Magická Mandragora po šesti letech opět na hladině temné hudební show

Po deskách Turning (1996), 100Wattová ryBA (2000) a Horko (2002) přicházejí s mystickým názvem 265 a ještě s mystičtější hudbou. Pro některé fanoušky je jejich novinka lehkých zklamáním, ale všichni vědí, že i přes určité výhrady k jejich celkovým nahrávkám jsou jejich koncerty nabité hutnou a provokativní atmosférou, která je neopakovatelná. Patří totiž mezi malé množství kapel, které do svých řad napevno zasazují dechovou sekci a které své koncerty chápe jako show s přídechem hudebně-kabaretního divadla. Ovšem o tom se můžete přesvědčit sami tuto sobotu 24. ledna v pražském paláci Akropolis.
O novém albu, o magických číslech, nových směrech do budoucna a vlivech Beatles a Vivaldiho se rozpovídal leader, kytarista a srdce Mandragory v jedné osobě Jan Krajník.

Vydali jste album začínáte koncertovat a máte po několika změnách pevnou sestavu. Máš nějaký pocit satisfakce, nebo patříš k těm typům věčných nespokojenců?
Každá nahrávka je vždycky trochu problematická věc a taky vždycky může být lepší. Vše je otázkou produkce, výběru studia, financí a zkušeností. Většina našich posluchačů vám může říct, že na živo zníme podstatně lépe. Já jsem v zásadě s deskou spokojen a většina kapely také.

Mám chápat nové album jako nějaký přelom ve vaší kariéře, nebo je to naopak jakési navázání na „předchozí“ Mandragoru?
Určitě spíš navázání. Žádné převratné změny se nekonaly. Album bylo nahráno s většími zkušenostmi a s většími časovými i finančními možnostmi. Předchozí desky jsme dělali tak, že jsme nahráli písně, pak je všechny nějak poskládali a vydali. Tentokrát jsem nahráli téměř  sto minut hudby a z toho vybrali tu lepší polovinu.  

Znamená to, že máte materiál na další desku?
Dalo by se to tak říci.  

Šest let jste nijak intenzivně nekoncertovali, lehce jste se odmlčeli. Co jste vlastně celou tu dobu dělali, co se za tu dobu událo?
Já osobně jsem se hodně uvolnil. Nejméně deset let jsme dost zkoušeli, včetně prázdnin a dovolených. Do toho časté personální změny, koncerty a shánění peněz na nahrávací studia. Sestava, se kterou jsme nahrávali Horko, se téměř rozpadla. Odešla zpěvačka, baskytarista, saxofonista, každý z jiného důvodu. Přišli sice noví lidé, ale nejcitelnější ztrátou byl odchod našeho managera. Sami jsme pak přestali vyvíjet jakoukoliv manažerskou aktivitu. Nebyli jsme na to zvyklí, jsme jen prostí hudebníci. Jen jsme se scházeli a hráli. Měli jsme tak 5 koncertů za rok. V létě jsme přestali hrát na festivalech, já začal jezdit do Španělska, kde jsem hrál se saxofonistkou po barech rock‘n’rolly. Pak se stalo to, co se někdy stává. Když na něčem přestanete lpět, tak to věci jen prospěje. Kapela přežila, vznikl přetlak a najednou je tu už čtyři roky stabilní sestava, se kterou jsme začali dávat dohromady materiál na desku. Další dva roky trvalo nahrávání, míchání, obal, lisování. A teď je nové album na světě.

