Fleetwood Mac - Zakuklené blues

V roce 1967 se v Londýně u Bluesbreakers Johna Mayalla, který byl pro britské bílé blues vedle Alexise Kornera další klíčovou osobností, sešli kytarista Peter Green, baskytarista John McVie a bubeník Mick Fleetwood. Jednou prý kapelník trojici věnoval ušetřenou studiovou frekvenci a ta nahrála pět demosnímků včetně instrumentálky, pojmenované víceméně podle rytmiky: Fleetwood Mac. Greenovy ambice vedly na jaře roku 1967 k odchodu z Bluesbreakers, kteří pak z gruntu změnili svou podobu: sólové kytary se ujal Mick Taylor, později člen Rolling Stones, ale Fleetwood a McVie měli u Mayalla vroubky kvůli alkoholu a byli za pár měsíců bez angažmá. Skupina Peter Green's Fleetwood Mac vznikla hned v červenci, ale Greena s Fleetwoodem nejprve doplnili Jeremy Spencer, který hrál na slide-kytaru, a baskytarista Bob Brunning, protože McVie se držel jisté gáže u Bluesbreakers, dokud to bylo možné. První obsazení však stihlo jen koncertní premiéru a jedinou nahrávku, která vyšla v listopadu jako „béčko“ debutového singlu I Believe My Time Ain't Long u Blue Horizon, značky Mika Vernona, pro niž nahrávaly domácí veličiny jako Duster Bennett a Chicken Shack, jakož  i řada amerických bluesmanů včetně Eddieho Boyda a Championa Jacka Dupreeho. To už byl John McVie členem skupiny.

Znali cesty do hitparád
V únoru 1968 se objevilo velmi slušné debutové album Peter Green's Fleetwood Mac, jež místy trpělo (jako desky podobných kapel) nedostatkem původnosti. Spencer kopíroval Elmora Jamese, Green zase B. B. Kinga a třeba klavírní figury v podivné úpravě Hellhound On My Trail od Roberta Johnsona byly vykradené z nahrávky tradicionálu If You See Kay, kterou pořídil Memphis Slim. V srpnu 1968 vyšlo druhé album Mr. Wonderful, plné elektrifikovaných bluesových klišé a dalších parafrází standardů jako Dust My Broom. Naštěstí skupina natáčela i výrazné singly, které na albech dlouho nevycházely. Byla to třeba Greenova Black Magic Woman, kterou později proměnil ve vitálnější podobě v hit Carlos Santana, či nápaditá verze Need Your Love So Bad od Little Willieho Johna, obohacená dotáčkami smyčců. Po druhém albu kapela přibrala kytaristu Dannyho Kirwana, aby v listopadu překvapila singlem Albatross. V žebříčku nejúspěšnějších britských singlů všech dob (fakticky šlo o roky 1955-93), který byl v polovině 90. let založený na bodování týdenních umístění desek na hitparádách, skončila jemná instrumentálka v silné konkurenci na 9. příčce, když zvítězil Bill Haley s Rock Around The Clock. U třetího alba English Rose v únoru 1969 proto kapela učinila výjimku a zařadila aktuální singl i starší Black Magic Woman. Výborná deska to na rozdíl od svých předchůdců nedotáhla ani do první desítky albového žebříčku. Fleetwood Mac coby nejúspěšnější kapelu roku 1969 s miliónovým prodejem singlu Albatross však nepředběhli ani druzí Beatles, třetí byl Stevie Wonder.

