9. 1. 2012 - Na předposlední desku třiapadesátileté zpěvačky, hudebnice a performerky Kate Bush se čekalo dlouhých dvanáct let. S další produkční porcí přichází po dalších šesti letech. A to hned dvakrát. Letos na jaře vydala Director’s Cut a 21. listopadu se na svět vyklube v pořadí desátá studiovka nazvaná 50 Words For Snow.
Kate Bush - Kultivovaná chameleonka s velkou představivostí
Kate Bush
O Kate Bush by se daly psát romány. O tom, že ovlivnila celou současnou generaci umělců, která si její začátky nepamatuje ani matně z dětství, protože ještě nebyla na světě nebo teprve tahala kačera po koberci. O tom, že se stala velkou personou moderní pop music a první ženou-autorkou, která premiérově ztělesnila pojem „frontwomanka“ mezi tehdejšími mužskými ikonami hudebního světa. O tom, že i při vyhýbání se médiím velkým obloukem a nekompromisnímu střežení svého soukromého života se udržela na špici. Nebo o tom, že desátá studiová deska v celé dlouhotrvající kariéře má velké šance stát se velkou událostí tohoto roku. Bush má za sebou bezpočet úspěšně vybojovaných bitev. A nutno podotknout, že i ve třiapadesáti letech má co říct, čím překvapit a hlavně pořád vypadá naprosto úžasně.
Hvězda až na druhý pohled
Jednu věc Kate Bush už dnes nikdo neodpáře: kdyby nebyla ve správný čas na správném místě (a neznala ty správné lidi), svět pop music by se otáčel úplně jiným směrem. Ačkoliv před pár lety přiznala, že současnou hudební scénu nestíhá sledovat, „protože už žije rodinným životem“, dnes by díky ní neexistovala Lady Gaga, Lily Allen, Goldfrapp, Bat For Lashes, PJ Harvey ani Florence and the Machine. To je bez debat. Nebo alespoň by dnes žádná z umělkyň v takové podobě nedobývala hudební průmysl i zájem fanoušků. Samozřejmě, že teď by někteří šťouralové mohli namítnout, že podobnou roli by mohla sehrát o pár let mladší Tori Amos. Ta ale nebyla tak osobitě originální, extravagantní, přitom stydlivá a především nevšední a lehce zapamatovatelná jako Kate Bush. A přesně to hudební scénu lákalo stejně intenzivně jako vosu zvětralé pivo. Přesto se o hvězdu světového formátu na první pohled ani poslech nejednalo. Na chuť jí muselo po dlouhém váhání přijít dokonce i samotné vydavatelství EMI, pod jehož hlavičku se ve svých šestnácti letech Bush upsala. První dema mladičké Kate zcela rázně odmítlo a druhou šanci jí dalo, až když se za ní přimluvil David Gilmour z Pink Floyd (mimochodem z kapely, kterou si EMI vědomě hýčkalo, protože vydělávala miliony a vydělává je dodnes). Byl to velký risk, ale tehdejší hudební průmysl stagnoval a nahrávací společnosti volaly po změně. A tak nastal čas zformovat novou hvězdu popového světa.
Puberta jako prodejní artikl
Přišlo období, o kterém by raději neměla vědět žádná zatvrzelá přívrženkyně současného feminismu. Jak by se dalo očekávat, s vydáním debutu The Kick Inside v roce 1978 vydavatelství profitovalo na mladistvém vzhledu tehdy čerstvě dvacetileté Kate. O masové promotion v podobě plakátů s nevinným kukučem a upnutým růžovým tílkem, pod kterým se rýsovala její horní polovina těla, sama Kate o pár let později pronesla několik litující slov: „Nikoho nezajímalo, že jsem si jako jedna z prvních psala své vlastní písničky a hrála na piano. Média mě prezentovala jen jako artikl v sexy ženském těle. Skoro to znamenalo, že musím každému dokazovat, že v tomhle ženském těle je také kus umělce.“
