Postgrunge a nu-metal - 10 let poté

Ve stejné době se zjevil nu-metal, který si tak libuje v sekaných rytmech, zapamatovatelných refrénech a s postgrungem má toho společného čím dál tím víc. Letos je to zhruba deset let, co začaly kapely Nickelback, Creed, Staind, Sevendust nebo Disturbed trhat prodejní rekordy a jejich rádiové hity byly jako dělané pro všední den.
Většina z nich se drží pořád na vrcholu a točí stejné desky pořád dokola. Moc se o nich nemluví, prodejní čísla hovoří ale o opaku. Z čeho ve skutečnosti vycházejí? Budete se možná divit, ale s původním „seattleským poselstvím“ postgrungeové skupiny nemají zas tolik společného. Pomineme-li jednodušší kompoziční postupy, zapamatovatelné refrény a energický vokál, grungeový duch dostal na frak hlavně tematickými a lacinými texty, příběhy o ztracené lásce, nebo hledáním spásy ve vlastním nitru. Postgrunge se vyhýbá sociální kritice, touze po svobodě nebo apatickému vnímání světa, ale libuje si v „poezii všedního dne“, kde se zabývá smutnými příběhy ze života. Přesto se ale hodí jak pro drsné rockery svou naléhavou rétorikou, tak i pro jemné slečny, jež rozněžní nějakou tou baladou, která kopíruje Bon Jovi nebo Metalliku v jejich nejúspěšnějším období. Postgrungeové skupiny přistupují ke své práci se vším respektem a paradoxně nejmenují za své „hrdiny“ Alice In Chains, Pearl Jam, Nirvanu nebo Soundgarden. Nickelback svoje megaúspěšné album Silver Side Up věnovali tragicky zastřelenému kytaristovi Pantery Dimabagu Darrelovi, jehož obdivují a ke kterému se Chad Kroeger vyjádřil: „Jeho vražda byla nejnesmyslnější čin, jaký mohl někdo spáchat.“ Kytarista Mark Tremonti (Alter Bridge, ex-Creed) zase pro změnu přehrává na koncertech Enter Sandman od Metalliky. O jeho riffech se říká, že jsou novátorské. Pořádný metalový groove k postgrunge a nu-metalu patří, jinak by to ani nešlo. Otázkou ale je, kam to může zajít.

Niklák za milión

Název Nickelback vymyslel Mike Kroeger, baskytarista a bratr frontmana. „Když jsem si přivydělával v jedné pobočce Starbucks a vracel zákazníkům drobné, vždy jsem odpovídal: Here is your nickel back - tady vracím niklák nazpět.“ Kanaďané nahráli již v roce 1996 svoje první album Curb, na němž se nepokrytě hlásí k odkazu Seattlu. Je to „špinavé“ album, kde Chad Kroeger neintonuje a mnoho obdivovatelek by nevěřícně kroutilo hlavami, jak dnes „medvídci“ plivou po společnosti a nadávají na ni. Kompozičně i zvukově se deska přibližuje k tvorbě Alice In Chains, Nirvaně nebo Pearl Jam, nic výjimečného na ní ale nehledejte. Debut prošuměl v poslední fázi grunge bez jakékoli pozornosti médií i kritiků. Svým způsobem se ale jedná o výjimečnou nahrávku, protože v žádné písni není téma ztracené lásky. Druhé album The State  postgrunge definovalo: sekané kytary, naléhavý vokál, kvalitní produkce a přesycené balady. Nickelback pokračují tam, kde si Metallica se svými alby Load a Reload udělala šprým sama ze sebe (desky jsou ale svým způsobem invenční a svou kvalitou mladší kapely předčí). Střídání akustických a metalových poloh zůstane pro Nickelback charakteristické i v budoucnu. Milníkem jejich úspěchu se bezesporu stane hit How Do You Remind Me z alba Silver Side Up, které se stalo ukázkou klasického rocku – našláplé kytary, energický zpěv a vroucné balady. Uhrančivý videoklip, kde Chad Kroeger vzpomíná na svou lásku, se stal milníkem a zároveň prokletím kapely. Když ho srovnáte s písní Someday z následujícího alba The Long Road, nenaleznete v podstatě žádný rozdíl. Děj jakoby kopíruje film Duch s Patrickem Swayzem, kde dívka pláče nad smrtí svého miláčka, ten ale stojí za ní a neví, že se stal obětí autonehody. Od tohoto okamžiku je sebevykrádání pro Nickelback běžnou záležitostí. Stejně vystavěná je i Do This Anymore, která připomíná How Do You Remind Me stoupavou a gradující melodií, nebo svými kytarovými záseky. K tomu nelze opomenout ani píseň Hero, která se stala trhákem díky filmu Spiderman a na níž se podílel Josey Scott (Saliva). Na koncerty Nickelback chodí hlavně publikum, kde prim vedou -náctileté dívky, jež házejí po kapele podprsenky a jiné upomínkové předměty. Přes megaúspěch si skupina uchovává image hodných kluků z předměstí, o jejichž nešvarech se skoro nemluví, přestože Chad Kroeger nedávno řídil opilý a málem ho to stálo život. Co se ale Nickelback nedá upřít, je perfekcionismus, kvalitní produkce a silné skladby vystavěné na refrénech, což jim závidí leckterý kolega z branže, jenž dosahuje sporadických prodejních výsledků.

