Peter Gabriel - Stará krev do nových žil

Peter Gabriel se naprosto vymyká tomu, co znamená „hudební průmysl“, ačkoli je jednou z jeho největších a také nejrentabilnějších perel. Víceméně už delší dobu (zhruba 20 let) se veze na know-how tohoto průmyslu, ale sám reprezentuje spíše „manufakturu“ – dělá si věci po svém a zejména pro svoji radost. Zatímco totiž standardní hudebník hledá hudbu, kterou by prorazil do Top 10 a chrlí ideálně desku ročně, Peter Gabriel hledá hudbu, která by zajímala hlavně jeho a posunula jeho vlastní možnosti – a trvá mu to třeba deset let. Tím však ve výsledku osloví mnohem líp své posluchače, byť jich možná bude mnohem méně, než kolik „urvou“ umělé hvězdy s životností šest měsíců. Peter Gabriel sice nezáří, ale poblikává stále a nepřestává fascinovat.

Tisíc světelných let

Když se však člověk zamýšlí nad jeho kariérou a diskografií, musí konstatovat, že tohle „dát si načas“ a „hledání zajímavého, živého“ netrvá poslední dvě dekády, ale celou dobu, co v hudbě působí, tedy přes 40 let. Cesta Genesis, které spoluzakládal, mezi roky 1969 (kdy vyšla první, zatracovaná deska From Genesis To Revelation) až 1974 (kdy vyšlo nejpopulárnější The Lamb Lies Down On Broadway) znamená ve skutečnosti tisíc světelných let. Byla to skupinová práce, ale přece jen víc a víc bylo znát, jak moc významná veličina stojí za mikrofonem. 

V roce 1975 opustil Genesis i art rock a se solidním uměleckým základem začal produkovat pop, ostatně stejně jako Genesis. Nadále u něj platilo, že co deska, to posun vpřed, a to od debutu v roce 1977 až po vrcholné dílo So (1986) ve znamení „ethnopopu“, kterým rozsekal hitparády a hlavně definitivně zpopularizoval world music.

Radost z bokovek

Gabriel se rozhlédl na vrcholu a opět klidně sestoupil do údolí. Od té doby, tedy za 25 let, vydal už jen dvě desky (Us v roce 1992 a Up v 2002). Obě jsou vynášené do nebes a dlouhá doba, po kterou vznikaly, se na nich podepsala tak, že by jen o nich mohly být psány sáhodlouhé knihy. Přitom nejde o nic velikáškého – tím zajímavým jsou velice citlivé aranže a neskutečné množství drobných hudebních motivů, které dohromady vytvářejí vpravdě geniální zvukovou architekturu a zároveň dovedou vytvořit dokonalou atmosféru, až nadpozemsky čistou. A krom toho natolik lidsky jímavou, že se Gabrielova hudba dokáže dostat nejen pod kůži, ale až do morku kostí. Samozřejmě jen tomu, komu vůbec taková „složitost“ může vyhovovat. Gabriel totiž vcelku kašle na mainstream, ač ho umí vyrobit a někde v pozadí pořád tluče pop, nebo možná „ohled na lidi“. Jeho styl je minimalistický, ale do věhlasných glassovských studií má naštěstí daleko.

Ono poslední čtvrtstoletí věnoval Gabriel plně „vedlejšákům“. Je jich tolik, že člověk se prostě jen těší na další, který ho zas zavede trochu jinam. Začal to soundtrack k Scorseseho Poslednímu pokušení Krista vydaný jako Passion (1989), jeden z mála soundtracků, které si dokážou žít svým životem. V roce 2002 to byl skromnější filmový projekt Long Walk Home k filmu Rabbit-Proof Fence. 

V roce 2000 zkrachovala londýnská The Millenium Show, z níž však přežila a také vše předčila Gabrielova hudba vydaná jako OVO (2000). Už tady se upozadil a nechal většinu svých písniček zpívat jiné zpěváky. V roce 2008 vydal The Big Blue Ball, kompilaci písniček z víkendových sessions v jeho Real World Studios, kde se scházeli jak jeho nejbližší spolupracovníci, tak zajímavé postavy world music a další sympatizanti, s „prostým“ úkolem: za jednu noc „vyjamovat“ a nahrát úplně novou písničku. Byla to radost pro radost, a tak proč spěchat s vydáním – nahrávky byly zveřejněny až po 17 letech, přitom mají naprosto současný zvuk.

Rozklad na prvočísla

Proč se tolik hrabeme v jeho vedlejšácích? Protože je potřeba znát kontext jeho tvorby – a pochopit, že nějaký větší kontext vlastně neexistuje. Čím se Peter Gabriel nadchne, tím směrem se vydá. Trvá to třeba jen jediný projekt, ale ten dotáhne do nejmenšího detailu, byť si na vydání počkáme setsakra dlouho.

