13. 11. 2008 - Indie scéna ho nemiluje pro jeho patku střední velikosti, drobné tělo a obrovský mozek. Conor Oberst ztělesňuje mnohé. Dokáže psát o společenských problémech jako o těch nejjednodušších citech. Doposud bylo mezi jeho jménem a projektem Bright Eyes rovnítko. Bude nás zajímat hlavně dění posledních týdnů, ale zářivým očím neunikneme. Jsou to potvory, koukají na nás skrytě z každého rohu.
Conor Oberst - Slaďoušek je na rozcestí
Srdcovej kluk
Songwriterovi, už minimálně stokrát otitulovaného jako „hlas současné folkové generace“, se nežije lehko. Pořád se mu vnucuje, jak je geniální a jak musí znovu nahrát něco typu I'm Awake I'ts Morning / Digital Ash in a Digital Urn. Když se mu to nepovede, začne se o jeho talentu - točit nadčasové desky - spekulovat. Předchozí deska Cassadaga si ale kritiku a plivance minimálně zasloužila; její mix patosu, arogance osobnosti, upřímnosti (pokud jste si zrovna nemysleli, že jste nejlepší na světě) se bez alkoholu a jiných drog v krvi konzumovat nedal. Všechny názvy, co tu zatím padly, přísluší Bright Eyes, my ale chceme mluvit o Conorově sólovém projektu s Mystic Valley Band. Představa, že mu pompéznost Bright Eyes začala přerůstat přes hlavu, a tak si radši natočil syrovější desku, je sice romantická, ale bohužel mylná. Fakta jsou taková, že Nate Walcott a Mike Mogis neměli čas, a proto nebylo fér novou desku vydávat pod společným štítem. Že je to dneska detail? Také se ale říká, že Conor je už od narození férovej a srdcovej kluk.
Mystic Valley Band nahrával Oberstovu eponymní sólovku v teplém Mexiku. Někdo tam ty bodavé kaktusy slyší, někdo ne. Všichni by tam měli slyšet klasickou americanu (koktejl amerických žánrů folku, blues, country a indie rocku). Hlavně proto není nová nahrávka dalším kouskem do bohaté diskografie. Lo-fi už dávno není jeho druhé jméno, naopak si je vědom toho, že písničkáři se musí taky nějak vyvíjet. Poprvé připomíná hudební historii - v Get-Well-Cards frazuje identicky s Dylanovou koncertní podobou z šedesátých let. V polovině skladeb má hutnou kapelu v zádech, v několika zbylých s akustickými strunami rve srdce z hrudních košů. Deska se táhne v jednom melancholickém celku a příležitostně experimentuje. Conor tvrdí, že je o naději migrace, Pichfork zase, že jde o ódu na eskapismus (čtěte: že oslavuje únik před realitou). A Conor na ní o dnešním světě zpívá "And they don't let you smoke and you can't get drunk / All there is to watch are these soap operas (...) I Don't Wanna Die In A Hospital". Punk vs. country.
Dospělej kluk
Jeho nová deska reflektuje soudobou společnost, ale současně se nevzdává svého cukrouškovství, kterým dělá - i z dost tvrdých písní - balady atakující slzné žlázy. V promorozhovorech také často říká: "Zním úplně přesně, jako když hraju naživo, a fakt jsem si to nahrávání a psaní nových písniček užíval." V komparaci s Bright Eyes je blíže k první polovině I'm Awake I'ts Morning / Digital Ash in a Digital Urn. Na své nabubřelé ego, promítnuté do Lifted or The Story is in the Soil, Keep Your Ear to the Ground, naštěstí zapomněl. A brutální emo desky typu Fevers and Mirrors se ho už bohužel netýkají, protože ví, že "city has a sex" dávno neplatí.
