4. 9. 2009 - U příležitosti otevření pražské pobočky Hard Rock Café jsme měli možnost osobně s FLC probrat jejich bohatou diskografii, kterou už od roku 1993 zásobují svými rockově hiphopovými songy s funky jazzovými aranžemi, vyprávějícími gangsterské příběhy z vyfantazírované mýtomanie i osobních zkušeností. A to s newyorským humorem a nonšalantním nadhledem.
Fun Lovin´ Criminals - Newyorská spojka
V současnosti v Anglii usazení pánové Huey (zpěv, kytara), Fast (basa, piáno, dechové nástroje) a Angličan Frank Benbini (bicí) jsou uvolnění, vždy cool a neodpouštějí si mezi sebou privátní vtípky.
Huey: Začal jsem pracovat v klubu Limelight a kámoš mi představil Fasta. Hned jsme se skamarádili, jednu dobu jsme dokonce spolu bydleli a tak to všechno vzniklo. Ještě jsme v repertoáru nic moc neměli, ale známej chtěl, abychom vystoupili na jeho narozeninách. To byl náš první kšeft.
Nejdřív papíry, potom zamakáme
Na začátku jste tvrdil, že když jste získali smlouvu na desku ani jste ještě neuměl pořádně hrát na kytaru…
Huey: (Smích) Trochu jsem přeháněl. Ale je pravda, že jsem nebyl žádný eso, ale časem jsem se zlepšil.
Slavný debut Come Find Yourself vychází v roce 1996.
Huey: Velmi rychle nahráno i napsáno. Nato, že jsme byli poprvé ve studiu, to šlo překvapivě dobře. Ve studiu jsme dělali pak skvělý mejdany s kámošema.
Fast: Mysleli jsme, že to je poprvé a naposledy, co jsme ve studiu.
Překvapivě jste s tímto albem měli velký úspěch v Evropě.
Huey: Měli jsme velké štěstí. Byli jsme tím velmi překvapeni, jsme z New Yorku a většinou máš úspěch v místě, odkud pocházíš. Je to velmi lichotivé. Navíc v Evropě jsou lidé oproti Americe více otevření mísení stylů a nejsou uzavřeni v jedné škatulce.
Frank: Když ta deska vyšla, tak jsem si ji koupil a pomatuju si, že kolem skupiny bylo velké tajemno. Jako že kdo ti týpci vlastně jsou. Jestli to jsou fakt gangsteři, nebo co. Protože tam je spousta zábavných historek, jako třeba song King Of New York. Bylo to skvělý, dal sis jointa, poslouchal ses a bylo to jako koukat se na film. Moc kapel to takhle zařízeno nemá. A to je dobře.
Následné 100% Colombian z roku 1998 je více jazzové, kinematografické a zvukově konzistentní…
Přivedli si krále
Huey: Druhá deska je vždy těžší, protože na první jsi měl spoustu času. Ale rozehráli jsme se a rozhodli jsme se pořádně se zaměřit na to, kým vlastně jsme a odkud pocházíme. Proto písně o Barrym Whiteovi a Views Belong Of Everyone, což je pokračování příběhu King Of NY. Desku jsme si produkovali sami a snažili jsme se držet ji co nejpevněji. Produkce je lepší, ale ve studiu o tom moc neuvažujeme. Snažíme se o „keep it real“. Není to žádná rocková věda. Spousta kapel si láme hlavu nad blbostmi. Přitom není třeba to analyzovat, a to je právě ta dobrá věc na tom. Ještě by se to mohlo pokazit.
I přes lehčí kousky je deska poněkud temnější. Co myslíte?
Huey: Tak samozřejmě, tam jsou temnější nálady. Prostě máš někdy špatnej den a můžeš se buď smát, nebo brečet. A zase někdo, kdo se celej den směje, napíše něco hodně smutného. Když je něco špatně, tak o tom napíšeme. Proč ne? Ale je v tom taky hodně humoru.
V závěrečném Mini Bar Blues u vás hostuje B. B. King.
