11. 12. 2008 - Dělali nám starosti. Nebo jsme si za ně mohli sami. Prý průměrná a vyčerpaná kapela. V očích "nebritské veřejnosti" je sedmá deska Oasis jejich poslední šancí na radostný život ve hvězdách. Když si uvědomíte dobové a historické reálie, je na ní málo co kritizovat. Jako každé parádní dílo také otevírá otázky. O britpopu řeč nebude, o těch bolestech co ho následovali.
OASIS - Bratias vrací úder
"Gold and silver and sunshine is rising up," otevírá nové Oasis. Jak přesné a výstižné, zvlášť když k tomu hrají ostré & melodické kytary. Kdyby to neměla být pravda, s chutí bych hlásal, že si Noel s Liamem zase otvírají hubu, ale smůla - bratias po letech se svým doprovodem nahráli něco, co si zaslouží přízvisko události - Dig Out Your Soul se jmenuje podobně jako Dig Your Own Hole, a není o moc horší (druhé jmenované se dnes říká "pane", nejen v kluberských kruzích). Že první týden v britské singlové hitparádě s Shock Of The Lighting neporazili Sex On Fire (Kings Of Leon) a nechali se sejmout Funhouse (P!nk), neznamená nic, než že jejich fanoušky - navyklé na pravidelnou dávku nových skladeb na b-straně - nějakým remixem Chemical Brothers neoblbbnete. Nebo možná chyběla esence hitu na jeden poslech, ale vzhledem k faktu, že za první den prodeje nové desky z pultů zmizelo necelých sto tisíc kousků, byl bych pro variantu, že Britům remix nevoněl. Číslo jedna opět nemohlo nebýt jejich (sedm řadovek=sedm vítězství). Tentokrát je ale na jejich straně i kvalita se vším všudy. Uvidíme, co to udělá s britskou kytarovou scénou. Nakopne to pár mladých kapel k výkonům, jež si Albion zaslouží? Uvědomí si Kaiser Chiefs, že tak špatné album, jako je jejich trojka Off with Their Heads, Oasis nikdy nenahráli? Bratias posledních deset let platili za spolehlivé fackovací (nebo fuckovací?) panáky. S tím je také konec. Koukneme se, čemu za současné postavení vděčí. Odhalíme, jestli se do brindy dostali svojí průměrností, nebo zásluhou zakomplexované kritiky. To vše stojí za tím, jak na Dig Out Your Soul bude koukat většina těch, jež se nechce nechat přesvědčit, že tahle kapela může být stále hudebně důležitá i jinde než v kruzích sběračů písku manchesterských chodníků.
Doba mlčení
Oasis se v jejich novodobé historii nežije lehko, říká se, že Standing On The Shoulder of Giants a Healthen Chemistry se dají poslouchat jen coby soundtrack k velkým bolestem a nervním záchvatům (v opačném gardu než když si paranoiu užíváte). Kecy těch, kterým není blbé podceňovat ranou historii (když se sahá ke kultovním nálepkám ve spojení s debutem Libertines, co bychom si to nedali u prvních třech řadovek Oasis). Je třeba si uvědomit, v jaké situaci se bráškové po monumentu Be Here Now nacházeli, a nejen oni, celá ostrovní kytarová, s elektronikou se do té doby moc nebavící, scéna (na výjimky zapomeňte), bloudící z rohu do rohu. Inspirace vyčerpané, touha psát historii stále menší, osobnosti opotřebované, texty stále více monotématické (opakovat se a psát, že jediní Radiohead nezklamali se mi nechce, ale ve chvílích největšího utrpení Oasis, vychází Yorkemu Kid A & Amnesiac). Chtělo to něco nového - v Americe se svou postmoderní verzí Velvet Underground a Television v onošených košilích chystají vystartovat The Strokes, doma v Manchesteru se na světlo derou Elbow, Blur jsou pořád k zulíbání (má dojít ještě na 13 a Think Tank). Co se omezovat na british kytary? I Bristol - baštu progrese - zachvátila lehká apatie, Massive Attack mají po Mezzanine, Portishead po Portishead, ani jedni nevědí, co dál. První zhudebňují kouřové clony (100th Window), druzí se bojí svého jména a nové písničky potí jedenáct let. Ani taneční scéna nedýchala čerstvý vzduch - Chemical Brothers s Come With Us nemálo kluberům zlomili srdce, další tragédie pokrokových umělců devadesátek teď necháme stranou.