Conor Oberst je obrázek, ve kterém se všichni písničkáři, co kdy stáli za více než prošlou tramvajenku, někdy objevili. Dylan v osmdesátkách, abyste měli představu. Je to období klidu, intermezzo mezi dětským a dospělým řevem. Teprve teď náš songwriter vytváří iluzi, že onen přerod zvládne. Drásá elektrické kytary a pohrává si se strukturami písní, a to vychytralým způsobem - na střídačku atakuje krční obratle nebo nervovou soustavu. Nebrečí, protože říká: "Teď se za celou svou kariéru cítím daleko nejvyzrálejší a nejsilnější." Sám by chtěl tvrdit, že s křehkostí svých prvních alb nemá nic společného, ale rozervaný je minimálně do té míry, že stále nemá na to, aby nebyl při svém dospělém nadhledu rozervaný. Už jen jeho deprese (narozdíl od týpka na protější stránce) nejsou pro něj tím hlavním. Jak jsem ho v úvodu přezdil na hlas současné generace - tak to už je složitější. Dnešní rebelové žádný svůj hlas nepotřebují, ale publicisté rádi škatulkují. A nikdo jiný nám tam tak nezapadá. Ani Sufjan, ani Darnielle. Nemaj velký témata, ani nejsou tak sladký.
A až dojedou turné, prý nahrají novou desku Bright Eyes. A ještě k nové desce, abych byl úplně čitelný. Poprvé Conor nezní jako šéf indierockové kapely, ale jako vůdce genialitou zatíženého post-moderního folkrockového projektu. Jo, a na koncert v Roxy jsme nezapomněli, takže si zalistujte do rubriky live.
Conor Oberst bez Bright Eyes
Abyste si to blbě nevykládali, Conorovi sice ještě nebylo devětadvacet, ale jeho albové diskografie by se daly počítat v dvouciferných číslech. A deska, o které se mluví v tomhle článku, také není jeho první sólovkou. Debut Watter vydal ve třinácti, dvojku Here's to Special Treatment o tři roky později. Ne že by to byl nějaký zázrak, ale jako výstražný výkřik přímo do srdce se tyhle kazety poslouchají celkem příjemně. Podobně jako ostatní projekty, jimž se věnoval ještě před nastartování Bright Eyes. Encykopedisté, zapište si jména The Magnetas, Park Ave, Desaparecidos.
Songwriterovi, už minimálně stokrát otitulovaného jako „hlas současné folkové generace“, se nežije lehko. Pořád se mu vnucuje, jak je geniální a jak musí znovu nahrát něco typu I'm Awake I'ts Morning / Digital Ash in a Digital Urn. Když se mu to nepovede, začne se o jeho talentu - točit nadčasové desky - spekulovat. Předchozí deska Cassadaga si ale kritiku a plivance minimálně zasloužila; její mix patosu, arogance osobnosti, upřímnosti (pokud jste si zrovna nemysleli, že jste nejlepší na světě) se bez alkoholu a jiných drog v krvi konzumovat nedal. Všechny názvy, co tu zatím padly, přísluší Bright Eyes, my ale chceme mluvit o Conorově sólovém projektu s Mystic Valley Band. Představa, že mu pompéznost Bright Eyes začala přerůstat přes hlavu, a tak si radši natočil syrovější desku, je sice romantická, ale bohužel mylná. Fakta jsou taková, že Nate Walcott a Mike Mogis neměli čas, a proto nebylo fér novou desku vydávat pod společným štítem. Že je to dneska detail? Také se ale říká, že Conor je už od narození férovej a srdcovej kluk.
