6. 11. 2008 - Konečně po více než 35 letech je dostupný kultovní pirátský záznam Live Santa Monica '72 z amerického vystoupení Davida Bowieho. Bylo to v době vrcholícího zájmu o jeho vesmírnou R & R fantazii Ziggy Stardust. Fanoušci jásají nad zrestaurovaným zvukem a bohatým obalem. Pro tuctové smrtelníky tu je energie, sex, perfektní repertoár, Bowie a famózní Mick Ronson. Přesný opak katastrofálního, leč oficiálního živáku David Live.
David Bowie - Akta Ziggy
„Definitivně se mi líbí být hvězda. Je to jedna z mála věcí, co mě nenudí. Když jsem na pódiu, dostanu ze sebe víc než kdykoliv jindy. A to mi dělá dobře.“ (Bowie, 1972)
60. léta David Jones, zapálený mod a později folkující/mimující hippie, prospal a nijak je neovlivnil. Což v mladém muži, toužícím po neustálé změně a vývoji, a prahnoucím po uměleckém vyjádření a slávě zanechalo dost hořkou pachuť. Dozrál čas na pomstu. 70. léta mu budou patřit. Bude udávat tempo a módní trendy, spojovat avantgardu a pop, koncertně zářit, skórovat s ohromnými hity a oslňovat geniálními kompozicemi. A půjde stále kupředu a v podstatě nastaví kritéria pro 80. léta. V letech 1971-1983 neudělá jediný chybný umělecký krok. Vše je zde zcela zásadní. Ale zatím k tomu máme ještě daleko.
Nejprve si Jones změní jméno na Bowieho, aby nebyl zaměňován za komika, co působí v Monkees. Inspirací je ostrý nůž Bowie, pojmenovaný podle Jima Bowieho, hrdiny bitvy o Alamo. Potká svou múzu, vyzývavě rozjetou Angie, která mu představí underground, dodá mu styl a inspiruje ho k sexuální dvojznačnosti, co fascinuje neotrlé publikum. Poté se Bowie osudově seznamuje s jeffbeckovským kytaristou Mickem Ronsonem.
„Moje podoba se mění každým měsícem. Chci pořád změnu, nechci zamrznout. Chci ze sebe udělat prostředek na podporu svých písní. Vždycky jsem respektoval, že se herec musí obléknout do role, kterou ztvárňuje.“ (Bowie, 1972)
Bowie se vtělí v neuchopitelného umělce a v roce 1969 vydá album Space Oddity. Roztomilý, ale ukecaný folk rock se slabými a příliš dlouhými skladbami. Ale inspirace přichází s prvním důležitým albem The Man Who Sold The World v roce 1970. Těžká, pomalá, nervózně agresivní, pochmurná, sebe sama mučící deska se v 80. letech stane inspirací gotického rocku. Bowie, amatér rychlých drog (speed, koks et consores…), později přiznává, že tenkrát kouřil nadměrné množství hašiše, což, pravda, vážně zpomaluje. Následně s tím přestal. Ale jsou tu budoucí Spiders From Mars, písně a navíc skandální obal, na kterém David pózuje jako transvestit. Správně načasovaný skandál, jehož vyústěním je více článků/pozornosti/reklamy v novinách a rádiích (Bowie v manipulaci s médii předběhl svou dobu minimálně o 10 let), a trapná verze amerického obalu se škaredým pastišem pop artu.
„Andyho Warhola zaujaly mé boty. Pustili jsme se do řeči. On miloval moje boty.“ (Bowie, 1972)
A pak to nabírá na obrátkách. Bowieho nástup v letech 1971-73 připomíná bleskovou válku, nekompromisní útok na trůn. Zuřivý maelström. Bowie navštíví New York, seznámí se s opravdovými transvestity (viz song Changes), navštíví Andyho Warhola (viz Andy Warhol) a je okouzlen Velvety (viz Queen Bitch) a divokou nespoutaností Iggyho a Stooges (viz Jean Genie). V roce 1971 vydává první z neoddiskutovatelných vrcholů své tvorby, geniální Hunky Dory. Vše je zde překrásné, do detailu vyšperkované, různorodé a grandiózní. Jedná se o chef-d´oeuvre Bowieho v tradiční formě kompozice. Podstatnou roli zde hraje Mick Ronson, který, i když studoval vážnou hudbu a pečlivě zvažuje aranže, má v sobě rock´n´rollovou divokost a mistrně napsaným písním dodává sofistikovaně neodolatelné vrcholy.