Černý kůň showbyznysu

Jako každá jiná skupina, jež se dostane do první ligy, začíná Nickelback poznávat chod showbyznysu, který je přece jenom obyčejnému smrtelníkovi pořád záhadou. Před časem se upsali Live Nation, jež se stará o největší hvězdy (Madonna, U2), a signalizují tím, že je nutno nebrat je na lehkou váhu. Není se čemu divit. Alba All The Right Reasons se prodalo nepředstavitelných 9,5 milionů kopií, což je v době stahování z internetu neuvěřitelné. Singly Rockstar nebo Photograph se na rádiích nehrály v takové míře, ale i tak se skupina těší neuvěřitelnému zájmu. Rockstar se zabývá imaginárním snem být rockovou hvězdou. „Na téhle písni jsme se pořádně vyřádili. Dělali jsme si srandu sami ze sebe. Každý si představuje být rockovou hvězdou. Je to jako výhra v loterii. Není ale zas tak o co stát.“ O tomhle výroku se dá spekulovat. Přece jen Nickelback si uchovávají jako jedni z mála status normálních hudebníků, kteří si na nic nehrají. „Jsme prostě rocková kapela. Máme rádi heavy metal, ale milujeme melodie. Je super, že nás fanoušci takhle berou. Není jiné kapely, která by měla takové štěstí,“ komentuje Chad Kroeger. Novinka Dark Horse má banální poselství: „Kdo se nyní pohybuje v hudebním showbyznysu, jen přežívá. Každá rocková kapela je něco jako černý kůň v obrovské soutěži. Věci se rychle vyvíjejí. Jednou jste superstar, druhý den se probudíte a nikdo o vás ani neví.“ Nickelback se o svoji existenci bojí, proto neexperimentují a točí stejně „kvalitní“ alba, jež nemají daleko k pop rocku. Přitom se ale dají dobře poslouchat a širokou veřejnost neurazí. Hitový potenciál má rozhodně Burn It To The Ground se svým motivickým riffem. Balady Gotta Be Somebody, I’d Come For You jsou šité pro nějaký teenagerský film o dospívání. Témata domova, lásky a pohody jsou tu cítit v každé melodické lince. Nickelback se stanou v budoucnu opravdovým „černým koněm“, na něž se bude vzpomínat jako na éru pohodové, nerevoluční a příjemné hudby. Jako na osmdesátá léta, kdy se streethairové skupiny (Quit Riot, Poison, Mötley Crüe) snažily oslovit davy fanoušků, ale právě grunge je sesadil z trůnu rockových polobohů a dnes jen přežívají. Svoji budoucnost vidí Nickelback po svém: „Myslím, že lidé už od nás očekávají určitou kvalitu. Asi budeme zaškatulkováni ve vlastním stylu. I tak se snažíme hledat nové cesty, přitom ale budeme točit perfektní ´čisté´ nahrávky,“ nechal se slyšet Mike Kroeger.