Huey: To bylo skvělé. Potkali jsme ho na udílení cen časopisu Q.
Fast: K tomu se váže dobrá historka. Hráli jsme někde ve Skotsku a byl tam nějakej nešťastnej chlapík, kterýmu umřeli rodiče, a tak šel za B. B. Ten mu doporučil, ať se jde na nás podívat, že mu to pomůže. Údajně mu to zlepšilo náladu a na chvíli zapomněl na své starosti. To je pravdivý příběh!
Huey: Je to povzbuzující i hudebně. S muzikanty, které obdivuješ, můžeš hrát hudbu, kterou si děláš zcela po svým. A to je cool! Jednou jsem dokonce držel Kingovu Lucille (legendární kytara Gibson ES-355 – pozn. aut.). To si dáš pozor, abys ji neupustil.
Na hitu život nestojí
Mimosa z roku 1999 je kompilace remixů, rarit a převzatých věcí ve velmi lounge stylu.
Huey: Vždycky jsme si tyhle věci pouštěli. Lidi si na nás zvykli jako na hlasitou kapelu a tady jsme chtěli ukázat naši druhou stranu, kdy se jen tak flákáme a odpočíváme. Navíc je v tom humor. Je to trochu přehnaný, jako bychom hráli na nějaké luxusní lodi, co pluje na pláž Copacabana. Což by mimochodem nebylo vůbec špatné.
Loco z roku 2001 je naopak přímější, drsnější a zároveň méně přístupné.
Huey: Tenkrát hudební průmysl procházel všelijakými změnami a nejspíše to nebyl zrovna chytrý krok, vydat takové album. Ale my to tak tenkrát cítili. Napadlo nás udělat trochu jiné promo, ale všichni na nás koukali jak na blázny. Teď to tak dělají všichni. Firma nepochopila, že od nás nemůže pokaždé čekat velký hit. FLC nejsou mainstream.
Bicista je od přírody násilník
V této době znovu měníte bubeníka. Po Stevu O. a Mackiem přichází Frank Benbini…
Huey: Steve byl vůl, pak chvíli zaskakoval Mackie, ale ten chtěl dělat svoje věci, takže máme Franka a je zdaleka nejlepší. Takhle nám to vyhovuje a FLC jsme my tři a naše individuální pohledy na hudbu a život. Frank je z Midlands, konkrétně z Leicesteru, a má sílu jak nadopovanej John Bonham! (Mimochodem FLC odpálili svůj set velmi dravou verzí Rock´N´Rollu od Led Zeppelin – pozn. aut.)
Frank: Bubeníci jsou divní pavouci. Musíš bejt trochu narušenej, když se živíš tím, že mlátíš do věcí. (Smích)
Fast: Dobrej bubeník je základ. Ten to všechno drží a popohání kupředu. Frank je v kapele už sedm let a jsme tomu rádi.
New York, náš New York
Po odchodu od major labelu a několika kompilacích největších hitů jste vydali desku Welcome to Poppy's (2001), která byla kritizována jako nepříliš objevná a jen opakující věci minulé.
Frank: Já bych řekl, že jsme se snažili do toho dát spoustu nápadů a celkem jsme makali. Něco je skvělé, jako třeba Living On The Street, a něco míň. Kapela procházela spoustou změn. Nový manažer, nová firma, a tak. Fakt hard core. Možná tomu chybí to první slovo z FLC. Fun - zábava.
Huey: Něco bylo na C stranu a přešlo to na B stranu. Něco tam být nemuselo. Tenkrát jsme neměli s kým se konfrontovat. Jedině sami mezi sebou. Nemůžeme se podívat na hitparádu, abychom věděli, co od nás lidi budou očekávat. Nejsme Foo Fighters! Nápady můžou přicházet z poslouchání hudby nebo filmů, ale nejlepší je, když to přichází z tvého života. Je hrozně důležitý žít svůj život a pak ho eventuelně reflektovat. Víš co, po té co hraješ po celém světě, tak je důležité žít trochu normálně. Vidět kámoše, být se svou rodinou a občas jít ven na drink.
