26. 8. 2009 - Poslední dobou se bavíme likvidací hrdinů sladkých včerejšků - kapel, co kdysi byly mladé a pět minut něco znamenaly. S třetí deskou se není nač vymlouvat, doba hájení vypršela. Kasabian vždycky připomínali armádu. Někdy ozbrojenou (technem, britpopem a madchesterem), někdy neozbrojenou a fádní jako medvěd grizzly s dynamitem v hubě. Řekneme si, proč je nezavraždíme jejich vlastními zbraněmi. Oasis nemusí být je jedni.
Kasabian - Akta X
AKT 1: Kasabian vs. šedivý průměr
Kasabian je kapela od základu jiná než ty, co do UK hitpošek jezdí stopem za doprovodu manažerů s umělými úsměvy, přestože to není znát na první pohled. Matoucím způsobem pracují s fragmenty rock'n'rollu, které dříve znamenaly pravdu a esprit. Likvidací starých hodnot vytváří postmoderní fastfood, nebo chcete-li skládku exkluzivních expozicí, co už nikdo nepotřebuje. Každé království má svou hierarchii. Někdo chce moc, někdo stát bokem a tahat za nitky, někdo posluhovat mocipánům a užírat sushi z porcelánu ještě předtím, než se vysype čoklům a kočkám do misek. Kasabian hned v prvním kole ukázali karty, což se dnes většinou neocení. Řekli, že nebudou čekat na krůčky ostatních, protože chtějí vlastnit všechny državy. Vládnout, ukázat své možnosti a pravomoci, ale také budovat, ničit a opět nastolit gilotinu. Kasabian zvedají ruku pro zrušení demokracie. UK teď nemá kapelu s takovými bezprizorními manýry, ani tak odvážnou, která si dovolí hrát vysokou hru. Žijeme mezi billboardy průměrnosti a kompromisů. Fobie z pádu do propasti je silná, potlačuje talent, vlastní vizi a interpretům zabraňuje radikálnímu odlišení od průměru. Většina se řídí heslem: „Udělej pár singlů, sbal prachy a vypadni.“ Teď už víte, proč je tolik populární šedivá barva betonu. V zaoblených panelákových stěnách žijí stereotypy a skládají hudbu, která nemá ambici stát výš než Oasis a bude mít pouhý náznak muzikálnosti a emoce. Na tom vydělali White Lies - kompromis mezi skladbami o smrti a zvukem kompilátu The Killers a Joy Division kluků, co brečí a neví moc proč. Nechme stranou nemorální kalkul a vyhláskujme si magické slovo N-U-D-A, které na harddisku zabírá místo. Kasabian jsou jiní: romantičtí, protože s ambicí vytesat sochu podobně úžasnou, jako je Michelangelův David.
AKT 2: Faktografie
Původ v Leicesteru, duše ale zakotvená v Manchesteru. No jasně: vidláci jedou do velkého města dělat bordel a na první pohled je znát, že je nevychovala metropole plná galerií a kultury. Tyhle vidle jsou značkové a klíďo píďo se o ně opřou i intoši. Kasabian jsou protažením, hlavně prolnutím přímek britpopu a manchesterské scény. Tyhle přímky se nějakou dobu vlní a klikatí, nevedou rovně a matou hlavy všem, kteří chtějí všemu rozumět. Melodie s vokálním vyplňováním prázdných skulin renesančních chrámů od Oasis (takže opět od Beatles k Beatles). Elektronická kompletace více od Primal Scream než Stone Roses, protože techno je trvalou metastází, kterou z těla nedostane ani skalpel mistra světa v plastické chirurgii. Jejich síla je a vždycky byla ve zvuku a klimaxu. Na všech albech existují důkazy o silných písničkách, co by šly prodávat bez ohozu, daly by se svléknout, postavit na molo a nikdo by je nevypískal. Těžko čekat od frontmana, že by byl ochoten natočil komorní akustickou desku. Připadal by si tak malý a málo důležitý.