Na konci 60. let se skupina rozešla s původním vydavatelem a po několikaměsíčním tápání zakotvila u warnerského labelu Reprise, i další přestupy se konaly uvnitř jedné z majors. Po singlu Oh Well a čtvrtém albu Then Play On (1969) zamířil na sólovou dráhu Peter Green. První polovinu 70. let provázely četné změny v obsazení a experimentování s hudební orientací. Určitě však platilo okřídlené „chybami se člověk učí“. Na albu Kiln House (1970) už stabilně hrála na klávesy a zpívala Johnova manželka Christine McVie (pod dívčím jménem Perfect se za hammondkami mihla na singlu Need Your Love So Bad), kvůli právním kličkám jako stálý „host“ až 6. srpna 1970, kdy ji na koncertě v New Orleansu skupina oficiálně uvedla coby svou členku. To ji ovšem nijak neomezovalo v tom, aby pro album navrhla obal. Šéfování po Greenovi se ujal Jeremy Spencer, který skupině Mac marně vnucoval svou fascinaci rokenrolem, aby na začátku turné v roce 1971 odešel a věnoval se dál své religiózně (!) orientované skupině Children Of God. S kalifornským kytaristou Bobem Welchem se začal zvuk skupiny „pročišťovat“ a blues se dostávalo do druhého plánu. Vyšla slušná, ale nijak převratná alba Future Games (1971) a Bare Trees (1972), po kterých z kapely odešel Kirwan, zápasící bez úspěchu se sílícím alkoholismem; následovala Penguin (1973), Mystery To Me a Heroes Are Hard To Find (obě 1974), jež kromě drobných změn v obsazení nepřinesla příliš nového.

Chytrý pop na druhou
Paradoxně největší publicitu v roce 1974 vyvolali jako vedlejší produkt několika personálních změn falešní Fleetwood Mac, v kuloárech nelichotivě zvaní „fake Mac“, za kterými stál bývalý manažer skupiny Clifford Davis. Z této atrapy na sebe později výrazněji upozornil jen baskytarista Paul Martinez, který participoval na albech Roberta Planta. Soud však duplicitu vyřešil rozhodnutím, že právo na název Fleetwood Mac má skupina vedená Mickem Fleetwoodem. Na spadnutí však byla další a nejdůležitější kapitola v dějinách původně ryze britské skupiny. Ta už byla tou dobou ve Spojených státech jako doma, aby se od roku 1975 v Kalifornii usídlila natrvalo. Ostatně od září 1970 se v ostrovních žebříčcích Fleetwood Mac přestali na čas objevovat docela, zatímco za mořem jejich alba končila vždycky v první stovce, což byl při velikosti tamního trhu dobrý výsledek. V polovině 70. let odchází Welch, aby Micka Fleetwooda s Christinou a Johnem McVieovými doplnil písničkářský tandem Stevie Nicks - Lindsey Buckingham, jehož desky měly dobré reference, ale špatné prodeje. Hned první album v nové sestavě, které se jmenovalo (skoro jako debut) Fleetwood Mac, zapůsobilo v srpnu 1975 jako zjevení. Zatímco do té doby měla na hitovky monopol Christine McVie, tady překvapila především Stevie Nicks, která se podepsala pod nejpopulárnější singl Rhiannon, expresivní baladu, ve které poprvé prodala svou procítěnost rockové šansoniérky. Tvorba Fleetwood Mac vykrystalizovala do silných melodií s dokonale vedenými vokály a proaranžovanými party kytar i kláves, které byly „cinknuté“ americkou tradicí, folkem i trochou country, a hodně pod povrchem zůstávalo - spíše jako pocit – lehounké blues, se kterým na konci 60. let skupina ulétla na křídlech Albatrosse svým kořenům. Album Fleetwood Mac bylo sice v americkém žebříčku „jednička“, ale ve staré vlasti nad ním ještě zívali. Po velkém úspěchu však v roce 1976 začala lidská krize uvnitř kapely, odstartovaná rozvodem McVieových a rozchodem Lindseyho Buckinghama a Stevie Nicks, kteří utápěli splín v alkoholu a drogách. Navenek však kapela šlapala jako dobře promazaný stroj. Nepřízeň britských rodáků zlomila následující deska Rumours (1977), jíž se do roku 2003 prodalo po světě úctyhodných 40 milionů kusů. Kolekce nenápadných hitů s rafinovanými aranžmá i puncem neodranosti pobývala na výsluní hitparád ve Státech i Velké Británii. Klání obou autorek dopadlo vítězně pro Stevie Nicks: největším hitem z alba byl její singl Dreams. Okatá Američanka měla vždycky větší charisma a s dramatickým projevem plným emocí měla obzvlášť na koncertním pódiu za mikrofonem navrch. Písničkářská synergie vystačila ještě na následující dvojalbum Tusk (1979) a na konci 70. let ve Státech domestikovaní Fleetwood Mac na popularitě nijak neztráceli na další kalifornskou skupinu Eagles, s níž se částečně dělili o posluchače.