A už je tu projekt nejnovější, loňský Scratch My Back. Vyšel vcelku nečekaně v době, kdy už se opravdu natěšeně hovořilo o blížícím se desátém výročí od poslední studiovky. Gabriela ale spontánnost odvála k orchestrálnímu zpracování písniček jiných muzikantů, které má rád. S aranžérem a dirigentem Johnem Metcalfem rozebral sérii ne zrovna smash hitů na prvočísla a poskládal po svém. Navíc se zaštítil heslem „no guitars, no bass, no drums“. Není se čemu divit: předchozí dlouhá léta jezdil jedno turné za druhým, protože to zrovna byla věc, která ho bavila.

Scratch My Back, tentokrát skutečně takřka glassovský minimalismus, měl následně pokračovat projektem I’ll Scratch Yours, kdy by umělci, jejichž písně Gabriel předělal, na oplátku nahráli coververze jeho písní. Tahle bláznivá idea však skončila patem – David Bowie se nechal slyšet, že ho to ani nenapadne, a vycouvali i Radiohead poté, co slyšeli Gabrielovu verzi jejich Street Spirit. Jiní naopak písně nahráli, nestačilo to však na celé album, a tak vzniklo šest „singlů“ ke koupi exkluzivně na iTunes.

Gabriela to mezitím táhlo dál. Projekt s orchestrem, který měl trvat tři měsíce, se protáhl na celé dva roky: jiskra totiž přeskočila ze studia na pódia a Peter Gabriel a jeho New Blood Orchestra objeli v několika nečetných termínech svět. Samo sebou by nestačila hodinka, a tak byly podobnému rozkladu na prvočísla podrobeny i písně Gabrielovy. Turné bylo úspěšné, nejvíc proto, že Gabriel nechtěl být další rockovou hvězdou se symfoňákem za zády, ale chtěl touto spoluprací vdechnout nový vítr do svých hudebních plachet. Anebo, jak říká, „vlít novou krev do starého materiálu. A skutečně jsme měli pocit, jako by se před námi otevřely dveře.“ Každopádně nový výsledek je tu: deska nazvaná New Blood, skoro 80 minut Gabrielovy hudby podrobené neurochirurgickému zákroku Johna Metcalfeho za autorovy asistence. K dispozici máme jak studiové CD, tak záznam z turné na DVD.

Síla smyčců

New Blood je regulérní druhý díl Scratch My Back. Podařilo se udržet jeho pečlivost, Gabriel se nebál sám rozbořit vlastní pomník. Třeba i tím, že se vykašlal na „best of“: „Nechtěl jsem jednat jako starý hudebník, který neví, jak dál, a tak si pozve orchestr. Ani jsem nechtěl model ,hity v orchestrální verzi‘. A tak jsme vybrali písně mnohem více strukturované, evokující určitou atmosféru. Pracovali jsme jen s písněmi, které pro mě ještě pořád mají smysl. Filharmonici obvykle považují spolupráci s rockery za ,snadný prachy‘ – u mě se ale někdy pěkně nadřeli...“

V něčem se ale obě desky liší. Zaprvé – Scratch My Back byla zejména v celé první půli a ve finiši nemilosrdně chladná a drsná. New Blood tuhle atmosféru postrádá, nepropadnete se s ní do takové hloubky, ale opravdu to není na škodu. Naopak tato deska vás roztančí – což je s podivem, protože si u toho uvědomujete, že principy obou alb jsou stejné: rockový rytmus je fuč. Jenže tentokrát se podařilo to, že aranže rytmus navodí a vlastně nahradí. Od samého začátku máte chuť skákat, ačkoli se z repráků valí „jen“ dvacet smyčců. Když ale v úvodní The Rhythm Of The Heat tyhle smyčce mají nahradit původní a věhlasný drum kit a učiní tak prostým ťukáním o nástroje, z té židle vás to doopravdy zvedne. Z New Blood čiší radost z toho, že je možné propojit ty dva světy hudby a „nezprasit“ jeden ani druhý.

Input/Output

A co dál? To naprosto netušíme. Nikdo nemůže vědět, co Gabrielovi zítra cvrnkne o nos. Pomineme-li tuhle spleť již realizovaných projektů, ví se např. i o tom, že Gabriel chtěl docela nedávno vydat desku, kde by byl jen on za mikrofonem a bubeník – a maximálně by přibrali basáka. V téhle sestavě by taky chtěli udělat turné. Ale asi máme smůlu. Také se hovořilo o tom, že Gabriel napíše set písní, bez starých fláků je představí živě na turné a teprve takto prověřené je nahraje. Také pěkný nápad. Stejně jako nedávné jeho prohlášení, že by chtěl udělat regulérní disco desku... Jsem si jistý, že by tento projekt dopadl geniálně, bez ohledu na šedesátku, kterou má na krku (ale zjevně ne v hlavě).