Doba trizny
To bychom měli britskou scénu, teď k Oasis jako solitérům. Co může po Be Here Now znamenat jejich další deska? V lepším případě kupu nových písniček (nejlepší variantou je, že budou výborné, ale pořád to budou jen nové písničky). Když své nafoukanosti dáte extrémní kontury, nemůžete být ještě nabubřelejší a nafoukanější. Noelovi se ale s něčím obyčejným smiřovat nechtělo a mezi léty 1997-2000 ještě taneční scéna za postiženou prohlášena nebyla. Celkový dojem ze Standing On The Shoulder of Giants je představě, v níž se Chemical Brothers pokouší o trochu lepší tuctovou britskou kytarovku, celkem blízký (taky si přestávali hrát na Beatles; britpop umřel). Ukazuje se, že vzájemné sympatie obou kapel jdou dál než v hostujícím Noelově vokále ve skladbách Setting Sun a Let Forever Be (Liam zase zpíval Shot Down s Prodigy). Mluvíme o albu Surreder, vydaném jedno léto po Be Here Now. Dává to smysl - Oasis se snažili uchopit taneční scénu do svých uzurpátorských pracek. Nevyšlo jim to, proto máme jejich čtvrté album spojené s pár fajn songy. Healthen Chemistry? Podobná story, jen s rozdílem, že se o nic tanečního nepokoušela. Oasis byli v pozici, kdy museli nabízet něco extra, namísto toho jednou hupsli vedle, a podruhé si střihli desku říkající "nějak nevíme co dělat, ale pěkný písničky máme". Netřeba připomínat, že obě alba byla kritikou shodně odzívaná a nakupujícími poslána na vrcholy britské hitparády.
Doba retra
Rok 2005 (a předchozí album Don't Believe The Truth) si zase vysloužil pár obdivných úsměvů. Svou roli ukořistilo (ne)stylové epigonství. Mucky Fingers byla jednovaječným dvojčetem Waiting For The Man od Velvetů, Lyla žila v souladu se Street Fighting Man od Stones. Epigonství je sice věc ošklivá, ale v době, kdy se retro rovná progresi, se dá poměrně bez následků snést (a co asi byl rok 2005?). Zvláště u Oasis. Důležitější bylo, že se Noel s Liamem přestali hádat, vyhazovat basáky a bubeníky. Doba sice chtěla retrorockock'n'roll, protože co tehdy dělat jiného (jeden z možných důvodů, proč Gallagherům zase zatleskat), ale také byla scéna doslova přeexponovaná mladými fresh kapelami, neboť to nebylo dlouho, co vlna nových kytarovek kulminovala (jeden z potenciálních důvodů, proč se Gallagherům smát). Zůstal bych u teze, že Oasis měli přece jen po dlouhé době skvělé skladby. Paul Weller hrál v klipu jim, a ne naopak. Podobná křivka proměnlivých forem potkala většinu hvězd z devadesátek. Průběh byl následující - první alba, na něž se nedá dopustit, průměrná alba, na něž se nadává, protože "od někoho takového chceme víc", a nakonec velmi solidní, nebo výborné desky, díky jimž vytahujeme ze skříní staré plakáty. Krom našich chlapců, The Chemical Brothers, Tricky, Portishead (ano, ne tak docela, ale stejně), R.E.M., snad to zafunguje i u Prodigy a Massive Attack (bootlegy dávají naději).