Fata morgana
Pozice kapely na prahu 80. let potvrdilo velmi dobré koncertní dvojalbum Fleetwood Mac Live (1980), ale obrovská popularita vyvolávala u všech členů pocit vlastní výjimečnosti, což byl ve většině případů přelud. Kariéru skupiny začaly sólové aktivity brzdit. V roce 1981 představili alba Mick Fleetwood (The Visitor), Stevie Nicks (Bella Dona) a Lindsey Buckingham (Law And Order). První dvě sbírala nadšené recenze, ale komerční ohlas, který by se mohl měřit s řadovkami Fleetwood Mac, mělo jen prostřední. Stevie Nicks byla klíčovou členkou skupiny i jedinou hvězdou první velikosti. Singlový duet Leather And Lace s Donem Henleyem z Eagles byl hit, ale rockeři si neméně cenili toho albového s Tomem Pettym - Stop Draggin' My Heart Around, v němž se muzikantsky zapojili i The Heartbreakers. Je nasnadě, že tohle se na dalším skupinovém albu Mirage (1982) muselo promítnout: bylo jen dobré, ale zase úspěšné (dvakrát platinové jen ve Státech). Změna kurzu byla v nedohlednu. Mick Fleetwood koketoval se svou „bokovkou“ The Zoo, kterou si založil s kytaristou Billym Burnettem, aby na konec roku 1983 připravili debut I'm Not Me. V únoru 1984 se objevila ještě sólovka Christine McVie (první album měla „Perfektní Kristýna“ už v létě roku 1970, ještě pod jménem Christine Perfect). Na srpen téhož roku připravil Lindsey Buckingham svou další desku Go Insane, ale po třech letech a albu Tango In The Night (1987), které bylo poslední studiové v nejsilnějším obsazení, nadlouho odešel. Vztahy uvnitř kapely se hroutily dále, nejvíce se jiskřilo mezi Christinou a Stevie, které si nebraly servítky ani před novináři a na jaře 1990 to dámy předvedly i naživo v britském TV pořadu Rock Steady. Po albu Behind The Mask (1990) bývalého přítele napodobila Stevie Nicks. V sestavě z alba Rumours zahráli jenom v roce 1993 na inauguračním plese nově zvoleného prezidenta Billa Clintona. A tak, když na podzim roku 1995 vyšlo slabé album Time, skoro se zdálo, že Fleetwood Mac, kteří už byli jen stínem superskupiny z poloviny 70. let, budou končit. Ale v květnu 1996 se celá pětice sešla na soukromé party v Louisville a výsledkem byl rok nato koncertní reunion, který zachytilo živé album The Dance. V roce 1998 byli Fleetwood Mac uvedeni do Rock And Roll Hall Of Fame a obnovili činnost jako kvarteto ve složení Mick Fleetwood, John McVie, Stevie Nicks a Lindsey Buckingham, ale Christine McVie to zabalila už definitivně a z Kalifornie se vrátila do Anglie. Po úspěšných koncertech to staronová formace zatím dopracovala k překvapivě dobrému albu Say You Will (2003), které už nebylo taková nuda, jako nahrávky z 90. let. Vloni se nechala slyšet Sheryl Crow, že s ní kapela počítá pro své zamýšlené studiové album, na které už dokonce získal práva jako exkluzivní distributor obchodní řetězec Wal-Mart. O jménu potenciální novinky i fázi jejího rozpracování zatím skupina mlčí, ale na jaře vyrazila na světové turné. Podle recenzí na živá vystoupení je ve výborné formě. Máme se tedy zřejmě na co těšit.