O tom dnes už samozřejmě nikdo nepochybuje. Ale na vrchol se nevyškrábala automaticky. Kate k tomu napomohlo především megalomanské turné: svou teatrálností, dokonale vymyšlenou choreografií či technickou vyspělostí jím zpěvačka přesvědčila i ty nejzarytější pochybovače. Velkým důkazem je také to, že její alba dosáhla nejvyšších pozic na žebříčku nejprodávanějších alb. Předposlední dvojalbum Aerial (2005) dokonce v prodejnosti předskočilo i Madonnu! A přestože Bush za celou svou déle než třicet let trvající kariéru vyjela na turné pouze jednou (Tour of Life v roce 1979), s každým dalším albem si přikovávala charakteristiku ojedinělé a experimentální osobnosti. „Před Kate Bush nebylo nic. To ona vnesla do pop music svěží vítr, který hudební scéna i vývoj potřebovaly. Všechno bylo neobvyklé a originální – písně, hlas, vizáž, chování i přístup k hudbě,“ oceňoval ji nedávno zesnulý Bob Mercer, výkonný ředitel EMI. Stejně jako zpěvák Peter Gabriel, se kterým nazpívala slavný duetů Don’t Give Up: „Byla ve všem první. A jako populární zpěvačka riskovala kontroverzní témata, vyjadřovala se k aktuálním tématům války (například skladba Army Dreamers), politiky či filozofie.“
Alegorie sněhové královny
Jakmile v květnu tohoto roku vydala Bush desku Director’s Cut, která obsahovala jedenáct přepracovaných i zcela nově přezpívaných – a přetransponovaných – skladeb z předchozích desek (The Sensual World z roku 1989 a o čtyři roky mladší The Red Shoes), a zároveň ohlásila přípravy svého desátého alba, automaticky došlo na velká očekávání. Zvlášť poté, co se Bush, téměř neustále pádící za novými a novými oblastmi experimenty, najednou obrací ve své tvorbě zpět. Jaká bude nová deska? Prozatím se její alba vyvíjela s kontinuální přesností a rozmanitostí, od tabuizovaných oblastí (například na debutu The Kick Inside se titulní skladba zabývá incestním vztahem nebo Kashka From Bagdad z alba Lionheart pro změnu homosexualitou mužů) přes filmové inspirace (píseň Hounds Of Love ze stejnojmenného alba z roku 1985 čerpá z Hitchcockových filmů, Get Out Of My House z alba The Dreaming je ovlivněná Kubrickovým filmem The Shining) až po nadčasová témata (Deeper Understanding z roku 1989 predikuje víru osamělých lidí ve virtuální vztahy s počítačem a obdobu „facebookovské“ éry). „Myslím, že na obou deskách (The Sensual World a The Red Shoes – pozn. aut.) byly zajímavé skladby, které stály za aktuální předělání. Chtěla jsem zjistit, jak by zněly v současném zvuku,“ vysvětlovala Kate Bush v rozhovoru pro The Times, proč staré skladby vydala v novém kabátě a poprvé se ohlédla zpět. Nic prý nenasvědčuje tomu, že by novinka nazvaná 50 Words For Snow měla mít zpátečnický charakter.
Pod rouškou tajemství
Album plné sněhových vloček se alegoricky odkazuje na inuitskou kulturu a s tou největší fascinací využívá její ojedinělosti a mnohoznačnosti pro tak (z pohledu nás Evropanů) jednoduchou a abstraktní věc, jako je sníh. Kate Bush si na svém desátém albu pohrává s mytologickými přesmyčkami, ukrývajícími její nejniternější a nejpravdivější výpověď. Jen ji vypátrat. Nutno ale podotknout, že se nejedná o žádné vánoční album. „Je pravda, že obal i název desky jsou dost matoucí, ale bylo by velkým omylem ji považovat za vánoční, protože taková vůbec není. Kdo tak k ní bude přistupovat, bude zklamán,“ nechala se Kate Bush slyšet v nedávném rozhovoru pro The Australian. Deska obsahuje „pouze“ sedm skladeb, ale jejich jednotlivé stopáže přesahují obvyklých hodnot. Například skladba Misty ve svých třinácti minutách pojednává o vztahu, který je předem určený ke zkáze („Roll his body / Give him eyes / Make him smile for me / ... / What kind of spirit is this? / Our one and only tryst...“). Nebo první vypuštěný singl Wild Man, který se k široké veřejnosti dostal jen ve zkrácené podobě (kolem 4 minut), je ve skutečnosti dvakrát delší a předhazuje ambivalenci divoké svobody: „I can hear you cry / Echoing round the mountainside / you sound lonely“. Je toho spousta, co Bush zaobaluje pod roušku sněhového království a světa tajemství. Ačkoliv se už od polovičky září vědělo, že Bush pracuje na nové desce, dokonce se zveřejnil obal, název i tracklist, ani těsně před vydáním alba se neuskutečnily žádné náslechy a na internetu nekolovaly pirátské kopie. Tak přísné embargo se na desátou studiovku uvalilo. „Po retrospektivním albu pro mě novinka znamená přeskočit vysokou překážku,“ svěřila se Bush v rozhovoru pro XL Magazine. Dokonce i hudebníci participující na desce byli svázáni