MŇÁGA & ŽĎORP: Temnota je pryč... takže dobrý

11. 2. 2010 - Může skupina po bezmála čtvrtstoletí nepřetržité a navíc poměrně plodné existence ještě natočit převratnou desku? Ruku na srdce: dost těžko. Ale je to nezbytně nutné? Není. Stačí, když si dotyčný interpret udrží jistou kvalitativní úroveň a aspoň čas od času vyrukuje s albem, které je prostě „jen“ hodně dobré. Pro novinku kapely MŇÁGA & ŽĎORP nazvanou shodou okolností Takže dobrý to podle mne platí. A povídat si s frontmanem Petrem Fialou je vždycky neméně příjemná záležitost, jako poslech většiny mňágovských nahrávek.

Po velice dlouhé době jste točili v jiném studiu a s jiným producentem. Byla práce s Ondřejem Ježkem v něčem zásadně odlišná?

Jiné to bylo vtom, že při práci ve studiu bylo veseleji, nebylo to takové urputné a vážné, jako když jsme točili předcházející dvě desky. V Ondrově přítomnosti jsme se trošku uvolnili. Samotný systém natáčení nebyl až tak odlišný, nahrávali jsme opět všichni všechno dohromady. Ale na každou písničku jsme třeba naladili jinak bubny, vybrali jinej zvuk kytar a tak, docela jsme se stím piplali. Navíc jsme desku nenatáčeli naráz v jednom zátahu, ale průběžně asi půl roku. Zjistili jsme totiž, že nás všechny vkapele stresuje, když víme, že musíme třeba za 14 dní být se vším hotoví. Je tam dvanáct písniček a každá má svou vlastní náladu. Nechtěli jsme je sekat jako Baťa cvičky, takže jsme zvolili tenhle pracnější, krkolomnější způsob.

Je pro tebe po tolika letech aktivního muzicírování složité psát nové písničky? Netrpíš podvědomou obavou, že se budeš opakovat?

Není to složité, ani nebojuju sžádným strachem zopakování se. Pakliže ten pocit, že se opakuju, mám, dotyčnej nápad vyhodím. A když to neudělám já, udělají to za mě spoluhráči, kteří mi řeknou: „Hele, ale tohle jsme hráli už vroce 2001...“ ( smích ) Samozřejmě jsme si vědomi, že když hrajeme tak dlouho a udělali jsme kolem dvou set písní, jistá podobnost tam musí být. Nejsme na tom naštěstí jako Status Quo, kteří podle mne nahrávají totožné desky, aniž by si toho všimli. ( smích ) Ale, pravda, nejsme na tom ani jako Beatles, kteří nahráli desky, které mezi sebou navzájem nekorespondují téměř v ničem. Snažíme se prostě napsat co nejlepší písničky a nahrát je s co nejzajímavější náladou.

VZALI JSTE NÁM ČERNÉHO PLYŠÁKA!

Ztvých textů před časem téměř vymizela ona dříve tolik typická skepse. Jak tuhle poměrně zásadní změnu přijala kapela?

Velice pozitivně – slovem KONEČNĚ!! ( smích ) I díky této jejich reakci jsem si uvědomil, že oni museli moje depky poslouchat a že pro ně tyhle texty měly asi úplně jiný význam než pro mě, který ty věci prožil a stál si za nimi. A ne všichni samozřejmě byli takové trosky jako já a nemysleli si o životě to samé, tedy že všechno stojí za hovno...

A jak se stím vypořádali fanoušci?

Fanoušci mezi sebou vedli boj hned po vydání desky Dutý ale free . Asi dva měsíce to řešili na internetu, někteří psali, že už to není ono, že nás měli rádi, když to bylo smutné a depresivní, někteří nás dokonce obviňovali z komerce... Až to celé uťal nějaký týpek, který tam napsal něco v duchu „No a co, je šťastnej, tak ho nechte na pokoji!“

Bavili jsme se na tohle téma s Karlem Plíhalem a on mi povidá: „No jo, nediv se, vždyť tys jim vzal toho plyšáka! Černýho plyšáka.“ A já říkám, že na to, abych byl jenom plyšákem, už jsem moc velkej. Buď si zvyknou na jiného Fialu, anebo každý máme svoji cestu...

Proměnilo, resp. proměňuje se vaše publikum hodně?

Já bych řekl, že ne. Kromě toho, že oproti době kolem desky Web Site Story , kdy jsme zažili znatelný pokles, se publikum zase zvětšilo a také výrazně omládlo. Až mě překvapuje, jak Mňága ta „děcka“ baví. Na druhou stranu je to naprosto v pořádku, protože jakákoliv kapela, na kterou nechodí mladí lidé, je odsouzena kzániku.

Setkáváte se stím, že někteří mladí posluchači znají třeba jen vaše poslední dvě, tři desky a ke staršímu repertoáru, který je vpodstatě moc nezajímá, se dostávají jen díky tomu, že něco zněj slyší na koncertech?

Výjimečně. Většinou je to tak, že nám řeknou: „Dostal jsem se k vám díky té a té písničce, až pak jsem zjistil, že hrajete už dvacet let...“ Anebo: „Slyšel jsem na vašem koncertě písničku Hodinový hotel , tak jsem pátral po tom, z jaké to je desky...“ Zpětně tudíž odkryjou i naši minulost.

Nemáš dnes vnitřní problém zpívat některé staré písně?

