17. 11. 2008 - Nikdy jsem nepřestal čekat. Od chvíle, kdy jsem vyjel do nejbližšího okresního města koupit jejich druhé album, uplynulo jedenáct let. A Portishead se zatím zabednili ve svém světě, kde se čas měří vykouřenými cigaretami. “Rozpadli jste se?” ptali se jich. “Hledáme klíče,” odpovídali tajnůstkářsky. A pak zjistili, že vykopnout dveře je daleko lepší nápad. Už jste slyšeli Machine Gun?
Portishead - Temnota 3.0
Kolem Portishead se vždycky vznášela zvláštní aura tajemství. To neznamená, že by o své muzice nemluvili a skrývali se. Zpěvačka Beth Gibbons, proslulá nechutí k rozhovorům, neodmítala pozornost novinářů, protože chtěla být tajemná. Prostě nevěděla, co by měla říkat. “Stejně to nikoho nezajímá,” řekla kdysi dávno, poté, co Portishead podepsali smlouvu s Go!Discs. DJ, bubeník a zakládající člen Geoff Barrow vypadal jako zasmušilý delikvent, ne jako umělec či intelektuál, multiinstrumentalista Adrian Utley má fyziognomii fotbalového trenéra.
Dlouhý zapomenutý sen
I městečko, podle něhož se pojmenovali, je dokonale obyčejné. Žertovali, že jejich největší inspirace jsou cigára, a zdálo se, že se svým dokonalým debutem Dummy vlastně nemají nic společného, že jen magicky vystoupil z dýmu. Marx by s tím nesouhlasil, ale Portishead existovali nezávisle na materiálním světě, ve skulinách zapomenutých snů a hořkých vzpomínek.
To, že se jejich první deska stala kolektivním vlastnictvím alternativní scény, nebylo vůbec tak samozřejmé. “Bylo to dost divné album, ale veřejnost ho rychle asimilovala,” vzpomíná Utley, “stal se z něj nový jazyk.” Jazyk, který přečetl melodramatické soundtracky očima hiphopera z šedivého přístavního města na jihu Anglie. Barrow si tam vysnil hip-hop, který nedával na odiv svou sebejistotu, ale své slabosti. Šel vstříc písničkám. Na půli cesty se potkal s Utleym, o generaci starším jazzmanem, který objevil hip-hop a spatřil světlo (“bylo to jak mít první dítě!”). Beth Gibbons (taky o deset let starší – “byla to žena a já teprve kluk,” vzpomíná Barrow na jejich první setkání) pro změnu stála mimo všechny trendy a zvuky, ve světě zkroušených melodií. Nesourodá, dokonale funkční trojice. Massive Attack sice měli barevnější zvuk a Tricky byl větší vizionář, ale Portishead dokázali bristolský zvuk vetknout do nadčasových písní pro zlomená srdce a zlomeného ducha. Tehdy se tomu ještě neříkalo emo.
Úspěch debutové desky zaskočil je i jejich label. “Řekli nám, že by bylo hezký, kdybychom prodali 50 tisíc kopií. Čekali, že se naše kariéra bude pomalu rozvíjet,” vzpomíná Geoff Barrow. Kdepak. Sour Times a Glory Box, ostrůvky černobílé nostalgie a stesku po minulosti, která nikdy nebyla, perfektně pasovaly do zmatených devadesátých let. “Trvalo to asi rok, než nás začali poslouchat i lidi, od kterých bychom to nikdy nečekali.” Alternativci, rockeři i lidi, co vlastně muziku vůbec nemuseli. Největší hit Glory Box (jehož coververzi hráli naživo i Faith No More) vyšel jako singl až po při s nahrávací firmou. “Ta píseň se nám zdála moc komerční. Byla fajn v kontextu desky, ale ne sama o sobě. Nakonec jsme tu hádku prohráli. Ale na druhou stranu jsme si každý mohli koupit dům.”
Lara Croft v pasti
Jejich jazyk rychle zlidověl, přinejmenším v Británii. Woman od Neneh Cherry naprosto nestydatě kopírovala Glory Box, ale v roce 1996 to nikomu nepřišlo. “Udělali z naší muziky fondue!” rozčiluje se Barrow. Limonádové kapely jako Life's Addiction se snažily stavět na triphopové mystice, Morcheeba ji zředila na neškodný muzak a Portishead odpověděli tím, že svůj zvuk dotáhli do extrému. Jestliže první album bylo sice smutné v takovém tom příjemně relaxačním smyslu, druhá eponymní deska (1997) směřuje k masochistické euforii ze smutku. Zvuk je zvučnější, úzkost užší. Bizarní videoklipy k All Mine (šišlající dívenka v italské televizní soutěži) a Only You (podvodní procházka v mrtvolných barvách á la Chris Cunnigham) se odehrávaly v hermeticky uzavřených, zneklidňujících světech.