Vaše zatím poslední deska Livin´ In the City z roku 2005 je ódou na New York. To byl základní koncept?
Huey: Vždycky jsme chtěli udělat konceptuální album. Vzdát hold městu, kde jsme vyrostli, které nás vychovalo a hodně nám dalo. Chtěl jsem, aby to začalo hudbou, co slyším z okna svého bytu. Snažit se popsat všechny čtvrtě a obvody, a hudbu s nimi spojenou - Brooklyn, Harlem, Queens atd. Spousta kultur se tam mísí. Spousta lidí odevšad se tam stěhuje. Mám pocit, že ti lidé, co přijdou, většinou berou s sebou to nejlepší ze své země.
Fast: Něco jsme natočili v Londýně. Ale pak jsme se přesunuli do New Yorku a všechno dokončili ve studiu Electric Ladyland. Je důležitý být na tom místě, o kterém píšeš.
Klidně mi do toho kecej!
Jak vlastně u vás probíhá proces psaní materiálů?
Huey: Teď, jak žijeme všichni ve stejné zemi, je pro nás lehčí se sejít a vše probrat a zahrát si. Občas si nahraju nápady, riffy nebo vokály doma a přinesu to klukům. Ale Fast teď bydlí blízko mě, takže se scházíme doma, flákáme se spolu a zkoušíme. Teď mám novou garáž a když to kluci viděli, hned že tam uděláme zkušebnu. No nevím… (Smích)
Fast: Dobrá věc je, že s dnešní technologií můžeš nahrávat prakticky všude a pak to všelijak upravovat. To vše podstatně zjednodušuje.
Huey: Hlavně se snažíme na sebe působit tak, aby každý ze sebe dostal to nejlepší. Navzájem si do toho kecáme. Což je dobré. Není to tak, že píše a vše kontroluje jenom jeden, nebo dva hlavní členové skupiny.
Jak vidíte další desku?
Huey: Chtěli bychom zase více experimentovat. V dnešní době už desky jako celek příliš nefungují. Všichni jedou v singlech. Jako když si na iPodu uděláš vlastní výběr. Chceme spolupracovat s jinými lidmi. Máme pár vyhlídnutých MC´s a pak bychom rádi něco udělali s G And The Special Sauce.
Huey: Začal jsem pracovat v klubu Limelight a kámoš mi představil Fasta. Hned jsme se skamarádili, jednu dobu jsme dokonce spolu bydleli a tak to všechno vzniklo. Ještě jsme v repertoáru nic moc neměli, ale známej chtěl, abychom vystoupili na jeho narozeninách. To byl náš první kšeft.
Nejdřív papíry, potom zamakáme
Na začátku jste tvrdil, že když jste získali smlouvu na desku ani jste ještě neuměl pořádně hrát na kytaru…
Huey: (Smích) Trochu jsem přeháněl. Ale je pravda, že jsem nebyl žádný eso, ale časem jsem se zlepšil.
Slavný debut Come Find Yourself vychází v roce 1996.
Huey: Velmi rychle nahráno i napsáno. Nato, že jsme byli poprvé ve studiu, to šlo překvapivě dobře. Ve studiu jsme dělali pak skvělý mejdany s kámošema.
Fast: Mysleli jsme, že to je poprvé a naposledy, co jsme ve studiu.
Překvapivě jste s tímto albem měli velký úspěch v Evropě.
Huey: Měli jsme velké štěstí. Byli jsme tím velmi překvapeni, jsme z New Yorku a většinou máš úspěch v místě, odkud pocházíš. Je to velmi lichotivé. Navíc v Evropě jsou lidé oproti Americe více otevření mísení stylů a nejsou uzavřeni v jedné škatulce.