Doba změny
A konečně nová deska. Již dlouho před vydáním mělo Dig Out Your Soul (Liam: „Je to jen název, když vezmeš Dig a Soul, je to kombinace slov, co bude vždycky znít kurevsky dobře.“) psychedelický přívlastek (její míru bych měřil na Don't Believe The Truth - ta je poněkud méně psychedelická a poněkud více beatlesácká). Stejně jako Forth a Viva La Vida... . Tenhle přívlastek všech těchto desek rozvíjí koncept "neprvoplánové, nehitové, nerádiové, nekomerční desky". Co pro popbysnys znamenají Oasis, Coldplay a Verve tentokrát přejdeme. Opět tu máme jasný leitmotiv (tedy to, co předchozím deskám tolik chybělo), a dokonce pokus nahrát komplikovanější, zamlženější, ale přitom písničkovou desku (protože oni jsou ti poslední, jimž budeme intelektuálství jakéhokoliv druhu věřit). Taneční scéna po pár letech zase není nepřítel - Coldplay svoje balady hrají na koncertech v technoremixech, Verve jsou dance nejen na Love Is Noise, ale i ve spodních proudech, Oasis padají do rukou Chemical Brothers, Jagz Kliner, a hlasitě deklarují, že je to poprvé, co se nechali ve prospěch svých b-stran zremixovat. Odvážné gesto, kdyby to nebyl poloviční podvod. Béčko singlu Shock Of The Lighting - podobně jako čtyři skladby bonusového disku - neservíruje remix Falling Down, spíše elektroničtější & alternativnější & lepší produkci. Útok na klubery se nekoná, Oasis si hrají.
Doba psycha
Šokující momenty tu jsou. Texty se strefují přímo do roku 2008, ale bez morálních sebevražd a hloupých, veršovaných, pouličních obratů. Při "Feeling like a supersonic / give me gin a tonic" se dalo protančit spousta nocí, ale čas letí dál. A věřte - i Noel s Liamem rostou a uvažují jinak. Liam doručil nejlepší píseň své kariéry; I'm Outta Here je vtipná, sladká, roztomilá, neepigonská baladička a zpívá se v ní: "Would you hide behind the law / Because If I am to go / In my heart you grow." A to není od Liama vše, ještě se předvede s ne horší Soldier On ("Shine a light / For me tonight / Don't be long"). Song Bird v klidu hoďte do koše. The Turning bylo nahráno na stejné klávesy jako Kid A (dokonce to tak zní, a navíc to není trapný). Jako kytarovka zní v zanedbatelném množství - kytary (minimálně jejich klasické využití) jsou na ústupu a riff jako základ písničky není tím, čím vás upoutají. Úvodní motiv Waiting For The Rapture (znáte z The Hardest Button to Button od White Stripes) posouvá věci dál. Může to působit lehce prvoplánově, ale vyberme si pár alternativních verzí, a něco si na nich demonstrujme. Waiting For The Rapture nebo To Be There Is Life; bonusové verze podepisují, že Oasis mají na to dělat neotřelou alternativní muziku. Mají na to ztratit se v mlze (High Horse Lady pokládá otázku "kolik LSD člověk asi tak snese?"). Můžou si šlehnout elektroniku, diazepam a konkurovat kdekomu. Kladem novinky je, že není obdobou žádné předchozí kapitoly z historie skupiny, Oasis tu jsou zbrusu noví, obehrávající všechny staré známé. Ne tak zasnění jako, když radili "nevěřit pravdě", ale celkem agresivní. V tandemu s Verve všechny mladší kolegy poráží na hlavu.