A dál už se jít nedalo. Čekali jsme, kam se celá tahle scéna rozvine, co bude dál. Ale ukázalo se, že Massive Attack na Mezzanine a Portishead na své druhé desce narazili na hranici, za kterou už se nedalo jít. Trip-hop zůstal zakletý v devadesátých letech a opulentní video z newyorského symfonického koncertu Portishead bylo velkolepou tečkou.
“Všechny dveře byly najednou zavřené,” vysvětluje Barrow, “byli jsme ve stejné situaci, jako když Lara Croft, když je kolem ní spousta zavřených dveří a žádný klíč do nich nepasuje. Věděli jsme, že někde musí být a že ho musíme najít.” - “Taky jsme byli vyčerpaní z nahrávání druhé desky,” dodává Utley, “z koncertů a z té show v New Yorku. Šlo to rychle za sebou. Bum, bum, bum. Všechna kreativita byla najednou pryč.”
Zatímco s Trickym to šlo z kopce po tom, co se rozžehnal s Martinou Topley-Bird, a Massive Attack se stali sólovým projektem Roberta Del Naji, Portishead nikdy netrpěli personálními rozepřemi – na úplně čerstvém (a vynikajícím) záznamu Portishead In Portishead (k vidění na www.current.com) hrají dokonce i titíž doprovodní muzikanti, co na deset let starém newyorském videu. Ale jak napsal Barrow na blog kapely: “My prostě neumíme dělat věci jednoduše.” Beth Gibbons se na čas odstěhovala zpět do rodného Devonu a natočila vynikající sólové album Out Of Season (2002). Barrow s Utleym sem tam něco produkovali, ovšem bez výraznějšího úspěchu.
Nový druh šumu
Když přišel čas na třetí album, bolelo to. “Nakoupil jsem stovky desek,” vzpomíná Barrow, “nasamploval jsem je a složil instrumentální stopy. Fungovaly jako instrumentálky, ale jakmile do nich Beth začala zpívat, řekl jsem si: takhle ne! Znělo to tak předpotopně. Už to pro nás nebylo zajímavé.” A místo toho, aby přemýšleli, co chtějí říct, tvořili nový jazyk. Bylo to frustrující. “Tohle album je jako seriál Ztraceni,” napsal Geoff Barrow na blog Portishead, “nekonečná cesta a žádné odpovědi”. Utley dodává: “Zažili jsme pár krušných chvil. Diskutovali jsme hodiny a hodiny, snažili jsme kolem muziky postavit solidní svět, pak jsme si ji poslechli znova a přestala se nám líbit. Tak jsme ji přestali poslouchat a dalších pár hodin jsme se bavili o sušenkách.” Na druhou stranu, po tolika letech v limbu už rok či dva nehrají roli. “Během oněch deseti let pochopitelně zmizel tlak na to, aby deska byla úspěšná. Což je super, protože jsme si mohli dělat, co jsme chtěli.”
A tak na novém albu (skoro) neuslyšíte klasické scratchování ani samplované smyčce. Místo toho přišla vhod Utleyho sbírka rozladěných syntezátorů v různém stupni rozkladu. Inspirace se dostavila i z industriálu, psychedelie, doom metalu a folku. Když sestavovali program festivalu All Tomorrow's Parties v prosinci 2007, pozvali tak bizarní spolky, jako Oneida (brooklynský
kraut-rock), Sunn O))) & Earth (abstraktní doom metal) a Silver Apples (vizionářská elektronika z šedesátých let). Alternativní publikum, poněkud zmatené dřívějšími Barrowovými příspěvky na blogu, v nichž urážel Marka Ronsona a Radiohead, začalo být zvědavé.