Pokud mám ten problém opravdu velký, tak je nehrajeme. A když je ten problém menší, sice danou věc hrajeme, ale na koncertech vysvětluju, že je to písnička z dob velké temnoty a že jsem rád, že ta temnota je pryč...

Nečiní ti potíže ani vědomí, že tvé nové věci budou poslouchat hlavně mladí lidé, nikoliv tvoji vrstevníci? Ovlivňuje tenhle pocit nějak tvoji současnou tvorbu?

Vůbec! Kdybych na to myslel, tak v životě nenapíšu třeba písničku Zloději života . A rozhodně bych psal texty tak o polovinu kratší a smnohem menším počtem slov... Vím, že některé moje texty jsou ukecané, tím pádem si je posluchači nemohou tak dobře zapamatovat a ztotožnit se snimi, chápu, jak fungujou některé mechanismy – ale nemíním se jim přizpůsobit. Daleko lepší je riskovat neúspěch, za který si můžeš sám, než úspěch, kterého dosáhneš na základě jakékoliv vypočítavosti.

AUTENTICITA A DŮVĚRYHODNOST NADE VŠE

Nakolik tvoje dnešní texty vycházejí zreálných situací a autentických zážitků?

Třeba na nové desce jsou minimálně dvě písničky naprosto reálným obrazem toho, co jsem prožil, a to Třetí tajemství a už zmiňovaní Zloději života. A také v dalších věcech jsou hodně osobní momenty. Nicméně i tam, kde je to vymyšlené, se snažím, aby to působilo důvěryhodně.

Píseň S kufrem a se ženou je také popis reálného příběhu?

Ano, to je taky absolutně autentický příběh od začátku až do konce. Tehdy mi bylo asi dvacet, šel jsem od vlaku zHavířova. Kufry té dívky byly tak těžké, že si do dneška pamatuju, jak jsem měl sucho v puse a říkal si, že se musím napít, jinak chcípnu. ( smích )

A jak vznikne skladba jako Den, kdy v Brně hrála ABBA ? Máš rád Abbu?

Miluju ABBu! Tahle písnička vznikla z uvědomění si, jak důležité jsou věci, které neprožiješ. Ať už jde o filmy, knížky nebo třeba sny. Lidi zakládají fankluby filmových postav a ty si říkáš, jak je to možné a proč se radši nestarají o svoje babičky, proč brečí v kině a nebrečí doma... V tomhle textu jsem chtěl zachytit něco, co se nestalo a nestane, a přesto to je strašně důležité.

Mně tahle věc připomněla svým způsobem podobný nápad, jako když vaši kamarádi Ciment před lety popisovali fiktivní vesnický koncert Metalliky ve skladbě Přijede k nám Metallica do Francovéj Lhoty .

To mě nenapadlo, ale když to teď říkáš, uznávám, že na tom něco je. ( smích )

Nové album se jmenuje Takže dobrý . Výraz „takže“ je v češtině takzvané cizopasné slůvko, lidé ho používají ve chvíli, kdy nevědí, co a jak vlastně chtějí vyjádřit. Toho sis byl vědom?

No jasně! Takže je něco podobného jako nicméně, těmito slovy získáváš čas... Spojení „takže dobrý“ je odposlechnuté od jednoho mého známého, který ho používá vždycky v souvislosti s nějakou kalamitou. Dcera na perníku, syn na cracku, manželka zahýbá s instalatérem... takže dobrý. ( smích )

POŘÁD SE OBJEVUJÍ NOVÉ VÝZVY

Letos uplyne dvacet let od vydání vašeho prvního alba Made In Valmez . Chystáte u této příležitosti něco speciálního?

No vidíš, to jsem si vůbec neuvědomil, že je to dvacet let... Kamarádi a kolegové z branže – třeba Mikoláš Chadima – mě naučili, abych se staral o přítomný okamžik, a ne o nějaká dědkovská výročí. Samozřejmě chápu jejich komerční dopad, ale nechci se do toho pouštět. Nechci si připadat jako dědek, protože si myslím, že dědek ještě nejsem.

Co vás dnes ještě baví na koncertování, na tom neustálém únavném trmácení se po celé republice?

Vím, že to je v něčem těžké a že spousta lidí by to nezvládla – pořád sedět v dodávce, pořád čekat na zvukové zkoušce, pořád dokola to samé. Ale nám to vážně nevadí. Naopak na tom vidím tu pozitivní rovinu: naučili jsme se hrát a zpívat, naučili jsme se dobře si nastavit odposlechy, vozíme si vlastního zvukaře, máme dobré nové auto, naše manažerka se o nás stará, takže už nespíme v nevytopených hotelích a tak... a hlavně ty samotné koncerty jsou dobré. Těžko bychom to všechno ochotně podstupovali, kdybychom hráli pro čtyřicet otrávených lidí. Nehledě na to, že pro mě i pro některé další členy Mňágy je hudba jediným zdrojem obživy. Je až neuvěřitelné, jak to celé pořád funguje. Vzásadě nemáme žádné sponzory a tlačenky, děláme si hudbu a sami rozhodujeme o svém životě.

V čem je pro tebe hraní s Mňágou jiné než třeba před deseti nebo dvaceti roky?

Písničku pro tebe a je vymalováno. A navíc, jak už jsem říkal, je to zaměstnání, které chceme dělat pořádně. Poctivě zkoušíme a tak. Řekl bych, že tomu dáváme víc než většina hudebníků v našich letech.

Máš v tom, co děláš, nějakou dosud nenaplněnou ambici?

Napsat ještě nějakou písničku, která všechno, co bylo, přebije.