Doba kulového blesku
A hlášky. Samozřejmě, že bez nich by to byla nuda. Konečně na ně zase mají právo. Noel říká: "Zbylo mi fakt dost geniálních songů z nahrávání. Asi je někomu nabídnu. Barvou hlasu by se k nim hodila Amy Winehouse, ale ta vypadá jak z prdele, a ještě k tomu co nevidět chcípne," a já se směju. Jinak nic šokujícího neprohlásil. Leda Liam: "Chodím na hodiny zpěvu, po těch všech mejdanech můj hlas zněl jako pytel hoven, ale teď, když jsem ve formě, jsem zase nejlepší." Není mi to blbý, protože teď to není blbý (nehledě na to, že má pravdu). A finální hodnocení? Možná ten pocit nemáte, ale Oasis mají desku - při mírném přivření jednoho očního víčka - srovnatelnou se svými nejlepšími. A budoucnost. Řešit co bude dál, je relevantní asi tak, jako ptát se, proč máte nejradši zrovna mě. A trocha transparentnosti na závěr: "I'm comin' up in the early morning / I feel love in the shock of the lightning / I fall into the blinding light". Jasně, Oasis zkoušej být kulovej blesk a daří se jim. Chuť na reunion Blur nezaženou, naopak jej podporují. Bylo by fajn to zažít znova. Spíš si ale počkáme na nové Doves.
Originalita vs. symbolika vs. historie
Děláme to rádi, rozebíráme, kdo je skutečně originální, invenční, progresivní. Klademe na to důraz. Někdo dospěje k tomu, že jsou Bloc Party nechutní epigoni, někdo usoudí, že současná léta jsou hlavně jejich. V tomhle ohledu vždycky Oasis dostávali na prdel. Jakože dělají revival Beatles, Stones, Kinks, Who, Sex Pistols. Chce to kuráž, znít jako Oasis a dovolit si zazpívat něco jako "hej chlápku, vystřihni nějakou písničku z Let It Be". Nebo to věčné Liamovo postávání s rukama za zády, jako to před ním dělal jedině John Lennon, který mimochodem také proslul citátem "...be here now...". Oasis nejsou epigoni (pokud právě nehrají Mucky Fingers), Oasis si hrají s historickými symboly. Abyste se mohli bavit něčím takovým a mysleli to vážně, a prodávali miliony desek, tak buďto musíte být úplně debilní, nebo úplně arogantní parchanti bez respektu k čemukoliv. Myslím, že co je případ Oasis, vědí všichni. Pojďme na to kouknout ještě z jednoho pohledu. Odelay, Mezzanine, OK Computer - všechny desky z druhé poloviny devadesátek, jež obecně považujeme za zásadní. Není moc těch, jež by je bralo za epigonské slepovačky. Mix punku, pouličního klimaxu, heavy riffů, folkové písničky, rapovaných pokřiků a Becka, to byla Odelay. Mix elektroniky (tehdy věci nové), doby, dusna, Joy Division (a Wire), opět rapu a Massive Attack, to byla Mezzaine. Mix elektroniky, jako nositele progrese rockových kapel, prvních dvou a ještě pár dalších desek Pink Floyd, rozervanosti, klaustrofobie, přiznaných komplexů, paranoii, britského písničkářství a talentu Thoma Yorka a Jonnyho Greenwooda, to byla OK Computer. Jak vidíte, mixéry šly na odbyt. Za každou poslední položku předchozích receptů si místo jmen dosaďte slovo "geniální mozek". A teď mi dejte argumenty proti tomu, aby dalšími oslavovanými alby nemohly být Be Here Now, (Whats The Story?) Morning Glory nebo Definitely Maybe. Samozřejmě, že inspirace Oasis jsou mnohem nápadnější, to nikdo nepopírá. Ale jak už bylo řečeno, jde spíše o hru se symbolikou. A Noel to před nikým neschovává, naopak se svlíká a ukazuje, co má s bráchou rád. Jasně, že ještě La's vy voyeři.
