1. 9. 2009 - Soft rock kalifornských Eagles platí v hudebním světě za bernou minci už bezmála čtyřicet let, přestože kariéra této legendy je nepřímočará. Oddechové časy si museli vybírat na smiřování rozhádaných muzikantů a rozvleklé soudní spory. Každopádně v posledních dvou letech mají zase energie na rozdávání. Po albovém comebacku jedou i světové turné, kdy se představí 8. června českému publiku v O2 aréně a odbudou si tak tuzemskou premiéru.
Eagles - Orli v peří Fénixově
Skupinu z Los Angeles, jež vznikla v létě roku 1971, někteří považovali za countryovou, jiní za rockovou, případně popovou. Ostatně napříč všemi zmíněnými žánry najdete kategorie, ve kterých získala tu či onu z celkem šesti cen Grammy. Ve Spojených státech si kritika ani posluchači na škatulkování moc nepotrpí a všichni mají vlastně kus pravdy. Přeslechnout u řady nahrávek nelze ani ohlasy folku, rhythm'n'blues, jazzu i world music. Eagles však každopádně představují jednu z nejúspěšnějších formací (nejenom) sedmdesátých let. Hned za první kompilaci Their Greatest Hits 1971–1975 získali 29 platinových desek (každou za milión kusů) a kolekce drží v USA dodnes primát nejprodávanějšího alba - ve světě výběr předběhly jen bestsellery Thriller a Back In Black od Michaela Jacksona, respektive AC/DC. A když v redakci magazínu Rolling Stone v roce 2003 počítali hlasy muzikantů, kritiků a dalších lidí z hudební branže v anketách o 500 nejlepších alb a písní všech dob, skončili Eagles v prvních stovkách s řadovkou Hotel California na 37. a s titulní písní z téže desky na 49. místě. Po (dvoj)albovém comebacku Long Road Out Of Eden, jež od skupiny, uvedené v roce 1998 do Rock'n'rollové síně slávy, už málokdo čekal, v Christian Daily Monitoru napsali: „Dobrou zprávou je, že Eagles se nezměnili. A tou špatnou, že se Eagles nezměnili.“ V čem tedy spočívá kouzlo téhle orlí party?
Kalifornský extrakt
Cinkající kytary, dokonale sezpívané vokály, pohodové texty a v neposlední řadě silné melodie tvořily už od šedesátých let atributy countryrockové scény západního pobřeží. Za její průkopníky můžeme považovat skupiny jako Byrds, Flying Burrito Brothers nebo Poco, ostatně ve dvou naposledy jmenovaných získávali ostruhy členové původního obsazení Eagles, přičemž všichni se vystřídali v doprovodné skupině i na studiových „sejšnech“ zpěvačky Lindy Ronstadt, jedné z první generace countryových hvězd, které se vzepřely diktátu nashvillských klišé. Za mnohé vděčí Eagles taky geniu loci Echo Parku, který proslul na počátku minulého století filmovými ateliéry, kde točili grotesky Laurel a Hardy, Charlie Chaplin a další veličiny éry němého filmu. V šedesátých letech už zvolna chátrající čtvrť Los Angeles ztrácela lesk, ale nikoli své kouzlo, takže byla stále plná různých kumštýřů, především herců a hudebníků. Právě tady si za šedesát dolarů měsíčně pronajali laciné apartmá Glenn Frey a John D. Souther (tedy jak zakladatel, tak dlouholetý spoluautor Eagles), kteří tehdy tvořili duo Longbranch Pennywhistle, po němž dokonce zůstala bezejmenná LP deska, vydaná poprvé a naposledy v roce 1969. Na adrese Laguna 1020 měl v bytě o patro níž malé studio začínající písničkář Jackson Browne. Jak a kde vznikalo demo prvního velkého hitu Take It Easy, o jehož autorství se podělili Frey s Brownem, je tedy vcelku nasnadě. Ten později jako regulérní studiová nahrávka v žebříčku The Billboard Hot 100 vylétl až na 12. příčku. Zajímavé ovšem je, že když stejnou skladbu zařadil Jackson Browne na „áčko“ singlu k albu For Everyman (1973), tak v hitparádě vůbec nezabodovala.