Každopádně nedávno vcelku rozumně prohlásil, že „příští věc bude rytmická a elektronická, zcela opačná k tomuhle projektu – prostě proto, aby se vyvážily. Mám rád oba konce hudebního spektra, protože jak přirozeně znějící nástroje, tak ty umělé elektronické zvuky nebo tvrdá rytmika dovedou excelentně odvést svoji práci.“ A to už se podobá projektu I/O, na který čekáme oněch takřka deset let.

MOŽNÁ NEVÍTE, ŽE...

... WOMAD, největší festival world music na světě, je rovněž dílem Petera Gabriela. Kromě toho je to vůbec největší mezinárodní hudební festival (se zápisem v Guinnessově knize rekordů), který každoročně probíhá na několika místech a celkově projel už 27 zemí, včetně České republiky (v roce 2000). Gabriel a přátelé ho založili v roce 1982, kdy ovšem world music ještě nikoho nezajímala. Prodělal tehdy kalhoty a aby zazáplatoval účty, došlo na slavný, první a poslední reunion původních členů Genesis. V té době vězeli Genesis s frontmanem Collinsem po pás v popu a unikátní koncert v Milton Keynes se starým artrockovým materiálem a hlavně Gabrielem za mikrofonem byl pro staré fanoušky hotovými druhými Vánocemi (mizerná nahrávka koncertu patří mezi nejvyhledávanější bootlegy). Nicméně Gabriel svoji prospěšnou ideu nevzdal, a tak se zejména díky jeho zápalu world music celosvětově prosadila. 

... world music se rozhodl Gabriel zpopularizovat nejen festivalem. Na konci 80. let totiž z výdělků za smashhitovou desku So postavil na anglickém venkově idylický studiový komplex Real World Studios, kde jednak nahrává sám, ale hlavně ho nabídl jako luxusní zázemí nezavedeným hudebníkům world music. V roce 1989 pak přidal Real World Records, kde vydává world music, zejména pak projekty, které byly nahrány „u něj doma“. Obě značky se celosvětově zavedly. V Real Worlds Studios je navíc patrně největší nahrávací místnost na světě. Tzv. Big Room je nejenže kompletně prosklený, takže při náročných nahrávacích sessions vás uklidňuje pohled na jezírko přímo pod okny, ale raritou je i to, že tu není jediné zákoutí, všichni muzikanti jsou vedle sebe, a stejně pracují technici vedle nich – mixpult je přímo na place. V Real World Records byly vydány desky dnes už známých umělců jako Papa Wemba, The Blind Boys of Alabama, Nusrat Fateh Ali Khan nebo Värttinä. Ve studiích ale nahrávají i zvučná jména, např. Beyoncé, Muse, Sade, New Order nebo Kylie Minogue.

PERLY DISKOGRAFIE

Peter Gabriel 1 (1977)

Poněkud roztříštěná ochutnávka toho, co všechno dokáže. Aluze Genesis, náznak pozdějších minimalistických principů a hit Solsbury Hill.

Peter Gabriel 2 (1978)

Hned na druhém albu se vyjasnila jeho forma písní – jsou to typické gabrielovské fláky, ale ještě jim chybí lehkost. 

Peter Gabriel 3 (1980)

Odtud se datuje nezaměnitelný gabrielovský zvuk – minimalistické aranže, triangl, keyboardy s echem. Šlágr za šlágrem, vévodí Games Without Frontiers.

Peter Gabriel 4 (1982)

V plné šíři se tu rozvinula Gabrielova inklinace k world music (např. The Rhythm Of The Heat). Zároveň hitařský pop (I Have The Touch, Shock The Monkey).

So (1986)

Největší úspěch a opravdu vycizelovaný pop šmrncnutý s world music. Sledgehammer, Don’t Give Up, In Your Eyes, Mercy Street...

Passion (1989)

Vynikající soundtrack k Scorseseho filmu Poslední pokušení Krista. Uchvátí vás ale i bez filmu, je to spíše „world music research“.

Us (1992)

Vyklidněné album plné pomalejších a aranžérsky uvolněných písní. Přesto je tu hit za hitem – např. Steam nebo Digging In The Dirt.

OVO (2000)

Gabrielovy písně v podání různých zpěváků, mísí se tu styly i kultury. Geniální je Downside-Up nebo Make Tomorrow.

Up (2002)

Aranžérsky vypiplané umělecké dílo nahrávané celou dekádu s desítkami mixovaných vrstev a davem hostujících hudebníků. Nad vším ční Growing Up.

Scratch My Back (2010)

Gabriel rozpitval s filharmonickým orchestrem písně svých oblíbenců a rozložené na prvočísla je poskládal po svém.