Noví Portishead se nespoléhají na vyvolávání duchů z minulosti. Naopak, nastoupili do vývěvy, kde není po duších ani stopy. Jako misantropická guerilla balancují na hranici mezi existencí a nicotou, s minimalistickou elektronikou, apokalyptickým folkem, psychedelickými truchlozpěvy a šumem z videokazety. “Zvuky, které znějí podivně, jako z jiného světa,” vysvětluje Barrow. “Na Dummy to bylo praskání vinylové desky, na nové desce to je VHS kazeta. Ten zvuk, který vznikne, když se páska zadrhne ve videu.” Tématem číslo jedna je prý odcizení a “směšnost lidské existence”: “Na povrchu je svět, ve kterém údajně všichni žijeme, ale je naprosto nereálný, a pak jsou tu skutečné události. A mezi nimi neproniknutelné vrstvy médií.” Portishead ty vrstvy rozmontovali, obnažili obvody a naslouchali jejich rytmu, tikání a lomozu. Strojové zvuky se proplétají se samply nalezenými na smetišti dějin, ukulele sdílí pokoj s kraftwerkovskými klávesami.
Singl Machine Gun stojí na neodbytném bušení do ocelové konstrukce (ve skutečnosti elektronické bicí), rozervané melodii a v neposlední řadě syntezátorovém sólu, jako vystřiženém ze znělky Tajemného světa sira A. C. Clarkea. Je to skutečně extrémní počin, ale celá kapela se shodla na tom, že “když se vracíte, nechcete přece lidi podrbat na bradě” Howgh.
Beth promluvila!
O zpěvačce Beth Gibbons je známo několik věcí. Málokdo ji spatřil v jiné než šedé nebo černé barvě. Kouřívala jak středně velká továrna (není mi známo, jestli během jedenáctileté pauzy přestala). A odmítala dávat rozhovory. Jednoho dne v roce 1994 v Amsterdamu ovšem porušila slib mlčenlivosti. “Koho asi tak můžu zajímat,” směje se podrážděně na začátku rozhovoru, zapalujíc cigaretu, “jsem nudná jako žádná druhá. Není na mě nic zvláštního.” Chvíli to trvá, než se přidrzlému holandskému novináři podaří přemluvit ji, že interview má smysl, ale když už se Beth rozhodne mluvit, okamžitě maří její upřímnou snahu přihlouplými otázkami. “Naše posluchače by mohlo zajímat třeba to, jak skládáš...” - “Doma.” – “Nedávno jsi byla v Americe. Jak se ti tam líbilo?” - “Moc ne.” – “Existuje v Bristolu nějaká scéna?” - “Já nikam nechodím, takže podle mě tam žádná není. Podle médií možná jo.” – “Věříš v UFO?” - “Jo... a co ty?” – “Kolik je ti vlastně let?” - “Dvacet šest.” - “Á, mně taky!” - “Ne, vlastně je mi třicet.” – “Myslím, že byste mohli složit hitový singl.” - “To by Geoff asi nerad slyšel.” Celý klenot si můžete poslechnout .
Dlouhý zapomenutý sen
I městečko, podle něhož se pojmenovali, je dokonale obyčejné. Žertovali, že jejich největší inspirace jsou cigára, a zdálo se, že se svým dokonalým debutem Dummy vlastně nemají nic společného, že jen magicky vystoupil z dýmu. Marx by s tím nesouhlasil, ale Portishead existovali nezávisle na materiálním světě, ve skulinách zapomenutých snů a hořkých vzpomínek.
To, že se jejich první deska stala kolektivním vlastnictvím alternativní scény, nebylo vůbec tak samozřejmé. “Bylo to dost divné album, ale veřejnost ho rychle asimilovala,” vzpomíná Utley, “stal se z něj nový jazyk.” Jazyk, který přečetl melodramatické soundtracky očima hiphopera z šedivého přístavního města na jihu Anglie. Barrow si tam vysnil hip-hop, který nedával na odiv svou sebejistotu, ale své slabosti. Šel vstříc písničkám. Na půli cesty se potkal s Utleym, o generaci starším jazzmanem, který objevil hip-hop a spatřil světlo (“bylo to jak mít první dítě!”). Beth Gibbons (taky o deset let starší – “byla to žena a já teprve kluk,” vzpomíná Barrow na jejich první setkání) pro změnu stála mimo všechny trendy a zvuky, ve světě zkroušených melodií. Nesourodá, dokonale funkční trojice. Massive Attack sice měli barevnější zvuk a Tricky byl větší vizionář, ale Portishead dokázali bristolský zvuk vetknout do nadčasových písní pro zlomená srdce a zlomeného ducha. Tehdy se tomu ještě neříkalo emo.
