6. 11. 2008 - Obava, že už je electro pohltilo natrvalo, byla na místě. Posun mezi dvěma předešlými deskami Goldfrapp totiž nebyl vůbec frapantní. A tak, ať si o novince Seventh Tree myslí kdokoli cokoli, kladný signál, že nesázejí na osvědčenou jistotu, to zcela určitě je.
Goldfrapp - Kdyby ty muziky nebyly, mohla se klidně stát bondgirl
Půvab, šarm, sex appeal. Zatímco Miss Kittin může před kamerou leda tak dýlovat kokain, Allison Goldfrapp by docela slušela role v bondovce. Evidentní femme fatale. První fotky, které se tehdá po vydání Felt Mountain dostaly k mému lačnému mladickému zraku, ji ukazovaly sedíce enigmaticky v kalhotkách a roláku za piánem. Sice trochu připomínala violoncellistku v Koljovi, tajemné děvče z podkroví Zdeňka Svěráka, jenže tahle hanbatost se odehrávala kdesi v anglické haciendě. V následujících letech měnila vizáž všelijak. Její módní výstřelky vždy strhávaly pozornost a rázem zaniklo, že Goldfrapp se nerovná pouze Allison. Jsou dva. Zbylým do páru je Will Gregory.
Když spíte, s kým nechcete
Léta páně 1999, kdy ustavili kapelu, měli už svoje hudební "poprvé" chvíli za sebou. Oba začínali drobnou spoluprací se jmény britské scény let devadesátých, Will zakusil i televizi a film. Podstatným zářezem Alison byla spolupráce na Trickyho albu Maxinquaye v roce ´95 a krátce předtím se její hlas zaskvěl v singlu Are We Here? od Orbital. Druhé housle ji zcela evidentně nebavily: „Je to, jako když spíte s někým, s kým tak úplně ani spát nechcete a ráno se proberete plni výčitek.“ Dneska už tím nevýrazným děvčetem v prádelně z klipu bratří Hartnollů dávno není.
S první deskou Felt Mounatin dali Goldfrapp v roce 2000 světu další album, co přijde vhod, když chcete děvčeti ukázat pro změnu citlivou stránku svého já (ty Radiohead mu nemůžete cpát donekonečna). Po čertech dramatická, tajuplná a přitom křehká je atmosféra, kterou se Willovi a Allison povedlo stvořit. Přiblížili se filmové hudbě, plné smyčcových nástrojů, k dobru dali analogové synťáky. Vším prostupuje působivé napětí a trocha trudnomyslnosti. Nic rozverného. Alespoň pár ploužáků byste z Felt Mounatin vykřesali – jen nečekat žádné slaďárny, spíš zneklidňující danse macabre. Jednu z verzí na vůbec prvním singlu Lovely Head Allison pojmenovala Staré Město mix. Kdo by byl řekl, že má ráda staropražské pověsti?
Z blat vstříc velkoměstu
Co se během následujících pěti let jali tvořit, zaskočilo asi většinu z těch, kteří si cenili debutu. Odstartovala to deska Black Cherry z roku 2003. „První je víc citové, druhé zas víc materialistické,“ charakterizovala rozdíl mezi oběma alby sama Allison. S druhou deskou odjeli vlakem z blat do velkoměsta. Předchozí decentnost vzala za své a její místo zaujala Allison, dekadentní prostopášnice, vzdorující minulosti žačky klášterní školy. Willovy syntezátory začaly mít navrch a Goldfrapp vydávali, počínaje Train, jeden taneční singl za druhým. Z Alison se nově stala electro diva. Ku prospěchu všech nenastalo žádné salto mortale. Obrat se povedl a přece nebyl úplný. Album stále obsahovalo dost lyrických a pomalých věcí (včetně titulní), smyčce úplně nezmizely. Onehdy v létě 2004, coby jedny z hlavních hvězd, vystoupili v Roudnici na festivalu Creamfields. Pro línější byli dokonce přenášeni radiopřijímači. Jako záznam pověstných koncertních rejů stačili ještě v tom roce vypustit živák na DVD.