David Bowie se ještě toho roku rok rozhodne vytvořit kreaturu/alter ego/roli jménem Ziggy Stardust. Koncept, přiznejme si, není zrovna z nejinteligentnějších. Mimozemšťan přistane na Zemi, rozhodne se stát se androgynní rockovou hvězdou, během pěti let žije excesivně a sexuálně promiskuitně, načež spáchá „rock´n´rollovou sebevraždu“ a kristovsky přenechá své ostatky fanouškům. Nutno říct, že tenkrát všichni včetně Bolana ulítávali na Tolkienovi a progrockové skupiny se zhlédly ve fantasy a jiných dětinskostech. Také je třeba vědět, že Bowie, i když je velmi zvídavý a stále na sobě intelektuálně pracuje, byl tenkrát značně „tabula rasa“. Až v relativně vysokém věku objevuje díla (Orwella, Dalího, Fritze Langa, německý expresionismus, japonskou poezii…), která jiní vstřebali už v pubertě. Nicméně ke cti Bowieho jsou inspirace Ziggyho na úrovni - v podstatě jde o kombinaci spáleného černého anděla, ďábelského rock´n´rollera Vince Taylora a rockabillyového excentrika, zvaného Legendary Stardust Cowboy. Zachycení těchto v oné době živých a aktivních archetypálních osobností svědčí o nadupanosti Davidových antén a satelitů.
„David neumí tancovat!“ (zlý Iggy Pop, circa 1972)
Album The Rise And Fall Of Ziggy Stardust And The Spiders From Mars je po všech stránkách triumf. Skvělé aranže, neodolatelný zpěv, rock´n´rollové kytary a omračující kvalita písní v jasné stylové linii zaručují konzistentnost. Album je komerční i úspěšné u kritiky, načež vypukne ziggymánie a následný boom glam rocku, kde je „camp emzák“ mesiášem. Z Davida Bowieho se v Anglii stává tajemný vesmírný superstar. Na ulici ho všichni napodobují. Bowie rozehraje velkou hru s médii, plnou dvojsmyslných deklarací, okázalé dekadence a neúnavné práce, zahrnující nekonečné koncertování (s výpomocí šampaňského a kokainu) a luxusní produkci dalšího skvostu: alba Transformer Lou Reeda.
"Amerika byla pro mě adrenalinový šok. Stal jsem se velmi ostrým a pracovitým. Všechno jsem zrychlil. Chtěl jsem začít psát věci, které budou …okamžité!“ (Bowie, 1973)
Záznam Live Santa Monica ´72 zachycuje Bowieho a jeho Pavouky z Marsu na jejich prvním americkém turné, kde teprve musí vše dokazovat a čelit buranské většině na malých městech. I když je koncert nahráván za účelem rozhlasové transmise, jedná se o standardní, ničím nevybočující vystoupení. O to více obdivu si zaslouží energičtí a draví Spiders, skvělá hlasová forma Bowieho a chytře vystavěný set-list. Po intru se startuje s Hang On You Ego s rozpálenou kytarou Micka Ronsona, tohoto zářícího mezičlánku mezi Eddiem Cochranem a Stevem Jonesem. Ziggy Stardust, vedený majestátním riffem/intrem, nás dostane do příběhu bytosti, spadlé z nebes. Následuje lahodné Changes se skvělými sbory. The Supermen dodávají koncertu na dramatičnosti. Na Space Oddity samotný Bowie hlasově imituje vesmírné efekty, což má v sobě nečekanou nevinnost. Moonage Daydream je postavený na burroughsovském cut-upu a chytrých kytarových vyhrávkách. Andy Warhol je uveden podivnou imitací malíře. Překvapí kabaretní šanson od Brela/Scotta Walkera My Death, akustické, až pubrockové Waiting For My Man, a čerstvé kousky a zlé nářezy, jako Suffragette City. Opravdu antologický záznam! Lepší než vítězné sbohem ve formě soundtracku k filmu Ziggy Stardust.
„Jsem instantní hvězda. Stačí přidat vodu a zamíchat.“ (laškující Bowie na vrcholu komerční slávy, 1984)
David Bowie už na dalším klenotu Aladdin Sane velmi rychle opustil tento koncept, následně rozpustil své Spiders From Mars a rok nato rok se rozloučil s Ronsonem. D alší geniální desky, proměny a znepokojující role následovaly. Philly soul s vrcholným zpěvem na Young Americans. Plastic soul v Station To Station, předvídajícím studené období, kdy televize je jediným oknem do světa. Robotické berlínské období s Low a Heroes, předjímající „feeling növo“ a elektroniku, a následná práce s Iggym na Lust For Life a The Idiot. Pak arty Lodger. Poté definice 80. let v elektronice, new-wave a experimentech s Robertem Frippem v podobě Scary Monster (And Super Creeps). A dál, až po zglobalizovaný pop na Let´s Dance. Ale to už jsou jiné kapitoly.