Frank: Když ta deska vyšla, tak jsem si ji koupil a pomatuju si, že kolem skupiny bylo velké tajemno. Jako že kdo ti týpci vlastně jsou. Jestli to jsou fakt gangsteři, nebo co. Protože tam je spousta zábavných historek, jako třeba song King Of New York. Bylo to skvělý, dal sis jointa, poslouchal ses a bylo to jako koukat se na film. Moc kapel to takhle zařízeno nemá. A to je dobře.
Následné 100% Colombian z roku 1998 je více jazzové, kinematografické a zvukově konzistentní…
Přivedli si krále Huey: Druhá deska je vždy těžší, protože na první jsi měl spoustu času. Ale rozehráli jsme se a rozhodli jsme se pořádně se zaměřit na to, kým vlastně jsme a odkud pocházíme. Proto písně o Barrym Whiteovi a Views Belong Of Everyone, což je pokračování příběhu King Of NY. Desku jsme si produkovali sami a snažili jsme se držet ji co nejpevněji. Produkce je lepší, ale ve studiu o tom moc neuvažujeme. Snažíme se o „keep it real“. Není to žádná rocková věda. Spousta kapel si láme hlavu nad blbostmi. Přitom není třeba to analyzovat, a to je právě ta dobrá věc na tom. Ještě by se to mohlo pokazit.
I přes lehčí kousky je deska poněkud temnější. Co myslíte?
Huey: Tak samozřejmě, tam jsou temnější nálady. Prostě máš někdy špatnej den a můžeš se buď smát, nebo brečet. A zase někdo, kdo se celej den směje, napíše něco hodně smutného. Když je něco špatně, tak o tom napíšeme. Proč ne? Ale je v tom taky hodně humoru.
V závěrečném Mini Bar Blues u vás hostuje B. B. King.
Huey: To bylo skvělé. Potkali jsme ho na udílení cen časopisu Q.
Fast: K tomu se váže dobrá historka. Hráli jsme někde ve Skotsku a byl tam nějakej nešťastnej chlapík, kterýmu umřeli rodiče, a tak šel za B. B. Ten mu doporučil, ať se jde na nás podívat, že mu to pomůže. Údajně mu to zlepšilo náladu a na chvíli zapomněl na své starosti. To je pravdivý příběh!
Huey: Je to povzbuzující i hudebně. S muzikanty, které obdivuješ, můžeš hrát hudbu, kterou si děláš zcela po svým. A to je cool! Jednou jsem dokonce držel Kingovu Lucille (legendární kytara Gibson ES-355 – pozn. aut.). To si dáš pozor, abys ji neupustil.
Na hitu život nestojíMimosa z roku 1999 je kompilace remixů, rarit a převzatých věcí ve velmi lounge stylu.
Huey: Vždycky jsme si tyhle věci pouštěli. Lidi si na nás zvykli jako na hlasitou kapelu a tady jsme chtěli ukázat naši druhou stranu, kdy se jen tak flákáme a odpočíváme. Navíc je v tom humor. Je to trochu přehnaný, jako bychom hráli na nějaké luxusní lodi, co pluje na pláž Copacabana. Což by mimochodem nebylo vůbec špatné.
Loco z roku 2001 je naopak přímější, drsnější a zároveň méně přístupné.
Huey: Tenkrát hudební průmysl procházel všelijakými změnami a nejspíše to nebyl zrovna chytrý krok, vydat takové album. Ale my to tak tenkrát cítili. Napadlo nás udělat trochu jiné promo, ale všichni na nás koukali jak na blázny. Teď to tak dělají všichni. Firma nepochopila, že od nás nemůže pokaždé čekat velký hit. FLC nejsou mainstream.
Bicista je od přírody násilník
V této době znovu měníte bubeníka. Po Stevu O. a Mackiem přichází Frank Benbini…
Huey: Steve byl vůl, pak chvíli zaskakoval Mackie, ale ten chtěl dělat svoje věci, takže máme Franka a je zdaleka nejlepší. Takhle nám to vyhovuje a FLC jsme my tři a naše individuální pohledy na hudbu a život. Frank je z Midlands, konkrétně z Leicesteru, a má sílu jak nadopovanej John Bonham! (Mimochodem FLC odpálili svůj set velmi dravou verzí Rock´N´Rollu od Led Zeppelin – pozn. aut.)
