Pink - Taková odrzlá holka

P!nk je hvězdou, jednou z těch, která ví, jak skákat po pozlacených chodnících. Takovou co prodá několikanásobně více desek než interpreti, které považujeme za hlas současnosti (už tohle uvádí škodolibost do chodu, zvlášť když si člověk zakládá na tom, že třídí umělce od produktů). Nikdy se jí ale nedostane takového respektu jako jim (vyzrála na to, nesnaží se upoutat čtenáře NME, ví, v jakých kruzích se jí vyplatí ukazovat obnažené bříško a růžovej & ostrej jazýček). Nedostávalo se jí ho ani tehdy, když se s velkou benevolencí považovala za výjimečnou zpěvačku (tenhle moment bereme za výchozí bod masové výroby rebelek na baterky. Byl to rok 2001, rok vydání M!ssundaztood ). S tím nic neuděláme, my ani ona, plýtvat znaky a čeřit krev útoky na nepůvodnost je zbytečné (odvádí to od věcí, které jí komplexně definují). Jak důvěryhodnou osobou ale P!nk je, na to se podíváme. Nikdo nechce, aby naše milé děti & sestřičky někdo vodil za nos a libry z kapes jim tahal pro nic za nic. Jsou dobré, ale i špatné produkty.

PR agentka do každé rodiny
Marketing, vymezená cílová skupina, produkt na objednávku, vztah prodávajícího a kupujícího jsou zde důležitými pojmy. P!nk se stala hvězdou, protože se to tak hodilo - i děti mají právo na někoho agresivního (a přitom ne pro jejich zdravý vývoj závadného), kdo jim bude mluvit z duše. Slova "fuck" a "bitch" obaluje do takového množství vrstev cukru, aby byla v souladu s konvencemi rádiového prostředí. Není to nepoctivá hra, pouze snaha doručit kupujícímu žádaný produkt. Průměrný posluchač nechce Siouxsie Solux, Patti Smith, nebo Karen O, ale hezkou holku, co mluví jako Liam Gallagher, a dělá chytlavou hlasitou popovou muziku (není tak mimo, jako když Madonna v 90. letech nosila roztrhané jeansy). Nacházíme se ve světě showbysnysu, kde platí jiné hodnoty, než ve světe, kterému vládnou White Stripes. Po U2 někdo může vyžadovat intelektuálství, ale uvědomělá kritika nikdy nebude vynášet soudy nad absencí globální filosofie (leda nějaký pomatený hipster). Rozkošná kontroverze P!nk byla vždy chytrým marketingem (to není kritika, to je fakt) - změny účesu jako projev nezávislosti, a současně schopnost koketovat s magazíny zabývajícími se anketami "sto nejvíce sexy žen ve vesmíru" (ano, i tam naše slečna skórovala). Podobně lze chápat rozhovory, kde se zpovídá nad těžkým dospíváním (ano, je to součástí image, ale také její osobní pravdy). Ze vzpomínek se nemusí vyzpívávat (tak daleko následky traumatu z dětství nesahají), ale pro nejednu dušičku z jejího publika jsou takto tématicky hozené skladby laskavým pohlazením (posluchačky se cítí konečně pochopeny). P!nk je vyhledávanou starší sestrou. Zajímavou jí dělá to, že ještě do letošního září tohle nikdo lépe neuměl. Pak přišla jedna holka, co je "bi", a bylo po ptákách.

Všestranná šikulka
P!nk není výsledkem rešerše finančních inženýrů hudebních vydavatelstvích. Více než v kanclu jí to baví ve studiu - umí na kytaru, klávesy, piáno, když na to přijde, tak si zabubnuje. Producenty potřebuje, ale na materiálu, jaký jí připraví, plně závislá není - už dvě alba do podoby svých alb mluví více než dost. Sama rozhoduje, kdo poletí ze studia a bez honorářů. Na psaní skladeb se podílí, textuje si je sama, vhodný zvuk si nechá poradit.  Co na nás z komerčních stanic útočí, není tak bezduché, jak by se nám hodilo - pouze jednoduché, průhledné a vhodné k přípravě palačinek. Jsou tu čitelné žánry, s nimiž si pohrává (punk, rock, pop, reggae, r&b, soul), v očích umělecké policie je znásilňuje (zde záleží na tom, jak si kdo umělecký kodex sám pro sebe nadefinoval). Začínala jako r&b zpěvačka a změna kurzu byla sázkou na dobrou věc. Duet Lady Marmelade s Christinou Aquillerou ze soundtracku k Mouline Rouge to pouze razítkuje. P!nk nestíhá, zvládá být pouze tou druhou na scéně, i když ta písnička má být přehlídkou jejích svůdných partií. Xtina by zase nestíhala za kytarami.

Komerční pop-punk
Popstar by se neměla angažovat (pokud je pouhou popovou hvězdou, což naše P!nk je). Neměla by iniciovat politické debaty a promlouvat ke svému prezidentu. Zatíženost tohoto druhu ke kladům její osobnosti nepatří (těm vévodí schopnost promlouvat k těm, jež první menstruaci neměly před nijak dlouhou dobou). Její rebelování není falešné, pak by musel být falešný život teenagerů, jež její písničky žijí. Těm nabízí životní soundtracky. Nikdo její muziku nevydává za punk. Její revolta je čistší než ta Offspring, Blink 182, nebo Green Day. Protože ona je lehce odrzlou popovou hvězdou, které sekne triko s Che Guevarou, nikoliv někdo, kdo se tváří, že teď a tady posouvá dál odkaz Sex Pistols - cvočky, conversky/martensky, roztrhané jeansy, natržená trička, piercing, rozcuchané nabarvené vlasy jsou doplňky, které drzým holkám sluší. Mělo by zaznít, že pokud by na scéně zůstat jen jedna popová zpěvačka využívající punkovou stylistiku, tak by to měla být P!nk. Právě zazněla veskrze kladná odpověď na otázku, zda je možné P!nk věřit. Co si o tom myslí fanoušci The Clash má nulový význam, stejně jako má pro fanoušky Yes nulový význam to, co si o nich myslí fanoušci The Strokes. Ať si každý hledí svého.

