Florence + The Machine - Velkolepý ceremoniál k nalezení stabilního místa na popovém poli

23. 1. 2012 - I když to pro ženu nebude znít jako lichotka, Florence Welch v žádném směru nevypadá na 25 let. Vizuálně působí při své výšce a postavě jako aristokraticky bledá dáma, které bude nadosmrti „něco kolem třiceti“. A hudebně a textově čiší z jejího projevu moudrost a zkušenost, kterou byste ročníku 1986 jen těžko připisovali. Vyzrálost – to je to slovo, které všechno shrnuje.

Než se ale pustíme do analýzy toho, jaké aspekty nového materiálu Florence + The Machine onu vyzrálost dokládají a jaký kurz ve své tvorbě slečna Welchová nastavila, bylo by na místě zmínit se alespoň letem světem o tom, kdo že to ta Florence vlastně je a kde se vzala její Mašina.

Základ onomu jménu položil projekt, který Florence Welch, dcera angloamerického akademického páru, založila s Isabellou Summers a který se jmenoval Florence Robot / Isa Machine. Procesem zjednodušení, který ovšem provázela i personální restrukturalizace, pak došlo ke genezi Florence + The Machine. A přestože Isabella je stabilní kolaborátorkou, spoluautorkou a tak nějak obecně parťačkou Florence až do současné doby, The Machine dneska znamená především doprovodnou kapelu, jež má sice stabilní obsazení, ale jinak ustupuje do pozadí charismatu své uhrančivé matky.

Zvuk roku 2009

Úplně na počátku se Florence vydala slepou uličkou s kapelou Ashok a albem Plans. Zde hrála příliš podružnou úlohu na to, jaké ambice a hlavně potenciál skrývala. „Sólová“ tvorba byla tím správným směrem, který jedině mohl vyhovovat síle jejího hlasu a talentu.

Na základě singlů Ki ss With A Fist a Dog Days Over (z toho se paradoxně ještě víc proslavila B strana, cover songu You’ve Got The Love od The Source and Candi Staton) obsadila třetí místo v prestižním vizionářském žebříčku BBC Sound of 2009. A když v daném roce vyšlo její debutové album, nebylo pochyb, že Florence + The Machine bude bezesporu zvukem nejen aktuálního roku, ale i let dalších.

Záhy po svém vydání v roce 2009 začalo album Lungs sbírat nominace a ceny; mezi mnohými jmenujme proměněnou Brit Awards. To samo o sobě sice není důkazem umělecké kvality, ceny dneska dostává kdekdo, že jo – co ale v současné době naprosto jasně vyplouvá na povrch, je formativní charakter té desky, její mnohovrstevnatost ve smyslu nedovršeného obsazení vlastního, stabilního místa na širém poli popu. A i přes toto hledání správné polohy, přesto, že ze subžánrového hlediska se to album člověku do vkusu zdaleka nemuselo trefit celé, Florence zřetelně naznačila, že až si tu správnou cestu houštím hudebních vlivů a inklinací proklestí, bude to pravděpodobně nářez. O to víc, o co se jako správná cesta jevil v podstatě jakýkoli směr.

Vítězem se stává... Paul Epworth

Na Lungs se podílelo pět producentů, což už je samo o sobě příslibem různorodosti. Podívejme se tedy, kam ji který z nich vedl. Je totiž podstatnější, než by se mohlo zdát.

Nejnevýraznější a nejméně distinktivní práci odvedl Charlie Hugall, producent, který je teprve na začátku kariéry a Florence + The Machine je asi tím nejzajímavějším již vydaným projektem, na kterém pracoval. Podepsal se pod asi nejslabší článek alba, song My Boy Builds Coffins, který zní jako jeden velký kompromis mezi prací všech jeho kolegů a jako takový je v podstatě nezapamatovatelný. Dělal také na výše zmíněné coververzi a tam, po pravdě řečeno, toho nemohl moc zkazit.