Úspěch debutové desky zaskočil je i jejich label. “Řekli nám, že by bylo hezký, kdybychom prodali 50 tisíc kopií. Čekali, že se naše kariéra bude pomalu rozvíjet,” vzpomíná Geoff Barrow. Kdepak. Sour Times a Glory Box, ostrůvky černobílé nostalgie a stesku po minulosti, která nikdy nebyla, perfektně pasovaly do zmatených devadesátých let. “Trvalo to asi rok, než nás začali poslouchat i lidi, od kterých bychom to nikdy nečekali.” Alternativci, rockeři i lidi, co vlastně muziku vůbec nemuseli. Největší hit Glory Box (jehož coververzi hráli naživo i Faith No More) vyšel jako singl až po při s nahrávací firmou. “Ta píseň se nám zdála moc komerční. Byla fajn v kontextu desky, ale ne sama o sobě. Nakonec jsme tu hádku prohráli. Ale na druhou stranu jsme si každý mohli koupit dům.”
Lara Croft v pasti
Jejich jazyk rychle zlidověl, přinejmenším v Británii. Woman od Neneh Cherry naprosto nestydatě kopírovala Glory Box, ale v roce 1996 to nikomu nepřišlo. “Udělali z naší muziky fondue!” rozčiluje se Barrow. Limonádové kapely jako Life's Addiction se snažily stavět na triphopové mystice, Morcheeba ji zředila na neškodný muzak a Portishead odpověděli tím, že svůj zvuk dotáhli do extrému. Jestliže první album bylo sice smutné v takovém tom příjemně relaxačním smyslu, druhá eponymní deska (1997) směřuje k masochistické euforii ze smutku. Zvuk je zvučnější, úzkost užší. Bizarní videoklipy k All Mine (šišlající dívenka v italské televizní soutěži) a Only You (podvodní procházka v mrtvolných barvách á la Chris Cunnigham) se odehrávaly v hermeticky uzavřených, zneklidňujících světech.
A dál už se jít nedalo. Čekali jsme, kam se celá tahle scéna rozvine, co bude dál. Ale ukázalo se, že Massive Attack na Mezzanine a Portishead na své druhé desce narazili na hranici, za kterou už se nedalo jít. Trip-hop zůstal zakletý v devadesátých letech a opulentní video z newyorského symfonického koncertu Portishead bylo velkolepou tečkou.
“Všechny dveře byly najednou zavřené,” vysvětluje Barrow, “byli jsme ve stejné situaci, jako když Lara Croft, když je kolem ní spousta zavřených dveří a žádný klíč do nich nepasuje. Věděli jsme, že někde musí být a že ho musíme najít.” - “Taky jsme byli vyčerpaní z nahrávání druhé desky,” dodává Utley, “z koncertů a z té show v New Yorku. Šlo to rychle za sebou. Bum, bum, bum. Všechna kreativita byla najednou pryč.”
Zatímco s Trickym to šlo z kopce po tom, co se rozžehnal s Martinou Topley-Bird, a Massive Attack se stali sólovým projektem Roberta Del Naji, Portishead nikdy netrpěli personálními rozepřemi – na úplně čerstvém (a vynikajícím) záznamu Portishead In Portishead (k vidění na www.current.com) hrají dokonce i titíž doprovodní muzikanti, co na deset let starém newyorském videu. Ale jak napsal Barrow na blog kapely: “My prostě neumíme dělat věci jednoduše.” Beth Gibbons se na čas odstěhovala zpět do rodného Devonu a natočila vynikající sólové album Out Of Season (2002). Barrow s Utleym sem tam něco produkovali, ovšem bez výraznějšího úspěchu.
Nový druh šumu
Když přišel čas na třetí album, bolelo to. “Nakoupil jsem stovky desek,” vzpomíná Barrow, “nasamploval jsem je a složil instrumentální stopy. Fungovaly jako instrumentálky, ale jakmile do nich Beth začala zpívat, řekl jsem si: takhle ne! Znělo to tak předpotopně. Už to pro nás nebylo zajímavé.” A místo toho, aby přemýšleli, co chtějí říct, tvořili nový jazyk. Bylo to frustrující. “Tohle album je jako seriál Ztraceni,” napsal Geoff Barrow na blog Portishead, “nekonečná cesta a žádné odpovědi”. Utley dodává: “Zažili jsme pár krušných chvil. Diskutovali jsme hodiny a hodiny, snažili jsme kolem muziky postavit solidní svět, pak jsme si ji poslechli znova a přestala se nám líbit. Tak jsme ji přestali poslouchat a dalších pár hodin jsme se bavili o sušenkách.” Na druhou stranu, po tolika letech v limbu už rok či dva nehrají roli. “Během oněch deseti let pochopitelně zmizel tlak na to, aby deska byla úspěšná. Což je super, protože jsme si mohli dělat, co jsme chtěli.”