Hotelová architektura
Za obrovskou popularitou Eagles může být i to, že jejich hudba spojovala dvě generace. Starším a pokročilejším připomínala kalifornské skupiny v čele s Byrds nebo třeba i Beach Boys, na nichž vyrůstali. Nastupující omladině, která od počátku osmdesátých let ve své tvorbě oživovala tradiční americké žánry, byla blízká svými východisky. A právě okolí Los Angeles bylo v osmé dekádě jednou z neorockových líhní, odkud pocházely dobré, ale dneska už pozapomenuté kapely Rain Parade, Long Ryders a řada podobných. Ty v textech s oblibou čerpaly z atmosféry jižanských románů a podobné gusto měly už o něco dříve také Eagles, kteří si například titul písničky The Sad Café z mladšího alba The Long Run vypůjčili z knížky Carson McCullers, spisovatelky z Georgie, náležící do stejné literární společnosti jako Flannery O'Connor a William Faulkner. Co se hloubky textů týče, Hotel California si někteří vykládali jako kritiku konzumní společnosti, jiným dokonce zapadal do jakýchsi okultních souvislostí, ale skutečnost byla mnohem prozaičtější. „Hotely tvořily velkou část našich životů,“ napsal v bookletu dvojdiskové kompilace The Complete Greatest Hits (2003) Henley, „vždycky mě zajímaly architektura a její řeč, zvláště sloh rané Kalifornie, a filmy jako Grand Hotel i The Night Porter.“ Pod poetickým povrchem se samozřejmě nabízí podobenství o úpadku východního pobřeží i celé planety. Právě na ekologickou (i když nijak radikální) strunu začali hrát Eagles dříve, než se to stalo trendem nejenom v Severní Americe.
Dva jsou rada
Pro Eagles byli a dosud jsou nejvýznamnějšími členy kytarista Glenn Frey a bubeník Don Henley, kteří od počátku vytváří základ všech vokálních harmonií. Oba najdete také podepsané pod velkou částí repertoáru včetně klasiky jako Desperado, Tequila Sunrise nebo Hotel California. Původní obsazení na kvarteto doplnili ještě baskytarista Randy Meisner (v roce 1968 byl jedním z muzikantů, kteří zakládali legendární kapelu Poco) a kytarista Bernie Leadon, jenž hrával dlouho na banjo s bluegrassovými Scotsville Squirrel Barkers, aby k Eagles nastoupil od výše zmiňovaných Flying Burrito Brothers. Od třetího alba On The Border (1974) se skupina rozrostla o nového kytaristu Dona Feldera. Ten se o sóla začal dělit s Leadonem, případně oba hráli unisono v „zákrytu“ (Frey od té doby hrál jenom rytmickou kytaru a věnoval se více mikrofonu). Na konci roku 1975 odešel Leadon, jenž měl srdcem blíž ke country a pro rockovější kurz Orlů neměl tolik pochopení. Hodně nečekanou, ale šťastnou volbou se ukázal být Joe Walsh, na přelomu šedesátých a semdesátých let opora hardrockové formace James Gang. Kytarista, kterého kritika v začátcích přirovnávala k Jeffu Beckovi, se však u Eagles hodně zklidnil a stal se navíc vítanou posilou i jako nápaditý klávesista. Do základní pětky zapadl právě včas, aby si zahrál na albovém milníku Hotel California (1976). Poslední důležitou posilou byl baskytarista Timothy B. Schmit, náhrada za Meisnera, který dokonce působil ve skupině Poco jako jeho předchůdce, jen o něco později. V této sestavě stačili Eagles nahrát nadlouho poslední studiové album The Long Run (1979). Pak začala komunikace ve skupině drhnout, i když na pódiu to ještě nebylo příliš znát. Gradovaly hlavně hádky mezi Freyem a Henleyem. Koncertním dvojalbem The Eagles Live (1980) se do té doby tradiční vydavatelská firma Asylum snažila zachovat zdání, že se nic mimořádného neděje. Dalších čtrnáct let se už (alespoň navenek) nedělo vůbec nic.
Ohnivý comeback
Na jaře 1994 Eagles povstali z popela jako bájný kolega Fénix, když odehráli vystoupení pro televizní stanici MTV, následované koncertní šňůrou. Z jejich obnovené premiéry vzniknul víceméně standardní živák Hell Freezes Over (1994), který přinesl také čtyři studiové snímky: ostřejší rockovou Get Over It, jemnou baladu Love Will Keep Us Alive, countryovku The Girl From Yesterday a přemýšlivou Learn To Be Still. Nové album se zdálo být na spadnutí, ale opak byla pravda. Kapela však měla ambice častějšího vystupování a poslední koncert ve staré sestavě „vystřihla“ na Silvestra '99 v Los Angeles v sále Staples Centra. S jeho záznamem se časem počítalo i pro video formát, ale nakonec všechno dopadlo jinak. Pro koncerty 2001 počítali s jedenáctičlennou sestavou, kterou posílili o přizvané hudebníky, ale místo v ní už nebylo pro Dona Feldera: třetí služebně nejstarší člen skupiny dostal 6. února 2001 vyhazov. Ten následně vyústil ve dvě vleklé soudní kauzy, což studiové práci nijak nepřálo. Ale i tak se v roce 2003 na 2CD The Complete Greatest Hits objevila nová nahrávka Hole In The World s textem, který byl reflexí teroristických útoků 11. září 2001.