Eg White, který pracoval třeba s Adele nebo s Duffy, pak přispěl produkcí jediného tracku, a to Hurricane Drunk. Podařilo se mu dosáhnout jakési kombinace mezi soulem a Morcheebou, což by ho mohlo ctít, kdyby té Morcheeby v refrénu nebylo tak nějak moc. I tak ale ukázal, že Florence může být silná jak ve výrazných refrénech, tak ve střídmých slokách. A to ho ctí každopádně.

A pak tady máme Stevea Mackeyho, basáka Pulp, jenž produkoval třeba povedené první album The Long Blondes. Ten se postaral o punkovou vypalovačku Kiss With A Fist a bluesovou Girl With One Eye a tím ukázal, jak moc by to Florence slušelo v rockovém křiváku. Jsou tací, včetně autora tohoto článku, kteří trochu litují, že se Florence se Stevem neskamarádili trochu víc, že to holka viděla jinak a do kytar se jí moc nechtělo.

O zbytek alba se podělili James Ford, známý jako člen Simian Mobile Disco a producent kapel jako Arctic Monkeys, Last Shadow Puppets, Klaxons či Crocodiles, a Paul Epworth, kterému za pomoc vděčí Bloc Party, The Raputure či Friendly Fires.

První jmenovaný produkoval songy Dog Days Are Over, I’m Not Calling You A Liar, Drumming Song a Between Two Lungs a pro Florence vytyčil území na hranici mezi indie-popovostí Kate Nash (jejíž první album zase paradoxně produkoval Paul Epworth), soulem à la Duffy a gospelovou extatičností. Tím ji dostal do hravé polohy, ve které mohla uplatnit rozsah i sílu svého hlasu, ale zároveň zůstávala civilní a střídmá a jenom tak trochu sympaticky přidrzlá.

Byl to ale Epworth, který správně vytušil, kam by Florence – tehdy možná ještě podvědomě – nejraději zamířila. Když si poslechnete barokně a bombasticky aranžované tracky jako Cosmic Love nebo Rabbit Heart, ve kterých vokál zas a znovu dokazuje, že má na to zahanbit svou znělostí veškeré smyčce i velkolepé bicí, a srovnáte to s aktuálním albem (k němuž se záhy dostaneme), bude vám hned zřejmé, kam ukazuje střelka kompasu. Ostatně sama Florence říká, že právě Rabbit Heart změnila její vnímání vlastního hudebního směřováním tím, že odvedla pozornost od kytarového zvuku.

Mystický pop

Druhé album mělo být „temnější, těžší, se silnějším zvukem bicích a basy, ale také celkově komplexnější.“ „Chtěla jsem, aby nová deska zněla jako soundtrack k filmu Romeo + Juliet od Baze Luhrmanna, se vším tím násilím smíchaným se shakespearovským dramatem a popem a špínou.“

Paradoxní ale je, že v prvopočátcích se myšlenkové pochody slečny Welchové ubíraly jiným směrem: „Původně jsem chtěla natočit album ve stylu amerického popu, inspirovaly mě Kelly Clarkson a Leona Lewiss, ale nakonec jsem si řekla, že je mnoho směrů, které skrývá moje první album a které by bylo dobré prozkoumat.“

Značný podíl na takové změně názoru nese právě Paul Epworth, který měl pro Florence, když se vrátila z turné k první desce, již přichystanou spoustu materiálu. Materiálu, který přesně odpovídal tomu, co jeho produkce naznačila na Lungs.

Album Ceremonials označil jistý americký recenzent na mystický pop a autor tohoto článku mu toto slovní spojení bez skrupulí ukradne. Lépe by to totiž nevymyslel. A jestliže se v médiích až příliš často objevuje srovnání aktuální tvorby Florence + The Machine s Kate Bush, něco na tom také bude. A to i přes to, že Florence je do jisté míry mnohem míň úchylná a její hlas do vás pustí podstatně víc voltů.