Inspirace 70. léty se rozbujela na následující Supernature v roce 2005. Zvrácený obdiv zpěvačky ke kapele T.Rex a glam-rocku vůbec, fascinace discem.
Všechno to bylo znát už na Black Cherry, ale kulminovalo to až tady. Video k úspěšné Oh La La se hemží tomu odpovídajícími pačesáči v legínách a disko-koule-koněm. O touze rajtovat na bílém šimlovi prozpěvuje Allison i v Ride A White Horse. Jenže kopytníky to zdaleka nekončí - záliba Allison ve zvířatech je všudypřítomná: „Jsem zaujata přírodou a mytologií. Jsou to skvělé metafory pro lidské pocity a myšlenky.“ Tu přírodu představovali na první desce srnky, potom husky, králíčci atd.
Dvě desky nadmíru povedeného elektropopu, a šmytec. Prý Allison dospěla, což je kolem čtyřicítky (svůj přesný věk tají) docela na místě. Přitom na obalu únorové novinky Seventh Tree (viz recenze v minulém čísle) postává v kostýmu pierota jak z comedie dell´arte: „Dlouho jsme se bavili, že uděláme něco s harfami a intimnějšího. Důsledkem tak dlouhého turné se Supernature nám přišlo, že je čas na něco vzdušnějšího a tiššího.“ Ve chvíli prvního setkání s úvodním singlem A&E mi málem zaskočilo. Opakování je ale matka moudrosti, a tak několikátý poslech uvedl všechno na pravou míru. Na první dojem krotký pop, spíše ale navýsost příjemná, uvolněná a po většinu trvání klidná nahrávka.
Will Gregory, Ferda Mravenec - práce všeho druhu, s vyfintěnou blonckou Beruškou po svém boku. Sofistikovanost tuhle dvojici provází vždy a všude, ani z electra v jejich podání nečpěl pot a nelezly chlupy po způsobu Peaches. Stejně tak všestrannost, s jakou si počínali dosud, vyvolává zvídavost, kde napříště vyklíčí šiška, až opadá Seventh Tree.
Britské duo dalo o sobě poprvé znát na přelomu milénia debutem Felt Mountain. Šedá eminence projektu, skladatel Will Gregory, a zpěvačka Allison Goldfrapp na něm předvedli svoji schopnost složit album s uhrančivou atmosférou. Následný překvapivý obrat k elektronice přinesl expanzi hudby Goldfrapp i na taneční parket. V roce 2003 to byla Black Cherry a následně lehce ostřejší Supernature (2005) s úspěšnou Oh La La. Nyní opět zklidňují a vstupují do období Seventh Tree.
Když spíte, s kým nechceteLéta páně 1999, kdy ustavili kapelu, měli už svoje hudební "poprvé" chvíli za sebou. Oba začínali drobnou spoluprací se jmény britské scény let devadesátých, Will zakusil i televizi a film. Podstatným zářezem Alison byla spolupráce na Trickyho albu Maxinquaye v roce ´95 a krátce předtím se její hlas zaskvěl v singlu Are We Here? od Orbital. Druhé housle ji zcela evidentně nebavily: „Je to, jako když spíte s někým, s kým tak úplně ani spát nechcete a ráno se proberete plni výčitek.“ Dneska už tím nevýrazným děvčetem v prádelně z klipu bratří Hartnollů dávno není.
S první deskou Felt Mounatin dali Goldfrapp v roce 2000 světu další album, co přijde vhod, když chcete děvčeti ukázat pro změnu citlivou stránku svého já (ty Radiohead mu nemůžete cpát donekonečna). Po čertech dramatická, tajuplná a přitom křehká je atmosféra, kterou se Willovi a Allison povedlo stvořit. Přiblížili se filmové hudbě, plné smyčcových nástrojů, k dobru dali analogové synťáky. Vším prostupuje působivé napětí a trocha trudnomyslnosti. Nic rozverného. Alespoň pár ploužáků byste z Felt Mounatin vykřesali – jen nečekat žádné slaďárny, spíš zneklidňující danse macabre. Jednu z verzí na vůbec prvním singlu Lovely Head Allison pojmenovala Staré Město mix. Kdo by byl řekl, že má ráda staropražské pověsti?