Smutné balady pro lepší zítřek

Nedávno vydali Staind album Illusion Of Progress, v pořadí již šestou nahrávku. U nás se Staind netěší takové pozornosti jako v západních zemích, proto se novinka nestala událostí roku. Nicméně jinde je tomu naopak: Staind prodali po celém světě již miliony nosičů, přitom o „progresi“ nemůže být řeč. Frontman Aaron Lewis má v oblibě těžkopádné písně, kde kombinuje akustické plochy s dlouhými metalovými prodlevami. Naléhavě zpívá o víře k druhému, ztracených iluzích a sarkasticky se posmívá americkému způsobu života. Odlišit jednotlivá alba Staind od sebe vyžaduje ale pořádnou dávku trpělivosti. Každé nové album zní stejně jako to předešlé, ať skupina prohlašuje, že „tentokráte jsme se pokusili opravdu o něco nového“. Přitom na začátku skupina začínala s coververzemi Korn, Rage Against The Machine, Pearl Jam nebo Alice In Chains. Spolupracovala s Fredem Durstem z Limp Bizkit, jenž se podílel na produkci veleúspěšných alb Dysfunction a Break The Cycle. Vedle temných balad využívá metalový groove, charakteristickým znakem kapely je procítěný Aaronovův vokál.  Hity jako It’s Been Awhile, Fade, Right Here hrály rádia po celém světě. Staind vlivy Alice In Chains nezapřou, stejně tak ale milují Pink Floyd. Skladbu Comfortable Numb předělali po svém a kouzlo písně posunuli ještě dál. Akustické skladby sluší kapele daleko víc, meditativní výpovědi Staind mají pak větší účinek. Proto kapela podniká často unplugged vystoupení, kde vedle Aarona vyniká kytarista Mushok a doplňuje frontmana svým barytonem. Proč skupina píše depresivní písničky? „Aaron nepíše typicky smutné balady. Jsou to písně, které napsal na základě vlastních prožitků. Písně, jež doopravdy prožívá. V podstatě mám ale dojem, že jsou nakonec pro lidi dostatečně pozitivní,“ řekl v jednom rozhovoru Mike Musher. Illusion Of Progress pokračuje v linii smutných alb. Oproti předešlým nahrávkám jsou zde slyšet menší rozdíly. „Každý nás chválí za debut Tormented, my bychom nechtěli napsat pokračování alba Break The Cycle. Napsali jsme prostě Illusion Of Progress a sarkasticky jsme si pojmenovali desku ve chvíli natáčení, kdy jsme zrovna byli líní cokoliv dělat. Když dokončíš svoji práci, jsi pak na ní hrdý. Oproti jiným nahrávkám jsou tam ale kytarová sóla, což jsme kdysi nedělali,“ prohlásil Aaron. Novinka se ale přibližuje čím dál tím víc k popu. Píseň All I Want útočí na rádia svoji nasládlostí. „Napsali jsme opravdu popovou píseň,“ přiznává se kapela. Staind spadli dokonale do mainstreamu. Natočili album, kde se opírají o melodické kytarové linky, někdy zazní ženský zpěv a Aaron zpívá otevřeněji. Kontrastních metalových ploch proti akustickým ubylo. Nicméně to se dalo předpokládat a od Staind se nic jiného ani neočekává.