Zářným příkladem, který lze použít k charakteristice Ceremonials jako celku, je song Shake It Out a video k němu. Klip nás přivádí na nějaký zvláštní karneval, kde Florence ve škrabošce prožívá emocionální přepětí. Chvíli se směje, chvíli se popadá za hlavu, chvíli ve zvrácené extázi vzhlíží k nebi, jako by se z něj zrovna snášeli Čtyři jezdci apokalypsy. K tomu hraje hudba, které v pozadí vévodí výrazné, hluboké bicí a mohutné sbory. Melodie refrénu je správně patetická a tak akorát vlezlá, vokál, který zpočátku působí poměrně umírněně, brzy přepne do excitovaného sladkobolného afektu a plně využije svůj potenciál, jež by bylo možno měřit Richterovou škálou.

A tak se to má i s dalšími tracky. Stále přítomné je echo, které doplňuje barokně tajemnou atmosféru alba, smyčce a/nebo klávesy zahušťující už tak dost masivní aranže, a atmosféra jako z „jiného světa“, jak se vyjádřila sama Florence.

Paulu Epworthovi se podařilo posunout Florence + The Machine k bombastickému, těžkému zvuku, který ne každému může být po chuti, ale každý mu musí přiznat nepřekonatelnou působivost. Florence chce být uhrančivá tak, aby to omámilo i Paula McCartneyho – tak jak to popisuje Baz Luhrmann v rozhovoru s Florence pro magazín Interview. A s Epworthovou pomocí se jí to daří: „Pokud vás někdo neustále krmí inspirací, celý proces to značně ulehčuje...“

Florence je přesně tam, kde chtěla a měla být. V sadu plném uzrálých plodů svého talentu.

Vím, já to vím, Florence básní

Florence Welch je jednou z mála globálně veleúspěšných zpěvaček, jejíž texty se dají považovat za svého druhu umění, což přispívá k přesvědčení o její zdánlivě předčasné vyzrálosti. Stejně jako hudba působí tajemně, a to zvlášť na druhém albu, kde se pokusila dosáhnout jisté tematické univerzálnosti: „Snažím se psát texty, které nestárnou, protože se týkají velkých témat jako smrt, láska, sex a násilí.“ Jakkoli klišovitě by to mohlo znít, Florence se v rámci obskurností konkrétních významů svých textů daří nepřekračovat tenkou linii hranice kýčovitých, omšelých a vyprázdněných pseudoúvah. V songu All This And Heaven Too zpívá: „Ale [ani] s veškerým svým vzděláním tomu neporučím / A všechna slova utíkají a vracejí se celá poničená / A já bych je navrátila poezii, jen kdybych věděla jak.“ Však ty víš, ty to víš.

Ashok – Plans (minirecenze)

Ashok byla kapela, se kterou Florence začínala a která už, zdá se, nefunguje. Na Plans najdeme energickou koláž jazzu, swingu, funku a podobných žánrů, s příchutí hip hopu a karibských rytmů. Zvuk té desky není bůhví jak originální, ale chytlavost mu nechybí, o tom žádná. Chybí spíš potenciál k nějakému vývoji. Florence navíc nedostala příliš prostoru, a i když jí v některých skladbách patří vedoucí vokálního úloha, je to spíš zpěvák, který vás dikcí a přízvukem zaujme. Perličkou je ovšem skladba Happy Slap neboli raná verze Kiss With A Fist. V rytmu ska má trochu jinou, rozvernější atmosféru než v pozdější instrumentaci na Lungs. Je to poslední kousek na albu a Florence se v něm pěkně rozjede – jako by naznačovala, že už ji jen tak někdo nezastaví.

František Reismüller (autoři)

Florence And The Machine (umělci)

Jméno*		E-mail*
Titulek*
Text*
Jaký je rok?*

Vyhledávání

Hlavní menu

Florence + The Machine - Velkolepý ceremoniál k nalezení stabilního místa na popovém poli