Mystic Valley Band nahrával Oberstovu eponymní sólovku v teplém Mexiku. Někdo tam ty bodavé kaktusy slyší, někdo ne. Všichni by tam měli slyšet klasickou americanu (koktejl amerických žánrů folku, blues, country a indie rocku). Hlavně proto není nová nahrávka dalším kouskem do bohaté diskografie. Lo-fi už dávno není jeho druhé jméno, naopak si je vědom toho, že písničkáři se musí taky nějak vyvíjet. Poprvé připomíná hudební historii - v Get-Well-Cards frazuje identicky s Dylanovou koncertní podobou z šedesátých let. V polovině skladeb má hutnou kapelu v zádech, v několika zbylých s akustickými strunami rve srdce z hrudních košů. Deska se táhne v jednom melancholickém celku a příležitostně experimentuje. Conor tvrdí, že je o naději migrace, Pichfork zase, že jde o ódu na eskapismus (čtěte: že oslavuje únik před realitou). A Conor na ní o dnešním světě zpívá "And they don't let you smoke and you can't get drunk / All there is to watch are these soap operas (...) I Don't Wanna Die In A Hospital". Punk vs. country. Dospělej kluk
Jeho nová deska reflektuje soudobou společnost, ale současně se nevzdává svého cukrouškovství, kterým dělá - i z dost tvrdých písní - balady atakující slzné žlázy. V promorozhovorech také často říká: "Zním úplně přesně, jako když hraju naživo, a fakt jsem si to nahrávání a psaní nových písniček užíval." V komparaci s Bright Eyes je blíže k první polovině I'm Awake I'ts Morning / Digital Ash in a Digital Urn. Na své nabubřelé ego, promítnuté do Lifted or The Story is in the Soil, Keep Your Ear to the Ground, naštěstí zapomněl. A brutální emo desky typu Fevers and Mirrors se ho už bohužel netýkají, protože ví, že "city has a sex" dávno neplatí.
Conor Oberst je obrázek, ve kterém se všichni písničkáři, co kdy stáli za více než prošlou tramvajenku, někdy objevili. Dylan v osmdesátkách, abyste měli představu. Je to období klidu, intermezzo mezi dětským a dospělým řevem. Teprve teď náš songwriter vytváří iluzi, že onen přerod zvládne. Drásá elektrické kytary a pohrává si se strukturami písní, a to vychytralým způsobem - na střídačku atakuje krční obratle nebo nervovou soustavu. Nebrečí, protože říká: "Teď se za celou svou kariéru cítím daleko nejvyzrálejší a nejsilnější." Sám by chtěl tvrdit, že s křehkostí svých prvních alb nemá nic společného, ale rozervaný je minimálně do té míry, že stále nemá na to, aby nebyl při svém dospělém nadhledu rozervaný. Už jen jeho deprese (narozdíl od týpka na protější stránce) nejsou pro něj tím hlavním. Jak jsem ho v úvodu přezdil na hlas současné generace - tak to už je složitější. Dnešní rebelové žádný svůj hlas nepotřebují, ale publicisté rádi škatulkují. A nikdo jiný nám tam tak nezapadá. Ani Sufjan, ani Darnielle. Nemaj velký témata, ani nejsou tak sladký.
A až dojedou turné, prý nahrají novou desku Bright Eyes. A ještě k nové desce, abych byl úplně čitelný. Poprvé Conor nezní jako šéf indierockové kapely, ale jako vůdce genialitou zatíženého post-moderního folkrockového projektu. Jo, a na koncert v Roxy jsme nezapomněli, takže si zalistujte do rubriky live.
Conor Oberst bez Bright Eyes Abyste si to blbě nevykládali, Conorovi sice ještě nebylo devětadvacet, ale jeho albové diskografie by se daly počítat v dvouciferných číslech. A deska, o které se mluví v tomhle článku, také není jeho první sólovkou. Debut Watter vydal ve třinácti, dvojku Here's to Special Treatment o tři roky později. Ne že by to byl nějaký zázrak, ale jako výstražný výkřik přímo do srdce se tyhle kazety poslouchají celkem příjemně. Podobně jako ostatní projekty, jimž se věnoval ještě před nastartování Bright Eyes. Encykopedisté, zapište si jména The Magnetas, Park Ave, Desaparecidos.