Nemáš obavy, že navázání na vaše předchozí úspěchy, které jste měli, bude v dnešní době, tedy v době masivní produkce, propagace atp. nelehké?
Máš pravdu, že doba je pro živé kapely těžká, zvlášť když mají osm členů. Pokud se někdo neujme managementu, žádné „navázání“ se asi konat nebude. Ale zase na druhou stranu nahrávací a komunikační technologie jsou stále dostupnější. Nejsme závislí na konvenčních médiích. Máme po Čechách několik míst, kam jezdíme už roky, bez jakékoliv propagace. Mimochodem stále nevím, co odpovídat na tu otázku, kterou často dostávám po koncertech: „Proč vás nehrají v rádiu?“ Pokaždé mě pobaví, že si většina lidí myslí, že stačí vytvořit hezkou písničku a pak ji někam poslat. Diví se, že něco tak jednoduchého neuděláme (smích).  

Víte vůbec, jaké publikum v současnosti máte? Přeci jen kapela Mandragora prošla různými personálními obměnami a působí už přes 15 let...
Patnáct let? Opravdu tak dlouho? Vidíš, to ani nevím. Myslím, že jsme nikdy nebyli generační kapela, naši posluchači jsou jako my sami, tedy věkově hodně rozdílní. Jednou z vlastností doby je to, že je multikulturní. Už se neposlouchá jeden styl jako v minulém století. Lidé se rádi identifikují s nějakou skupinou, ale už to vůbec nemusí být to, co poslouchají všichni. Rádi objevují a poslouchají jen něco speciálně svého. Znám třeba patnáctileté kluky, kteří ujíždějí na Elvisovi nebo Chucku Berrym. Osobně si myslím, že v naší hudbě je hodně z atmosféry šedesátých a sedmdesátých let, ale je to uděláno nově. Kdo má rád tuhle muziku, bude ho náš koncert rozhodně bavit.  

Na co jste jako kapela Mandragora hrdí?
Na to, že umíme pracovat s harmonií, to jsem se naučil na klasické konzervatoři, a spojit ji s tvrdým zvukem. Na spoustě dnešní hudby je znát, že jí dělají lidé bez vzdělání. Když se naučíte akordy, tak je vždycky nějak můžete dát dohromady a něco z toho vyleze. Ale jiná situace je, vědět jak funguje systém. Také jsme hrdí na to, že dokážeme zahrát dobře i v těch nejhorších podmínkách. Za poslední roky jsme dostali tvrdou školu. Malá pódia, časový stres, déšť, hromy, blesky... Ale rádi bychom tuto svoji schopnost už nemuseli využívat.

Před lety jste delší čas spolupracovali s kapelou Laura a její tygři. Máte teď na mušce zase nějakou kapelu, se kterou budete častěji vystupovat?
Pink Floyd.

Ale ti už nehrají.
Tak to je škoda (smích).

Mandragora vždycky na svých koncertech dělala show, stále dávala důraz na sladěnost kostýmů a na choreografii. Do jaké míry je pro vás koncert show a do jaké míry je pouze hudební produkcí?
Teď máme k celému koncertu kompletní videoprojekci, písně jsou často propojeny zvukovými efekty, jsme rádi, když můžeme použít světla. Myslím, že se to k naší hudbě hodí. Takže temnou show propojenou s hudbou, jako za časů Wagnerova Gesamtkunstwerk, to vidím jako ideál.  

Na nějakém fóru jsem našla přesně otázku, která mě napadla také, a to, že skoro ve stejné době s vámi vydal nové album i Kamil Střihavka. Vy jste svou nahrávky nazvali 265 a on 365. Stejně jako on jste své album vydali po dlouhých šesti letech. Vidíte v těch číslech nějakou symboliku, která je pro rockové interprety typická?
Přiznám se, že když jsem to zjistil, trochu mě to rozladilo. „Naše“ číslice se vyskytuje už na nahrávce, kterou hrajeme asi tři roky. Nechtěl jsem název 265 nijak vysvětlovat, mám totiž rád texty, které zůstanou tajemné, ale vzhledem k té nešťastné shodě, bych to asi měl vysvětlit. Vzniklo to jako asociace na zážitek jedné vizionářky, která viděla ve snu čísla rulety, která jí pak dopomohla k výhře. Zdálo se jí, že jela do Las vegas a vyhrála. Tak to zrealizovala a vyhrála. V době, kdy musí být vše překvapivé, mi tohle přišlo neobyčejně nápadité, jednoduché a stručné. Ze stejného důvodu jsem na titulní stranu desky nedal žádný text, ani název kapely. Líbily se mi prostě jen čísla, která by v sobě nesla tajemství. Tak a teď už ho znáte.