AKT 3: Emoce na dračku
Tom Meighan (vokály), Sergio Pizzorno (vokály), Chris Edwards (basa), Jay Mehler (klávesy s kytarou), Ian Matthews (bicí), což ale není zakládající sestava. Chrisu Karloffovi a Ashu Hannisovi s ostatními nebylo dobře. První nahrál desku a půl, druhý o půlku méně. Po brátia Gallagherovic další páni tvorstva. Když hrají společné koncerty s Oasis, nemusíte řešit, kdo je headliner nebo support. Na fotkách mají vizáž něco mezi cowboyem s židovskými pejzy ze 60s a odrostlou mládeží, která 90s sledovala přes plexisklo - poučenou, vzdělanou, znalou kompletního backgroundu. Na rozdíl od svých hrdinů jsou Kasabian stále kreativní a při smyslech. Košile, klobouk(y), jeansy a opasky z westernů, důraz na styl. Přesně tohle jsou Kasabian i hudebně. Na novém obalu samplují sami sebe do grafiky Seržanta Peppera a jeho klubu Osamělých srdcí. To je zase o egu a snech, co by byli rádi. Jejich kontext je široká dálnice. Kasabian jsou spojnicí dob 60s a 90s, kdy psychedelie znamenala zákon. Nebudeme zapírat, že jsou také jednou z mnoha kapel, u nichž hrozí, že pád na chodník nepřežijí. Kádrovat budeme jindy, teď nám postačí, že se ve frontě před ně moc drzounů nedostalo – Bloc Party a Franz Ferdinand, kteří se třetí deskou nezesměšnili. Kasabian se ze sebe snaží udělat kompletní model, což je klad. Skvělá videa podtrhávají skladby, za něž by expresionista vraždil láskou. Je za nimi tanec, opar a důraz na estetickou práci s barvou - buď jasná črta, nebo šílená skvrna. Hrají si na Primal Scream v černobílých i kolážovitých odstínech. Postavte proti sobě barevný masakr Shoot The Runner a L.S.F., černobílý mashup kocoviny a epileptického záchvatu a máte průnik, kde je vždycky najdete. Tohle je mnohem více vypovídající než výčet party songů odvozených od počtu skladeb použitých v reklamách.
AKT 4: Taky tu je hudba
Tři desky. Kasabian (2004); Empire (2006); West Ryder Pauper Lunatic Asylum (2009). Všechno skvěle prodejné. Debut byl volná láska, ne sex v tourbusu, ale romance na louce mezi výkaly. Woodstock, kde se hraje techno vs. kytary. Vše je kolem krásné, drugs bez vedlejších a škodlivých účinků zadarmo, nikdo se ničeho a nikoho nebojí. Jasně namalovaná a naprogramovaná virtuální realita, sen všech chemical brothers & sisters. Primal Scream nezpívali jen „kill all hippies“, ale také „Every brother is a Star/Every sister is a star“. Deska dělající reklamu pospolitosti. Lehnout si do bahna a všemu se smát, protože problémy neznáme. Ano v roce 2004, kdy se opěvovali zpětně jen Velvet Underground & 60s, převládala únava a desky Joy Division se nakupovaly jen v Americe mezi hipsters v plenkách. Ano, v psychedelii, indie, melodiích, elektronice byla zakopaná chvilková zábava a občas byly slyšet i diskuze o originalitě, které estéti ostentativními gesty odmítli. Ze studia Snow Patrol přišel Jacknife Lee a dělal skvělou práci. Než udělal dvojku Bloc Party, nedostal se znovu blíže. Pamětníci psali o Lo Fidelity Allstars, legendě, která bigbeat s kytarou a soulem spojila už dávno. Ale ve vedlejších větách nepsali o xeroxu a vybledlých barvách. Jejich kopie byla živá, nestála v póze vítězného gesta sádrového trpaslíka. Druhá deska byla opak a také virtuální realita; error ve vašem compu, viry a blikající varování. Noční můra hippie holčičky smetené debutem do trávy, škaredý sen. Kasabian se rozhodli to bahno ze sebe nesmít, nechat ho na sobě plesnivět a udělat módní fotky. Deska stvořená k tomu, aby byla nenáviděná. Právo na svou Be Here Now, nebo jiný manifest arogance a velikášství britrocku, se běžně novým kapelám neuznává. Noel Gallagher - ten co napsal právě Be Here Now a nesnáší ho - o Kasabian tvrdí, že jsou nejlepší mladá kapela, což není nic než samochvála. Na interprety, co chtějí vládnout, se kouká skrz prsty. Indies tohle nemají rádi (protože jsou závislí na nezávislosti) a generace velkých zvířat své jeskyně nehodlá opustit a bude cenit zuby na každé dravé mládě, co by mohlo vyrůst do jejich velikosti, které se přiblíží. Schopnost být velký má několik vyvolených, tužbu ale každý druhý blbeček. Teď je ta chvíle, v níž řekneme Killers ne a Kasabian ano. Druhá deska Kasabian byl pokus o velkolepou desku se všemi stigmaty megalomanského buranství. Kritika neležela na zádech a kapela tvrdila: „S touhle deskou poznáte pocit zuboženého parchanta.“ Kdyby to tak nebylo, necitoval bych to. Třetí album se trefuje přesně mezi to. Jak správně tuší vnímavý čtenář, nic ordinérního čekat nelze. Pouští se do boje s tagem psychedelie, což je jediný vytyčený cíl. Hůře než Animal Collective, lépe než cokoliv vypouštějící žumpu do hitparád. Kasabian byli na debutu holčička, co si jde zařádit, a na dvojce zase chlapeček s dlažební kostkou na demonstraci. Museli se rozhodnout, jaké pohlaví je jim milejší. Volba zněla: „androgin!“, což v jejich případě znamená v mixéru roztočený hip hop, funk, techno a zbytek.