Zde je fantasmagorický Ziggy, který svou androgynní erotikou a bizarností uhranul teenagery a svým nadčasovým songwritingem, hudebním talentem, schopností vybrat si správné spolupracovníky a mít kreativní odstup od svého díla (starý divadelní trik Bertolda Brechta) přesvědčil nejednoho melomana i náhodného turistu.
60. léta David Jones, zapálený mod a později folkující/mimující hippie, prospal a nijak je neovlivnil. Což v mladém muži, toužícím po neustálé změně a vývoji, a prahnoucím po uměleckém vyjádření a slávě zanechalo dost hořkou pachuť. Dozrál čas na pomstu. 70. léta mu budou patřit. Bude udávat tempo a módní trendy, spojovat avantgardu a pop, koncertně zářit, skórovat s ohromnými hity a oslňovat geniálními kompozicemi. A půjde stále kupředu a v podstatě nastaví kritéria pro 80. léta. V letech 1971-1983 neudělá jediný chybný umělecký krok. Vše je zde zcela zásadní. Ale zatím k tomu máme ještě daleko.
Nejprve si Jones změní jméno na Bowieho, aby nebyl zaměňován za komika, co působí v Monkees. Inspirací je ostrý nůž Bowie, pojmenovaný podle Jima Bowieho, hrdiny bitvy o Alamo. Potká svou múzu, vyzývavě rozjetou Angie, která mu představí underground, dodá mu styl a inspiruje ho k sexuální dvojznačnosti, co fascinuje neotrlé publikum. Poté se Bowie osudově seznamuje s jeffbeckovským kytaristou Mickem Ronsonem.
„Moje podoba se mění každým měsícem. Chci pořád změnu, nechci zamrznout. Chci ze sebe udělat prostředek na podporu svých písní. Vždycky jsem respektoval, že se herec musí obléknout do role, kterou ztvárňuje.“ (Bowie, 1972)
Bowie se vtělí v neuchopitelného umělce a v roce 1969 vydá album Space Oddity. Roztomilý, ale ukecaný folk rock se slabými a příliš dlouhými skladbami. Ale inspirace přichází s prvním důležitým albem The Man Who Sold The World v roce 1970. Těžká, pomalá, nervózně agresivní, pochmurná, sebe sama mučící deska se v 80. letech stane inspirací gotického rocku. Bowie, amatér rychlých drog (speed, koks et consores…), později přiznává, že tenkrát kouřil nadměrné množství hašiše, což, pravda, vážně zpomaluje. Následně s tím přestal. Ale jsou tu budoucí Spiders From Mars, písně a navíc skandální obal, na kterém David pózuje jako transvestit. Správně načasovaný skandál, jehož vyústěním je více článků/pozornosti/reklamy v novinách a rádiích (Bowie v manipulaci s médii předběhl svou dobu minimálně o 10 let), a trapná verze amerického obalu se škaredým pastišem pop artu.
„Andyho Warhola zaujaly mé boty. Pustili jsme se do řeči. On miloval moje boty.“ (Bowie, 1972)
A pak to nabírá na obrátkách. Bowieho nástup v letech 1971-73 připomíná bleskovou válku, nekompromisní útok na trůn. Zuřivý maelström. Bowie navštíví New York, seznámí se s opravdovými transvestity (viz song Changes), navštíví Andyho Warhola (viz Andy Warhol) a je okouzlen Velvety (viz Queen Bitch) a divokou nespoutaností Iggyho a Stooges (viz Jean Genie). V roce 1971 vydává první z neoddiskutovatelných vrcholů své tvorby, geniální Hunky Dory. Vše je zde překrásné, do detailu vyšperkované, různorodé a grandiózní. Jedná se o chef-d´oeuvre Bowieho v tradiční formě kompozice. Podstatnou roli zde hraje Mick Ronson, který, i když studoval vážnou hudbu a pečlivě zvažuje aranže, má v sobě rock´n´rollovou divokost a mistrně napsaným písním dodává sofistikovaně neodolatelné vrcholy.