Hity & hity & hity
Samozřejmě jde také o hudbu, na kontě má (včetně té nové) pět desek. Debut má s P!nk - jak jí znají hitparády a byznys - společný jen medový, táhlý, afektovaný hlas, žádný copyright Lindy Perry, žádné pořvávání, dokonce ani trojakordové kytary. Can't Take Me Home je sladce zlomené r'n'b album, na kterém se vůbec nekřičelo, a na kterém ještě zpěvačka nebyla blond. Nejhorší vydaný materiál, přesto s přehledem prodaný (kvůli písni Split Personality, jež táhla soundtrack k Deníku Princezny) čtyřem miliónům mladých slečen (a poslouchaný všemi členy jejich rodin). Druhé M!ssundaztood P!nk posílá do všech pokojů předčasně (ne)dospělých slečen (dvanáct miliónů prodaných nosičů - úspěch jako kráva, těžko přehlédnutelný). Dík patří Lindě Perry podepsané pod Just Like A Pill, britským & americkým hitem číslo jedna. Pod vlivem desky se třese Avril Lavigne jako osika, a kdyby jen Avril Lavigne. Album M!ssundaztood odstartovalo dětský vztek. Následující deska Try This měla drsnější zvuk a více zapamatovatelných písniček, ale žádné singlové číslo jedna, ani číslo pět - pouze jedno číslo sedm a čtyřikrát nižší prodej než předchozí nahrávka. Místo toho sem zabloudil skvělý duet s perverzní Peaches (to nejlepší, nač kdy P!nk šáhla. Hádejte, kvůli komu? S růžovou to nemělo nic společného). Se čtyřkou I'm Not Dead  získala důkaz, že je o ní stále zájem. Klipovou i textovou deklarací chtěla potvrdit, že ona není žádnou "stupid girl". Jedny pobavila, druhé donutila zvedat obočí v sloup. Singlů více než ve Finsku jezer, přesto žádné, které znali všichni hudební fanatici.

Čas udělat pá pá?
Před pár týdny z nebe spadl track So What (nikterak výrazný pilotní singl z nové desky Funhouse), který v konkurenci nových Oasis uchvátil všechny světové hitparády. "So so what? / I'm still a rock star / I got my rock moves / And I don't need you" je velmi odvážné tvrzení. Doporučil bych jí zavřít hubu a držet krok. Na úspěch desky si počkáme, ale když vás někdo zve do "domu zábavy", tak bych té švandy čekal více. Ne že by nebylo co posílat do rádií, ale nevypadá to, že by P!nk ze svého stárnutí dokázala těžit (otázkou je, zda-li to je vůbec možné). Koho nesejmula produkce nové Alanis, nadšením asi skákat nebude. Funhouse je rozumná deska, což je její problém. Její autorka prodala miliony podobných, a může si dělat, co chce. Stále však nezískala statut umělkyně schopné vývoje (a ani nezíská). V tenhle moment by si přednost zasloužila spíše Katty Perry. Naivní, skvěle vypadající "ještě-dlouho-ne-třicítka", co se líbá s kámoškou. Opotřebovanou P!nk si nechte do zálohy, Katty teď žádaný produkt splňuje lépe. Hořká pointa.

Linda Perry & další otroci
Za úspěchem M!ssundaztood stojí dnes čtyřiačtyřicetiletá paní z Massachusetts narozená brazilským a portugalským rodičům. Nebyla to náhoda, Linda Perry může za úspěchy Jewel, Sugababes, Juliette and the Licks, Kelly Osbourne, Jamese Blunta, Cheap Trick, a Enrique Iglesiasiase. K práci jí vyhledávají Courtney Love, Gwen Stefani, Robbie Williams, a také Fischerspooner. V tomto byznysu patří k nejschopnějším (ale s P!nk už nedělá, a ta se stále drží). Xtině napsala hit Beautiful a byla za něj nominovaná na Grammy. Není označovaná pouze za producentku, ale také songwriterku (mimo jiné: z vlastní vůle s ní pracoval Roger Daltrey, zpěvák The Who). Rozhodně po právu. Za mlada řádila s vlastní kapelou 4 Blondes. Že se nehodili pouze do sběru, může potvrzovat i to, že u Interscope vydali dvě desky, stáhnout si od ní můžeme stejný počet sólových nahrávek. V popovém magazínu by informace o ní vydaly na šťavnatý profil, který by začínal upozorněným na její lesbickou orientaci, dotýkal by se emancipace a byl by plný pikantností. Nám budou stačit zmíněná jména s konstatováním, že svou práci umí, a že nemálo hvězdám pomohla ke hvězdám. Další otroci? Dallas Austin, Scott Storch, John Fields. Všechno pánové, v popovém světě velmi uznávaní. Dalo by se pokračovat například s pokérovaným fešákem Jonathanem Davisem ze skupiny Korn.