Supermarketové album
Definitivní tečkou se podle sugestivního názvu On Farewell Tour: Live From Melbourne (2005) zdálo být DVD se záznamem australského koncertu Freye, Henleyho, Schmita a Walshe s řadou přizvaných muzikantů. Tohle sbohem mělo naštěstí krátkou platnost. Materiál na dvojalbum Long Road Out Of Eden (první po dvaceti osmi letech!), které opět produkoval legendární Bill Szymczyk (na kontě má vedle desek pro B.B. Kinga nebo Santanu také všechna alba Eagles i sólovky jejích členů od poloviny sedmé dekády) si prý skupina střádala šest let. Zatímco hudebně jde (jak jinak?!) o návrat do sedmdesátých let, texty jsou často zcela současné a trefují se i do konfliktu v Iráku nebo médií. Singlovou skladbu How Long složil „externí spoluautor“ J. D. Souther a skupina ji hrávala už v prvních letech své kariéry. Skupinu opět tvoří základní kvarteto, posílené o řadu dalších výborných hostů.
Na vrchol oficiálního albového žebříčku Billboard 200 doma sice Eagles koncem roku 2007 doletěli, ale jen s nezbytnou dávkou štěstí. Ve Spojených státech totiž vedle e-shopu na webu skupiny připadala distribuce exkluzívně na supermarkety obchodního řetězce Wal-Mart (a obchody Sam's Club), kde se dvojalbum stalo zakrátko platinové. Kdyby však předtím nedošlo ke změně pravidel, pak by v týdeníku Billboard spadlo pouze do „vedlejšího“ žebříčku Top Comprehensive Album. K úpravě regulí však měla jeho redakce dobrých důvodů více už z dřívějška, protože mladší alba Alanis Morissette, Joni Mitchell nebo třeba Paula McCartneyho měla v USA v prodeji jako první síť kaváren Starbucks. Hodně však překvapilo první místo v albové hitparádě na britských ostrovech, což se na druhé straně Atlantiku Orlům podařilo vůbec poprvé (z dřívějška měli na kontě jen dvě „stříbrné“ pozice pro alba Their Greatest Hits 1971-1975 a Hotel California). Příčky nejvyšší aktuální deska dobyla ještě v Austrálii, na Novém Zélandu, na starém kontinentu pak v Nizozemí a Norsku. V listopadu 2007 se Don Henley na CNN v rozhovoru nechal slyšet, že Long Road Out Of Eden je „pravděpodobně poslední album, které kdy Eagles udělali“. Ne nadarmo se ale říká 'nikdy neříkej nikdy'. Věkový průměr mají Orli lehce přes šedesát a třeba o dalším světovém turné nebyla předloni vůbec řeč.
Kalifornský extraktCinkající kytary, dokonale sezpívané vokály, pohodové texty a v neposlední řadě silné melodie tvořily už od šedesátých let atributy countryrockové scény západního pobřeží. Za její průkopníky můžeme považovat skupiny jako Byrds, Flying Burrito Brothers nebo Poco, ostatně ve dvou naposledy jmenovaných získávali ostruhy členové původního obsazení Eagles, přičemž všichni se vystřídali v doprovodné skupině i na studiových „sejšnech“ zpěvačky Lindy Ronstadt, jedné z první generace countryových hvězd, které se vzepřely diktátu nashvillských klišé. Za mnohé vděčí Eagles taky geniu loci Echo Parku, který proslul na počátku minulého století filmovými ateliéry, kde točili grotesky Laurel a Hardy, Charlie Chaplin a další veličiny éry němého filmu. V šedesátých letech už zvolna chátrající čtvrť Los Angeles ztrácela lesk, ale nikoli své kouzlo, takže byla stále plná různých kumštýřů, především herců a hudebníků. Právě tady si za šedesát dolarů měsíčně pronajali laciné apartmá Glenn Frey a John D. Souther (tedy jak zakladatel, tak dlouholetý spoluautor Eagles), kteří tehdy tvořili duo Longbranch Pennywhistle, po němž dokonce zůstala bezejmenná LP deska, vydaná poprvé a naposledy v roce 1969. Na adrese Laguna 1020 měl v bytě o patro níž malé studio začínající písničkář Jackson Browne. Jak a kde vznikalo demo prvního velkého hitu Take It Easy, o jehož autorství se podělili Frey s Brownem, je tedy vcelku nasnadě. Ten později jako regulérní studiová nahrávka v žebříčku The Billboard Hot 100 vylétl až na 12. příčku. Zajímavé ovšem je, že když stejnou skladbu zařadil Jackson Browne na „áčko“ singlu k albu For Everyman (1973), tak v hitparádě vůbec nezabodovala.
