpujíci si ať již přirozenou cestou, nebo intrikami dominantní pozici v kapele. Jistě, když si Taylor prosadil na B-stranu singlu Bohemian Rhapsody svou věc I´m In Love With My Car a získal tak nárok na polovinu tantiém za gigantický prodej desky, vznikly kolem toho spory a déle trvající napětí. Zprvu to řešili kompromisem, když na deskách z osmdesátých let The Game, Hot Space a The Works měli May a Mercury plus minus po třech písních a Taylor s Deaconem po dvou. Od desky Miracle z roku 1989 se už pod písně podepisovali všichni členové skupiny.
Obsah písní Queen, plných pocitů, že teď a tady je možné všechno, se v jistém smyslu, ale s krutostí reálného života zhmotnil v životním osudu zpěváka, vlastním jménem Farrokha Bulsary, narozeného 5. září 1946 ve Stone Townu na ostrově Zanzibar v rodině indického účetního. Jako kluk vynikal ve sportech, měl údajně silný levý hák a vynikal i ve stolním tenise. Krom toho hrál v několika místních kapelách a na piánu napodobil cokoliv, co slyšel z rádia. Když mu bylo sedmnáct a Zanzibar zasáhla revoluce, rodina se přestěhovala do Londýna, kde se mladý Farrokh vzdělával v oboru grafického designu. Když se ale snažil prosadit jako muzikant, nerozpakoval se prodávat obnošené šatstvo na kensingtonském trhu. Mezitím už Roger Taylor úspěšně zapadl do představy Briana Maye, který na inzerát hledal bubeníka „gingerbakerovského typu“. I když to nejdřív vypadalo, že mladý Bulsara bude jenom vášnivý fanoušek, nakonec se stal třetím do party. Basista John Deacon přišel přibližně o půl roku později a sestava se tak stala kompletní na dalších téměř dvacet let. Farrokh si změnil jméno na Freddie Mercury, pochybujícím spoluhráčům vnutil název Queen a navždy pohřbil své indické kořeny. Chronologická historie skupiny je pak přehlídkou úspěšných turné a desek, které čím jsou novější, tím méně mají v sobě balastu. Prakticky vše, na co Queen sáhli, se na gramofonovém trhu proměnilo minimálně na stříbro a analýza jejich tvorby by zabrala desetinásobek tohto článku.
Kdo stojí o lásku v bezpečí?Osmdesátá léta jsou však i obdobím osobní tragédie citlivého a kreativního muže u mikrofonu. Zdá se, že v prvních letech své kariéry Freddie žil relativně spořádaně a v podobě Mary Austin, s níž ho seznámil kolega May, měl jednu ze svých mála heterosexuálních partnerek. Věci pravděpodobně nabraly tempo počátkem 80´s, kdy si Mercury nechal ostříhat vlasy a narůst typický knír, a naplno se oddal sexuálnímu hédonismu. Jak vzpomíná v jeho biografii Lesley Ann Jones: „Jeho typem byli muži jako Burt Reynolds – svalnatí, vousatí a v koženém oblečení.“ Na jihoamerických turné přijímal Mercury ve svém apartmá ty nejhezčí kluky z pláže. I když kapela měla už dávno v hudební branži pověst náruživých organizátorů dekadentních večírků, pozdější party v Mercuryho stylu šly nesrovnatelně dál. „Za tohle se dá jít jedině do pekla,“ shodovali se v jejich hodnocení zpěvákovi přátelé. May vzpomíná, že když ostatní členové kapely šli na turné jako obvykle po vystoupení na kutě, Freddie vyrážel do těch nejobskurnějších homosexuálních barů, jaké byly v městě k nalezení.
Podle některých informací byl poprvé testován pozitivně na virus HIV už v průběhu turné The Works v roce 1984, ačkoliv jeho dlouholetý partner Jim Hutton hovořil o definitivní jistotě až na jaře 1987. Když Freddie v jednom rozhovoru řekl „po všech těch letech nejsem dobrý partner pro nikoho, ale kdo chce lásku v bezpečí?“, asi už něco tušil. Přesto si vysloužil kritiku za to, že nakažlivou chorobu až do své smrti tajil. Ve skutečnosti předurčil přelom osmdesátých a devadesátých let Mercurymu život v temném stínu veřejného tajemství. Queen nekoncertovali a v britském bulváru defiloval a žvanil jeden zrádný milenec za druhým.
Árie z posledních
Něco ze snů se přesto ještě podařilo uskutečnit. Patřila k nim zajisté Mercuryho deska duetů s jeho velkým idolem, operní divou Montserrat Caballé. Barcelona z roku 1988 naznačuje, jak ohromný byl potenciál, který by na Mercuryho upozornil i mimo rockovou sféru. „Jsem posedlý láskou, ale není tomu tak u každého z nás? Většina mých témat jsou milostné balady, nebo písně o smutku, trápení a bolesti. Když milujete, nemáte nad sebou kontrolu a to je pocit, který nesnáším. Jsem v podstatě tragický typ,“ prohlásil o sobě.
23. listopadu 1991 vydává Mercury, nervózní z fotografů, kteří jak supi cítíci kořist celé dny hlídkují před jeho domem v Kensingtonu, oficiální prohlášení, v němž přiznává svou nemoc. Už následujícího dne umírá na virus bronchitidy, jemuž oslabený organismus nedokázal čelit. Jeho pohled do kamery a slova „stále vás mám rád“ v klipu k These Are The Days Of Our Lives (i když by asi málokdo čekal, že autorem skladby je Taylor) zůstávají zakonzervovány v naší paměti jako upřímný a dojemný důkaz o absolutní oddanosti umělce k jeho publiku. A byl to koneckonců Freddie, kdo řekl, že Show Must Go On - s ním, nebo bez něj. A tím se dostáváme znovu na začátek.