Doba mlčeníOasis se v jejich novodobé historii nežije lehko, říká se, že Standing On The Shoulder of Giants a Healthen Chemistry se dají poslouchat jen coby soundtrack k velkým bolestem a nervním záchvatům (v opačném gardu než když si paranoiu užíváte). Kecy těch, kterým není blbé podceňovat ranou historii (když se sahá ke kultovním nálepkám ve spojení s debutem Libertines, co bychom si to nedali u prvních třech řadovek Oasis). Je třeba si uvědomit, v jaké situaci se bráškové po monumentu Be Here Now nacházeli, a nejen oni, celá ostrovní kytarová, s elektronikou se do té doby moc nebavící, scéna (na výjimky zapomeňte), bloudící z rohu do rohu. Inspirace vyčerpané, touha psát historii stále menší, osobnosti opotřebované, texty stále více monotématické (opakovat se a psát, že jediní Radiohead nezklamali se mi nechce, ale ve chvílích největšího utrpení Oasis, vychází Yorkemu Kid A & Amnesiac). Chtělo to něco nového - v Americe se svou postmoderní verzí Velvet Underground a Television v onošených košilích chystají vystartovat The Strokes, doma v Manchesteru se na světlo derou Elbow, Blur jsou pořád k zulíbání (má dojít ještě na 13 a Think Tank). Co se omezovat na british kytary? I Bristol - baštu progrese - zachvátila lehká apatie, Massive Attack mají po Mezzanine, Portishead po Portishead, ani jedni nevědí, co dál. První zhudebňují kouřové clony (100th Window), druzí se bojí svého jména a nové písničky potí jedenáct let. Ani taneční scéna nedýchala čerstvý vzduch - Chemical Brothers s Come With Us nemálo kluberům zlomili srdce, další tragédie pokrokových umělců devadesátek teď necháme stranou.
Doba trizny
To bychom měli britskou scénu, teď k Oasis jako solitérům. Co může po Be Here Now znamenat jejich další deska? V lepším případě kupu nových písniček (nejlepší variantou je, že budou výborné, ale pořád to budou jen nové písničky). Když své nafoukanosti dáte extrémní kontury, nemůžete být ještě nabubřelejší a nafoukanější. Noelovi se ale s něčím obyčejným smiřovat nechtělo a mezi léty 1997-2000 ještě taneční scéna za postiženou prohlášena nebyla. Celkový dojem ze Standing On The Shoulder of Giants je představě, v níž se Chemical Brothers pokouší o trochu lepší tuctovou britskou kytarovku, celkem blízký (taky si přestávali hrát na Beatles; britpop umřel). Ukazuje se, že vzájemné sympatie obou kapel jdou dál než v hostujícím Noelově vokále ve skladbách Setting Sun a Let Forever Be (Liam zase zpíval Shot Down s Prodigy). Mluvíme o albu Surreder, vydaném jedno léto po Be Here Now. Dává to smysl - Oasis se snažili uchopit taneční scénu do svých uzurpátorských pracek. Nevyšlo jim to, proto máme jejich čtvrté album spojené s pár fajn songy. Healthen Chemistry? Podobná story, jen s rozdílem, že se o nic tanečního nepokoušela. Oasis byli v pozici, kdy museli nabízet něco extra, namísto toho jednou hupsli vedle, a podruhé si střihli desku říkající "nějak nevíme co dělat, ale pěkný písničky máme". Netřeba připomínat, že obě alba byla kritikou shodně odzívaná a nakupujícími poslána na vrcholy britské hitparády.
Doba retraRok 2005 (a předchozí album Don't Believe The Truth) si zase vysloužil pár obdivných úsměvů. Svou roli ukořistilo (ne)stylové epigonství. Mucky Fingers byla jednovaječným dvojčetem Waiting For The Man od Velvetů, Lyla žila v souladu se Street Fighting Man od Stones. Epigonství je sice věc ošklivá, ale v době, kdy se retro rovná progresi, se dá poměrně bez následků snést (a co asi byl rok 2005?). Zvláště u Oasis. Důležitější bylo, že se Noel s Liamem přestali hádat, vyhazovat basáky a bubeníky. Doba sice chtěla retrorockock'n'roll, protože co tehdy dělat jiného (jeden z možných důvodů, proč Gallagherům zase zatleskat), ale také byla scéna doslova přeexponovaná mladými fresh kapelami, neboť to nebylo dlouho, co vlna nových kytarovek kulminovala (jeden z potenciálních důvodů, proč se Gallagherům smát). Zůstal bych u teze, že Oasis měli přece jen po dlouhé době skvělé skladby. Paul Weller hrál v klipu jim, a ne naopak. Podobná křivka proměnlivých forem potkala většinu hvězd z devadesátek. Průběh byl následující - první alba, na něž se nedá dopustit, průměrná alba, na něž se nadává, protože "od někoho takového chceme víc", a nakonec velmi solidní, nebo výborné desky, díky jimž vytahujeme ze skříní staré plakáty. Krom našich chlapců, The Chemical Brothers, Tricky, Portishead (ano, ne tak docela, ale stejně), R.E.M., snad to zafunguje i u Prodigy a Massive Attack (bootlegy dávají naději).