Hotelová architektura
Za obrovskou popularitou Eagles může být i to, že jejich hudba spojovala dvě generace. Starším a pokročilejším připomínala kalifornské skupiny v čele s Byrds nebo třeba i Beach Boys, na nichž vyrůstali. Nastupující omladině, která od počátku osmdesátých let ve své tvorbě oživovala tradiční americké žánry, byla blízká svými východisky. A právě okolí Los Angeles bylo v osmé dekádě jednou z neorockových líhní, odkud pocházely dobré, ale dneska už pozapomenuté kapely Rain Parade, Long Ryders a řada podobných. Ty v textech s oblibou čerpaly z atmosféry jižanských románů a podobné gusto měly už o něco dříve také Eagles, kteří si například titul písničky The Sad Café z mladšího alba The Long Run vypůjčili z knížky Carson McCullers, spisovatelky z Georgie, náležící do stejné literární společnosti jako Flannery O'Connor a William Faulkner. Co se hloubky textů týče, Hotel California si někteří vykládali jako kritiku konzumní společnosti, jiným dokonce zapadal do jakýchsi okultních souvislostí, ale skutečnost byla mnohem prozaičtější. „Hotely tvořily velkou část našich životů,“ napsal v bookletu dvojdiskové kompilace The Complete Greatest Hits (2003) Henley, „vždycky mě zajímaly architektura a její řeč, zvláště sloh rané Kalifornie, a filmy jako Grand Hotel i The Night Porter.“ Pod poetickým povrchem se samozřejmě nabízí podobenství o úpadku východního pobřeží i celé planety. Právě na ekologickou (i když nijak radikální) strunu začali hrát Eagles dříve, než se to stalo trendem nejenom v Severní Americe.
Dva jsou radaPro Eagles byli a dosud jsou nejvýznamnějšími členy kytarista Glenn Frey a bubeník Don Henley, kteří od počátku vytváří základ všech vokálních harmonií. Oba najdete také podepsané pod velkou částí repertoáru včetně klasiky jako Desperado, Tequila Sunrise nebo Hotel California. Původní obsazení na kvarteto doplnili ještě baskytarista Randy Meisner (v roce 1968 byl jedním z muzikantů, kteří zakládali legendární kapelu Poco) a kytarista Bernie Leadon, jenž hrával dlouho na banjo s bluegrassovými Scotsville Squirrel Barkers, aby k Eagles nastoupil od výše zmiňovaných Flying Burrito Brothers. Od třetího alba On The Border (1974) se skupina rozrostla o nového kytaristu Dona Feldera. Ten se o sóla začal dělit s Leadonem, případně oba hráli unisono v „zákrytu“ (Frey od té doby hrál jenom rytmickou kytaru a věnoval se více mikrofonu). Na konci roku 1975 odešel Leadon, jenž měl srdcem blíž ke country a pro rockovější kurz Orlů neměl tolik pochopení. Hodně nečekanou, ale šťastnou volbou se ukázal být Joe Walsh, na přelomu šedesátých a semdesátých let opora hardrockové formace James Gang. Kytarista, kterého kritika v začátcích přirovnávala k Jeffu Beckovi, se však u Eagles hodně zklidnil a stal se navíc vítanou posilou i jako nápaditý klávesista. Do základní pětky zapadl právě včas, aby si zahrál na albovém milníku Hotel California (1976). Poslední důležitou posilou byl baskytarista Timothy B. Schmit, náhrada za Meisnera, který dokonce působil ve skupině Poco jako jeho předchůdce, jen o něco později. V této sestavě stačili Eagles nahrát nadlouho poslední studiové album The Long Run (1979). Pak začala komunikace ve skupině drhnout, i když na pódiu to ještě nebylo příliš znát. Gradovaly hlavně hádky mezi Freyem a Henleyem. Koncertním dvojalbem The Eagles Live (1980) se do té doby tradiční vydavatelská firma Asylum snažila zachovat zdání, že se nic mimořádného neděje. Dalších čtrnáct let se už (alespoň navenek) nedělo vůbec nic.