Kasabian je kapela od základu jiná než ty, co do UK hitpošek jezdí stopem za doprovodu manažerů s umělými úsměvy, přestože to není znát na první pohled. Matoucím způsobem pracují s fragmenty rock'n'rollu, které dříve znamenaly pravdu a esprit. Likvidací starých hodnot vytváří postmoderní fastfood, nebo chcete-li skládku exkluzivních expozicí, co už nikdo nepotřebuje. Každé království má svou hierarchii. Někdo chce moc, někdo stát bokem a tahat za nitky, někdo posluhovat mocipánům a užírat sushi z porcelánu ještě předtím, než se vysype čoklům a kočkám do misek. Kasabian hned v prvním kole ukázali karty, což se dnes většinou neocení. Řekli, že nebudou čekat na krůčky ostatních, protože chtějí vlastnit všechny državy. Vládnout, ukázat své možnosti a pravomoci, ale také budovat, ničit a opět nastolit gilotinu. Kasabian zvedají ruku pro zrušení demokracie. UK teď nemá kapelu s takovými bezprizorními manýry, ani tak odvážnou, která si dovolí hrát vysokou hru. Žijeme mezi billboardy průměrnosti a kompromisů. Fobie z pádu do propasti je silná, potlačuje talent, vlastní vizi a interpretům zabraňuje radikálnímu odlišení od průměru. Většina se řídí heslem: „Udělej pár singlů, sbal prachy a vypadni.“ Teď už víte, proč je tolik populární šedivá barva betonu. V zaoblených panelákových stěnách žijí stereotypy a skládají hudbu, která nemá ambici stát výš než Oasis a bude mít pouhý náznak muzikálnosti a emoce. Na tom vydělali White Lies - kompromis mezi skladbami o smrti a zvukem kompilátu The Killers a Joy Division kluků, co brečí a neví moc proč. Nechme stranou nemorální kalkul a vyhláskujme si magické slovo N-U-D-A, které na harddisku zabírá místo. Kasabian jsou jiní: romantičtí, protože s ambicí vytesat sochu podobně úžasnou, jako je Michelangelův David.
AKT 2: FaktografiePůvod v Leicesteru, duše ale zakotvená v Manchesteru. No jasně: vidláci jedou do velkého města dělat bordel a na první pohled je znát, že je nevychovala metropole plná galerií a kultury. Tyhle vidle jsou značkové a klíďo píďo se o ně opřou i intoši. Kasabian jsou protažením, hlavně prolnutím přímek britpopu a manchesterské scény. Tyhle přímky se nějakou dobu vlní a klikatí, nevedou rovně a matou hlavy všem, kteří chtějí všemu rozumět. Melodie s vokálním vyplňováním prázdných skulin renesančních chrámů od Oasis (takže opět od Beatles k Beatles). Elektronická kompletace více od Primal Scream než Stone Roses, protože techno je trvalou metastází, kterou z těla nedostane ani skalpel mistra světa v plastické chirurgii. Jejich síla je a vždycky byla ve zvuku a klimaxu. Na všech albech existují důkazy o silných písničkách, co by šly prodávat bez ohozu, daly by se svléknout, postavit na molo a nikdo by je nevypískal. Těžko čekat od frontmana, že by byl ochoten natočil komorní akustickou desku. Připadal by si tak malý a málo důležitý.
AKT 3: Emoce na dračku
Tom Meighan (vokály), Sergio Pizzorno (vokály), Chris Edwards (basa), Jay Mehler (klávesy s kytarou), Ian Matthews (bicí), což ale není zakládající sestava. Chrisu Karloffovi a Ashu Hannisovi s ostatními nebylo dobře. První nahrál desku a půl, druhý o půlku méně. Po brátia Gallagherovic další páni tvorstva. Když hrají společné koncerty s Oasis, nemusíte řešit, kdo je headliner nebo support. Na fotkách mají vizáž něco mezi cowboyem s židovskými pejzy ze 60s a odrostlou mládeží, která 90s sledovala přes plexisklo - poučenou, vzdělanou, znalou kompletního backgroundu. Na rozdíl od svých hrdinů jsou Kasabian stále kreativní a při smyslech. Košile, klobouk(y), jeansy a opasky z westernů, důraz na styl. Přesně tohle jsou Kasabian i hudebně. Na novém obalu samplují sami sebe do grafiky Seržanta Peppera a jeho klubu Osamělých srdcí. To je zase o egu a snech, co by byli rádi. Jejich kontext je široká dálnice. Kasabian jsou spojnicí dob 60s a 90s, kdy psychedelie znamenala zákon. Nebudeme zapírat, že jsou také jednou z mnoha kapel, u nichž hrozí, že pád na chodník nepřežijí. Kádrovat budeme jindy, teď nám postačí, že se ve frontě před ně moc drzounů nedostalo – Bloc Party a Franz Ferdinand, kteří se třetí deskou nezesměšnili. Kasabian se ze sebe snaží udělat kompletní model, což je klad. Skvělá videa podtrhávají skladby, za něž by expresionista vraždil láskou. Je za nimi tanec, opar a důraz na estetickou práci s barvou - buď jasná črta, nebo šílená skvrna. Hrají si na Primal Scream v černobílých i kolážovitých odstínech. Postavte proti sobě barevný masakr Shoot The Runner a L.S.F., černobílý mashup kocoviny a epileptického záchvatu a máte průnik, kde je vždycky najdete. Tohle je mnohem více vypovídající než výčet party songů odvozených od počtu skladeb použitých v reklamách.