Z blat vstříc velkoměstu
Co se během následujících pěti let jali tvořit, zaskočilo asi většinu z těch, kteří si cenili debutu. Odstartovala to deska Black Cherry z roku 2003. „První je víc citové, druhé zas víc materialistické,“ charakterizovala rozdíl mezi oběma alby sama Allison. S druhou deskou odjeli vlakem z blat do velkoměsta. Předchozí decentnost vzala za své a její místo zaujala Allison, dekadentní prostopášnice, vzdorující minulosti žačky klášterní školy. Willovy syntezátory začaly mít navrch a Goldfrapp vydávali, počínaje Train, jeden taneční singl za druhým. Z Alison se nově stala electro diva. Ku prospěchu všech nenastalo žádné salto mortale. Obrat se povedl a přece nebyl úplný. Album stále obsahovalo dost lyrických a pomalých věcí (včetně titulní), smyčce úplně nezmizely. Onehdy v létě 2004, coby jedny z hlavních hvězd, vystoupili v Roudnici na festivalu Creamfields. Pro línější byli dokonce přenášeni radiopřijímači. Jako záznam pověstných koncertních rejů stačili ještě v tom roce vypustit živák na DVD.
Inspirace 70. léty se rozbujela na následující Supernature v roce 2005. Zvrácený obdiv zpěvačky ke kapele T.Rex a glam-rocku vůbec, fascinace discem.
Všechno to bylo znát už na Black Cherry, ale kulminovalo to až tady. Video k úspěšné Oh La La se hemží tomu odpovídajícími pačesáči v legínách a disko-koule-koněm. O touze rajtovat na bílém šimlovi prozpěvuje Allison i v Ride A White Horse. Jenže kopytníky to zdaleka nekončí - záliba Allison ve zvířatech je všudypřítomná: „Jsem zaujata přírodou a mytologií. Jsou to skvělé metafory pro lidské pocity a myšlenky.“ Tu přírodu představovali na první desce srnky, potom husky, králíčci atd. Dvě desky nadmíru povedeného elektropopu, a šmytec. Prý Allison dospěla, což je kolem čtyřicítky (svůj přesný věk tají) docela na místě. Přitom na obalu únorové novinky Seventh Tree (viz recenze v minulém čísle) postává v kostýmu pierota jak z comedie dell´arte: „Dlouho jsme se bavili, že uděláme něco s harfami a intimnějšího. Důsledkem tak dlouhého turné se Supernature nám přišlo, že je čas na něco vzdušnějšího a tiššího.“ Ve chvíli prvního setkání s úvodním singlem A&E mi málem zaskočilo. Opakování je ale matka moudrosti, a tak několikátý poslech uvedl všechno na pravou míru. Na první dojem krotký pop, spíše ale navýsost příjemná, uvolněná a po většinu trvání klidná nahrávka.
Will Gregory, Ferda Mravenec - práce všeho druhu, s vyfintěnou blonckou Beruškou po svém boku. Sofistikovanost tuhle dvojici provází vždy a všude, ani z electra v jejich podání nečpěl pot a nelezly chlupy po způsobu Peaches. Stejně tak všestrannost, s jakou si počínali dosud, vyvolává zvídavost, kde napříště vyklíčí šiška, až opadá Seventh Tree.
Britské duo dalo o sobě poprvé znát na přelomu milénia debutem Felt Mountain. Šedá eminence projektu, skladatel Will Gregory, a zpěvačka Allison Goldfrapp na něm předvedli svoji schopnost složit album s uhrančivou atmosférou. Následný překvapivý obrat k elektronice přinesl expanzi hudby Goldfrapp i na taneční parket. V roce 2003 to byla Black Cherry a následně lehce ostřejší Supernature (2005) s úspěšnou Oh La La. Nyní opět zklidňují a vstupují do období Seventh Tree.