A tak na novém albu (skoro) neuslyšíte klasické scratchování ani samplované smyčce. Místo toho přišla vhod Utleyho sbírka rozladěných syntezátorů v různém stupni rozkladu. Inspirace se dostavila i z industriálu, psychedelie, doom metalu a folku. Když sestavovali program festivalu All Tomorrow's Parties v prosinci 2007, pozvali tak bizarní spolky, jako Oneida (brooklynský
kraut-rock), Sunn O))) & Earth (abstraktní doom metal) a Silver Apples (vizionářská elektronika z šedesátých let). Alternativní publikum, poněkud zmatené dřívějšími Barrowovými příspěvky na blogu, v nichž urážel Marka Ronsona a Radiohead, začalo být zvědavé.
Noví Portishead se nespoléhají na vyvolávání duchů z minulosti. Naopak, nastoupili do vývěvy, kde není po duších ani stopy. Jako misantropická guerilla balancují na hranici mezi existencí a nicotou, s minimalistickou elektronikou, apokalyptickým folkem, psychedelickými truchlozpěvy a šumem z videokazety. “Zvuky, které znějí podivně, jako z jiného světa,” vysvětluje Barrow. “Na Dummy to bylo praskání vinylové desky, na nové desce to je VHS kazeta. Ten zvuk, který vznikne, když se páska zadrhne ve videu.” Tématem číslo jedna je prý odcizení a “směšnost lidské existence”: “Na povrchu je svět, ve kterém údajně všichni žijeme, ale je naprosto nereálný, a pak jsou tu skutečné události. A mezi nimi neproniknutelné vrstvy médií.” Portishead ty vrstvy rozmontovali, obnažili obvody a naslouchali jejich rytmu, tikání a lomozu. Strojové zvuky se proplétají se samply nalezenými na smetišti dějin, ukulele sdílí pokoj s kraftwerkovskými klávesami.
Singl Machine Gun stojí na neodbytném bušení do ocelové konstrukce (ve skutečnosti elektronické bicí), rozervané melodii a v neposlední řadě syntezátorovém sólu, jako vystřiženém ze znělky Tajemného světa sira A. C. Clarkea. Je to skutečně extrémní počin, ale celá kapela se shodla na tom, že “když se vracíte, nechcete přece lidi podrbat na bradě” Howgh.
Beth promluvila!
O zpěvačce Beth Gibbons je známo několik věcí. Málokdo ji spatřil v jiné než šedé nebo černé barvě. Kouřívala jak středně velká továrna (není mi známo, jestli během jedenáctileté pauzy přestala). A odmítala dávat rozhovory. Jednoho dne v roce 1994 v Amsterdamu ovšem porušila slib mlčenlivosti. “Koho asi tak můžu zajímat,” směje se podrážděně na začátku rozhovoru, zapalujíc cigaretu, “jsem nudná jako žádná druhá. Není na mě nic zvláštního.” Chvíli to trvá, než se přidrzlému holandskému novináři podaří přemluvit ji, že interview má smysl, ale když už se Beth rozhodne mluvit, okamžitě maří její upřímnou snahu přihlouplými otázkami. “Naše posluchače by mohlo zajímat třeba to, jak skládáš...” - “Doma.” – “Nedávno jsi byla v Americe. Jak se ti tam líbilo?” - “Moc ne.” – “Existuje v Bristolu nějaká scéna?” - “Já nikam nechodím, takže podle mě tam žádná není. Podle médií možná jo.” – “Věříš v UFO?” - “Jo... a co ty?” – “Kolik je ti vlastně let?” - “Dvacet šest.” - “Á, mně taky!” - “Ne, vlastně je mi třicet.” – “Myslím, že byste mohli složit hitový singl.” - “To by Geoff asi nerad slyšel.” Celý klenot si můžete poslechnout .