Tuhle novinku 265 jste křtili ve svém rodném Jablonci, kam jste pozvali své bývalé kolegy, například zpěvačku Soňu Hermannovou, která s vámi zpívala před šesti lety. Jak srovnáváš předchozí a novou sestavu?
Výhoda současné sestavy je hlavně v tom, že už spolu hrajeme dlouho. Je to trochu jako rodina. Někdy vás ty lidi štvou, ale spojuje vás něco společného, hudba. Před dvěma roky se vrátil trumpetista Petr Dastych, ale to nebyla žádná zásadní změna. Nevím, jestli bych dnes ještě dokázal snášet všelijaké vrtochy a nálady různých hudebníků. Hlavní rozdíl je v tom, že teď je v kapele pohoda, která tam za časů velkých ambicí moc nebyla. A Soňu jsme pozvali, protože se nám s ní hrálo dobře.  

Hudba Mandragory je na jejích stránkách charakterizována jako hard rock a reggae/ska. Jak bys ji ale charakterizoval ty svými slovy, kdybys měl k dispozici více hudebních škatulek, nebo naopak kdyby jsi se škatulkám měl vyhnout?
Tak tuhle otázku stále nemám vyřešenou. Myslím, že to ani není moje věc, ale spíš věc hudebních publicistů. Slyšel jsem slova jako soul-rock, funk-rock, většinou se to motalo kolem rocku. Lidé, když slyší dechovou sekci, hned uvažují tímto způsobem. Ale já říkám, že my se držíme klasického rocku, pouze ho bohatě aranžujeme. Spojení tvrdé kytary a dechové sekce se vyskytuje opravdu málo a vlastně neznám kapelu, která by to používala jako svůj základní sound.  

Jaké máš vzory či vlivy, které se odrážejí ve tvé tvorbě? Z čeho vycházíš?
Je jasné, že každého hudebníka nejvíc ovlivní to, co poslouchá na začátku, když začne vůbec poslouchat. Pak záleží na tom, jak je progresivní. Já přiznávám, že jsem poměrně konzervativní, ale to neznamená, že mě baví opakovat zaběhané postupy. Baví mě je rozvíjet a snažím se jít dál. Když píšu hudbu, tak je to proto, že mě napadne něco, co mě překvapí a o čem mám pocit, že je to nové. V harmonickém myšlení jsem se nejvíc naučil od Beatles a od  Vivaldiho. Transkriboval jsem na zakázku několik Vivaldiho koncertů pro různé nástroje a  překvapilo mě kolik jeho postupů se vyskytuje v rockové hudbě.

Opravdu? Můžeš uvést nějaký příklad?
Třeba v písni Show must go on od Queen. Taky mě nedávno překvapila deska Alice Coopera Welcome to my nightmare z roku 1975. Působí to jako metal, ale je v tom spousta opravdu nádherných klasických harmonií. Tu desku pokládám ze zvukového hlediska za jeden z vrcholů analogového nahrávání. Ale nevím, jestli to bude z CD znít stejně jako z vinylu.  

V současné době většina kapel využívá různé elektronické samply, které prezentuje nejen na albech, ale také na koncertech. Nemáte v plánu také „osvěžit“ podobných způsobem svou hudební produkci?
Na naší desce je samplů až až. Jen nejsou na první poslech tak patrné, což je dobře. Většinou je používáme i na koncertech, pokud je to jen trochu možné.
 
Díky za rozhovor a hodně úspěchů.