mlčením – například herec Stephen Fry, který hostuje v titulní písni, až donedávna natahoval své fanoušky, než jim nakonec sdělil, že se podílel na desce Kate Bush. Ta si na novince splnila svůj dlouholetý sen – duet s Eltonem Johnem v písni Snowed In At Wheeler Street. (Eltonovi také v roce 1991 věnovala cover jeho písně Rocket Man, který byl v roce 2007 oceněn jako nejlepší.) Stejně tak zcela nově věnovala prostor v podobě jedné skladby teprve devatenáctiletému zpěvákovi a dirigentovi Stefanu Robertsovi, který se na začátku listopadu na svém Twitteru pochlubil: „Zpívám s Kate Bush na její nové desce... zpívám sólo v jedné její skladbě... Je to tak nádherné, že o tom už můžu konečně mluvit!“
Ať už vyzní 50 Words For Snow jakkoliv, svou desátou deskou se Kate Bush oddává nové éře – jako pozorovatelka s dostatečným nadhledem i odstupem interpretuje svět, ve kterém nalézá mystické stopy životní mnohoznačnosti. Na rozdíl od předchozích desek jako Aerial či The Red Shoes není novinka zatížená koncepční precizností, přesto se dá polemizovat o tom, zda představa padesáti druhů slov pro tak jednoduchý materiál, jako je sníh, nás okouzluje adekvátně. A zda to v přeneseném významu bude platit i na horkou novinku tohoto podzimu. Nechme se překvapit.
Komentovaná diskografie aneb Jak šel čas s Kate Bush:
The Kick Inside (1978)Prvotina se skládala i ze skladeb, které Kate složila už ve třinácti letech. Největšího úspěchu se dostalo singlu Wuthering Heights. S ním poprvé bodovala v televizní show Top of the Pops v únoru 1978.
Lionheart (1978)Rychlokvaška, která se nesla na euforické vlně prvního alba. Ačkoliv z druhé desky vzešel hit Wow, Kate nátlak vydavatelství dokopal k tomu, aby se osamostatnila. Založila si vlastní management a vyrazila na turné s perfektně nacvičenou show, světly i technickým vybavením.
Never For Ever (1980)Mnohem zralejší deska s větší sebejistotou. Skladby jako Breathing, Army Dreamers nebo Babooshka (mimochodem první singl v Top 5 po Wuthering Heights) zařadily Kate do skromného seznamu popových zpěvaček s názorem. Žánrově se její produkce začala mnohem víc diverzifikovat (např. Violin se nesla v mnohem rockovějších vodách než její předchozí skladby).
The Dreaming (1982)Čtvrté album znamenalo i nový směr a tím pádem znamenalo i zmatené přijetí kritiky. Bush začala koketovat s říznějším experimentem, novými skladatelskými technikami, interpretačními modulacemi i irským folklórem. Ačkoliv deska nešla tak na dračku, jak se očekávalo, prorazila za oceánem. Bush o deset let později album okomentovala: „Je to moje nejbláznivější album.“
Hounds Of Love (1985)Bush se tímto albem postavila na vlastní nohy a dokonce začala dýchat na ramena oblíbené Madonně. Získává několik prestižních nominací a dokonce si odnáší Brit Awards za nejlepší zpěvačku.
The Sensual World (1989)Nejkřehčí album inspirované neopětovanou láskou, bezradnými vztahy, ale i černým humorem, pro Bush tak typickým. Během čtyř let od vydání se stalo nejprodávanějším albem v USA a ve Velké Británii obsadilo druhou příčku. Hvězda Bush září na vrcholu.
The Red Shoes (1993)Deska inspirovaná stejnojmenným filmem. V pozadí příprav se Kate setkává s tragikou osudu – umírají jí přátelé i část rodiny. Na to reaguje snad nejsmutnější skladbou ve své kariéře, chorální Moments Of Pleasure, přesto s mírným optimistickým nadhledem: „every old sock meets old shoe“. Album se silným obsahovým potenciálem.
Aerial (2005)Po dvanáctileté odmlce se Bush dostává zpět do hry. Výstřední samotářka, která se zavřela před světem, aby konečně žila rodinný život, koncepčním dvojalbem získává nominace za nejlepší album a nejlepší zpěvačku.
Director’s Cut (2011)Sbírka jedenácti starých skladeb v novém kabátě z alb The Red Shoes a The Sensual World po šesti letech spánku předzvěstuje příchod nové desky. Písně Bush znovu přezpívala a v některých pozměnila i text (např. skladbu The Sensual World přejmenovala na Flower Of The Mountain).