Frank: Bubeníci jsou divní pavouci. Musíš bejt trochu narušenej, když se živíš tím, že mlátíš do věcí. (Smích)
Fast: Dobrej bubeník je základ. Ten to všechno drží a popohání kupředu. Frank je v kapele už sedm let a jsme tomu rádi.
New York, náš New York
Po odchodu od major labelu a několika kompilacích největších hitů jste vydali desku Welcome to Poppy's (2001), která byla kritizována jako nepříliš objevná a jen opakující věci minulé.
Frank: Já bych řekl, že jsme se snažili do toho dát spoustu nápadů a celkem jsme makali. Něco je skvělé, jako třeba Living On The Street, a něco míň. Kapela procházela spoustou změn. Nový manažer, nová firma, a tak. Fakt hard core. Možná tomu chybí to první slovo z FLC. Fun - zábava.
Huey: Něco bylo na C stranu a přešlo to na B stranu. Něco tam být nemuselo. Tenkrát jsme neměli s kým se konfrontovat. Jedině sami mezi sebou. Nemůžeme se podívat na hitparádu, abychom věděli, co od nás lidi budou očekávat. Nejsme Foo Fighters! Nápady můžou přicházet z poslouchání hudby nebo filmů, ale nejlepší je, když to přichází z tvého života. Je hrozně důležitý žít svůj život a pak ho eventuelně reflektovat. Víš co, po té co hraješ po celém světě, tak je důležité žít trochu normálně. Vidět kámoše, být se svou rodinou a občas jít ven na drink.
Vaše zatím poslední deska Livin´ In the City z roku 2005 je ódou na New York. To byl základní koncept?
Huey: Vždycky jsme chtěli udělat konceptuální album. Vzdát hold městu, kde jsme vyrostli, které nás vychovalo a hodně nám dalo. Chtěl jsem, aby to začalo hudbou, co slyším z okna svého bytu. Snažit se popsat všechny čtvrtě a obvody, a hudbu s nimi spojenou - Brooklyn, Harlem, Queens atd. Spousta kultur se tam mísí. Spousta lidí odevšad se tam stěhuje. Mám pocit, že ti lidé, co přijdou, většinou berou s sebou to nejlepší ze své země.
Fast: Něco jsme natočili v Londýně. Ale pak jsme se přesunuli do New Yorku a všechno dokončili ve studiu Electric Ladyland. Je důležitý být na tom místě, o kterém píšeš.
Klidně mi do toho kecej!Jak vlastně u vás probíhá proces psaní materiálů?
Huey: Teď, jak žijeme všichni ve stejné zemi, je pro nás lehčí se sejít a vše probrat a zahrát si. Občas si nahraju nápady, riffy nebo vokály doma a přinesu to klukům. Ale Fast teď bydlí blízko mě, takže se scházíme doma, flákáme se spolu a zkoušíme. Teď mám novou garáž a když to kluci viděli, hned že tam uděláme zkušebnu. No nevím… (Smích)
Fast: Dobrá věc je, že s dnešní technologií můžeš nahrávat prakticky všude a pak to všelijak upravovat. To vše podstatně zjednodušuje.
Huey: Hlavně se snažíme na sebe působit tak, aby každý ze sebe dostal to nejlepší. Navzájem si do toho kecáme. Což je dobré. Není to tak, že píše a vše kontroluje jenom jeden, nebo dva hlavní členové skupiny.
Jak vidíte další desku?
Huey: Chtěli bychom zase více experimentovat. V dnešní době už desky jako celek příliš nefungují. Všichni jedou v singlech. Jako když si na iPodu uděláš vlastní výběr. Chceme spolupracovat s jinými lidmi. Máme pár vyhlídnutých MC´s a pak bychom rádi něco udělali s G And The Special Sauce.