Doba změnyA konečně nová deska. Již dlouho před vydáním mělo Dig Out Your Soul (Liam: „Je to jen název, když vezmeš Dig a Soul, je to kombinace slov, co bude vždycky znít kurevsky dobře.“) psychedelický přívlastek (její míru bych měřil na Don't Believe The Truth - ta je poněkud méně psychedelická a poněkud více beatlesácká). Stejně jako Forth a Viva La Vida... . Tenhle přívlastek všech těchto desek rozvíjí koncept "neprvoplánové, nehitové, nerádiové, nekomerční desky". Co pro popbysnys znamenají Oasis, Coldplay a Verve tentokrát přejdeme. Opět tu máme jasný leitmotiv (tedy to, co předchozím deskám tolik chybělo), a dokonce pokus nahrát komplikovanější, zamlženější, ale přitom písničkovou desku (protože oni jsou ti poslední, jimž budeme intelektuálství jakéhokoliv druhu věřit). Taneční scéna po pár letech zase není nepřítel - Coldplay svoje balady hrají na koncertech v technoremixech, Verve jsou dance nejen na Love Is Noise, ale i ve spodních proudech, Oasis padají do rukou Chemical Brothers, Jagz Kliner, a hlasitě deklarují, že je to poprvé, co se nechali ve prospěch svých b-stran zremixovat. Odvážné gesto, kdyby to nebyl poloviční podvod. Béčko singlu Shock Of The Lighting - podobně jako čtyři skladby bonusového disku - neservíruje remix Falling Down, spíše elektroničtější & alternativnější & lepší produkci. Útok na klubery se nekoná, Oasis si hrají.
Doba psycha
Šokující momenty tu jsou. Texty se strefují přímo do roku 2008, ale bez morálních sebevražd a hloupých, veršovaných, pouličních obratů. Při "Feeling like a supersonic / give me gin a tonic" se dalo protančit spousta nocí, ale čas letí dál. A věřte - i Noel s Liamem rostou a uvažují jinak. Liam doručil nejlepší píseň své kariéry; I'm Outta Here je vtipná, sladká, roztomilá, neepigonská baladička a zpívá se v ní: "Would you hide behind the law / Because If I am to go / In my heart you grow." A to není od Liama vše, ještě se předvede s ne horší Soldier On ("Shine a light / For me tonight / Don't be long"). Song Bird v klidu hoďte do koše. The Turning bylo nahráno na stejné klávesy jako Kid A (dokonce to tak zní, a navíc to není trapný). Jako kytarovka zní v zanedbatelném množství - kytary (minimálně jejich klasické využití) jsou na ústupu a riff jako základ písničky není tím, čím vás upoutají. Úvodní motiv Waiting For The Rapture (znáte z The Hardest Button to Button od White Stripes) posouvá věci dál. Může to působit lehce prvoplánově, ale vyberme si pár alternativních verzí, a něco si na nich demonstrujme. Waiting For The Rapture nebo To Be There Is Life; bonusové verze podepisují, že Oasis mají na to dělat neotřelou alternativní muziku. Mají na to ztratit se v mlze (High Horse Lady pokládá otázku "kolik LSD člověk asi tak snese?"). Můžou si šlehnout elektroniku, diazepam a konkurovat kdekomu. Kladem novinky je, že není obdobou žádné předchozí kapitoly z historie skupiny, Oasis tu jsou zbrusu noví, obehrávající všechny staré známé. Ne tak zasnění jako, když radili "nevěřit pravdě", ale celkem agresivní. V tandemu s Verve všechny mladší kolegy poráží na hlavu.