David Bowie se ještě toho roku rok rozhodne vytvořit kreaturu/alter ego/roli jménem Ziggy Stardust. Koncept, přiznejme si, není zrovna z nejinteligentnějších. Mimozemšťan přistane na Zemi, rozhodne se stát se androgynní rockovou hvězdou, během pěti let žije excesivně a sexuálně promiskuitně, načež spáchá „rock´n´rollovou sebevraždu“ a kristovsky přenechá své ostatky fanouškům. Nutno říct, že tenkrát všichni včetně Bolana ulítávali na Tolkienovi a progrockové skupiny se zhlédly ve fantasy a jiných dětinskostech. Také je třeba vědět, že Bowie, i když je velmi zvídavý a stále na sobě intelektuálně pracuje, byl tenkrát značně „tabula rasa“. Až v relativně vysokém věku objevuje díla (Orwella, Dalího, Fritze Langa, německý expresionismus, japonskou poezii…), která jiní vstřebali už v pubertě. Nicméně ke cti Bowieho jsou inspirace Ziggyho na úrovni - v podstatě jde o kombinaci spáleného černého anděla, ďábelského rock´n´rollera Vince Taylora a rockabillyového excentrika, zvaného Legendary Stardust Cowboy. Zachycení těchto v oné době živých a aktivních archetypálních osobností svědčí o nadupanosti Davidových antén a satelitů. „David neumí tancovat!“ (zlý Iggy Pop, circa 1972)
Album The Rise And Fall Of Ziggy Stardust And The Spiders From Mars je po všech stránkách triumf. Skvělé aranže, neodolatelný zpěv, rock´n´rollové kytary a omračující kvalita písní v jasné stylové linii zaručují konzistentnost. Album je komerční i úspěšné u kritiky, načež vypukne ziggymánie a následný boom glam rocku, kde je „camp emzák“ mesiášem. Z Davida Bowieho se v Anglii stává tajemný vesmírný superstar. Na ulici ho všichni napodobují. Bowie rozehraje velkou hru s médii, plnou dvojsmyslných deklarací, okázalé dekadence a neúnavné práce, zahrnující nekonečné koncertování (s výpomocí šampaňského a kokainu) a luxusní produkci dalšího skvostu: alba Transformer Lou Reeda. "Amerika byla pro mě adrenalinový šok. Stal jsem se velmi ostrým a pracovitým. Všechno jsem zrychlil. Chtěl jsem začít psát věci, které budou …okamžité!“ (Bowie, 1973)
Záznam Live Santa Monica ´72 zachycuje Bowieho a jeho Pavouky z Marsu na jejich prvním americkém turné, kde teprve musí vše dokazovat a čelit buranské většině na malých městech. I když je koncert nahráván za účelem rozhlasové transmise, jedná se o standardní, ničím nevybočující vystoupení. O to více obdivu si zaslouží energičtí a draví Spiders, skvělá hlasová forma Bowieho a chytře vystavěný set-list. Po intru se startuje s Hang On You Ego s rozpálenou kytarou Micka Ronsona, tohoto zářícího mezičlánku mezi Eddiem Cochranem a Stevem Jonesem. Ziggy Stardust, vedený majestátním riffem/intrem, nás dostane do příběhu bytosti, spadlé z nebes. Následuje lahodné Changes se skvělými sbory. The Supermen dodávají koncertu na dramatičnosti. Na Space Oddity samotný Bowie hlasově imituje vesmírné efekty, což má v sobě nečekanou nevinnost. Moonage Daydream je postavený na burroughsovském cut-upu a chytrých kytarových vyhrávkách. Andy Warhol je uveden podivnou imitací malíře. Překvapí kabaretní šanson od Brela/Scotta Walkera My Death, akustické, až pubrockové Waiting For My Man, a čerstvé kousky a zlé nářezy, jako Suffragette City. Opravdu antologický záznam! Lepší než vítězné sbohem ve formě soundtracku k filmu Ziggy Stardust.
„Jsem instantní hvězda. Stačí přidat vodu a zamíchat.“ (laškující Bowie na vrcholu komerční slávy, 1984)
David Bowie už na dalším klenotu Aladdin Sane velmi rychle opustil tento koncept, následně rozpustil své Spiders From Mars a rok nato rok se rozloučil s Ronsonem. D alší geniální desky, proměny a znepokojující role následovaly. Philly soul s vrcholným zpěvem na Young Americans. Plastic soul v Station To Station, předvídajícím studené období, kdy televize je jediným oknem do světa. Robotické berlínské období s Low a Heroes, předjímající „feeling növo“ a elektroniku, a následná práce s Iggym na Lust For Life a The Idiot. Pak arty Lodger. Poté definice 80. let v elektronice, new-wave a experimentech s Robertem Frippem v podobě Scary Monster (And Super Creeps). A dál, až po zglobalizovaný pop na Let´s Dance. Ale to už jsou jiné kapitoly.
Zde je fantasmagorický Ziggy, který svou androgynní erotikou a bizarností uhranul teenagery a svým nadčasovým songwritingem, hudebním talentem, schopností vybrat si správné spolupracovníky a mít kreativní odstup od svého díla (starý divadelní trik Bertolda Brechta) přesvědčil nejednoho melomana i náhodného turistu.
love
věčná láska...:D