AKT 4: Taky tu je hudbaTři desky. Kasabian (2004); Empire (2006); West Ryder Pauper Lunatic Asylum (2009). Všechno skvěle prodejné. Debut byl volná láska, ne sex v tourbusu, ale romance na louce mezi výkaly. Woodstock, kde se hraje techno vs. kytary. Vše je kolem krásné, drugs bez vedlejších a škodlivých účinků zadarmo, nikdo se ničeho a nikoho nebojí. Jasně namalovaná a naprogramovaná virtuální realita, sen všech chemical brothers & sisters. Primal Scream nezpívali jen „kill all hippies“, ale také „Every brother is a Star/Every sister is a star“. Deska dělající reklamu pospolitosti. Lehnout si do bahna a všemu se smát, protože problémy neznáme. Ano v roce 2004, kdy se opěvovali zpětně jen Velvet Underground & 60s, převládala únava a desky Joy Division se nakupovaly jen v Americe mezi hipsters v plenkách. Ano, v psychedelii, indie, melodiích, elektronice byla zakopaná chvilková zábava a občas byly slyšet i diskuze o originalitě, které estéti ostentativními gesty odmítli. Ze studia Snow Patrol přišel Jacknife Lee a dělal skvělou práci. Než udělal dvojku Bloc Party, nedostal se znovu blíže. Pamětníci psali o Lo Fidelity Allstars, legendě, která bigbeat s kytarou a soulem spojila už dávno. Ale ve vedlejších větách nepsali o xeroxu a vybledlých barvách. Jejich kopie byla živá, nestála v póze vítězného gesta sádrového trpaslíka. Druhá deska byla opak a také virtuální realita; error ve vašem compu, viry a blikající varování. Noční můra hippie holčičky smetené debutem do trávy, škaredý sen. Kasabian se rozhodli to bahno ze sebe nesmít, nechat ho na sobě plesnivět a udělat módní fotky. Deska stvořená k tomu, aby byla nenáviděná. Právo na svou Be Here Now, nebo jiný manifest arogance a velikášství britrocku, se běžně novým kapelám neuznává. Noel Gallagher - ten co napsal právě Be Here Now a nesnáší ho - o Kasabian tvrdí, že jsou nejlepší mladá kapela, což není nic než samochvála. Na interprety, co chtějí vládnout, se kouká skrz prsty. Indies tohle nemají rádi (protože jsou závislí na nezávislosti) a generace velkých zvířat své jeskyně nehodlá opustit a bude cenit zuby na každé dravé mládě, co by mohlo vyrůst do jejich velikosti, které se přiblíží. Schopnost být velký má několik vyvolených, tužbu ale každý druhý blbeček. Teď je ta chvíle, v níž řekneme Killers ne a Kasabian ano. Druhá deska Kasabian byl pokus o velkolepou desku se všemi stigmaty megalomanského buranství. Kritika neležela na zádech a kapela tvrdila: „S touhle deskou poznáte pocit zuboženého parchanta.“ Kdyby to tak nebylo, necitoval bych to. Třetí album se trefuje přesně mezi to. Jak správně tuší vnímavý čtenář, nic ordinérního čekat nelze. Pouští se do boje s tagem psychedelie, což je jediný vytyčený cíl. Hůře než Animal Collective, lépe než cokoliv vypouštějící žumpu do hitparád. Kasabian byli na debutu holčička, co si jde zařádit, a na dvojce zase chlapeček s dlažební kostkou na demonstraci. Museli se rozhodnout, jaké pohlaví je jim milejší. Volba zněla: „androgin!“, což v jejich případě znamená v mixéru roztočený hip hop, funk, techno a zbytek.