Doba kulového blesku
A hlášky. Samozřejmě, že bez nich by to byla nuda. Konečně na ně zase mají právo. Noel říká: "Zbylo mi fakt dost geniálních songů z nahrávání. Asi je někomu nabídnu. Barvou hlasu by se k nim hodila Amy Winehouse, ale ta vypadá jak z prdele, a ještě k tomu co nevidět chcípne," a já se směju. Jinak nic šokujícího neprohlásil. Leda Liam: "Chodím na hodiny zpěvu, po těch všech mejdanech můj hlas zněl jako pytel hoven, ale teď, když jsem ve formě, jsem zase nejlepší." Není mi to blbý, protože teď to není blbý (nehledě na to, že má pravdu). A finální hodnocení? Možná ten pocit nemáte, ale Oasis mají desku - při mírném přivření jednoho očního víčka - srovnatelnou se svými nejlepšími. A budoucnost. Řešit co bude dál, je relevantní asi tak, jako ptát se, proč máte nejradši zrovna mě. A trocha transparentnosti na závěr: "I'm comin' up in the early morning / I feel love in the shock of the lightning / I fall into the blinding light". Jasně, Oasis zkoušej být kulovej blesk a daří se jim. Chuť na reunion Blur nezaženou, naopak jej podporují. Bylo by fajn to zažít znova. Spíš si ale počkáme na nové Doves.
Originalita vs. symbolika vs. historie
Děláme to rádi, rozebíráme, kdo je skutečně originální, invenční, progresivní. Klademe na to důraz. Někdo dospěje k tomu, že jsou Bloc Party nechutní epigoni, někdo usoudí, že současná léta jsou hlavně jejich. V tomhle ohledu vždycky Oasis dostávali na prdel. Jakože dělají revival Beatles, Stones, Kinks, Who, Sex Pistols. Chce to kuráž, znít jako Oasis a dovolit si zazpívat něco jako "hej chlápku, vystřihni nějakou písničku z Let It Be". Nebo to věčné Liamovo postávání s rukama za zády, jako to před ním dělal jedině John Lennon, který mimochodem také proslul citátem "...be here now...". Oasis nejsou epigoni (pokud právě nehrají Mucky Fingers), Oasis si hrají s historickými symboly. Abyste se mohli bavit něčím takovým a mysleli to vážně, a prodávali miliony desek, tak buďto musíte být úplně debilní, nebo úplně arogantní parchanti bez respektu k čemukoliv. Myslím, že co je případ Oasis, vědí všichni. Pojďme na to kouknout ještě z jednoho pohledu. Odelay, Mezzanine, OK Computer - všechny desky z druhé poloviny devadesátek, jež obecně považujeme za zásadní. Není moc těch, jež by je bralo za epigonské slepovačky. Mix punku, pouličního klimaxu, heavy riffů, folkové písničky, rapovaných pokřiků a Becka, to byla Odelay. Mix elektroniky (tehdy věci nové), doby, dusna, Joy Division (a Wire), opět rapu a Massive Attack, to byla Mezzaine. Mix elektroniky, jako nositele progrese rockových kapel, prvních dvou a ještě pár dalších desek Pink Floyd, rozervanosti, klaustrofobie, přiznaných komplexů, paranoii, britského písničkářství a talentu Thoma Yorka a Jonnyho Greenwooda, to byla OK Computer. Jak vidíte, mixéry šly na odbyt. Za každou poslední položku předchozích receptů si místo jmen dosaďte slovo "geniální mozek". A teď mi dejte argumenty proti tomu, aby dalšími oslavovanými alby nemohly být Be Here Now, (Whats The Story?) Morning Glory nebo Definitely Maybe. Samozřejmě, že inspirace Oasis jsou mnohem nápadnější, to nikdo nepopírá. Ale jak už bylo řečeno, jde spíše o hru se symbolikou. A Noel to před nikým neschovává, naopak se svlíká a ukazuje, co má s bráchou rád. Jasně, že ještě La's vy voyeři.