Numetaloví melodici

Nu-metal slavil úspěchy hlavně v půlce devadesátých let, kdy na hudební scénu vtrhli se zběsilou vervou Korn. Svým nasazením dali podnět jiným kapelám (Slipknot, Static-X – ti zůstali svému stylu dodnes věrní), které je následovaly v hardcoreovém výrazu za účasti nezbytných podladěných kytar, rapu a samplů, přičemž důraz se kladl hlavně na rytmiku nebo basy. Nastupující mladší generace si vzala nejdříve za vzor Jonathana Davise ze zmiňovaných průkopníků Korn, po prvních albech se ale zásadně odklonila a dnes se o novodobé tvorbě Sevendust, P.O.D., Linkin Park, Mudvayne nebo Godsmack nedá říct nic jiného, než že se jedná o poctivý hard rock, kde kytarová virtuozita a pomalejší, temně zabarvené skladby dostávají větší prostor. Jako by každá píseň musela splňovat statut hitového šlágru na úkor kvality celého alba. Na rozdíl ale od pustgrungeových kapel numetalové spolky nemají takový komerční úspěch jako jejich jemnější kolegové.
P.O.D. (celým jménem Payable On Death) se proslavili v letech 1999 – 2002 alby The Fundamental Elements Of Southtown a Satellite. Skladby Alive nebo Youth Of The Nation ze Satellite trhaly žebříčky hitparád. P.O.D. prezentovali odvrácenou stranu nu-metalu. Kriticky se postavili k nesmyslným útokům na středních školách v Americe (Columbine High School, Granity Hills High School), které otřásly světem, a svoje tvrdé výpovědi skryli pod šablonou lásky a křesťanství. S dalšími nahrávkami ale na úspěch nenavázali. Album Testify bez účasti kytaristy Marcose komerčně propadlo. Novou desku When Angels & Serpents Dance čeká pravděpodobně stejný osud – agresi vystřídaly hardrockové melodické písně, které jsou kompozičně dokonalé, ale chybí jim numetalové spodky, navíc si za cíl nebraly kontroverzní témata.  Přesto si ale P.O.D. udržují standart nezaprodanosti a jistou progresi si právě uchovávají v tom, že se pustili nepokrytě do jiných vod.
Skupina Godsmack prodala již okolo 19 milionů alb a má hromadu fanoušků po celém světě. Ani o této partě z Massachusetts se u nás moc nemluví, přitom si zaslouží nemalou pozornost. Skupina se pojmenovala podle písně God Smack od Alice In Chains. Vokálu Layne Styleyho (ex-Alice In Chains) se přibližuje i frontman Sully Erna, který je poznávacím znamením kapely. Temně zabarvený, štěkavý hlas za doprovodu ostré kytary a basové rytmiky burácí na jevišti a dokáže rozpumpovat každého diváka. Godsmack se přibližují Alice In Chains i v harmonicko-melodických mezihrách a monotematických výpovědích (např. One Rainy Day z alba IV). Přitom koketují i se sabbathovskou tématikou. Hit Voodoo z alba Godsmack a následně videoklip uhranul svým temným basovým motivem a jednoduchým refrénem za účasti jedovatých hadů, ohňů a podivné „voodoo mše“. Následující desky Awake a Faceless trhaly prodejní rekordy s hity Vampires, Straight Out Of Line, Bring Me To Life a usilovaly o Grammy. Akustická deska The Other Side navázala na grunge svou naléhavostí a potemnělým humorem. Zatím poslední album IV si udrželo standart, i když o posunu nemůže být ani řeč. Godsmack zúročili to nejlepší, co dělali v minulosti, navíc se ve výsledku přiblížili ke klasickému rockovému komponování (sloka-refrén). Na albu se objevilo zbytečné pokračování Vodoo Too, ale i foukací harmonika a jiné netradiční nástroje, jež signalizují, že Godsmack se cítí být spíše hardrockovou kapelou (vzpomeňme navíc na kvalitní předělávku Good Times Bad Times od Led Zeppelin na komerčně úspěšné výběrovce Good Times, Bad Times… Ten Years Of Godsmack).