Ohnivý comeback
Na jaře 1994 Eagles povstali z popela jako bájný kolega Fénix, když odehráli vystoupení pro televizní stanici MTV, následované koncertní šňůrou. Z jejich obnovené premiéry vzniknul víceméně standardní živák Hell Freezes Over (1994), který přinesl také čtyři studiové snímky: ostřejší rockovou Get Over It, jemnou baladu Love Will Keep Us Alive, countryovku The Girl From Yesterday a přemýšlivou Learn To Be Still. Nové album se zdálo být na spadnutí, ale opak byla pravda. Kapela však měla ambice častějšího vystupování a poslední koncert ve staré sestavě „vystřihla“ na Silvestra '99 v Los Angeles v sále Staples Centra. S jeho záznamem se časem počítalo i pro video formát, ale nakonec všechno dopadlo jinak. Pro koncerty 2001 počítali s jedenáctičlennou sestavou, kterou posílili o přizvané hudebníky, ale místo v ní už nebylo pro Dona Feldera: třetí služebně nejstarší člen skupiny dostal 6. února 2001 vyhazov. Ten následně vyústil ve dvě vleklé soudní kauzy, což studiové práci nijak nepřálo. Ale i tak se v roce 2003 na 2CD The Complete Greatest Hits objevila nová nahrávka Hole In The World s textem, který byl reflexí teroristických útoků 11. září 2001.
Supermarketové albumDefinitivní tečkou se podle sugestivního názvu On Farewell Tour: Live From Melbourne (2005) zdálo být DVD se záznamem australského koncertu Freye, Henleyho, Schmita a Walshe s řadou přizvaných muzikantů. Tohle sbohem mělo naštěstí krátkou platnost. Materiál na dvojalbum Long Road Out Of Eden (první po dvaceti osmi letech!), které opět produkoval legendární Bill Szymczyk (na kontě má vedle desek pro B.B. Kinga nebo Santanu také všechna alba Eagles i sólovky jejích členů od poloviny sedmé dekády) si prý skupina střádala šest let. Zatímco hudebně jde (jak jinak?!) o návrat do sedmdesátých let, texty jsou často zcela současné a trefují se i do konfliktu v Iráku nebo médií. Singlovou skladbu How Long složil „externí spoluautor“ J. D. Souther a skupina ji hrávala už v prvních letech své kariéry. Skupinu opět tvoří základní kvarteto, posílené o řadu dalších výborných hostů.
Na vrchol oficiálního albového žebříčku Billboard 200 doma sice Eagles koncem roku 2007 doletěli, ale jen s nezbytnou dávkou štěstí. Ve Spojených státech totiž vedle e-shopu na webu skupiny připadala distribuce exkluzívně na supermarkety obchodního řetězce Wal-Mart (a obchody Sam's Club), kde se dvojalbum stalo zakrátko platinové. Kdyby však předtím nedošlo ke změně pravidel, pak by v týdeníku Billboard spadlo pouze do „vedlejšího“ žebříčku Top Comprehensive Album. K úpravě regulí však měla jeho redakce dobrých důvodů více už z dřívějška, protože mladší alba Alanis Morissette, Joni Mitchell nebo třeba Paula McCartneyho měla v USA v prodeji jako první síť kaváren Starbucks. Hodně však překvapilo první místo v albové hitparádě na britských ostrovech, což se na druhé straně Atlantiku Orlům podařilo vůbec poprvé (z dřívějška měli na kontě jen dvě „stříbrné“ pozice pro alba Their Greatest Hits 1971-1975 a Hotel California). Příčky nejvyšší aktuální deska dobyla ještě v Austrálii, na Novém Zélandu, na starém kontinentu pak v Nizozemí a Norsku. V listopadu 2007 se Don Henley na CNN v rozhovoru nechal slyšet, že Long Road Out Of Eden je „pravděpodobně poslední album, které kdy Eagles udělali“. Ne nadarmo se ale říká 'nikdy neříkej nikdy'. Věkový průměr mají Orli lehce přes šedesát a třeba o dalším světovém turné nebyla předloni vůbec řeč.