Hardrockový thrash

Klasickou numetalovou kapelou jsou Sevendust. Na začátku kariéry to byla drsná hardcoreová parta, která se s ničím nemazlila. Tvrdé riffy, naštvaný vokál a důrazná rytmika dělaly konkurenci Korn, Slipknot nebo Static-X. Skupina se zapsala do podvědomí hity Denial a Waffle z alba Home. Skladba My Ruin se objevila na OST k filmu Mortal Kombat. S následujícími deskami Seasons nebo Next se obrátili Sevendust k mainstreamu. Produkce byla vypilována do preciznosti a skladby jsou komponované na kontrastu melodického zpěvu a řevu dredatého zpěváka Lajona Witherspoona. Že se skupina těší velkému zájmu, o tom svědčí i to, že vystoupila v pořadu Late Night with Dave Letterman (jeden z nejsledovanějších pořadů v Americe), kde předvedla akusticky komerčně nejúspěšnější píseň Angel’s Son z alba Animosity.  Sevendust ale zůstávají přesto věrní svému drsnému projevu, o čemž svědčí i zatím poslední studiovka Alpha. Nesourodé řvaní přechází do zapamatovatelné melodie, která je charakteristická pro Army Of Anyone. Komerčnímu úspěchu se těší výběr hitů Chapter VII: Hope & Sorrow, vydaný v roce 2008.
Album L.D.50 od Mudvayne bylo odpovědí na úspěch Slipknot. Hit Dig prezentuje skupinu v ďábelských maskách za doprovodu štěkavého vokálu i rytmiky. V roce 2006 usilovali Mudvayne o Grammy s písní Determineted z komerčně nejúspěšnější desky Lost And Found, kde se pustili do melodií, jež jim byly předtím cizí. Novinka The New Game pokračuje v linii pravého metalu bez okras. Naštvaný vokál, kytarová sóla, thrashmetalové bicí a energické skladby nemají daleko ke klasickému komponování známého z hard rocku. Proto Have It Your Way, A Cinderella Story nebo Do What You Do nemají daleko k rádiovým hitům. Na druhou stranu si kapela uchovala tvář a otvírák Fish Out Of Water by rozladil nejednu jemnou duši. Mudvayne ale šablonovití, což je škoda u tak nadějné kapely.

Disturbed dnes platí za největší hvězdy nu-metalu. Na kontě mají čtyři alba (The Sickness, Believe, Ten Thousand Fists, Indestructible), kterých se prodalo okolo 10 milionů nosičů. Disturbed posouvají hranice nu-metalu nejdál, jak to jen jde. Těžko říct o nahrávkách Ten Thousand Fists a poslední Indestructible, že se jedná o ryzí nu-metal. Disturbed posouvají odkaz devadesátek. Klasické heavymetalové nebo hardrockové skladby mají zapamatovatelný refrén, melodie, příjemné kytarové vyhrávky, z nichž je cítit metalcoreová scéna. Ze všeho je patrné, že se kapela inspirovala Panterou, Metallikou, ale i Soundgarden. Zmíněné album Indestructible láme pořád prodejní rekordy díky svému chytlavému feelingu, který frontman David Donegan okomental: „Jsme teď pravděpodobně daleko více melodičtí než v minulosti, když jsme byli agresivní a sarkastičtí. Miluju tuhle muziku a není to tak, že bychom jen tak něco zkoušeli. Když si to dáme do kontextu, jsme teď spíš hardrocková skupina a ne heavymetalová.“ Disturbed našli cestu, jak nezabřednout v numetalových a postgrungeových aranžmá. Obrátili svoje zraky ke klasickému heavy soundu, přitom ale komponují jako v osmdesátkách. Proto The Night možná bude usilovat o Grammy svou hitovostí, nebo Inside The Fire, jež pojednává o závislosti na heroinu. Jedním si můžeme být ale jistí: o Disturbed určitě ještě uslyšíme.

Kdo na moje místo?

Co se změnilo za 10 let? U některých umělců (Nickelback) prakticky vůbec nic, ostatní už zjistili, že musí přijít s něčím novým a oprostit se od svého stylu, z něhož se nedokážou odstřihnout. Postgrunge (pokud se nejedná o Alter Bridge) se nijak nevyvíjí, pořád se zabývá šablonovitými postupy a reflektuje nudný všední život, kterému se snaží dodat punc výjimečnosti. Oproti tomu nu-metal již poznal, že nelze skládat písně jako před deseti lety a snaží se přetransformovat do klasických postupů heavy metalu a hard rocku. Na jedno se ale zapomíná: právě tyhle skupiny vytáhly skomírající rock z propasti v druhé polovině devadesátých let, v které teď bohužel samy uvízly. I tak jim patří nesmrtelný dík.
P.S. V článku nejsou zmiňováni Korn, a to z prostého důvodu. Jonathan Davis a spol. tvoří samostatnou kapitolu, která by vyšla na několik stránek navíc. I tak se ale do tohoto článku nehodí, protože od svých kořenů se Korn zásadně neodklonili, ačkoliv se dnes jedná o středoproudovou kapelu, kterou si poslechne jak úředník v bance, tak ortodoxní metalový fanoušek.